SLOKA 26
dharmārtha-kāma iti yo ’bhihitas tri-varga
īkṣā trayī naya-damau vividhā ca vārtā
manye tad etad akhilaṁ nigamasya satyaṁ
svātmārpaṇaṁ sva-suhṛdaḥ paramasya puṁsaḥ
dharma—náboženství; artha—hospodářský rozvoj; kāmaḥ—usměrněný smyslový požitek; iti—takto; yaḥ—co; abhihitaḥ—stanoveno; tri-vargaḥ—skupina tří; īkṣā—seberealizace; trayī—védské obřady; naya—logika; damau—a věda o zákonu a řádu; vividhā—různé druhy; ca — také; vārtā—předepsané povinnosti či živobytí; manye—považuji; tat—je; etat—tyto; akhilam—všechny; nigamasya—Véd; satyam—pravda; sva-ātma-arpaṇam—úplné odevzdání vlastního já; sva-suhṛdaḥ—nejlepšímu příteli; paramasya—svrchované; puṁsaḥ—osobnosti.
Náboženství, hospodářský rozvoj a smyslový požitek jsou ve Védách označeny jako tri-varga, tři cesty k osvobození. Do těchto tří kategorií patří vzdělání a seberealizace, obřady konané podle védských pokynů, logika, věda o zákonu a řádu a různé způsoby zaopatřování živobytí. To jsou vnější oblasti studia Véd, a proto je považuji za hmotné. Odevzdání se lotosovým nohám Pána Viṣṇua však považuji za transcendentální.
Toto učení, jež přednesl Prahlāda Mahārāja, klade důraz na transcendentální postavení oddané služby. Bhagavad-gītā (14.26) to potvrzuje takto:
māṁ ca yo 'vyabhicāreṇa
bhakti-yogena sevate
sa guṇān samatītyaitān
brahma-bhūyāya kalpate
“Kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitě překonává kvality hmotné přírody a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Ten, kdo se plně věnuje oddané službě Pánu, je okamžitě povznesen do transcendentálního postavení (brahma-bhūta). Jakékoliv vzdělání nebo jednání, jež není na úrovni brahma-bhūta neboli seberealizace, je považováno za hmotné a Prahlāda Mahārāja říká, že nic hmotného nemůže být Absolutní Pravdou, neboť Absolutní Pravda je duchovní povahy. To také v Bhagavad-gītě (2.45) potvrzuje Pán Kṛṣṇa, když říká: traiguṇya-viṣayā vedā nistraiguṇyo bhavārjuna — “Védy převážně pojednávají o tématech spojených s třemi kvalitami hmotné přírody. Ó Arjuno, buď transcendentálním vůči těmto kvalitám!” Jednání na hmotné úrovni—byť i schválené Védami — není konečným cílem života. Tím je zůstat na duchovní úrovni, zcela odevzdaný parama-puruṣovi, Nejvyšší Osobě. Pak je završeno lidské poslání. Souhrnně lze říci: védské obřady a příkazy nemají být přehlíženy, neboť jsou prostředkem k povznesení na duchovní úroveň. Pokud však člověk nedosáhne duchovní úrovně, je jejich vykonávání jen ztrátou času. To dokládá Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.8) takto:
dharmaḥ svanuṣṭhitaḥ puṁsāṁ
viṣvaksena-kathāsu yaḥ
notpādayed yadi ratiṁ
śrama eva hi kevalam
“Povinnosti (dharma), které lidé konají — bez ohledu na to, v jakém zaměstnání — jsou jen zbytečnou námahou, nevzbudí-li v nich zájem o poselství Nejvyššího Pána.” Pokud člověk striktně plní různé náboženské povinnosti, ale nakonec se neodevzdá Nejvyššímu Pánu, jsou jeho snahy o osvobození či dosažení vyššího postavení jen ztrátou času a energie.