SLOKA 25
tatrādṛṣṭa-svarūpāya
śruta-pūrvāya vai prabhuḥ
stutim abrūta daivībhir
gīrbhis tv avahitendriyaḥ
tatra—tam (v Pánově sídle zvaném Śvetadvīp); adṛṣṭa-svarūpāya — Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, jehož neviděl ani Pán Brahmā; śruta-pūrvāya—ale o němž slyšel z Véd; vai—vskutku; prabhuḥ—Pán Brahmā; stutim—modlitby odvozené z védské literatury; abrūta—přednesl; daivībhiḥ—modlitbami uvedenými ve védské literatuře nebo přednášenými těmi, kdo striktně dodržují védské zásady; gīrbhiḥ—těmito zvukovými vibracemi či písněmi; tu—potom; avahita-indriyaḥ—se soustředěnou myslí, neochvějně.
Tam (na Śvetadvīpu) se Pán Brahmā modlil k Nejvyšší Osobnosti Božství, přestože Nejvyššího Pána neviděl. Jen na základě toho, že o Něm slyšel z védské literatury, Mu se soustředěnou myslí přednesl modlitby zaznamenané či schválené ve védských textech.
Je řečeno, že když Pán Brahmā a ostatní polobozi jdou navštívit Nejvyšší Osobnost Božství na Śvetadvīp, nemohou Pána přímo vidět, ale On slyší jejich modlitby a podnikne potřebné kroky. To jsme viděli na mnoha příkladech. Slovo śruta-pūrvāya je významné. Zkušenost získáváme buď tím, že něco přímo vidíme, nebo že o tom slyšíme. Pokud není možné někoho přímo vidět, můžeme o něm slyšet z věrohodných zdrojů. Někdy se lidé ptají, zda jim můžeme ukázat Boha. To je směšné. Člověk nemusí Boha vidět, aby Ho mohl přijmout. Naše smyslové vnímání bude vždy nedokonalé. I kdybychom Boha viděli, není jisté, zda bychom Ho poznali. Když byl Kṛṣṇa na Zemi, mnoho lidí Ho vidělo, ale nepoznali, že je Nejvyšší Osobností Božství. Avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam. Hlupáci a darebáci nechápali, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, přestože Ho viděli na vlastní oči. Nešťastníci Boha nepoznají, ani když Ho osobně vidí. Proto musíme naslouchat o Bohu, o Kṛṣṇovi, z autentických védských písem a od těch, kdo védské poznání správně chápou. Přestože Brahmā Nejvyšší Osobnost Božství neviděl, byl přesvědčen, že Pán je na Śvetadvīpu přítomen. Proto využil možnosti se tam odebrat a přednést Mu modlitby.
Tyto modlitby nebyly nějakými běžnými vymyšlenými modlitbami. Jak je v tomto verši naznačeno slovy daivībhir gīrbhiḥ, modlitby musí být schválené védskou literaturou. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy nepřijmeme žádnou píseň, kterou neschvalovali nebo nezpívali autorizovaní oddaní. Nemůžeme dovolit, aby se v chrámu zpívaly nějaké světské písně. Zpíváme dvě základní písně: jednou je śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu nityānanda śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda. Ta je autorizovaná. Je mnohokrát uvedena v Caitanya-caritāmṛtě a uznávaná ācāryi. Druhou písní je samozřejmě mahā-mantra: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Můžeme také zpívat písně Narottama dāse Ṭhākura, Bhaktivinoda Ṭhākura a Locana dāse Ṭhākura, ale tyto dvě písně — śrī-kṛṣṇa-caitanya a Hare Kṛṣṇa mahā-mantra — stačí k tomu, abychom potěšili Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, i když Ho nevidíme. Vidět Pána není tak důležité, jako si Ho být vědomi na základě věrohodné literatury nebo spolehlivých výroků autorizovaných osob.