Pod vlivem vnější energie Pána Viṣṇua zplodil Prajāpati Dakṣa v lůně své manželky Pāñcajanī deset tisíc synů. Jmenovali se Haryaśvové a všichni měli stejný charakter a stejnou mentalitu. Když jim jejich otec dal pokyn plodit další obyvatelstvo, odebrali se na západ, na místo, kde se řeka Sindhu (nyní Indus) vlévá do Arabského moře. V oněch dobách se na tom místě rozprostíralo svaté jezero jménem Nārāyaṇa-saras, v jehož okolí žilo mnoho světců. Haryaśvové začali praktikovat askezi a meditaci, což jsou činnosti vysoce vznešeného životního stavu odříkání. Když však Śrīla Nārada Muni viděl chlapce podstupovat takovou chvályhodnou askezi pouze za účelem hmotného tvoření, usoudil, že bude lepší je této tendence zbavit. Popsal jim konečný cíl života a poradil jim, aby se nesnažili stát obyčejnými karmīmi a plodit děti. Všichni synové Dakṣi, kteří byli takto osvíceni, odešli a již nikdy se nevrátili.