SLOKA 14

Slovo vediṣat se vztahuje na krále Prācīnabarhiho. Když člověk ožije ve společnosti oddaných a probudí své vědomí Kṛṣṇy, zpytuje činnosti mysli — myšlení, cítění a chtění — a rozhoduje se, zda se má vrátit ke svým hmotným činnostem, či zůstat pevně v duchovním vědomí. Slovo kuśalam označuje to, co je příznivé. Člověk může učinit svůj dům dokonale šťastným, když se zapojí do oddané služby Pánu Viṣṇuovi. Ten, kdo se věnuje jiným činnostem, než je viṣṇu-bhakti — kdo se věnuje hmotným činnostem — má neustále mnoho starostí. Rozumný člověk by měl obrátit pozornost na svoji mysl, na její myšlení, cítění a chtění, a rozhodnout se, jak tyto pochody využít. Pokud někdo neustále myslí na Kṛṣṇu, cítí, jak by Mu měl sloužit, a chce vykonávat Kṛṣṇovy pokyny, je třeba vědět, že přijal dobrou radu od své inteligence, která se nazývá matkou. Přestože byl král osvěžen, ptal se na svoji manželku. Takto se radil s myšlením a chtěním, jak by se mohl vrátit ke svému stálému dobrému vědomí. Mysl může navrhovat, že člověk bude šťastný díky smyslovému požitku (viṣaya-bhoga), ale ten, kdo je pokročilý ve vědomí Kṛṣṇy, nehledá štěstí v hmotných činnostech. To vysvětluje Bhagavad-gītā (2.59):

“Vtělená duše může být omezena ve smyslovém požitku, přestože chuť na smyslové předměty jí zůstává. Zanechá-li však těchto činností, když okusí vyšší chuť, její vědomí se upevní.” Člověk se nemůže odpoutat od smyslových předmětů, dokud nenajde lepší činnosti v oddané službě. Paraṁ dṛṣṭvā nivartate. Zanechat hmotných činností může jedině ten, kdo skutečně vykonává oddanou službu.