SLOKA 10
tri-vargaṁ nātikṛcchreṇa
bhajeta gṛha-medhy api
yathā-deśaṁ yathā-kālaṁ
yāvad-daivopapāditam
tri-vargam—tři principy: náboženství, hospodářský rozvoj a smyslový požitek; na—ne; ati-kṛcchreṇa—ukrutným úsilím; bhajeta—má sledovat; gṛha-medhī—člověk, který se zajímá pouze o rodinný život; api—ačkoliv; yathā-deśam—podle místa; yathā-kālam—podle času; yāvat—kolik; daiva—milostí Pána; upapāditam—získané.
I když někdo není brahmacārī, sannyāsī ani vānaprastha, ale hospodář, ani tehdy nemá vyvíjet přílišné úsilí ve směru náboženství, hospodářského rozvoje či uspokojení smyslů. Dokonce i v rodinném životě se má spokojit s čímkoliv, co ke svému zaopatření získá milostí Pána s minimální snahou podle místa a času. Nemá se zabývat ugra-karmou.
Existují čtyři cíle, kterých se lidé snaží dosáhnout — dharma, artha, kāma a mokṣa (náboženství, hospodářský rozvoj, smyslový požitek a osvobození). Za prvé má být člověk zbožný, dodržovat různá usměrňující pravidla, a dále musí vydělávat peníze na zaopatření své rodiny a uspokojení svých smyslů. Nejdůležitějším obřadem týkajícím se uspokojení smyslů je svatba, protože pohlavní styk je jednou ze základních potřeb hmotného těla. Yan-maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham; pohlavní styk není příliš vznešenou životní potřebou, ale zvířata i lidé vyžadují nějaký smyslový požitek na základě svých hmotných sklonů. Člověk se má spokojit s manželským životem a nevynakládat energii na další smyslový požitek či sex.
Pokud jde o hospodářský rozvoj, tato zodpovědnost by měla být svěřena především vaiśyům a gṛhasthům. Společnost má být rozdělena do vareṇ a āśramů: brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya, śūdra, brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa. Hospodářský rozvoj je nezbytný pro gṛhasthy. Gṛhasthové, kteří jsou brāhmaṇy, se mají spokojit s činnostmi zvanými adhyayana, adhyāpana, yajana a yājana — být učenci, vzdělávat druhé, učit se uctívat Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇua, a rovněž učit druhé, jak uctívat Pána Viṣṇua nebo dokonce i polobohy. To vše má brāhmaṇa dělat bez finanční odměny, ale má dovoleno přijímat milodary od osoby, kterou učí, jak být lidskou bytostí. Co se týče kṣatriyů, ti mají být králi země, která má být rozdělena mezi vaiśyi, aby se mohli věnovat zemědělství, ochraně krav a obchodu. Śūdrové musí pracovat, někdy jako výrobci látek, tkalci, kováři, zlatníci, kovotepci a tak dále, nebo musí odvádět těžkou práci při pěstování obilí.
To jsou různá zaměstnání, jimiž si mají lidé vydělávat na živobytí. Společnost má tedy fungovat jednoduše. V současnosti se však každý zabývá technologickým rozvojem, což Bhagavad-gītā označuje slovy ugra-karma, “ukrutné úsilí”. Tato ugra-karma je příčinou neklidu lidské mysli. Lidé holdují mnoha hříšným činnostem a spějí k úpadku, neboť otevírají jatka, pivovary a továrny na cigarety, jakož i noční kluby a další zařízení umožňující smyslový požitek. Takto promarňují svůj život. Do všech těchto činností jsou samozřejmě zapleteni hospodáři, a proto je zde použitím slova api doporučeno, aby ani hospodář nevyvíjel neúměrné úsilí. Jeho prostředky získávání živobytí mají být nesmírně jednoduché. Co se týče těch, kdo nejsou gṛhasthy — brahmacārīnů, vānaprasthů a sannyāsīnů — ti nemusí dělat nic než usilovat o pokrok v duchovním životě. To znamená, že tři čtvrtiny veškerého obyvatelstva by měly přestat s uspokojováním smyslů a věnovat se pouze rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Jen jedna čtvrtina obyvatelstva mají být gṛhasthové, pro které platí zákony omezeného smyslového požitku. Gṛhasthové, vānaprasthové, brahmacārīni a sannyāsīni se mají spojeným úsilím snažit dosáhnout vědomí Kṛṣṇy. Tento druh civilizace se nazývá daiva-varṇāśrama. Jedním z cílů hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je ustanovit tuto daiva-varṇāśramu, ale nikoliv podporovat takzvanou varṇāśramu, v níž lidé nevyvíjejí žádné vědecky organizované úsilí.