SLOKA 50
pañcabhiḥ kurute svārthān
pañca vedātha pañcabhiḥ
ekas tu ṣoḍaśena trīn
svayaṁ saptadaśo ’śnute
pañcabhiḥ—s pěti činnými smysly (hlasem, pažemi, nohama, konečníkem a genitáliemi); kurute—vykonává; sva-arthān—své vytoužené cíle; pañca—pět smyslových předmětů (zvuk, podoba, dotek, vůně a chuť); veda—zná; atha—takto; pañcabhiḥ—pěti smysly pro vnímání (poslouchání, dívání se, čichání, ochutnávání a cítění); ekaḥ—jeden; tu—ale; ṣoḍaśena—těmito patnácti složkami a myslí; trīn—třemi druhy zážitků (štěstí, neštěstí a směs obojího); svayam—on, samotná živá bytost; saptadaśaḥ—sedmnáctá složka; aśnute—užívá si.
Nad pěti smysly pro vnímání, pěti činnými smysly a pěti smyslovými předměty je jakožto šestnáctý prvek mysl. Nad myslí je sedmnáctý prvek — duše, samotná živá bytost, která si ve spolupráci s ostatními šestnácti sama užívá hmotného světa. Živá bytost prožívá situace trojího druhu—šťastné, nešťastné a smíšené.
Každý jedná svýma rukama, nohama a dalšími smysly, aby dosáhl určitého cíle podle svých smyšlených představ. Snaží se užívat si pěti smyslových předmětů — podoby, zvuku, chuti, vůně a doteku — aniž by znal skutečný cíl života, kterým je uspokojit Nejvyššího Pána. Kvůli neposlušnosti vůči Nejvyššímu Pánu se živá bytost dostává do hmotných podmínek, a jelikož si nepřeje následovat pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství, snaží se zlepšit svou situaci smyšleným způsobem. Nejvyšší Pán je přesto tak laskavý, že Osobně přichází zmatenou živou bytost poučit, jak jednat poslušně a poté se postupně vrátit domů, zpátky k Bohu, kde může dosáhnout věčného, pokojného života plného blaženosti a poznání. Živá bytost má tělo, které je velice složitou kombinací hmotných prvků, a s tímto tělem zápasí sama, jak zde vyjadřují slova ekas tu. Když například někdo bojuje o život v oceánu, musí plavat sám. I když tam plave mnoho jiných lidí a vodních živočichů, musí se o sebe postarat, protože mu nikdo jiný nepomůže. Tento verš proto naznačuje, že sedmnáctá složka, duše, musí jednat sama. I když se snaží vytvořit společnost, přátelství a lásku, nepomůže jí nikdo jiný než Kṛṣṇa, Nejvyšší Pán. Jejím jediným zájmem proto má být, jak uspokojit Kṛṣṇu. To je také to, co Kṛṣṇa chce (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). Lidé zmatení hmotnými podmínkami se snaží být jednotní, ale přestože usilují o jednotu mezi lidmi a národy, všechny jejich pokusy jsou marné. Každý musí zápasit o přežití s mnoha prvky přírody sám. Jedinou nadějí živé bytosti je tedy odevzdat se Kṛṣṇovi, jak Kṛṣṇa Sám doporučuje, neboť jedině On ji může vysvobodit z oceánu nevědomosti. Śrī Caitanya Mahāprabhu se proto modlil:
ayi nanda-tanuja kiṅkaraṁ
patitaṁ māṁ viṣame bhavāmbudhau
kṛpayā tava pāda-paṅkaja-
sthita-dhūlī-sadṛśaṁ vicintaya
“Ó Kṛṣṇo, milovaný synu Nandy Mahārāje, jsem Tvůj věčný služebník, ale z nějakého důvodu jsem poklesl do tohoto oceánu nevědomosti, a přestože těžce bojuji, nemohu se zachránit. Vytáhneš-li mě laskavě a umístíš-li mě jako jednu z částeček prachu ke Svým lotosovým nohám, budu zachráněn.”
Bhaktivinoda Ṭhākura zpíval:
anādi karama-phale,
paḍi' bhavārṇava-jale,
taribāre nā dekhi upāya
“Můj milý Pane, nevzpomínám si, kdy a jak jsem poklesl do tohoto oceánu nevědomosti, a nyní nevidím žádný způsob, jak se zachránit.” Měli bychom mít na paměti, že za svůj život si každý zodpovídá sám. Když se individuální živá bytost stane čistým oddaným Kṛṣṇy, bude z oceánu nevědomosti vysvobozena.