SLOKA 11
śrī-prahrāda uvāca
paraḥ svaś cety asad-grāhaḥ
puṁsāṁ yan-māyayā kṛtaḥ
vimohita-dhiyāṁ dṛṣṭas
tasmai bhagavate namaḥ
śrī-prahrādaḥ uvāca—Prahlāda Mahārāja odpověděl; paraḥ—nepřítel; svaḥ—příbuzný nebo přítel; ca—také; iti—takto; asat-grāhaḥ—hmotné pojetí života; puṁsām—osob; yat—jehož; māyayā—působením vnější energie; kṛtaḥ—stvořené; vimohita—zmatená; dhiyām—těch, jejichž inteligence; dṛṣṭaḥ—poznané v praxi; tasmai—Jemu; bhagavate—Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství; namaḥ—s úctou se klaním.
Prahlāda Mahārāja odpověděl: S úctou se klaním Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, jehož vnější energie klame inteligenci lidí, a tak vytváří rozdíly jako “můj přítel” a “můj nepřítel”. Již jsem o tom slyšel z autoritativních zdrojů, ale nyní to sám zažívám.
V Bhagavad-gītě (5.18) stojí:
vidyā-vinaya-sampanne
brāhmaṇe gavi hastini
śuni caiva śvapāke ca
paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ
“Díky pravému poznání vidí pokorní mudrci stejně učeného a mírného brāhmaṇu, krávu, slona, psa i pojídače psů.” Ti, kdo jsou skutečně učení (paṇḍitāḥ) — vyrovnaní, pokročilí oddaní, kteří dokonale znají vše — nevidí žádnou živou bytost jako nepřítele či přítele. Díky svému širšímu rozhledu vidí, že každý je částí Kṛṣṇy. Tuto pravdu také potvrdil Śrī Caitanya Mahāprabhu (jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa'). Posláním každé živé bytosti jakožto části Nejvyššího Pána je sloužit Pánu, tak jako je úkolem každé části těla sloužit celému tělu.
Všechny živé bytosti jsou služebníci Nejvyššího Pána a jako takové jsou si rovny, ale vaiṣṇava se z přirozené pokory obrací na všechny ostatní živé bytosti slovem prabhu. Vidí jiné služebníky jako natolik pokročilé, že se od nich má co učit. Všichni ostatní oddaní Osobnosti Božství jsou pro něho tedy prabhuové, “pánové”. Každý je služebníkem Kṛṣṇy, ale jeden vaišnavský služebník vidí v důsledku pokory druhého služebníka jako svého pána. Poznání pána začíná u poznání duchovního učitele.
yasya prasādād bhagavat-prasādo
yasyāprasādān na gatiḥ kuto 'pi
“Milostí duchovního učitele člověk získá požehnání od Kṛṣṇy. Bez milosti duchovního učitele nelze dělat žádné pokroky.”
sākṣād-dharitvena samasta-śāstrair
uktas tathā bhāvyata eva sadbhiḥ
kintu prabhor yaḥ priya eva tasya
vande guroḥ śrī-caraṇāravindam
“Duchovní učitel má být ctěn stejně jako Nejvyšší Pán, protože je Jeho nejdůvěrnějším služebníkem. To dokládají všechna zjevená písma a následují to všechny autority. Proto se uctivě klaním lotosovým nohám takového duchovního učitele, který je pravým zástupcem Śrī Hariho.” Duchovní učitel, služebník Boha, prokazuje Pánu tu nejdůvěrnější službu. Věnuje se vysvobozování všech podmíněných duší ze zajetí māyi, v němž si duše myslí: “To je můj nepřítel a to můj přítel.” Ve skutečnosti je Nejvyšší Osobnost Božství přítelem všech živých bytostí a ty jsou Pánovými věčnými služebníky. Realizaci jednoty umožní toto porozumění, nikoliv nepřirozená představa, že každý z nás je Bůh nebo rovný Bohu. Správným porozuměním je, že Bůh je svrchovaný pán a my všichni jsme Jeho služebníci, a tudíž na téže duchovní úrovni jako On. To se již Prahlāda Mahārāja naučil od svého duchovního učitele Nārady, ale přesto ho překvapilo, jak může zmatená duše považovat jednu osobu za svého nepřítele a druhou za svého přítele.
Dokud se někdo drží filozofie duality a pokládá někoho za přítele a někoho jiného za nepřítele, je v zajetí māyi. Māyāvādský filozof, který si myslí, že všechny živé bytosti jsou Bůh a jsou tím pádem totožné, se také mýlí. Bohu se nikdo nevyrovná. Služebník nemůže být rovný pánovi. Podle vaišnavské filozofie je pán jeden a služebníci jsou také jedné kategorie, ale rozdíl mezi pánem a služebníkem musí nutně přetrvat i ve stavu osvobození. V podmíněném stavu si myslíme, že některé živé bytosti jsou naši přátelé a jiné naopak nepřátelé, a tak podléháme dualitě. Pojetí v osvobozeném stavu je však takové, že Bůh je pán a všechny živé bytosti jsou jakožto Jeho služebníci stejné.