KAPITOLA PRVNÍ

Šríla Rúpa Gósvámí, mladší bratr Sanátany Gósvámího, putoval se svým mladším bratrem Vallabhou do Prajágu (dnešního Illáhábádu). Oba dva potĕšila zpráva, že tam pobývá Šrí Čaitanja Maháprabhu, a vypravili se Ho navštívit. Pán byl tehdy právĕ na cestĕ do chrámu Bindumádhavy. Zpíval a tančil a doprovázely Ho tisíce lidí. Nĕkteří z nich plakali, jiní se smáli, nĕkteří tančili, nĕkteří zpívali a jiní se vrhali k zemi a klanĕli se Mu. Všichni bez výjimky přitom hlasitĕ volali svaté jméno Krišny. Říká se, že Prajág nebyl navzdory své poloze u soutoku Gangy s Jamunou nikdy zaplaven   –   až do příchodu Čaitanji Maháprabhua, kdy se celým mĕstem převalila vlna lásky ke Krišnovi.

Bratři Rúpa Gósvámí a Vallabha zůstali stranou, kde nebylo tolik lidí, a pozorovali obrovský dav a celou tu úchvatnou podívanou. Pán při tanci zvedal ruce nad hlavu a volal: „Hariból! Hariból!“ Lidé kolem Nĕho žasli při pohledu na Jeho podivuhodné chování.

Po návštĕvĕ chrámu přijal Pán prasádam (jídlo obĕtované Božstvu) v domĕ jednoho dákhinského (jihoindického) bráhmany. Tam Ho Rúpa Gósvámí a Vallabha navštívili. V povzdálí padli na zem, aby se Mu poklonili, a recitovali mnoho sanskritských veršů z písem. Čaitanja Maháprabhu byl rád, když uvidĕl, jak se Mu Rúpa Gósvámí klaní, a vybídl ho, aby vstal. Potom mu řekl, že mu Krišna udĕlil svou bezpříčinnou milost, protože ho vysvobodil z materialistického života, kde se vše točí jen kolem penĕz.

Pán přijal oba bratry jako své oddané a citoval z písem sloku, která uvádí, že bráhmana, jenž prostudoval čtyři Védy, ještĕ nemusí být uznán za Pánova oddaného, zatímco čistého oddaného Pán přijme i když má velice nízký původ. Poté oba bratry objal a z bezpříčinné milosti se svýma lotosovýma nohama dotkl jejich hlav. Takto požehnáni se k Nĕmu modlili svými slovy. Jejich modlitby vyjadřovaly, že Pán Šrí Čaitanja Maháprabhu je samotný Krišna, že přijal podobu a svĕtlou pleť Čaitanji, a proto se Mu říká Gauránga („Zlatý“), a že je nejštĕdřejší inkarnací Krišny, neboť rozdává lásku ke Krišnovi. I Šríla Rúpa Gósvámí přednesl jeden verš, který se pozdĕji objevil v knize nazvané Govinda-līlāmṛta (1.2):

„Odevzdávám se lotosovým nohám Šrí Krišny Čaitanji Maháprabhua, nejmilostivĕjší Osobnosti Božství. Vysvobozuje duše topící se v nevĕdomosti a dává jim ten nejvznešenĕjší dar, lásku ke Krišnovi. Tím způsobuje, že jako pominuté dychtí po vĕdomí Krišny.“

Poté pozval Vallabha Bhatta Čaitanju Maháprabhua na druhý břeh Gangy a Pán se tam vydal. Od té chvíle Ho Rúpa Gósvámí následoval a byl s Ním, ať šel kamkoliv. Jelikož se Pán necítil dobře na přelidnĕných místech, požádal Rúpu, aby Ho doprovodil na místo na břehu Gangy, kterému se říká Dašášvamédha-ghát. Tam mu po deset dnů vykládal pravdu o Krišnovi, zásady oddané služby a transcendentální vztahy s Krišnou. To vše probrali do posledních podrobností, aby v budoucnosti mohl Rúpa Gósvámí předat toto vĕdecké poznání Krišny dalším ve své knize Bhakti-rasāmṛta-sindhu. O celé události se ostatnĕ zmiňuje v jejím prvním verši, ve kterém uvádí, jakou mu Pán projevil bezpříčinnou milost.

Nejvyšší Pán je vĕdomý a všemocný a působením své bezpříčinné milosti zplnomocňuje živou bytost, aby mohla Jeho milost přijmout. Lidé jsou očarováni podmínĕným životem a protiví se jim vykonávat oddanou službu a rozvíjet vĕdomí Krišny. Vĕtšina jich nezná ani základy učení o vĕdomí Krišny, týkající se našeho vĕčného vztahu s Nejvyšší Osobností Božství a konečného cíle života, kterým je vrátit se domů, zpátky k Bohu. O nic více jim není znám proces, který návrat do duchovního svĕta umožňuje. Jelikož podmínĕná duše nemá tyto důležité vĕdomosti, poučil Pán Čaitanja ze své bezpříčinné milosti Rúpu Gósvámího o zásadách oddané služby a Rúpa Gósvámí pozdĕji rozšířil tyto informace o vĕdĕ oddané služby pro dobro všech.

