SLOKA 6
tasmai saṁvyabhajat so ’nnam
ādṛtya śraddhayānvitaḥ
hariṁ sarvatra saṁpaśyan
sa bhuktvā prayayau dvijaḥ
tasmai—jemu (brāhmaṇovi); saṁvyabhajat—poté, co oddělil a dal jeho podíl; saḥ—on (Rantideva); annam—jídlo; ādṛtya—s hlubokou úctou; śraddhayā anvitaḥ—a s vírou; harim—Nejvyššího Pána; sarvatra—všude, v srdci každé živé bytosti; sampaśyan—vnímající; saḥ—on; bhuktvā — poté, co snědl jídlo; prayayau—opustil ono místo; dvijaḥ—brāhmaṇa.
Rantideva vnímal přítomnost Nejvyššího Boha všude, v těle každé živé bytosti, a proto hosta přijal s vírou a úctou a část jídla mu dal. Brāhmaṇa snědl svůj podíl a pak odešel.
Rantideva vnímal přítomnost Nejvyššího Pána v srdci každé živé bytosti, ale nikdy si nemyslel, že proto musí být každý Bohem. Zároveň nerozlišoval mezi jednou a druhou živou bytostí. Vnímal Pánovu přítomnost jak v brāhmaṇovi, tak i v caṇḍālovi. To je pravá vize rovnosti, což Pán sám potvrzuje v Bhagavad-gītě (5.18):
vidyā-vinaya-sampanne
brāhmaṇe gavi hastini
śuni caiva śva-pāke ca
paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ
“Díky správnému poznání vidí pokorní mudrci stejným pohledem vzdělaného a ušlechtilého brāhmaṇu, krávu, slona, psa i pojídače psů (vyvrhele společnosti).” Paṇḍita neboli učenec vnímá přítomnost Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství v každé živé bytosti. Rantideva tedy neměl důvod kohokoliv upřednostňovat, i když dnes je módou stavět do popředí takzvaného daridra-nārāyaṇa neboli “chudého Nārāyaṇa”. Myšlenka, že člověku, který je chudý (daridra), by se mělo říkat daridra-nārāyaṇa, jelikož Nārāyaṇa dlí v jeho srdci, je chybná. Podle této logiky by psi a prasata byli také Nārāyaṇem, jelikož Pán je přítomen i v jejich srdcích. Nikdo by se neměl mylně domnívat, že Rantideva s tímto názorem souhlasil. Naopak viděl každého jako část Nejvyšší Osobnosti Božství (hari-sambandhi-vastunaḥ). Není pravda, že každý je Nejvyšší Bůh. Tato teorie, kterou zastává māyāvādská filozofie, je scestná a Rantideva by ji nikdy nepřijal.