SLOKA 40
ātmānaṁ ced vijānīyāt
paraṁ jñāna-dhutāśayaḥ
kim icchan kasya vā hetor
dehaṁ puṣṇāti lampaṭaḥ
ātmānam—duši a Nadduši; cet—jestliže; vijānīyāt—zná; param—jež jsou transcendentální, mimo tento hmotný svět; jñāna—pomocí poznání; dhuta-āśayaḥ—ten, kdo očistil své vědomí; kim—co; icchan—toužit po hmotném pohodlí; kasya—pro koho; vā—nebo; hetoḥ—z jakého důvodu; deham—hmotné tělo; puṣṇāti—udržuje; lampaṭaḥ—nezákonně propadlý smyslovému požitku.
Lidské tělo je určené k porozumění vlastnímu já a Nejvyššímu Já, Nejvyšší Osobnosti Božství, jež mají obě transcendentální postavení. Je-li možné obě poznat, když se člověk očistí rozvojem poznání, proč a kvůli komu udržuje pošetilá, chtivá osoba tělo za účelem smyslového požitku?
Každý v tomto hmotném světě chce samozřejmě udržovat své tělo schopné smyslového požitku, ale rozvojem poznání by měl člověk postupně pochopit, že tělo není vlastní já. Duše i Nadduše jsou vůči hmotnému světu transcendentální. To je třeba pochopit v lidském životě; zvláště když člověk přijme sannyās. Sannyāsī — ten, kdo zná vlastní já — má usilovat o povznesení vlastního já a udržování styku s Nejvyšším Já. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy má za cíl zdokonalit živou bytost tak, aby se mohla vrátit domů, zpátky k Bohu. Usilovat o tuto dokonalost je povinností každého, kdo získal lidské tělo. Proč by měl člověk udržovat při životě své tělo, jestliže neplní tuto povinnost? Pokud sannyāsī nejen zaopatřuje tělo obvyklým způsobem, ale navíc dělá pro jeho zaopatření vše — dokonce jí maso a jiné odporné věci — je jisté, že je to lampaṭaḥ, chtivá osoba, která pouze holduje smyslovému požitku. Sannyāsī si musí zvláště držet odstup od choutek jazyka, břicha a genitálií, které člověka rozptylují, dokud si není plně vědom toho, že tělo je oddělené od duše.