V předmluvĕ k Bhakti-rasāmṛta-sindhu (Bh.r.s. 1.1.2) napsal:

„S úctou se klaním lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána Čaitanjadévy, protože na Jeho podnĕt se v mém srdci probudila touha napsat nĕco o oddané službĕ. Proto píši tuto knihu o vĕdĕ oddanosti, nazvanou Bhakti-rasāmṛta-sindhu.“

Úvodem svého výkladu řekl Šrí Čaitanja Rúpovi Gósvámímu: „Můj milý Rúpo, vĕda o oddané službĕ je jako rozlehlý oceán, který ti nemohu ukázat v celé jeho délce a šířce. Pokusím se ti však vyložit jeho povahu na jedné jeho kapce. Tak můžeš poznat její chuť a pochopit, jaký tento oceán oddané služby vlastnĕ je.“

Poté vysvĕtlil, že v této brahmāṇḍĕ neboli vesmíru žije nespočetnĕ mnoho živých bytostí, které se v závislosti na svých plodonosných činnostech převtĕlují z jednoho životního druhu do druhého a z jedné planety na druhou. Tak jsou v hmotném svĕtĕ uvĕznĕny již odnepamĕti. Ve skutečnosti jsou nepatrnými částmi Nejvyšší Duše. Śrīmad- Bhāgavatam uvádí, že délka a šířka individuální duše je přibližnĕ jedna desetitisícina špičky vlasu   –   je tedy tak malá, že je neviditelná. Totéž potvrzuje i Śvetāśvatara Upaniṣad. V desátém zpĕvu Śrīmad- Bhāgavatamu promlouval Sanandana, jeden ze čtyř Kumárů, u příležitosti konání velké obĕti: „Ó Nejvyšší Pravdo! Kdyby živé bytosti nebyly nekonečnĕ malými jiskrami svrchovaného duchovního celku, pak by každá nepatrná jiskra byla všeprostupující a nebyla by ovládána žádnou vyšší silou. Pokud však uznáme, že živá bytost je nepatrnou částí Nejvyššího Pána, pak je samozřejmé, že ji ovládá vyšší energie či síla. To je skutečné přirozené postavení živé bytosti, a pokud v nĕm setrvá, může užívat naprosté svobody.“ (Bhāg. 10.87.30) Jestliže se nĕkdo mylnĕ domnívá, že je ve stejném postavení jako Nejvyšší Osobnost Božství, je znečištĕn doktrínou o nedvojnosti a jeho úsilí v transcendentálním životĕ bude bezvýsledné.

Pán Čaitanja dále rozvedl učení Śrīmad-Bhāgavatamu. Řekl, že jsou dva druhy živých bytostí: vĕčnĕ osvobozené a vĕčnĕ podmínĕné. Vĕčnĕ podmínĕné se potom dále dĕlí na pohyblivé a nehybné. Nehybné jsou ty bytosti, které se nemohou přemísťovat   –   jako například stromy   –   a zůstávají stále na jednom místĕ. Ty, které se hýbou   –   ptáci, čtvernožci a další   –   se nazývají jaṅgama (pohyblivé bytosti) a dĕlí se na tři podskupiny: létající po nebi, plavající ve vodĕ a chodící po zemi. Z mnoha triliónů živých bytostí žijících na souši představují lidé jen malý zlomek. Z tohoto malého počtu lidských bytostí vĕtšina neví vůbec nic o duchovním životĕ, má nečisté zvyky a v existenci Nejvyšší Osobnosti Božství nevĕří. Stručnĕ řečeno, vĕtšina lidí žije jako zvířata. Ve skutečnosti je nelze počítat mezi osoby žijící lidským, civilizovaným životem.

Je velice obtížné najít tĕch nĕkolik málo lidí, kteří mají víru v písma a existenci Boha či jen ve správné chování. Ti, kteří tyto hodnoty vyznávají, jsou známí jako árjové. Tímto slovem se označují lidé, kteří vĕří v rozvoj v duchovním životĕ. Z tĕch, kdo uznávají hodnotu písem a důležitost zušlechťování lidské civilizace, jsou dále nĕkteří poctiví a jiní nepoctiví. Poctiví obvykle provádĕjí plodonosné činnosti, aby získali nĕjaký příznivý výsledek skýtající uspokojení smyslů. Z mnoha tĕch, kteří poctivým jednáním usilují o smyslový požitek, jich jen nĕkolik pozná Absolutní Pravdu. Tĕm se říká jñānī, empiričtí filosofové. Z mnoha tisíců empirických filosofů jen malá hrstka skutečnĕ dosáhne osvobození. Ten, kdo je osvobozený, teoreticky chápe, že živá bytost se neskládá z hmotných prvků, ale že je duší, která nemá s hmotou nic společného. Toto teoretické porozumĕní stačí človĕku k tomu, aby se o nĕm říkalo, že je osvobozený, ale skutečnĕ osvobozená duše, mukta, je ten, kdo ví, že jeho přirozeným postavením je být vĕčným služebníkem Pána. Tyto osvobozené duše se s vírou a oddaností vĕnují službĕ Pánu a říká se jim Kṛṣṇa-bhaktové neboli osoby vĕdomé si Krišny.

