SLOKA 44
ātmānubhūtau tāṁ māyāṁ
juhuyāt satya-dṛṅ muniḥ
tato nirīho viramet
svānubhūty-ātmani sthitaḥ
ātma-anubhūtau—seberealizaci; tām—to; māyām—falešné ego hmotné existence; juhuyāt—má použít jako obětinu; satya-dṛk—ten, kdo skutečně poznal nejvyšší pravdu; muniḥ—taková uvážlivá osoba; tataḥ — díky této seberealizaci; nirīhaḥ—bez hmotných tužeb; viramet—musí zcela upustit od hmotných činností; sva-anubhūti-ātmani—na úrovni seberealizace; sthitaḥ—takto spočívající.
Učená, uvážlivá osoba musí poznat, že hmotná existence je iluze. Toho lze dosáhnout jedině seberealizací. Ten, kdo zná vlastní já a skutečně vidí pravdu, má setrvávat na úrovni seberealizace a upustit od všech hmotných činností.
Analytickým studiem celého těla lze dojít k závěru, že duše se liší od všech jeho hmotných složek, jako je například země, voda, oheň a vzduch. Ten, kdo je uvážlivý (manīṣī či muni), tak může poznat rozdíl mezi tělem a duší, a po této realizaci individuální duše může snadno poznat nejvyšší duši. Pokud živá bytost takto pochopí, že individuální duše je podřízená nejvyšší duši, dosahuje seberealizace. V třinácté kapitole Bhagavad-gīty je vysvětleno, že v těle jsou dvě duše. Tělo se nazývá kṣetra a žijí v něm dva obyvatelé (kṣetra-jña) — Nadduše (Paramātmā) a individuální duše. Nadduše a individuální duše jsou jako dva ptáci sedící na témž stromě (hmotném těle). Jeden z nich — individuální, zapomnětlivý pták — pojídá ovoce stromu a nedbá pokynů druhého ptáka, jenž pouze sleduje činnosti toho prvního, který je jeho přítelem. Když zapomnětlivý pták začne rozumět svrchovanému příteli, který je stále s ním a snaží se mu v různých tělech poskytnout vedení, přijme útočiště u lotosových nohou tohoto svrchovaného ptáka. V souvislosti s procesem yogy je popsáno toto: dhyānāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ. Když se člověk stane dokonalým yogīnem, může prostřednictvím meditace vidět svrchovaného přítele a odevzdat se Mu. To je začátek bhakti-yogy, skutečného života s vědomím Kṛṣṇy.