V této kapitole Bharatu Mahārāje — nyní jako Jaḍa Bharatu — úspěšně přijal král Rahūgaṇa, vládce států Sindhu a Sauvīry. Král nejprve nutil Jaḍa Bharatu nést jeho královská nosítka a káral ho, že je nenese správně. Pro nosítka krále Rahūgaṇy bylo třeba jednoho nosiče a hlavní nosiči pro tento účel shledali Jaḍa Bharatu nejvhodnější osobou. Byl tedy donucen nést královská nosítka. Jaḍa Bharata proti tomuto pyšnému rozkazu neprotestoval a pokorně se práce ujal. Když však nosítka nesl, dával pozor, aby nešlápl na mravence, a jakmile nějakého uviděl, zastavil se, aby ho nechal přejít. Kvůli tomu nedokázal udržet krok s ostatními nosiči, což krále v nosítkách nesmírně rozčilovalo a hrubě mu za to vynadal. Jaḍa Bharata byl však zcela oproštěný od tělesného pojetí, a proto neprotestoval a nesl nosítka dále. Když jednal stejně jako předtím, král mu pohrozil potrestáním. V odpověď na jeho hrozbu začal Jaḍa Bharata hovořit. Ohradil se proti hrubým slovům, která král použil, když ho káral, a jakmile král slyšel jeho pokyny, byl probuzen ke skutečnému poznání. Jakmile procitl, pochopil, že urazil velkého, učeného světce. Tehdy se na Jaḍa Bharatu obrátil s pokornou a uctivou modlitbou — chtěl pochopit hluboký smysl jeho filozofických slov a upřímně ho prosil o odpuštění. Přiznal, že když někdo spáchá přestupek vůči lotosovým nohám čistého oddaného, čeká ho potrestání trojzubcem Pána Śivy.