Kṛṣṇa-bhaktové nemají žádné hmotné touhy. Ti, kdo jsou osvobození teoreticky   –   kdo pouze vĕdí, že živá bytost není hmotné povahy   –    mohou stále ještĕ nĕjaké touhy mít, přestože bývají formálnĕ řazeni mezi osvobozené duše. Jejich hlavní touhou je být totožní s Nejvyšší Osobností Božství a obvykle velice lpĕjí na védských obřadech a dobrých skutcích, které provádĕjí s vyhlídkou hmotného blahobytu. Dokonce i když nĕkteří z nich už překonají úroveň hmotného požitku, snaží se ještĕ získat požitek z duchovního svĕta tím, že splynou s Nejvyšším Pánem. Nĕkteří z nich si také přejí pomocí jógy dosáhnout mystických sil. Dokud má človĕk v srdci takové touhy, nemůže pochopit povahu čisté oddané služby. Když človĕka tyto touhy neustále rozrušují, nemůže být klidný. Nikdo nedosáhne klidu, dokud touží po jakékoliv hmotné dokonalosti. Jelikož oddaní Pána Krišny po ničem hmotném netouží, jsou to jediné klidné osoby v hmotném svĕtĕ. To potvrzuje Śrīmad-Bhāgavatam:

„Ó velký mudrci, mezi mnoha milióny osvobozených osob a tĕch, kdo dosáhli úspĕchu v mystické józe, je velice tĕžké najít nĕkoho, kdo je zcela oddán Nejvyšší Osobnosti Božství a naplnĕn vnitřním klidem.“ (Bhāg. 6.14.5)

Takto Pán Čaitanja vyložil, že z mnoha miliónů živých bytostí putujících po hmotném svĕtĕ, je ta, která díky milosti Pána Krišny a duchovního mistra dostane semínko oddané služby, velice vzácná a požehnaná. Zbožný človĕk má obvykle zájem uctívat božstva v různých chrámech, ale pokud se náhodou, třeba i nevĕdomky, pokloní Pánu Višnuovi nebo získá přízeň vaišnavy, Pánova oddaného, v tu chvíli nabyde jmĕní nezbytného k tomu, aby mohl přistoupit k Nejvyšší Osobnosti Božství. To je jasnĕ vidĕt na životním příbĕhu mudrce Nárady, popsaném ve Śrīmad-Bhāgavatamu. V minulém životĕ Nárada sloužil vaišnavům, kteří ho za to poctili svou přízní. Tak se z nĕho stal velký mudrc. Nárada Muni je považován za nejvĕtšího ze všech mudrců.

Vaišnavové, oddaní, jsou obyčejnĕ velmi soucitní k podmínĕným duším. Oddaný chodí i bez pozvání od domu k domu, aby lidi osvítil a vyprostil je z temnoty nevĕdomosti poznáním, že každá živá bytost je ve svém vĕčném přirozeném postavení služebníkem Pána Krišny. Tyto oddané Pán zplnomocňuje, aby obyčejným lidem předávali vĕdomí oddanosti, vĕdomí Krišny. Jsou to autorizovaní duchovní učitelé a právĕ jejich milostí dostává podmínĕná duše semínko oddané služby. Jestliže se setká s pravým duchovním mistrem schopným dovést ji na nejvyšší úroveň duchovního života, tehdy poprvé ocení bezpříčinnou milost Nejvyšší Osobnosti Božství. Proto Pán Čaitanja řekl, že milostí duchovního mistra lze získat bezpříčinnou milost Pána a milostí Nejvyšší Osobnosti Božství lze získat milost pravého duchovního mistra.

Podmínĕná duše tedy obdrží semínko oddané služby milostí duchovního mistra a Krišny. Musí je pouze zasadit do svého srdce, jako když zahradník zasadí semeno vzácného stromu. Po zasazení tohoto semene ho musí zalévat zpíváním a posloucháním svatého jména Nejvyššího Pána nebo účastí na diskusích o vĕdeckém procesu oddané služby ve společnosti čistých oddaných. Jakmile ze semínka oddanosti vyklíčí rostlina oddané služby, začne volnĕ růst. Když doroste, přesáhne délku a šířku tohoto vesmíru a pronikne do transcendentálního prostředí, ve kterém se vše koupe v záři brahmajyoti. Rostlina se nezastaví ani v této brahmajyoti a postupnĕ dospĕje až na planetu, která se jmenuje Gólóka Vrindávan. Tam se uchýlí k lotosovým nohám Krišny   –   a to je konečný cíl oddané služby. Jakmile rostlina dosáhne tohoto místa, vydá plod nazývaný ovoce lásky k Bohu. Je však nezbytné, aby oddaný neboli transcendentální zahradník rostlinu každý den zaléval zpíváním a nasloucháním; jinak jí hrozí, že uschne.

Pán Čaitanja upozornil Rúpu Gósvámího na to, že při zalévání kořene rostliny oddanosti je třeba čelit určitému nebezpečí. Jakmile rostlinka trochu povyroste, může ji okousat nebo zničit nĕjaké zvíře. Když ji zvíře připraví o zelené listy, rostlina obvykle uhyne. Za nejnebezpečnĕjší zvíře je považován šílený slon   –   pokud se dostane do zahrady, způsobí rostlinám a stromům obrovskou škodu. Přestupek proti čistému oddanému Pána, vaiṣṇavāparādha, se nazývá „přestupek šíleného slona“. Provinĕní proti lotosovým nohám čistého oddaného může při vykonávání oddané služby vyvolat pohromu. Oddaný proto musí chránit rostlinku oddanosti tak, že ji bude náležitĕ opatrovat a bude se mít na pozoru, aby nedĕlal přestupky. Pokud bude opatrný, rostlina bujnĕ poroste.

