SLOKA 46
mauna-vrata-śruta-tapo-’dhyayana-sva-dharma-
vyākhyā-raho-japa-samādhaya āpavargyāḥ
prāyaḥ paraṁ puruṣa te tv ajitendriyāṇāṁ
vārtā bhavanty uta na vātra tu dāmbhikānām
mauna—mlčení; vrata—sliby; śruta—védské poznání; tapaḥ—askeze; adhyayana—studium písem; sva-dharma—plnění povinností varṇāśrama-dharmy; vyākhyā—vysvětlování śāster; rahaḥ—život v ústraní; japa—odříkávání či recitování manter; samādhayaḥ—setrvávání v transu; āpavargyāḥ—to je deset druhů činností na cestě osvobození; prāyaḥ — obvykle; param—jediné prostředky; puruṣa—ó můj Pane; te—to vše; tu—ale; ajita-indriyāṇām—těch, kdo nedokáží ovládat smysly; vārtāḥ — zdroje živobytí; bhavanti—jsou; uta—je řečeno; na—ne; vā—nebo; atra—v této souvislosti; tu—ale; dāmbhikānām—těch, kdo jsou nemístně pyšní.
Ó Nejvyšší Osobnosti Božství, existuje deset předepsaných metod na cestě k osvobození: s nikým nemluvit a jen mlčet, dodržovat sliby, shromažďovat védské poznání všeho druhu, podstupovat askezi, studovat Védy a další védskou literaturu, plnit povinnosti v rámci varṇāśrama-dharmy, vysvětlovat śāstry, žít v ústraní, tiše recitovat mantry a být pohroužený v transu. Tyto metody jsou obvykle jen profesionálními činnostmi a zdrojem živobytí pro ty, kdo si nepodrobili své smysly. Takoví lidé jsou nemístně pyšní, a z toho důvodu tyto procesy nemusí být úspěšné.
Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (6.1.15) je uvedeno:
kecit kevalayā bhaktyā
vāsudeva-parāyaṇāḥ
aghaṁ dhunvanti kārtsnyena
nīhāram iva bhāskaraḥ
“Jen vzácná duše, která přijala úplnou, čistou oddanou službu Kṛṣṇovi, může vykořenit plevel hříšných činností tak, že již nikdy znovu nevzejde. Dokáže to pouhým vykonáváním oddané služby, stejně jako slunce ihned rozptýlí mlhu svými paprsky.” Skutečným cílem lidského života je vysvobodit se z hmotného zajetí. Tohoto osvobození lze dosáhnout mnoha metodami (tapasā brahmacaryeṇa śamena ca damena ca), ale všechny víceméně závisejí na askezi (tapasya), která začíná celibátem. Śukadeva Gosvāmī říká, že ti, kdo jsou vāsudeva-parāyaṇa, kdo se plně odevzdali lotosovým nohám Pána Vāsudeva, Kṛṣṇy, automaticky získávají výsledky mlčení (mauna), dodržování slibů (vrata) a dalších metod samotným vykonáváním oddané služby. Tyto metody však nemají takovou sílu. Jakmile se člověk začne věnovat oddané službě, může je všechny praktikovat velice snadno.
Například mauna neznamená pouze přestat hovořit. Jazyk je určen k mluvení. Někdy se však lidé předvádějí tím, že zachovávají mlčení. Je mnoho lidí, kteří určitý den v týdnu mlčí. Vaiṣṇavové ovšem takové mlčení nedodržují. Mlčet znamená nemluvit hlouposti. Lidé řečnící na shromážděních, konferencích a setkáních obvykle hloupě kvákají jako žáby. Śrīla Rūpa Gosvāmī to nazývá vāco vegam. Ten, kdo má nutkání mluvit, se sice může předvádět jako velký řečník, ale než aby nadále mluvil nesmysly, bude lépe, když bude mlčet. Tato metoda mlčení se tedy doporučuje těm, kdo velmi lpí na nesmyslném řečnění. Pokud člověk není oddaný, je nucen mluvit nesmyslně, protože nedokáže hovořit o slávě Kṛṣṇy. Vše, co říká, je tedy ovlivněno matoucí energií a přirovnáno ke kvákání žáby. Ten, kdo však mluví o slávě Pána, mlčet nemusí. Caitanya Mahāprabhu doporučuje opěvovat slávu Pána dvacet čtyři hodin denně: (kīrtanīyaḥ sadā hariḥ). Mlčení (mauna) nepřipadá v úvahu.
Deset procesů vedoucích k osvobození nebo pokroku na cestě osvobození není určeno oddaným. Kevalayā bhaktyā — pokud se někdo jednoduše věnuje oddané službě Pánu, všech deset metod osvobození tím praktikuje automaticky. Prahlāda Mahārāja prohlašuje, že tyto procesy lze doporučit těm, kdo nedokáží přemoci své smysly (ajitendriya). Oddaní si však již smysly podrobili. Sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam — oddaný se již zbavil hmotného znečištění. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura proto řekl:
duṣṭa mana! tumi kisera vaiṣṇava? pratiṣṭhāra tare, nirjanera ghare,
tava harināma kevala kaitava
Je mnoho těch, kdo chtějí recitovat Hare Kṛṣṇa mantru na tichém, osamělém místě, ale pokud oddaný nemá zájem kázat a neustále hovořit k neoddaným, je pro něho velice těžké překonat vliv kvalit přírody. Dokud tedy oddaný není neobyčejně pokročilý v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, neměl by napodobovat Haridāse Ṭhākura, který nedělal nic jiného, než že neustále, dvacet čtyři hodin denně, zpíval svaté jméno. Prahlāda Mahārāja tento proces neodsuzuje; uznává ho, ale obvykle nelze dosáhnout osvobození pouze těmito metodami, bez aktivní služby Pánu. Nikdo nemůže být osvobozen jen na základě falešné pýchy.