SLOKA 11
bhūḥ kṣetraṁ jīva-saṁjñaṁ yad
anādi nija-bandhanam
adṛṣṭvā tasya nirvāṇaṁ
kim asat-karmabhir bhavet
bhūḥ—Země; kṣetram—pole činností; jīva-saṁjñam—označení duchovní živé bytosti, která je poutána různými výsledky činností; yat—jež; anādi—existuje již od nepaměti; nija-bandhanam—vytvářející si vlastní pouta; adṛṣṭvā—aniž by viděla; tasya—tohoto; nirvāṇam—ukončení; kim—co prospěšného; asat-karmabhiḥ—s dočasnými plodonosnými činnostmi; bhavet—může být.
(Haryaśvové pochopili význam Nāradových slov následujícím způsobem:) Slovo “bhūḥ” (“Země”) se vztahuje na pole činností. Hmotné tělo, které je výsledkem činů živé bytosti, je jejím polem činností a dává jí falešná označení. Živá bytost již od nepaměti přijímá různé druhy hmotných těl, jež jsou příčinou připoutanosti k hmotnému světu. Jestliže se někdo pošetile věnuje dočasnému plodonosnému jednání a nestará se o ukončení tohoto otroctví, jaký prospěch jeho činnosti přinesou?
Nārada Muni řekl Haryaśvům, synům Prajāpatiho Dakṣi, deset jinotajů — mluvil o králi, království, řece, domu, hmotných prvcích a tak dále. Poté, co se nad nimi Haryaśvové zamysleli, pochopili, že živá bytost uvězněná v těle hledá štěstí, ale nijak se nezajímá o to, jak se ze svého vězení dostat. Toto je velice důležitý verš, neboť všechny živé bytosti v hmotném světě jsou ve svých tělech, jež získaly, velice činné. Člověk ve dne v noci pracuje pro smyslový požitek, a zvířata jako prasata a psi se také lopotí ve dne v noci, aby získala smyslový požitek. Ptáci, zvěř a všechny ostatní podmíněné živé bytosti se věnují různým činnostem, aniž by měli poznání o duši uvězněné v těle. Zvláště v lidském těle má živá bytost povinnost jednat tak, aby z tohoto uvěznění unikla. Bez pokynů Nārady nebo jeho zástupce v učednické posloupnosti se však lidé jen slepě věnují tělesným činnostem, aby si užívali pomíjivého, dočasného štěstí (māyā-sukha). Nevědí, jak se dostat ze svého hmotného vězení. Ṛṣabhadeva proto řekl, že takové jednání není vůbec dobré, jelikož znovu a znovu uvězňuje duši v těle, jež podléhá trojímu utrpení hmotné existence.
Haryaśvové, synové Prajāpatiho Dakṣi, ihned pochopili smysl Nāradových pokynů. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je zvláště určeno k tomu, aby dávalo takovéto osvícení. Snažíme se osvítit lidstvo, aby všichni mohli pochopit, že mají tvrdě pracovat v rámci tapasyi za účelem seberealizace a vysvobození z neustálého otroctví v podobě zrození, smrti, stáří a nemoci v jednom těle za druhým. Māyā je ovšem velice silná — je zkušená v kladení překážek do cesty tohoto porozumění. Někdy se proto stává, že člověk přijde do hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, ale pak znovu poklesne do spárů māyi, neboť nepochopil význam tohoto hnutí.