SLOKA 44
śrī-śuka uvāca
pratijagrāha tad bāḍhaṁ
nāradaḥ sādhu-sammataḥ
etāvān sādhu-vādo hi
titikṣeteśvaraḥ svayam
śrī-śukaḥ uvāca—Śrī Śukadeva Gosvāmī řekl; pratijagrāha—přijal; tat—to; bāḍham—staň se; nāradaḥ—Nārada Muni; sādhu-sammataḥ — který je uznávaným sādhuem; etāvān—tolik; sādhu-vādaḥ—což je příhodné pro světce; hi—vskutku; titikṣeta—může tolerovat; īśvaraḥ—ačkoliv byl schopen Prajāpatiho Dakṣu proklít; svayam—sám.
Śrī Śukadeva Gosvāmī pokračoval: Můj milý králi, Nārada Muni je uznávaný světec, a proto když ho Prajāpati Dakṣa proklel, odpověděl: tad bāḍham — “Ano, to, co jsi řekl, je dobré. Přijímám tuto kletbu.” Mohl Dakṣovo prokletí opětovat, ale jelikož je to snášenlivý a milostivý sādhu, nic nepodnikl.
Śrīmad-Bhāgavatam (3.25.21) uvádí:
titikṣavaḥ kāruṇikāḥ
suhṛdaḥ sarva-dehinām
ajāta-śatravaḥ śāntāḥ
sādhavaḥ sādhu-bhūṣaṇāḥ
“Sādhu je tolerantní, milostivý a přátelský ke všem živým bytostem. Nemá nepřátel, je mírumilovný, řídí se pokyny písem a všechny jeho vlastnosti jsou vznešené.” Jelikož je Nārada Muni nejvznešenější ze sādhuů (oddaných), kletbu Prajāpatiho Dakṣi tiše toleroval, neboť ho chtěl osvobodit. Śrī Caitanya Mahāprabhu učil tento princip všechny Své oddané:
tṛṇād api sunīcena
taror api sahiṣṇunā
amāninā mānadena
kīrtanīyaḥ sadā hariḥ
“Člověk by měl zpívat svaté jméno Pána s pokornou myslí a považovat se za nižšího než tráva na ulici. Má být snášenlivější než strom, bez jediné stopy falešné ctižádosti a připravený vzdávat úctu druhým. V takovém stavu mysli může zpívat svaté jméno Pána neustále.” Podle příkazů Śrī Caitanyi Mahāprabhua má být ten, kdo káže slávu Pána po celém světě nebo po celém vesmíru, pokornější než tráva a tolerantnější než strom, protože kazatel nemůže žít bezstarostným životem. Musí naopak čelit mnoha překážkám. Nejen že je občas proklet, ale někdy také utrpí ublížení na těle. Když šel například Nityānanda Prabhu kázat vědomí Kṛṣṇy dvěma zlotřilým bratrům Jagāiovi a Mādhāiovi, poranili Ho tak, že Mu krvácela hlava, ale On je přesto tolerantně osvobodil, a tito dva darebáci se stali dokonalými vaiṣṇavy. To je povinnost kazatele. Pán Ježíš Kristus toleroval dokonce i ukřižování. Kletba proti Nāradovi proto nebyla příliš udivující, a on ji toleroval.
Někdo se nyní může zeptat, proč Nārada Muni zůstal v Dakṣově přítomnosti a toleroval všechna jeho obvinění a prokletí. Bylo to za účelem Dakṣova vysvobození? Odpověď zní: ano. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že po Dakṣově urážce měl Nārada Muni okamžitě odejít, ale on záměrně zůstal, aby vyslechl všechna silná slova Dakṣi, který se tak mohl zbavit svého hněvu. Prajāpati Dakṣa nebyl obyčejný člověk; nahromadil výsledky mnoha zbožných činností. Nārada Muni proto očekával, že vyslovení kletby Dakṣu uspokojí a zbaví hněvu; že potom bude litovat svého nevhodného chování, a tak dostane příležitost stát se vaiṣṇavou a být osvobozen. Když Jagāi a Mādhāi napadli Pána Nityānandu, Pán zůstal tolerantně stát, a oba bratři proto padli k Jeho lotosovým nohám a káli se. Díky tomu se později stali dokonalými vaiṣṇavy.
Takto končí Bhaktivedantovy výklady k páté kapitole šestého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané “Prajāpati Dakṣa proklíná Nāradu Muniho”.