SLOKA 9
ko gṛheṣu pumān saktam
ātmānam ajitendriyaḥ
sneha-pāśair dṛḍhair baddham
utsaheta vimocitum
kaḥ—který; gṛheṣu—k životu v domácnosti; pumān—člověk; saktam—pevně poután; ātmānam—jeho vlastní já, duše; ajita-indriyaḥ—který si nepodmanil smysly; sneha-pāśaiḥ—provazy náklonnosti; dṛḍhaiḥ—velice silnými; baddham—spoután na rukách i na nohách; utsaheta—je schopný; vimocitum—vysvobodit se z hmotného otroctví.
Který člověk, jenž nedokáže ovládat své smysly a kvůli tomu příliš lpí na životě v domácnosti, se dokáže osvobodit? Takový hospodář je pevně svázán provazy náklonnosti ke své rodině (manželce, dětem a ostatním příbuzným).
Prahlāda Mahārāja nejprve navrhl: “Ten, kdo je dostatečně inteligentní, by měl od samotného začátku života, tedy od útlého dětství, používat lidské tělo k oddané službě a zříci se veškerého jiného zaměstnání (kaumāra ācaret prājño dharmān bhāgavatān iha).” Dharmān bhāgavatān znamená náboženský princip obnovení našeho vztahu s Nejvyšší Osobností Božství. Za tímto účelem Kṛṣṇa osobně radí: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaranaṁ vraja — “Zřekni se veškerých povinností a odevzdej se Mně.” Když jsme v hmotném světě, vytváříme si mnoho povinností ve jménu mnoha “-ismů”, ale naší skutečnou povinností je vysvobodit se z koloběhu zrození, smrti, stáří a nemoci. Abychom toho dosáhli, musíme se nejprve vysvobodit z pout hmoty, zvláště z rodinného života. Život hospodáře je ve skutečnosti určitým ústupkem pro člověka poutaného k hmotě, umožňujícím věnovat se smyslovému požitku podle usměrňujících zásad. Jinak není třeba stávat se hospodářem.
Než se člověk stane hospodářem, měl by být vychováván jako brahmacārī a žít v péči gurua, jehož domov se nazývá guru-kula. Brahmacārī guru-kule vasan dānto guror hitam (Bhāg. 7.12.1) — brahmacārī se od samého začátku učí obětovat vše ve prospěch svého učitele. Chodí ode dveří ke dveřím prosit o almužnu, všechny ženy oslovuje “matko” a vše, co nashromáždí, odevzdá guruovi. Tak se učí ovládat smysly a obětovat vše ve prospěch gurua. Když završí své vzdělání a chce se oženit, má k tomu možnost. Potom není obyčejným gṛhasthou, který se naučil pouze uspokojovat smysly. Zkušený gṛhastha se postupně dokáže zříci rodinného života, odejít do lesa, aby dosáhl dalšího osvícení v duchovním životě, a nakonec přijmout sannyās. Prahlāda Mahārāja vyložil svému otci, že k tomu, aby se člověk zbavil veškeré hmotné úzkosti, musí odejít do lesa. Hitvātma-pātaṁ gṛham andha-kūpam — musí opustit domácnost, kde se postupně klesá do nejtemnějších oblastí hmotné existence. První radou je tedy zříci se rodinného života (gṛham andha-kūpam). Pokud však muž kvůli neovládnutým smyslům dává přednost tomu, že zůstane v temné studně života hospodáře, bude se stále více zaplétat do provazů náklonnosti ke své manželce, dětem, služebníkům, domu, penězům a tak dále. Taková osoba nemůže dosáhnout vysvobození z pout hmoty. Děti je proto třeba od samého začátku života učit být prvotřídními brahmacārīny; jen pak se dokáží ve stáří zříci života hospodářů.
Návrat domů, zpátky k Bohu, si vyžaduje oproštěnost od ulpívání na hmotě. Bhakti-yoga proto znamená vairāgya-vidyā — umění, které může pomoci vyvinout nechuť k hmotnému požitku.
vāsudeve bhagavati
bhakti-yogaḥ prayojitaḥ
janayaty āśu vairāgyaṁ
jñānaṁ ca yad ahaitukam
“Oddanou službou Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi, lze okamžitě nabýt bezpříčinného poznání a odpoutanosti od světa.” (Bhāg. 1.2.7) Ten, kdo se od začátku života věnuje oddané službě, snadno dosáhne vairāgya-vidyi neboli asakti, odpoutanosti, a bude z něho jitendriya, vládce svých smyslů. Tomu, kdo dokonale vykonává oddanou službu, se proto říká gosvāmī či svāmī, pán smyslů. Dokud člověk není pánem smyslů, nemá přijímat sannyās, stav odříkání. Silný sklon ke smyslovému požitku je příčinou obdržení hmotného těla. Bez úplného poznání není možné být od hmotného požitku odpoutaný a bez odpoutanosti není živá bytost způsobilá vrátit se domů, zpátky k Bohu.