SLOKA 9
śrī-rājovāca
dṛṣṭa-śrutābhyāṁ yat pāpaṁ
jānann apy ātmano ’hitam
karoti bhūyo vivaśaḥ
prāyaścittam atho katham
śrī-rājā uvāca—Parīkṣit Mahārāja odpověděl; dṛṣṭa—vidí; śrutābhyām—a také slyší (z písem či zákoníků); yat—jelikož; pāpam—hříšné, zločinné jednání; jānan—ví; api—ačkoliv; ātmanaḥ—pro něho samotného; ahitam—škodlivé; karoti—jedná; bhūyaḥ—znovu a znovu; vivaśaḥ—neschopný se ovládnout; prāyaścittam—odčinění; atho—proto; katham — jakou má cenu.
Mahārāja Parīkṣit řekl: Člověk může vědět, že mu hříšné jednání škodí — protože osobně vidí, jak zločince trestá vláda a všichni lidé mu zlořečí, a protože z písem a od učenců slyší, že za hříšné činy bude živá bytost v příštím životě uvržena do pekelných podmínek — ale přestože má takové poznání, je dokonce i po svém odčinění nucen hřešit znovu a znovu. Jakou má tedy takové odčinění cenu?
V některých náboženských sektách se hříšný člověk chodí zpovídat ze svých hříchů knězi, zaplatí určitý poplatek, ale potom znovu páchá stejné hříchy a znovu se z nich přichází vyzpovídat. Tak jedná profesionální hříšník. Postřehy Mahārāje Parīkṣita naznačují, že i před pěti tisíci lety si zločinci běžně odpykávali své zločiny, ale pak je páchali znovu, jako by k tomu byli nuceni. Na základě své praktické zkušenosti tedy Mahārāja Parīkṣit viděl, že opakovaně hřešit a podstupovat odčinění nemá smysl. Ten, kdo je připoutaný ke smyslovému požitku, se bude dopouštět hříšných činů znovu a znovu — bez ohledu na to, kolikrát je potrestán—dokud se nenaučí, jak se uspokojování smyslů zdržet. Slovo vivaśa zde vyjadřuje, že i ten, kdo nechce hřešit, je k tomu nucen zvykem. Parīkṣit Mahārāja proto usoudil, že pro osvobození člověka od hříšného jednání nemá proces odčinění velký význam. V následujícím verši dále vysvětluje, proč tento proces odmítá.