SLOKA 7
nityasyārthasya sambandho
hy anityo dṛśyate nṛṣu
yāvad yasya hi sambandho
mamatvaṁ tāvad eva hi
nityasya—věčné; arthasya—věci; sambandhaḥ—vztah; hi—bezpochyby; anityaḥ—dočasný; dṛśyate—lze vidět; nṛṣu—v lidské společnosti; yāvat—dokud; yasya—koho; hi—vskutku; sambandhaḥ—vztah; mamatvam—vlastnictví; tāvat—tak dlouho; eva—vskutku; hi—jistě.
Nepatrné množství živých bytostí se rodí v lidských druzích a další se rodí jako zvířata. I když se v obou případech jedná o živé bytosti, jejich vztahy jsou pomíjivé. Zvíře může být nějaký čas v péči jednoho člověka a pak může být převedeno do vlastnictví jiných lidí. Jakmile je zvíře pryč, dřívější majitel se již nepovažuje za jeho vlastníka. Dokud mu patří, je k němu jistě citově poután, ale jakmile je prodáno, jeho náklonnost se vytrácí.
Když opomineme skutečnost, že se duše převtěluje z jednoho těla do druhého, vidíme, že vztahy mezi živými bytostmi jsou pomíjivé i v tomto životě, jak dokládá tento verš. Citraketuův syn dostal jméno Harṣaśoka neboli “radost a žal”. Živá bytost je bezpochyby věčná, ale pod dočasným oděvem, tělem, není její věčnost vidět. Dehino 'smin yathā dehe kaumāraṁ yauvanaṁ jarā — “Vtělená duše souvisle přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří.” Tělesný oděv je tedy pomíjivý. Duše však existuje stále. Živá bytost, která byla synem Citraketua, žila po nějaký čas jako jeho syn, ale jakmile byla přemístěna do jiného těla — jako je zvíře převedeno od jednoho vlastníka ke druhému — láskyplný vztah byl přerušen. Jak vidíme na příkladu v předcházejícím verši — když má člověk zboží ve svých rukách, považuje ho za své, ale jakmile je přemístěno, stává se zbožím někoho jiného. Člověk s ním pak již nemá žádný vztah; není k němu citově poután ani pro ně nenaříká.