Je deset základních přestupků proti svatému jménu. Prvním je mluvit neuctivĕ o velkých oddaných, kteří se snažili nebo snaží šířit slávu svatého jména po celém svĕtĕ. Krišnovo svaté jméno se od Krišny neliší a ten, kdo se je pokouší šířit po svĕtĕ, je Mu velice drahý. Krišna osobnĕ nestrpí přestupky proti svým čistým oddaným. Druhým přestupkem je popírat, že Pán Višnu je Absolutní Pravdou. Mezi Jeho jménem, vlastnostmi, podobou, zábavami a činnostmi neexistuje žádný rozdíl a ten, kdo nĕjaký vidí, se dopouští přestupku. Pán je Nejvyšší a nikdo se Mu nevyrovná a nemůže být vĕtší než On. Pokud si tedy nĕkdo myslí, že Pánova jména se nijak neliší od jmen polobohů, dopouští se přestupku. Nejvyššího Pána nelze nikdy stavĕt na stejnou úroveň s polobohy.

Třetím přestupkem je považovat pravého duchovního učitele za obyčejného človĕka. Čtvrtým je kritizovat védskou literaturu a autorizovaná písma, jako jsou Purány. Pátým je myslet si, že sláva přičítaná svatému jménu je přehnaná. Šestým přestupkem je vymýšlet si o svatém jménĕ různé překroucené teorie. Sedmým je páchat hříšné činnosti a spoléhat se přitom na sílu zpívání svatého jména. Zpíváním svatého jména se človĕk osvobozuje od reakcí za hříšné jednání, ale to neznamená, že by se mĕl spoléhat na zpívání a jednat hříšnĕ. To je nejvĕtší přestupek. Osmým přestupkem je domnívat se, že náboženské obřady, askeze, obĕti nebo jiné formy odříkání se vyrovnají zpívání svatého jména. Zpívání svatého jména je totéž, co sdružování se s Nejvyšší Osobností Božství. Zbožné činnosti jsou pouze prostředky, jak se k Nejvyšší Osobnosti Božství přiblížit, a navíc je lze vykonávat i z nĕjakých hmotných důvodů. Devátým přestupkem je kázat o slávĕ svatého jména Boha človĕku bez víry, který nemá zájem naslouchat. Desátým a posledním přestupkem je, když nĕkdo poslouchá a zpívá svatá jména Boha, ale přesto si ještĕ stále udržuje připoutanost k hmotným vĕcem. Zpíváním svatého jména bez přestupků totiž lze dosáhnout osvobozené úrovnĕ a na ní již neexistuje hmotná připoutanost. Pokud tedy nĕkdo stále lpí na hmotných vĕcech, přestože zpívá svatá jména, jistĕ se dopouští nĕjakého přestupku.

Rostlince oddané služby mohou ublížit i jiné faktory. Společnĕ s ní roste také plevel hmotných tužeb. Když oddaný dĕlá pokrok v bhakti, přirozenĕ za ním bude přicházet mnoho lidí, kteří se budou chtít stát jeho žáky a budou mu poskytovat určité hmotné prostředky. Pokud nĕkoho láká mít hodnĕ žáků nebo se začne zajímat o hmotné výhody, které mu tito žáci zajišťují, a zapomene na své povinnosti pravého duchovního mistra, jeho rostlina nebude moci dále růst. Jenom to, že využívá hmotných vymožeností, může způsobit, že začne holdovat hmotnému pohodlí.

Za nepříznivé je také pokládáno přát si vysvobození. Jedinou touhou má být touha sloužit. Zanedbávat zákazy a omezení je rovnĕž nepříznivé. Zákazy jsou uvedeny v autorizovaných písmech: oddaný nemá žít nedovoleným pohlavním životem, požívat omamné látky, jíst maso a hazardovat. Každému, kdo se pokouší o oddanou službu, jsou tyto vĕci zakázány. Pokud nĕkdo tyto zásady přísnĕ nedodržuje, v jeho oddané službĕ mohou nastat velké tĕžkosti.

Jestliže si oddaný nedává dobrý pozor, pak i když zalévá rostlinku oddané služby, poroste zároveň s ní nežádoucí plevel a jeho pokrok bude ztížen. Je to jako když se zalévá zahrada   –   urychluje se růst nejen žádoucích rostlin, ale i plevelných. Pokud je zahradník nevidí a nevytrhá, pak tento plevel přeroste rostlinu oddanosti a udusí ji. Má- li se však oddaný před růstem nežádoucích rostlin na pozoru, jeho rostlinka oddanosti rychle poroste a dospĕje ke konečnému cíli, na Gólóku Vrindávan. Jakmile živá bytost zamĕstnaná oddanou službou ochutná ovoce lásky k Bohu, zapomene na všechny náboženské obřady a zlepšování své ekonomické situace. Přestane toužit po uspokojování svých smyslů a nebude chtít ani splynout se září Nejvyššího Pána a být s Ním totožná.

Duchovní poznání a transcendentální blaženost mají mnoho fází. Na jednom stupni Védy doporučují obřadní obĕti, provádĕní askeze a náboženských povinností či praktikování mystické jógy. Všechny tyto činnosti přinášejí různé výsledky, které však vypadají lákavĕ jen do té doby, dokud človĕk nedospĕje k transcendentální láskyplné službĕ Pánu. Láska k Bohu je skrytá v každém a je možné ji probudit vykonáváním čisté oddané služby, stejnĕ jako človĕka uštknutého hadem lze probudit čpavkem.

