SLOKA 8
calan kvacit kaṇṭaka-śarkarāṅghrir
nagārurukṣur vimanā ivāste
pade pade ’bhyantara-vahninārditaḥ
kauṭumbikaḥ krudhyati vai janāya
calan—putuje; kvacit—někdy; kaṇṭaka-śarkara—rozedrané trny a malými kamínky; aṅghriḥ—jehož nohy; naga—kopce; ārurukṣuḥ—chce vylézt na; vimanāḥ—zklamaný; iva—jako; āste—stává se; pade pade — krok za krokem; abhyantara—v břiše; vahninā—mocným ohněm chuti; arditaḥ—unavený a zarmoucený; kauṭumbikaḥ—ten, kdo žije s rodinou; krudhyati—rozhněvá se; vai—jistě; janāya—na členy rodiny.
Někdy chce obchodník v lese vylézt na kopce a hory, ale jelikož nemá vhodnou obuv, nohy mu rozdírají malé úlomky kamenů a trny na úbočích. Takto poraněný se velice trápí. Člověka, který velmi lpí na své rodině, někdy zmůže hlad a kvůli svému utrpení se na všechny členy rodiny nesmírně rozzlobí.
Ctižádostivá podmíněná duše chce být šťastná v tomto hmotném světě se svou rodinou, ale je přirovnána k poutníkovi v lese, který chce vylézt na kopec plný trní a malých kamínků. Jak je řečeno v předchozím verši, štěstí pocházející ze společnosti, přátelství a lásky je jako kapka vody ve spalujícím žáru pouště. Člověk může chtít být společensky uznávaný a mít velkou moc, ale to je jako snažit se vylézt na kopec zarostlý trním. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura přirovnává rodinu k vysokým horám. Hledání štěstí v rodinném kruhu je jako snaha hladového člověka vylézt na horu, jejíž svahy jsou plné trní. Přes veškerou snahu uspokojit členy své rodiny je téměř 99,9 procent obyvatelstva v rodinném životě nešťastných. V západních zemích vzhledem k nespokojenosti rodinných příslušníků prakticky žádný rodinný život neexistuje. Dochází k mnoha rozvodům a nespokojené děti se vzdávají ochrany svých rodičů. Zvláště v tomto věku Kali se rodinný život vytrácí. Každý si hledí jen sám sebe, protože takový je zákon přírody. I když má někdo dostatek peněz pro obživu, situace je taková, že nikdo není v rodinném životě šťastný. Proto podle systému varṇāśramy musí muž ve středním věku od rodiny odejít: pañcāśordhvaṁ vanaṁ vrajet. Ve věku padesáti let má dobrovolně zanechat rodinného života a odejít do Vṛndāvanu či lesa. To doporučuje Śrīla Prahlāda Mahārāja (Bhāg. 7.5.5):
tat sādhu manye 'sura-varya dehināṁ
sadā samudvigna-dhiyām asad-grahāt
hitvātma-pātaṁ gṛham andha-kūpaṁ
vanaṁ gato yad dharim āśrayeta
Přemísťovat se z jednoho lesa do druhého nepřináší žádný užitek. Je třeba jít do vṛndāvanského lesa a přijmout útočiště u Govindy. Tak bude člověk šťastný. Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy proto staví chrám Kṛṣṇa-Balarāma, aby zvala své členy i lidi zvenčí k pokojnému životu v duchovní atmosféře. To pomůže komukoliv dosáhnout transcendentálního světa a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Další část tohoto verše je také velice významná: kauṭumbikaḥ krudhyati vai janāya. Člověku, jehož mysl je mnoha způsoby rozrušená, dělá dobře, když se hněvá na svou nebohou ženu a děti. Manželka a děti přirozeně závisí na otci, ale otec, který se o svou rodinu nedokáže náležitě postarat, je mentálně rozrušený, a proto členy své rodiny zbytečně trestá. Śrīmad-Bhāgavatam (12.2.9) uvádí: ācchinna-dāra-draviṇā yāsyanti giri-kānanam. Muž znechucený rodinným životem se od rodiny odloučí rozvodem nebo nějakým jiným způsobem. Když se musí odloučit, proč ne dobrovolně? Systematické odloučení je lepší než vynucené. Vynucené odloučení nikomu štěstí nepřinese, ale muž se musí v určitém věku vzdát rodinných starostí — na základě oboustranného souhlasu neboli podle védského systému — a plně záviset na Kṛṣṇovi. Tak bude jeho život úspěšný.