SLOKA 15

Když Pán Śiva slyšel, jak jeho žena mluví o Dakṣovi, okamžitě si vzpomněl na tvrdá slova, jichž proti němu Dakṣa užil ve sněmu správců vesmíru. Chtěl svou ženu potěšit, a proto se usmíval, ale vzpomínka na ta slova ho rmoutila. V Bhagavad-gītě je řečeno, že osvobozená osobnost je ve stálé duševní rovnováze jak ve štěstí, tak i v neštěstí tohoto hmotného světa. Můžeme se tedy ptát, jak se mohla osvobozená osobnost, jako je Pán Śiva, cítit slovy Dakṣi tak dotčená. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura to vysvětluje následovně: Pán Śiva je sice ātmārāma, dokonale seberealizovaný, ale jelikož je inkarnací, která se stará o hmotnou kvalitu nevědomosti, tamo-guṇu, je někdy ovlivněn radostí a strastí hmotného světa. Rozdíl mezi radostí a strastí v hmotném a v duchovním světě je ten, že v duchovním světě jsou jejich důsledky na kvalitativně stejné, absolutní úrovni. V absolutním světě lze rovněž pociťovat zármutek, ale projevy takzvané strasti tam vždy přinášejí blaženost. Například jednou Pána Kṛṣṇu jako dítě potrestala Jeho matka Yaśodā, a Pán Kṛṣṇa se kvůli tomu rozplakal. Z očí Mu kanuly slzy, ale nebyly to slzy způsobené kvalitou nevědomosti, neboť celá tato zábava byla naplněná transcendentální radostí. Kṛṣṇa si hrál mnoha různými způsoby a někdy se zdálo, že způsobuje gopīm trápení, ale ve skutečnosti byly jejich vztahy vždy plné transcendentální blaženosti. To je rozdíl mezi hmotným a duchovním světem. Hmotný svět je zvráceným obrazem duchovního světa, kde je vše čisté. V duchovním světě je vše absolutní, a duchovní rozmanitost radosti a strasti je tam tudíž prožívána vždy jako věčná blaženost, zatímco v hmotném světě, kde je vše znečištěné kvalitami hmotné přírody, představují radost a strast dva různé pocity. Jelikož tedy Pán Śiva odpovídá za hmotnou kvalitu nevědomosti, byl smutný, přestože je dokonale seberealizovanou osobností.