Poté, co Pán Čaitanja takto promluvil o oddané službĕ, začal Rúpovi Gósvámímu popisovat její příznaky. Vysvĕtlil, že čistou oddanou službu nemůže doprovázet jiná touha než přání dĕlat pokrok ve vĕdomí Krišny. Rozvíjení vĕdomí Krišny nedává prostor pro uctívání jakéhokoliv poloboha nebo jakékoliv jiné podoby Krišny ani pro spekulativní empirickou filosofii či plodonosné činnosti. Všech tĕchto nečistot se oddaný musí zbavit. Má přijímat jen to, co je k životu potřeba, a odmítat všechno, co zvyšuje tĕlesné požadavky. Je třeba přijímat jen holé nezbytnosti pro zaopatření tĕla. Když oddaný omezuje své tĕlesné potřeby, může vĕnovat čas především rozvoji vĕdomí Krišny zpíváním svatých jmen Boha. Čistá oddaná služba znamená zamĕstnávat všechny smysly službou Pánu. Nyní naše smysly závisejí na označeních týkajících se tĕla. Myslíme si, že toto tĕlo náleží k určité společnosti, zemi nebo rodinĕ, a tak ho svazují různá označení. Smysly patří k tĕlu, a když to nese taková označení, nesou je i smysly. Následkem toho jednají v zájmu rodiny, společnosti, národa a tak dále. Takto zaneprázdnĕné smysly nemohou přispívat k dosažení vĕdomí Krišny. Musí být očištĕné, a to je možné tehdy, když oddaný jasnĕ ví, že on sám a celý jeho život patří Krišnovi. Oddaný musí sám sebe vidĕt jako vĕčného služebníka Krišny, a pak může své smysly zamĕstnávat službou Pánu. To se nazývá čistá oddaná služba.

Čistý oddaný přijímá transcendentální láskyplnou službu Pánu, ale odmítá všechny druhy osvobození pro svůj osobní smyslový požitek. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (3.29.11 - 13) Pán Kapila vysvĕtluje, že jakmile čistý oddaný slyší o slávĕ a transcendentálních vlastnostech Nejvyšší Osobnosti Božství sídlící v srdcích všech živých bytostí, jeho mysl okamžitĕ spĕje k Pánu, tak jako voda Gangy plyne k moři. Tato spontánní záliba ve službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství je pro čistou oddanou službu nesmírnĕ důležitá.

Oddaná služba je čistá tehdy, když oddaný slouží Nejvyššímu Pánu bez jakéhokoliv motivu a nenechá se zastavit hmotnými překážkami. Čistý oddaný si nepřeje žít na stejné planetĕ jako Nejvyšší Pán, mít stejné bohatství jako Pán, netouží po stejné podobĕ, jako má Pán, ani být v Jeho přímé společnosti či splynout s Ním a podobnĕ. Dokonce i kdyby mu Pán tyto výsady nabídl, oddaný by je odmítl. Je totiž natolik pohroužený do transcendentální láskyplné služby Pánu, že nemá čas myslet na žádné blaho mimo své bezprostřední zamĕstnání. Když čistý oddaný slouží Pánu, nepřemýšlí o ničem jiném než o své službĕ, tak jako obyčejný materialistický podnikatel nemyslí při práci na nic jiného než na své podnikání.

Je-li oddaný takto pohroužený do služby, rozumí se, že dosáhl nejvyšší úrovnĕ bhakti. Jedinĕ touto transcendentální láskyplnou službou lze překonat vliv māyi a vychutnávat čistou lásku k Bohu. Nikdo nemůže okusit chuť transcendentální láskyplné služby Nejvyššímu Pánu, dokud touží po hmotném prospĕchu nebo po osvobození, jež jsou prohlášeny za dvĕ svůdné čarodĕjnice.

Oddaná služba má tři stupnĕ: počáteční, druhým stupnĕm je vykonávání služby a třetím, nejvyšším, je dosažení lásky k Bohu. Existuje devĕt různých způsobů oddané služby   –   naslouchání, opĕvování, vzpomínání a tak dále   –   a ty všechny se uplatňují v prvním stádiu. Když se nĕkdo s oddaností a vírou vĕnuje zpívání a naslouchání, postupnĕ zmizí jeho hmotné pochyby. S tím, jak jeho víra v oddanou službu roste, je si čím dál jistĕjší, že existuje vyšší, dokonalá úroveň. Tak se může nezvratnĕ upnout k oddanosti, zvĕtšit svou chuť pro ni, vyvinout silnou zálibu a nakonec pocítit extázi. Tato extáze se objevuje v předbĕžném stádiu lásky k Bohu jako důsledek vykonávání oddané služby. Když oddaný pokračuje v naslouchání a zpívání, záliba vzrůstá a stává se z ní láska k Bohu.

Jakmile oddaný dospĕje do třetího stádia, k transcendentální lásce k Bohu, postupnĕ prochází dalšími stupni, které se nazývají transcendentální záliba (v sanskritu rāga), citové pohnutí (anurāga), extáze (bhāva) a mimořádnĕ silná připoutanost (mahābhāva). Pokrok z jednoho stupnĕ na další lze přirovnat k zahušťování šťávy z cukrové třtiny. Nejprve je řídká a tekutá, ale postupnĕ odpařováním zhoustne a zmĕní se v sirup. Nakonec se objeví krystalky a vznikne cukr, cukrkandl a tak dále. Podobnĕ se transcendentální láska k Nejvyššímu Pánu vyvíjí po jednotlivých stupních.

