SLOKA 10
yā nirvṛtis tanu-bhṛtāṁ tava pāda-padma-
dhyānād bhavaj-jana-kathā-śravaṇena vā syāt
sā brahmaṇi sva-mahimany api nātha mā bhūt
kiṁ tv antakāsi-lulitāt patatāṁ vimānāt
yā—to, co; nirvṛtiḥ—blaženost; tanu-bhṛtām—vtělených; tava—Tvé; pāda-padma—lotosové nohy; dhyānāt—z meditace o; bhavat-jana — Tvých důvěrných oddaných; kathā—vyprávění; śravaṇena—poslechem; vā—nebo; syāt—nastává; sā—ona blaženost; brahmaṇi—v neosobním Brahmanu; sva-mahimani—Tvá velkodušnost; api—i; nātha—ó Pane; mā—nikdy; bhūt—existuje; kim—co říci o; tu—potom; antaka-asi — mečem smrti; lulitāt—je zničena; patatām—těch, kdo spadnou; vimānāt—ze svých letadel.
Můj Pane, transcendentální blaženost získávaná meditací o Tvých lotosových nohách či nasloucháním vyprávění o Tvé slávě z úst čistých oddaných je nekonečná. Dalece předčí stav brahmānandy, kdy si člověk představuje, že splynul s neosobním Brahmanem, a ztotožňuje se s Nejvyšším. Když i brahmānandu překoná transcendentální blaženost z oddané služby, jakou cenu potom má obyčejné pomíjivé štěstí na nebeských planetách, které ukončí dělící meč času? I když se někomu podaří dosáhnout nebeských planet, časem znovu poklesne.
Štěstí, které získávají karmī po dosažení nebeských planet, ani štěstí jñānīch a yogīnů po splynutí s nejvyšším neosobním Brahmanem nelze srovnat s transcendentální blažeností z oddané služby, zejména z naslouchání o Pánu a Jeho opěvování (śravaṇaṁ kīrtanam). Yogīni sice meditují o transcendentální podobě Viṣṇua, ale oddaní o Něm nejen meditují, ale navíc Mu poskytují přímou službu. V předchozí sloce nalezneme slovo bhavāpyaya, které značí zrození a smrt. Pán může řetěz zrození a smrti přetnout. Monisté se mylně domnívají, že poté, co se živá bytost osvobodí z koloběhu rození a umírání, splyne s Nejvyšším Brahmanem. Zde je jasně řečeno, že transcendentální blaženost čistých oddaných, která je získaná ze śravaṇaṁ kīrtanam, je nepoměrně větší než brahmānanda, neosobní pojetí transcendentální blaženosti prožívané při splynutí s Absolutním.
Karmī jsou na tom ještě hůře. Jejich cílem je dostat se na vyšší planetární systémy. V Bhagavad-gītě (9.25) je řečeno: yānti deva-vratā devān — ti, kdo uctívají polobohy, se dostanou na nebeské planety. Jinde v Bhagavad-gītě (9.21) však také nalezneme: kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti — ten, kdo se dostal na vyšší planetární soustavy, se musí po vyčerpání výsledků svých zbožných činností vrátit zpět. Ti, kdo se pomocí yajñī a zbožných činností povýšili na nebeské planety, jsou jako moderní astronauté, kteří pomocí tryskových motorů cestují na Měsíc nebo jiné nebeské planety, ale musí se vrátit, jakmile jim dojde palivo. Antakāsi-lulitāt — mečem času je člověk oddělen od svého vznešeného postavení v hmotném světě a musí znovu poklesnout. Dhruva Mahārāja si uvědomoval, že výsledky oddané služby jsou nesrovnatelně lepší než splynutí s Absolutním nebo cesta na nebeské planety. Slova patatāṁ vimānāt jsou velmi důležitá. Vimāna znamená “letadlo”. Ti, kdo se dostanou na nebeské planety, připomínají letadla, která se zřítí, jakmile jim dojde palivo.