Tato kapitola popisuje činnosti krále Bharaty Mahārāje, vládce celého světa. Bharata Mahārāja vykonával rozličné obětní obřady (védské yajñi) a různými způsoby uctívání uspokojoval Nejvyššího Pána. Po čase odešel z domova, usadil se v Hardwaru a trávil své dny praktikováním oddané služby. Na nařízení svého otce, Pána Ṛṣabhadeva, se Bharata Mahārāja oženil s Pañcajanī, dcerou Viśvarūpy. Poté nerušeně vládl celému světu. Dříve byla tato planeta známá jako Ajanābha a po skončení vlády Bharaty Mahārāje začala být oslavována pod jménem Bhārata-varṣa. Bharata Mahārāja zplodil v lůně Pañcajanī pět synů, kterým dal jména Sumati, Rāṣṭrabhṛta, Sudarśana, Āvaraṇa a Dhūmraketu. Byl striktní v dodržování náboženských zásad a následování svého otce, a proto vládl občanům velice úspěšně. Jelikož vykonával různé yajñi pro uspokojení Nejvyššího Pána, byl i on sám velmi spokojený a s klidnou myslí zvětšoval svou oddanou službu Pánu Vāsudevovi. Bharata Mahārāja byl schopný chápat zásady svatých osob, jako je Nārada, a kráčel ve stopách mudrců. V srdci také neustále nosil Pána Vāsudeva. Když ukončil své královské povinnosti, rozdělil království mezi svých pět synů a poté odešel z domova na Pulahovo místo, zvané Pulahāśram. Tam se živil lesními rostlinami a plody a vším dostupným uctíval Pána Vāsudeva. Tím zvětšoval svou oddanost Pánu a automaticky začal ještě více realizovat svůj transcendentální, blažený život. Díky vysoce pokročilému duchovnímu postavení bylo na jeho těle někdy vidět změny zvané aṣṭa-sāttvika, jako je extatický pláč a chvění těla; příznaky lásky k Bohu. Mahārāja Bharata uctíval Nejvyššího Pána mantrami uvedenými v Ṛg Vedě, obvykle známými jako Gāyatrī mantra, jejichž cílem je Svrchovaný Nārāyaṇa sídlící uvnitř Slunce.