Když oddaný skutečnĕ dospĕje na transcendentální úroveň, ustálí se. Dokud na této úrovni není, jeho postavení může být nestálé a může ještĕ poklesnout. Ve skutečnĕ transcendentálním postavení se toho však již nemusí obávat. Tato úroveň realizace se nazývá sthāyi- bhāva. Dokonce i po nĕm následují ještĕ další stupnĕ, zvané vibhāva, anubhāva, sāttvika a vyabhicārī. Teprve po jejich dosažení se projevuje skutečná rasa, transcendentální vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Tyto láskyplné výmĕny mezi milující a milovanou osobou se souhrnnĕ nazývají Kṛṣṇa-bhakti-rasa. Je třeba podotknout, že transcendentální opĕtování lásky stojí na pevném základĕ sthāyi-bhāvy popsaném výše. Sthāyi-bhāva je základním principem vibhāvy a všechny ostatní činnosti jsou faktory, které rozvoji transcendentální lásky napomáhají.

Extáze transcendentální lásky má dvĕ složky   –   souvislosti a příčinu vzrušení. Souvislosti se dĕlí na subjekt a objekt. Provádĕní oddané služby je subjektem a Krišna je objektem. Transcendentální vlastnosti jsou příčinou vzrušení; to znamená, že Krišnovy transcendentální vlastnosti vzbuzují u oddaného touhu Mu sloužit. Stoupenci neosobní filosofie (májávádíni) prohlašují, že Absolutní Pravda nemá žádné konkrétní vlastnosti, ale podle vaišnavských filosofů je Absolutní Pravda popsána jako nirguṇa (bez vlastností) proto, že nemá žádné hmotné vlastnosti. Tím však není řečeno, že nemá duchovní vlastnosti. Ve skutečnosti jsou Pánovy duchovní vlastnosti tak vznešené a okouzlující, že přitahují i osvobozené osoby. To je vysvĕtleno ve verši Ātmārāma ze Śrīmad-Bhāgavatamu, kde se píše, že ti, kdo již dosáhli úrovnĕ seberealizace, jsou přitahováni vlastnostmi Krišny. Z toho plyne, že Krišnovy vlastnosti nejsou hmotné, ale čisté a transcendentální.

Vyšší stádium extáze může být charakterizováno následujícími třinácti transcendentálními činnostmi: (1) tancováním, (2) válením se po zemi, (3) zpíváním, (4) tleskáním, (5) ježením chlupů na tĕle, (6) hřímáním, (7) zíváním, (8) tĕžkým dýcháním, (9) zapomínáním na společenské konvence, (10) slintáním, (11) smíchem, (12) pocity bolesti a (13) kašláním. Tyto příznaky se neprojevují najednou; projevují se v závislosti na podobĕ transcendentálních vztahů. Nĕkdy je výrazný jeden a jindy zase jiný.

Transcendentální rasy neboli vztahy lze rozdĕlit do pĕti základních skupin. Počátečním stádiem je śānta-rati, kdy osoba osvobozená od hmotného znečištĕní oceňuje vznešenost Nejvyšší Osobnosti Božství. Ten, kdo dosáhne tohoto stádia, ještĕ nevykonává přímo transcendentální láskyplnou službu Pánu, protože se jedná o neutrální stav.

Ve druhém stádiu, které se nazývá dāsya-rati, si oddaný uvĕdomuje své postavení trvalé podřízenosti Nejvyššímu Pánu a chápe, že vĕčnĕ závisí na bezpříčinné milosti Nejvyšší Osoby. Zároveň se u nĕho probouzí přirozená náklonnost podobná té, kterou cítí dospívající syn, když začíná oceňovat, co všechno pro nĕho dĕlá jeho otec. V tomto stádiu živá bytost již nechce sloužit māyi, iluzi, ale Nejvyššímu Pánu.

Ve třetím stádiu zvaném sakhya-rati je transcendentální láska již vyvinutá a oddaný se s Pánem sdružuje na rovnocenné úrovni vzájemné lásky a úcty. Postupnĕ s rozvojem tohoto stadia nabývá vztah uvolnĕnosti, kdy nechybí žertování, smích a podobnĕ. Na této úrovni spolu oddaný a Nejvyšší Pán jednají jako bratři a oddaný je zbaven všech pout. Prakticky zapomíná na své podřízené postavení, ale zároveň chová ke Svrchované Osobĕ nejhlubší úctu.

Ve čtvrtém stádiu nazývaném vātsalya-rati se bratrská náklonnost, projevovaná v předchozím stádiu, rozvíjí v náklonnost rodičovskou. Tehdy se živá bytost snaží jednat jako otec nebo matka Boha. Místo toho, aby Pána uctívala, stává se sama osobou, kterou Nejvyšší Osoba uctívá. V tomto stádiu Pán závisí na milosti svého čistého oddaného, svĕřuje se do jeho péče a nechá se od nĕho vychovávat. Oddaný tak získává postavení, ve kterém může Nejvyššího Pána objímat a dokonce Ho líbat na čelo.

V pátém stádiu zvaném madhura-rati dochází ke skutečnému transcendentálnímu opĕtování milostné lásky mezi milencem a milovanou. V tomto stádiu na sebe Krišna a vradžské dívky upírali své pohledy, neboť na této úrovni probíhá výmĕna milostných pohledů, pohybů očí, příjemných slov, podmanivých úsmĕvů a podobnĕ.

