SLOKA 11
naivātmanaḥ prabhur ayaṁ nija-lābha-pūrṇo
mānaṁ janād aviduṣaḥ karuṇo vṛṇīte
yad yaj jano bhagavate vidadhīta mānaṁ
tac cātmane prati-mukhasya yathā mukha-śrīḥ
na—ani; eva—jistě; ātmanaḥ—ve svůj osobní prospěch; prabhuḥ — Pán; ayam—tento; nija-lābha-pūrṇaḥ—je vždy spokojený sám v sobě (nepotřebuje být uspokojován službou druhých); mānam—úctu; janāt — od člověka; aviduṣaḥ—který neví, že cílem života je potěšit Nejvyššího Pána; karuṇaḥ—(Nejvyšší Pán, Osobnost Božství) jenž je tak laskavý k tomuto nevědomému hlupákovi; vṛṇīte—přijímá; yat yat—cokoliv; janaḥ—člověk; bhagavate—Nejvyšší Osobnosti Božství; vidadhīta—nabízí; mānam—uctívání; tat—to; ca—skutečně; ātmane—v jeho vlastní prospěch; prati-mukhasya—odrazu tváře v zrcadle; yathā—stejně jako; mukha-śrīḥ—ozdobení tváře.
Svrchovaný Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, je vždy plně spokojený sám v sobě. Je-li Mu tedy něco obětováno, pak tato oběť přináší Pánovou milostí prospěch oddanému, jelikož Pán nepotřebuje od nikoho žádnou službu. Zde je příklad: je-li tvář ozdobena, je ozdoben i její odraz v zrcadle.
V bhakti-yoze je doporučeno, aby oddaný následoval devět zásad: śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaranaṁ pāda-sevanam / arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam. Tato služba, která spočívá v oslavování Pána prostřednictvím naslouchání, opěvování atd., samozřejmě není ve prospěch Pána, ale oddaného. Pán je slavný vždy, ať Ho oddaný oslavuje nebo ne, ale pokud to oddaný dělá, sám se tím automaticky proslaví. Ceto-darpaṇa-mārjanaṁ bhava-mahā-dāvāgni-nirvāpaṇam — neustálým oslavováním Pána živá bytost očišťuje své srdce a tak může pochopit, že nepatří do hmotného světa a že je duší, jejímž skutečným posláním je rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, aby se mohla vysvobodit z hmotného zajetí. Tak je planoucí oheň hmotné existence okamžitě uhašen (bhava-mahā-dāvāgni-nirvāpaṇam). Hlupák nevěří svým uším, když Kṛṣṇa nařizuje: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Vzdej se veškerých náboženských činností a pouze se odevzdej Mně.” Někteří pošetilí učenci dokonce říkají, že požadovat něco takového je přemrštěné. Tato žádost však nesleduje prospěch Nejvyšší Osobnosti Božství, ale samotného lidstva. Pokud lidské bytosti individuálně a kolektivně odevzdají vše Nejvyšší Osobnosti Božství, plně si vědomy Kṛṣṇy, celá lidská společnost tím získá. Ten, kdo nezasvětí vše Nejvyššímu Pánu, je podle tohoto verše aviduṣa, darebák. V Bhagavad-gītě (7.15) říká samotný Pán totéž:
na māṁ duṣkṛtino mūḍhāḥ
prapadyante narādhamāḥ
māyayāpahṛta-jñānā
āsuraṁ bhāvam āśritāḥ
“Ničemové, kteří jsou naprosto hloupí, nejnižší z lidí, ti, jež o poznání připravila iluze, a ti, kteří přijímají ateistickou povahu démonů, se Mi neodevzdávají.” Ateisté a narādhamové, nejnižší z lidí, jsou nevědomí nešťastníci, a proto se neodevzdávají Nejvyšší Osobnosti Božství. I když je tedy Nejvyšší Pán, Kṛṣṇa, úplný sám v sobě, zjevuje se v různých yugách a vyžaduje od podmíněných duší, aby se Mu odevzdaly a získaly tak prospěch v podobě vysvobození z hmotného zajetí. Čím více se zaměstnáváme na úrovni vědomí Kṛṣṇy a sloužíme Pánu, tím větší bude náš prospěch. Kṛṣṇa však nepotřebuje službu od nikoho z nás.