Tato kapitola líčí, jak Prahlāda Mahārāja poučoval své spolužáky. Když promlouval ke svým přátelům, kteří byli všichni syny démonů, zdůraznil, že každá živá bytost — a zvláště člověk — se musí od samého začátku života zajímat o duchovní realizaci. Lidi je třeba v jejich dětství učit, že Nejvyšší Osobnost Božství je Božstvem, které by měli uctívat všichni. Člověk by se neměl příliš zajímat o hmotný požitek; měl by být naopak spokojený s jakýmkoliv hmotným ziskem, který přijde bez velkého úsilí, a jelikož je život velice krátký, využívat každého okamžiku k duchovnímu rozvoji. Někdo může uvažovat: “Na začátku života užívejme hmotných radostí a ve stáří můžeme rozvinout vědomí Kṛṣṇy.” Tyto materialistické myšlenky jsou k ničemu — ve stáří nelze nikoho učit duchovnímu způsobu života. Od samého začátku života by se měl každý věnovat oddané službě (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ); to je povinnost všech živých bytostí. Hmotné vzdělání je znečištěné třemi kvalitami přírody, ale duchovní vzdělání, jehož je ve společnosti opravdu zapotřebí, je transcendentální. Prahlāda Mahārāja vyjevil tajemství toho, jak nabyl poznání od Nārady Muniho. Prahlāda patří k učednické posloupnosti (parampaře), a ten, kdo se uchýlí k jeho lotosovým nohám, bude schopen poznat charakter duchovního života. K tomu nejsou zapotřebí žádné hmotné předpoklady.