SLOKA 23
sa tvaṁ mamāpy acyuta śīrṣṇi vanditaṁ
karāmbujaṁ yat tvad-adhāyi sātvatām
bibharṣi māṁ lakṣma vareṇya māyayā
ka īśvarasyehitam ūhituṁ vibhur iti
saḥ—ta; tvam—Ty; mama—mě; api—také; acyuta—ó Ty, který nikdy nepoklesneš; śīrṣṇi—na hlavu; vanditam—uctívaná; kara-ambujam—Tvá lotosová ruka; yat—která; tvat—Tebou; adhāyi—umístěná; sātvatām — na hlavu oddaných; bibharṣi—přechováváš; mām—mě; lakṣma—jako znak na Své hrudi; vareṇya—ó Ty, Jenž jsi hoden uctívání; māyayā — s klamem; kaḥ—kdo; īśvarasya—svrchovaně mocného vládce; īhitam—touhy; ūhitum—chápat na základě logiky a argumentu; vibhuḥ—je schopen; iti—takto.
Ó Ty, který nikdy nepoklesneš, Tvá lotosová dlaň je zdrojem veškerých požehnání. Tvoji čistí oddaní ji proto uctívají a Ty ji velice milostivě kladeš na jejich hlavy. Přeji si, abys ji položil také na moji hlavu, neboť i když na Své hrudi nosíš můj znak sestávající ze zlatých pruhů, považuji tuto čest pouze za zdroj falešné úcty. Skutečnou milost projevuješ Svým oddaným, nikoliv mně. Jsi samozřejmě nejvyšší, absolutní vládce a nikdo nemůže porozumět Tvým pohnutkám.
Śāstry na mnoha místech popisují, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, tíhne více ke Svým oddaným než ke Své manželce, která setrvává vždy na Jeho hrudi. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.14.15) je řečeno:
na tathā me priyatama
ātma-yonir na śaṅkaraḥ
na ca saṅkarṣaṇo na śrīr
naivātmā ca yathā bhavān
Zde Kṛṣṇa jasně říká, že Jeho oddaní jsou Mu dražší než Pán Brahmā, Pán Śiva, Pán Saṅkarṣaṇa (původní příčina stvoření), bohyně štěstí, a dokonce než Jeho vlastní Já. Na jiném místě ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.9.20) Śukadeva Gosvāmī říká:
nemam viriñco na bhavo
na śrīr apy aṅga saṁśrayā
prasādaṁ lebhire gopī
yat tat prāpa vimuktidāt
Nejvyšší Pán, který může komukoliv udělit osvobození, projevil gopīm více milosti než Pánu Brahmovi, Pánu Śivovi, nebo dokonce bohyni štěstí, která je Jeho vlastní manželkou a je spojená s Jeho tělem. Śrīmad-Bhāgavatam (10.47.60) rovněž uvádí:
nāyaṁ śriyo 'ṅga u nitānta-rateḥ prasādaḥ
svar-yoṣitāṁ nalina-gandha-rucāṁ kuto 'nyāḥ
rāsotsave 'sya bhuja-daṇḍa-gṛhīta-kaṇṭha-
labdhāśiṣāṁ ya udagād vraja-sundarīṇām
“Gopī získaly od Pána požehnání, jaká nemohla získat ani Lakṣmīdevī, ani ty nejkrásnější tanečnice na nebeských planetách. Během tance rāsa Pán nanejvýš šťastlivým gopīm prokazoval Svou přízeň tak, že pokládal ruce na jejich ramena a Osobně tančil se všemi zároveň. Nikdo se nevyrovná gopīm, které obdržely bezpříčinnou milost Pána.”
V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno, že nikdo nemůže získat skutečnou přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství, aniž by kráčel ve stopách gopī. Ani bohyně štěstí nezískala tutéž přízeň jako gopī, přestože se po mnoho let podrobovala tvrdé askezi. O tomto námětu hovoří Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu a Vyeṅkaṭa Bhaṭṭa v Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 9.111—131): “Pán se zeptal: ,Tvá uctívaná bohyně štěstí, Lakṣmī, setrvává vždy na hrudi Nārāyaṇa a je jistě tou nejpočestnější ženou v celém stvoření. Můj Pán je však Pán Śrī Kṛṣṇa, chlapec, který pase krávy. Proč se chce Lakṣmī — taková počestná manželka — stýkat s Mým Pánem? Opustila všechno transcendentální štěstí na Vaikuṇṭě, na dlouhou dobu přijala sliby a usměrňující zásady a podstoupila neomezenou askezi, jen aby mohla být s Kṛṣṇou.'
Vyeṅkaṭa Bhaṭṭa odpověděl: ,Pán Kṛṣṇa a Pán Nārāyaṇa jsou jedna a táž osoba, ale zábavy Kṛṣṇy jsou rozpustilé, a proto skýtají větší potěšení. Jsou Kṛṣṇovým śakti velice příjemné. Jelikož Kṛṣṇa i Nārāyaṇa jsou tatáž osobnost, Lakṣmī svými styky s Kṛṣṇou neporušila svůj slib počestnosti. Šlo spíše o legraci, když se bohyně štěstí chtěla stýkat s Pánem Kṛṣṇou. Myslela na to, že jejímu slibu počestnosti by vztah s Kṛṣṇou neublížil, a mohla by tak vychutnávat blaženost tance rāsa. Co je na tom špatného, jestli si chtěla užívat s Kṛṣṇou? Proč o tom takto žertuješ?'
Pán Caitanya Mahāprabhu odpověděl: ,Vím, že si bohyně štěstí nepřála nic špatného, ale přesto se nemohla tance rāsa zúčastnit. To se dozvídáme ze zjevených písem. Autority na védské poznání se setkaly v lese Daṇḍakāraṇyi s Pánem Rāmacandrou a díky jejich askezi jim bylo dovoleno připojit se k tanci rāsa. Můžeš mi však říci, proč bohyně štěstí Lakṣmī tuto příležitost nedostala?'
Na to Vyeṅkaṭa Bhaṭṭa odpověděl: ,Do tajemství této události nejsem schopen proniknout. Jsem jen obyčejná živá bytost. Má inteligence je omezená a jsem neustále neklidný. Jak mohu chápat zábavy Nejvyššího Pána? Jsou hlubší než milióny oceánů.'
Pán Caitanya odvětil: ,Pán Kṛṣṇa má zvláštní rys — přitahuje srdce každého náladou Své osobní milostné lásky. Člověk může dosáhnout útočiště u lotosových nohou Śrī Kṛṣṇy, bude-li kráčet ve stopách obyvatel planety známé jako Vrajaloka či Goloka Vṛndāvana. Obyvatelé této planety ovšem nevědí, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Aniž by si byli vědomi toho, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Pán, jednají s Ním obyvatelé Vṛndāvanu—Nanda Mahārāja, Yaśodādevī či gopī — jako se svým milovaným synem či milencem. Matka Yaśodā Ho pokládá za svého syna a občas Ho přiváže k hmoždíři. Kṛṣṇovi přátelé, pasáčci krav, Ho považují za obyčejného chlapce a lezou Mu na ramena. Na Goloce Vṛndāvaně nemá nikdo jinou touhu než milovat Kṛṣṇu.'”
Závěr je, že nikdo se nemůže stýkat s Kṛṣṇou, dokud nezíská v plné míře přízeň obyvatel Vrajabhūmi. Chce-li tedy někdo, aby ho Kṛṣṇa Osobně vysvobodil, musí sloužit obyvatelům Vṛndāvanu, kteří jsou čistými oddanými Pána.