Śrī Nārada Muni popisuje znaky jednotlivých āśramů a vareṇ. V této kapitole konkrétně uvádí usměrňující zásady, jimiž se mají řídit sannyāsīni. Poté, co člověk odejde z rodinného života do ústraní, přijme stav vānaprasthy, kdy má formálně uznávat tělo jako prostředek existence, ale postupně zanedbávat jeho požadavky. Po životě vānaprasthy, když muž odejde z domova, by měl cestovat jako sannyāsī. Má putovat všude, bez tělesného pohodlí a závislosti na komkoliv ve věci základních potřeb těla, mít jen nejnutnější oděv nebo být zcela nahý, nesdružovat se s obyčejnými lidmi, prosit o almužnu a být vždy spokojený ve svém nitru. Měl by být přítelem každé živé bytosti, zůstávat klidný a být si vědom Kṛṣṇy. Takto má sannyāsī cestovat sám, nedbat na život či smrt a očekávat dobu, kdy opustí své hmotné tělo. Neměl by číst zbytečné knihy, věnovat se zaměstnání, jako je astrologie, ani usilovat o to, aby se stal velkým řečníkem. Měl by se také zříci zbytečných polemik a za žádných okolností by neměl na nikom záviset. Nesmí si získávat lidi nějakými lákadly, jen aby počet jeho žáků rostl. Měl by také zanechat čtení mnoha knih kvůli zaopatřování obživy a neusilovat o zvětšování počtu chrámů či klášterů (maṭhů). Když se sannyāsī takto stane zcela nezávislým, klidným a vyrovnaným, může si vybrat, kam chce dospět po smrti, a pak dodržovat zásady, které mu umožní tohoto místa dosáhnout. I když je dokonale vzdělaný, má zachovávat mlčení jako němý člověk a putovat jako neklidné dítě.