SLOKA 22
pratyudgama-praśrayaṇābhivādanaṁ
vidhīyate sādhu mithaḥ sumadhyame
prājñaiḥ parasmai puruṣāya cetasā
guhā-śayāyaiva na deha-mānine
pratyudgama—zdvihnutí se ze sedadla; praśrayaṇa—přivítání; abhivādanam—vzdání úcty; vidhīyate—jsou určené; sādhu—správné; mithaḥ—vzájemně; su-madhyame—má drahá mladá ženo; prājñaiḥ—moudrými; parasmai—Nejvyššímu; puruṣāya—Nadduši; cetasā—s inteligencí; guhā-śayāya—sídlící v těle; eva—jistě; na—ne; deha-mānine—osobě, která se ztotožňuje s tělem.
Má drahá mladá ženo! Přátelé a příbuzní se zdraví tím, že povstanou, uvítají se a vzájemně se pokloní. Inteligentní osoby, jež jsou na transcendentální úrovni, však tyto projevy úcty vzdávají Nadduši sídlící v těle, a nikoliv osobě, která se ztotožňuje s tělem.
Je možné namítat, že Dakṣa byl Śivův tchán, a proto bylo povinností Pána Śivy se mu poklonit. Jako odpověď na tuto námitku je zde však vysvětleno, že pokud vzdělaná osobnost povstane nebo se pokloní na pozdrav, její úcta je určena Nadduši, která je v srdci každého. Mezi vaiṣṇavy proto můžeme vidět, že dokonce když žák vzdává poklony svému duchovnímu mistrovi, duchovní mistr mu je okamžitě opětuje, neboť vzájemné projevy úcty nejsou určeny tělu, ale Nadduši. Duchovní mistr tedy také vzdává úctu Nadduši, která se nachází v žákově těle. Pán ve Śrīmad-Bhāgavatamu praví, že vzdávání úcty Jeho oddaným je cennější než vzdávání úcty Jemu Samotnému. Oddaní se neztotožňují s tělem, a vzdávat úctu vaiṣṇavovi proto znamená vzdávat úctu Viṣṇuovi. Součástí etikety je, že když spatříme vaiṣṇavu, musíme mu okamžitě vzdát úctu ve vztahu k Nadduši v jeho srdci. Vaiṣṇava vidí tělo jako chrám Viṣṇua. Jelikož Pán Śiva již vzdal úctu Nadduši meditací ve vědomí Kṛṣṇy, automaticky tím vzdal úctu i Dakṣovi, který se ztotožňoval se svým tělem. Nebylo třeba vzdávat úctu tělu, jelikož Vedy nic takového nepřikazují.