Bali Mahārāja vyslechl Śukrācāryovu instruktivní radu a na chvíli se zamyslel. Jelikož povinností hospodáře je dodržovat zásady náboženství, hospodářského rozvoje a smyslového požitku, nepřipadalo mu správné zrušit slib, který brahmacārīnovi dal. Lhát nebo nedodržet slib daný brahmacārīnovi není nikdy dobré, protože lhaní je tou nejhříšnější činností. Každý by se měl obávat reakcí, které mu mohou následovat, neboť matka Země nesnese tíhu hříšného lháře. Rozšiřování království či území vlastní říše je dočasné, a pokud nepřinese prospěch obyvatelstvu, nemá žádnou cenu. Dříve všichni významní králové a vládci vždy rozšiřovali svá panství s ohledem na blaho obyčejných lidí. Někdy při těchto taženích pro blaho obyvatelstva významní muži obětovali i svůj život. Říká se, že ten, kdo se proslavil svým jednáním, žije stále a nikdy neumírá. Kṣatriya by tedy měl žít pro slávu, neboť tak nic neztratí, ani kdyby přitom zchudl. Bali Mahārāja si říkal, že i kdyby tento brahmacārī, Vāmanadeva, byl Pán Viṣṇu a jeho milodar by přijal a pak ho ještě zajal, Bali by Mu to přesto nevyčítal. Po zvážení všech těchto okolností Bali Mahārāja nakonec daroval vše, co měl.