Kromĕ pĕti prvotních ras neboli vztahů existuje sedm druhotných, kdy se oddaný smĕje, má podivuhodná vidĕní, chová se rytířsky, prožívá lítost, cítí hnĕv a zakouší hrůzu a odpor. Například Bhíšma jednal s Krišnou jako válečník na úrovni rytířské rasy. Hiranjakašipu ovšem zažíval rasu hrůzy a odporu. Pĕt prvotních ras neustále zůstává v srdci čistého oddaného, zatímco sedm druhotných se nĕkdy objeví, aby obohatilo nálady a chutĕ prvotních, a poté opĕt zmizí.

Příkladem śānta-bhaktů neboli oddaných v neutrálním stádiu je devĕt jogínů, kteří se jmenovali Kavi, Havi, Antaríkša, Prabuddha, Pippalájana, Ávirhótra, Dravida či Drumila, Čamasa a Karabhádžana. Dalším příkladem jsou čtyři Kumárové (Sanaka, Sanandana, Sanatkumára a Sanátana). Oddané ve druhém stádiu, zvaném dāsya neboli služebnictví, představují Raktaka, Čitraka a Patraka v rase Gókuly. Ti všichni jednají jako Krišnovi služebníci. Ve Dvárace je to Dáruka a na Vaikunthách Hanumán a další. Oddanými ve třetím stádiu, přátelství, jsou Šrídám ve Vrindávanu a Bhíma s Ardžunou ve Dvárace a na Kuruovském bitevním poli. Je jich však ještĕ mnohem více. K tĕm, kdo se ke Krišnovi chovají s rodičovskou láskou, patří oddaní, jako je Jašódá a Mahárádž Nanda   –   to znamená Krišnova matka, otec, strýc a podobní příbuzní. Vztah milostné lásky mají dívky z Vradži neboli Vrindávanu a královny a bohynĕ štĕstí ve Dvárace. Oddaných s tímto vztahem je tolik, že je nikdo nedokáže spočítat.

Pouto ke Krišnovi je také možno rozdĕlit do dvou kategorií. První z nich je připoutanost doprovázená posvátnou bázní a úctou. Tento druh připoutanosti se může vyznačovat určitým nedostatkem svobody a projevuje se v Mathuře a na Vaikunthách. V tĕchto Pánových sídlech je nálada transcendentální láskyplné služby omezena. V Gókule Vrindávanu však výmĕny lásky nepodléhají žádným pravidlům. I když pasáčci a dívky z Vrindávanu vĕdí, že Krišna je Nejvyšší Osobnost Božství, nechovají se k Nĕmu s bázní a úctou, neboť s Ním mají velice důvĕrný vztah. Na úrovni pĕti základních transcendentálních vztahů jsou nĕkdy posvátná bázeň a úcta překážkami, které zastírají Krišnovu skutečnou vznešenost a nĕkdy dokonce i službu Pánu ztĕžují. V přátelském, rodičovském a milostném vztahu se ovšem projevují v daleko menší míře. Když například Krišna přišel na tento svĕt jako syn Vasudévy a Devakí, oba se k Nĕmu modlili s bázní a úctou, protože vĕdĕli, že se před nimi jako jejich malé dítĕ zjevil Nejvyšší Pán Krišna neboli Višnu. To je potvrzeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.44.51). I když mĕl Nejvyšší Pán podobu jejich dítĕte, Devakí a Vasudéva se k Nĕmu modlili. Rovnĕž Ardžuna dostal při pohledu na Pánovu vesmírnou podobu takový strach, že prosil Krišnu, aby mu prominul, že s Ním dříve jednal jako s důvĕrným přítelem. Ardžuna se ve společnosti Pána často choval neformálnĕ, ale když shlédl strašlivou vesmírnou podobu, pravil:

„Považoval jsem Tĕ za svého přítele a neznal Tvou slávu, a tak jsem Tĕ ukvapenĕ oslovoval ,Ó Krišnò, ,Jádavò, ,můj přítelì. Prosím Tĕ, promiň mi vše, čeho jsem se z pošetilosti nebo lásky mohl dopustit. Mnohokrát jsem se k Tobĕ choval neuctivĕ a tropil si z Tebe žerty, když jsme spolu odpočívali, leželi na stejné posteli, sedĕli či jedli; nĕkdy sami a jindy před mnoha přáteli. Ó Neselhávající, odpusť mi prosím všechny mé přestupky.“ (Bg. 11.41 - 42)

Podobnĕ, když si Krišna dobíral Rukminí, obávala se, že by ji mohl opustit. To ji tak znepokojilo, že upustila vĕjíř, kterým Ho ovívala, omdlela a v bezvĕdomí spadla na zem.

O Jašódĕ, Krišnovĕ matce ve Vrindávanu, Śrīmad-Bhāgavatam (10.8.45) říká:

Myslela si, že Krišna, Osobnost Božství, kterou uctívají nejen Védy a Upanišady, ale i filosofický systém sāṅkhya a všechna pravá písma, se narodil z jejího lůna. Také na jiném místĕ (Bhāg. 10.9.12) stojí, že matka Jašódá svázala malého Krišnu provazem, jako kdyby byl obyčejným synem zrozeným z jejího tĕla. Existují ještĕ další popisy toho, jak byl Krišna pokládán za obyčejnou osobu (Bhāg. 10.18.24). Když ve hře se svými přáteli pasáčky utrpĕl porážku, nosíval je   –   jmenovitĕ Šrídáma   –   na ramenou.

