SLOKA 25
prāyeṇa veda tad idaṁ na mahājano ’yaṁ
devyā vimohita-matir bata māyayālam
trayyāṁ jaḍī-kṛta-matir madhu-puṣpitāyāṁ
vaitānike mahati karmaṇi yujyamānaḥ
prāyeṇa—téměř vždy; veda—vědí; tat—to; idam—toto; na—ne; mahājanaḥ—velké osobnosti vedle Svayambhūa, Śambhua a ostatních deseti; ayam—toto; devyā—působením energie Nejvyšší Osobnosti Božství; vimohita-matiḥ—jejichž inteligence je zmatena; bata—vskutku; māyayā—iluzorní energií; alam—velice; trayyām—ve třech Vedách; jaḍī-kṛta-matiḥ—jejichž inteligence byla otupena; madhu-puṣpitāyām—květnatému jazyku Ved, který popisuje výsledky vykonávání obřadů; vaitānike — obřadům uvedeným ve Vedách; mahati—velkým; karmaṇi—plodonosné činnosti; yujyamānaḥ—kteří se věnují.
Yājñavalkya, Jaimini a další mudrci, kteří sestavili náboženská písma, jsou zmateni iluzorní energií Nejvyšší Osobnosti Božství, a proto neznají tajný, důvěrný náboženský systém dvanácti mahājanů. Nemohou pochopit transcendentální hodnotu vykonávání oddané služby či zpívání Hare Kṛṣṇa mantry. Jelikož jejich mysli přitahují obřady uvedené ve Vedách—zvláště v Yajur Vedě, Sāma Vedě a Ṛg Vedě — jejich inteligence otupěla. Usilovně shánějí prostředky k provádění obřadů, které přinášejí jen dočasný prospěch, jako je povýšení na Svargaloku, jež skýtá hmotné štěstí. Zajímají se o dharmu, arthu, kāmu a mokṣu, a saṅkīrtanové hnutí je nepřitahuje.
Jelikož je tak snadné dosáhnout největšího úspěchu zpíváním svatého jména Pána, někdo se může zeptat, proč existuje tolik védských obřadů a proč jsou k nim lidé přitahováni. Na tuto otázku odpovídá tento verš. Jak uvádí Bhagavad-gītā (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ — skutečným smyslem studia Ved je vyhledat lotosové nohy Pána Kṛṣṇy. Neinteligentní lidé jsou naneštěstí zmateni velkolepostí védských yajñí a dychtí vidět vykonávání oslnivých obětí. Chtějí, aby byly zpívány védské mantry a aby za tyto obřady bylo utráceno obrovské množství peněz. Někdy musíme pořádat védské obřady, abychom tyto neinteligentní lidi uspokojili. Nedávno jsme při otevírání velkého chrámu Kṛṣṇa-Balarāma ve Vṛndāvanu byli nuceni přizvat brāhmaṇy na vykonání védských obřadů, protože obyvatelé Vṛndāvanu — zvláště smārta-brāhmaṇové — by Evropany a Američany za pravé brāhmaṇy neuznali. Museli jsme tedy zaměstnat brāhmaṇy vykonáním nákladných yajñí. Bez ohledu na tyto yajñi však členové naší Společnosti vedli hlasitý saṅkīrtan s mṛdaṅgami, což jsem považoval za důležitější než védské obřady. Obřady i saṅkīrtan probíhaly zároveň; obřady byly určeny pro ty, kdo se zajímají o védské rituály vedoucí k dosažení nebeských planet (jaḍī-kṛta-matir madhu-puṣpitāyām), zatímco saṅkīrtan byl určen pro čisté oddané, kteří chtějí potěšit Nejvyšší Osobnost Božství. My bychom bývali prováděli pouze saṅkīrtan, ale obyvatelé Vṛndāvanu by pak nebrali slavnostní instalaci vážně. Zde je vysvětleno, že védské obřady jsou určeny pro ty, jejichž inteligence byla otupena květnatým jazykem Ved, který popisuje plodonosné činnosti zaměřené na dosažení vyšších planet.
Zvláště v tomto věku Kali je dostatečný samotný saṅkīrtan. Budou-li oddaní z našich chrámů v různých částech světa pokračovat v provádění saṅkīrtanu před Božstvy — zvláště před Śrī Caitanyou Mahāprabhuem — zůstanou dokonalí. Žádné jiné obřady nejsou zapotřebí. Nicméně pro udržení čistých návyků a čisté mysli se je třeba věnovat uctívání Božstev a dodržovat také další usměrňující zásady. Śrīla Jīva Gosvāmī říká, že i když saṅkīrtan k dosažení dokonalosti života stačí, arcanā neboli uctívání Božstev v chrámu musí pokračovat, aby oddaní zůstali vně i uvnitř čistí. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura proto doporučoval následovat oba procesy zároveň a my se jeho zásadou souběžně vykonávat uctívání Božstev i saṅkīrtan striktně řídíme. V tom bychom měli stále pokračovat.