Každý hospodář by měl být velmi opatrný, neboť i navzdory své snaze přemoci smysly může neblahým vlivem styků s příbuznými poklesnout. Gṛhastha se tedy musí stát vānaprasthou či sannyāsīnem, žít v ústraní a spokojit se s jídlem, které získá žebráním od domu k domu. Musí recitovat oṁkāru nebo zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, a tak bude ve svém nitru pociťovat transcendentální blaženost. Pokud však někdo přijme sannyās a poté se opět vrátí k životu gṛhasthy, je nazýván vāntāśī, což znamená “ten, kdo pojídá vlastní zvratky”. Takový člověk nemá ani kouska studu. Hospodář nemá upouštět od obřadů a sannyāsī nemá žít ve společnosti. Pokud sannyāsīna rozrušují smysly, je to podvodník ovlivněný kvalitami vášně a nevědomosti. Když někdo přijme úlohu na úrovni dobra a začne se zabývat lidumilnými činnostmi, jeho jednání se stane překážkou na cestě oddané služby.