Tato kapitola pojednává o tom, jak Pán Ṛṣabhadeva opustil Své tělo. Nebyl k němu připoutaný, ani když ho spaloval lesní požár. Když oheň poznání spálí semena plodonosných činností, automaticky se projeví duchovní vlastnosti a mystické síly, ale bhakti-yoga není těmito mystickými silami ovlivněna. Obyčejný yogī je mystickými silami uchvácen a jeho pokrok se zastaví; z toho důvodu nejsou pro dokonalého yogīna nijak vítané. Mysl je neklidná a nelze se na ni spolehnout — proto musí zůstat vždy pod kontrolou. Dokonce i pokročilému yogīnovi Saubharimu způsobila takové potíže, že ztratil své mystické jógové schopnosti. Kvůli neklidné mysli může i velice pokročilý yogī poklesnout. Mysl je tak vrtkavá, že i dokonalého yogīna přivede pod vládu smyslů. Pán Ṛṣabhadeva proto pro poučení všech yogīnů ukázal, jakým způsobem opustit tělo. Když cestoval provinciemi Karṇāṭa, Koṅka, Veṅka a Kuṭaka v Jižní Indii, dospěl do blízkosti Kuṭakācaly, kde náhle vypukl lesní požár, který spálil na popel celý les a s ním i Jeho tělo. Král Koṅky, Veṅky a Kuṭaky, jenž se jmenoval Arhat, znal zábavy Pána Ṛṣabhadeva jakožto osvobozené duše. Později ho uchvátila iluzorní energie a v tomto stavu vyhlásil základní principy džinismu. Pán Ṛṣabhadeva předložil zásady náboženství, které mohou člověka osvobodit z hmotných pout, a skoncoval se všemi ateistickými činnostmi. Místo zvané Bhārata-varṣa bylo velice zbožnou zemí na této planetě, neboť když chtěl Nejvyšší Pán inkarnovat, objevil se právě tam.