V této kapitole brāhmaṇa Jaḍa Bharata podrobně poučuje Mahārāje Rahūgaṇu. Říká mu: “Nejsi nijak zvlášť zkušený, a přesto se vydáváš za učence, neboť jsi velice pyšný na své poznání. Ten, kdo je skutečně na transcendentální úrovni, se nestará o společenské chování, které si vyžaduje za oběť duchovní pokrok. Společenské chování patří do oblasti karma-kāṇḍy, hmotného prospěchu. Takovými činnostmi nemůže nikdo duchovně pokročit. Podmíněná duše vždy podléhá kvalitám hmotné přírody, a proto se zajímá pouze o hmotný zisk a příznivé či nepříznivé hmotné věci. Mysl, která je vůdcem smyslů, je tedy život za životem pohroužená v hmotných činnostech. Kvůli tomu živá bytost znovu a znovu dostává různé druhy těl a trpí v neblahých hmotných podmínkách. Společenské chování se utváří na základě mentálních výmyslů. Ten, jehož mysl je pohroužená v těchto činnostech, zůstane určitě podmíněný v hmotném světě. Podle různých názorů existuje jedenáct či dvanáct mentálních činností, které lze transformovat ve stovky a tisíce. Člověk, který si není vědom Kṛṣṇy, je v područí všech těchto mentálních výmyslů, a podléhá tedy hmotné energii. Živá bytost, jež je osvobozená od mentálních výmyslů, dosahuje úrovně čisté duše, zbavené hmotného znečištění. Existují dva druhy živých bytostí — jīvātmā a paramātmā, individuální duše a Nejvyšší Duše. Tato Nejvyšší Duše je ve Své konečné realizaci Pán Vāsudeva, Kṛṣṇa. Vstupuje do srdce každého a ovládá živou bytost při jejím různém jednání. Vāsudeva je tedy nejvyšším útočištěm všech živých bytostí. Pochopit Nejvyšší Duši a své postavení ve vztahu k Pánu může ten, kdo se zcela zbavil nežádoucí společnosti obyčejných lidí. Tak se člověk může stát způsobilým k překonání oceánu nevědomosti. Příčinou podmíněného života je připoutanost k vnější energii. Člověk musí tyto mentální výmysly přemoci; dokud je nepřemůže, nikdy se nezbaví hmotné úzkosti. Přestože mentální výmysly nemají žádnou hodnotu, jejich vliv nelze podceňovat. Nikdo by neměl zanedbat ovládání mysli. Zanedbá-li je, mysl se stane tak mocnou, že její majitel okamžitě zapomene na své skutečné postavení. Jakmile živá bytost zapomene, že je věčným služebníkem Kṛṣṇy a že služba Kṛṣṇovi je jejím jediným zaměstnáním, hmotná příroda ji odsoudí k tomu, aby sloužila smyslovým předmětům. Mentální výmysly je třeba zabít mečem v podobě služby Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a Jeho oddanému (guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja).”