SLOKA 15
sa cāpi pāṇḍaveya sindhu-sauvīra-patis tattva-jijñāsāyāṁ samyak-śraddhayādhikṛtādhikāras tad dhṛdaya-granthi-mocanaṁ dvija-vaca āśrutya bahu-yoga-grantha-sammataṁ tvarayāvaruhya śirasā pāda-mūlam upasṛtaḥ kṣamāpayan vigata-nṛpa-deva-smaya uvāca.
saḥ—on (Mahārāja Rahūgaṇa); ca—také; api—vskutku; pāṇḍaveya — ó nejlepší z pāṇḍuovské dynastie (Mahārāji Parīkṣite); sindhu-sauvīra-patiḥ—král států Sindhu a Sauvīry; tattva-jijñāsāyām—v dotazování se na Absolutní Pravdu; samyak-śraddhayā—vírou vycházející z dokonalého ovládání smyslů a mysli; adhikṛta-adhikāraḥ—jenž dosáhl patřičné kvalifikace; tat—ten; hṛdaya-granthi—uzel falešných pojetí v srdci; mocanam—co ničí; dvija-vacaḥ—slova brāhmaṇy (Jaḍa Bharaty); āśrutya—když vyslechl; bahu-yoga-grantha-sammatam—potvrzená všemi jógovými metodami a jejich příslušnými písmy; tvarayā—spěšně; avaruhya—sestoupil (z nosítek); śirasā—hlavou; pāda-mūlam—k lotosovým nohám; upasṛtaḥ—padl na zem, aby vzdal poklony; kṣamāpayan—získat prominutí za svůj přestupek; vigata-nṛpa-deva-smayaḥ—vzdal se své falešné pýchy, že je král, a tudíž hoden uctívání; uvāca—řekl.
Śukadeva Gosvāmī pokračoval: Ó nejlepší z pāṇḍuovské dynastie (Mahārāji Parīkṣite), král států Sindhu a Sauvīry (Mahārāja Rahūgaṇa) měl velkou víru v rozhovory o Absolutní Pravdě. Jelikož byl takto kvalifikovaný, vyslechl od Jaḍa Bharaty onen filozofický výklad, jehož pravdivost potvrzují všechna písma týkající se procesu mystické yogy a který povoluje uzel v srdci. Jeho hmotné pojetí sebe sama jako krále tak bylo zničeno. Okamžitě sestoupil ze svých nosítek a padl na zem, s hlavou u lotosových nohou Jaḍa Bharaty, aby tak požádal o odpuštění za svá urážlivá slova proti velkému brāhmaṇovi. Poté se k němu začal modlit.
V Bhagavad-gītě (4.2) Pán Kṛṣṇa říká:
evaṁ paramparā-prāptam
imaṁ rājarṣayo viduḥ
sa kāleneha mahatā
yogo naṣṭaḥ parantapa
“Takto byla tato nejvyšší věda předávána posloupností duchovních učitelů, a tak ji pochopili svatí králové. Časem však byla posloupnost přerušena, a proto se zdá, že původní věda je nyní ztracena.”
Díky učednické posloupnosti byli členové královského rodu na stejné úrovni jako velcí světci (rāja-ṛṣiové). V dřívějších dobách vládci chápali filozofii života a věděli, jak připravovat občany na dosažení téže úrovně. Jinými slovy, věděli, jak občany osvobodit od dalšího rození a umírání. Když Mahārāja Daśaratha vládl v Ayodhyi, přišel za ním jednou velký mudrc Viśvāmitra, který si chtěl odvést Pána Rāmacandru a Lakṣmaṇa do lesa, aby tam zabili jednoho démona. Jakmile světec Viśvāmitra vstoupil na dvůr Mahārāje Daśarathy, král se ho na přivítanou zeptal: aihiṣṭaṁ yat tat punar-janma-jayāya. Otázal se mudrce, zda úspěšně pokračuje ve své snaze překonat opakující se zrození a smrt. Na tomto bodu se zakládá celá védská civilizace. Musíme vědět, jak překonat koloběh zrození a smrti. Také Mahārāja Rahūgaṇa znal smysl života, a proto okamžitě ocenil životní filozofii, kterou mu Jaḍa Bharata předložil. To je základ védské společnosti. Učenci, brāhmaṇové, světci a mudrci, kteří si byli plně vědomi cíle Ved, radili příslušníkům královského stavu, jak prospět ostatním, a obyčejní lidé měli z jejich spolupráce užitek. Vše bylo proto úspěšné. Mahārāja Rahūgaṇa dosáhl této dokonalosti — chápání ceny lidského života — a proto litoval svých urážlivých slov vůči Jaḍa Bharatovi. Okamžitě sestoupil z nosítek a padl na zem k jeho lotosovým nohám, aby mu Jaḍa Bharata prominul a aby od něho mohl dále naslouchat o životních hodnotách. Tomu se říká brahma-jijñāsā (dotazování se na Absolutní Pravdu). Současní vysocí vládní úředníci o životních hodnotách nic nevědí, a když se světci snaží šířit védské poznání, nejenže jim takzvaní výkonní představitelé neskládají uctivé poklony, ale navíc se pokoušejí duchovní propagandě bránit. Dřívější královskou vládu tedy můžeme přirovnat k nebi a současnou vládu k peklu.