Pokud jde o vztahy vrindávanských gópí se Šrí Krišnou, je popsáno (Bhāg. 10.30.36 - 40), že když si Krišna z tance rāsa odvedl samotnou Šrímatí Rádhiku, pomyslela si, že kvůli Ní všechny ostatní gópí opustil. I když byly všechny stejnĕ krásné, Ji uspokojil tímto způsobem a Ona si začala pyšnĕ říkat: „Od nádherných gópí Můj milý Krišna odešel a je spokojený jen se Mnou.“ Uprostřed lesa řekla Krišnovi: „Milý Krišno, již nemohu udĕlat ani krok. Můžeš si Mĕ odnést, kam budeš chtít.“ Krišna odpovĕdĕl: „Tak se Mi opři o rameno,“ ale jakmile to dořekl, zmizel a Šrímatí Rádhiká jen bĕdovala.

Když se Krišna vytratil z dĕjištĕ tance rāsa, všechny gópí se kály a naříkaly: „Milý Krišno! Opustily jsme manžely, syny, příbuzné, bratry a přátele a přišly jsme sem. Nedbaly jsme na jejich rady, šly jsme za Tebou a Ty nejlépe víš proč. Víš, že jsme tu proto, že nás uchvátily sladké tóny Tvojí flétny. Jsi ale tak zrádný, že Ti nevadí opustit dívky a ženy, jako jsme my, a nechat je samotné uprostřed noci! To od Tebe není pĕkné!“

Slovo śama znamená ovládat mysl; udržovat ji upřenou na Nejvyšší Osobnost Božství a nedovolit jí, aby se všelijak rozptylovala. Na úrovni śama je ten, kdo upírá mysl na Nejvyššího Pána. Takový oddaný ví, že Krišna je základním principem všeho, s čím se ve svém životĕ setkává. To je rovnĕž vyloženo v Bhagavad-gītĕ (7.19). Oddaný na této úrovni chápe, že Krišna je přítomný ve všem a že prolíná celým vesmírným projevem. I když je vše řízeno Nejvyšším Pánem a spočívá v Jeho energii, zároveň se vše od Krišny v Jeho osobní podobĕ liší. Také v Bhakti-rasāmṛta-sindhu je uvedeno, že ten, kdo toto chápe a jehož inteligence je upřena na Krišnu, dosáhl úrovnĕ śama. Sám Nejvyšší Pán říká: śamo man-niṣṭhatā buddheḥ   –   ten, kdo ještĕ není na úrovni śānta-rati, nemůže dokonale znát Krišnovu vznešenost či všudypřítomnost Jeho různých energií, které jsou příčinou všech projevů. Tento bod je vysvĕtlen ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.19.36):

Vyrovnanou mysl může mít osoba, která došla k závĕru, že Nejvyšší Osobnost Božství je původním zdrojem všeho. Stav, ve kterém je človĕk schopen ovládat smysly, se nazývá śama. Je-li připravený snášet veškerá utrpení spojené s ovládáním smyslů a udržováním mysli v klidu, pak projevuje to, čemu se říká titikṣā, tolerance. A schopnost ovládat nutkání jazyka a genitálií se nazývá dhṛtiḥ. Díky ní se človĕk stává dhīrou, klidným. Pak ho nikdy nerozruší popudy jazyka a genitálií.

Ten, kdo je schopen pevnĕ upřít svou mysl na Krišnu, může dosáhnout stálosti ve vĕdomí Krišny, śānta-rasy. Tehdy dosáhne neochvĕjné víry v Krišnu a všechny jeho hmotné touhy zaniknou. Příznačné charakteristiky śānta-rasy   –   neochvĕjná víra v Krišnu a zánik všech hmotných tužeb   –   jsou společné i všem ostatním rasám. Tak jako je zvuk přítomen i ve všech dalších prvcích (vzduchu, ohni, vodĕ a zemi), protože je výtvorem éteru, jsou tyto dvĕ charakteristiky śānta-rasy obsažené i v ostatních transcendentálních vztazích, jimiž jsou dāsya (služebnictví), sakhya (bratrství), vātsalya (rodičovská náklonnost) a madhura-rasa (milostná láska).

Když mluvíme o touhách, které se nepojí s Krišnou, neznamená to, že nĕco může existovat bez Krišny. Ve skutečnosti nemůže být „bez Krišny“ nic, neboť vše je výtvorem Krišnovy energie. Jelikož Krišna a Jeho energie jsou totožné, je všechno nepřímo Krišna. Vĕdomí je společné všem živým bytostem, ale pokud je soustředĕné výhradnĕ na Krišnu, je čisté (vĕdomí Krišny), zatímco když je soustředĕné na nĕco jiného   –   to znamená na smyslový požitek   –   můžeme ho nazvat vĕdomím bez Krišny. Představa nĕčeho bez Krišny tedy vzniká ve znečištĕném stavu vĕdomí. V čistém stavu však existuje pouze vĕdomí Krišny.

Činný zájem o Krišnu   –   chápání, že Krišna je můj nebo že já patřím Krišnovi, a že bych proto mĕl uspokojovat Jeho smysly   –   je typický pro vyšší stupnĕ než je neutralita śānta-rasy. Stavu śānta-rasy lze dosáhnout prostým pochopením Krišnovy vznešenosti, a tehdy se objektem uctívání mohou stát neosobní Brahman či Paramátmá. Ty uctívají osoby zabývající se empirickou filosofickou spekulací a mystickou jógou. Když však transcendentalista pokročí ve vĕdomí Krišny, duchovním chápání, dále, pozná Pána v podobĕ Paramátmy, Nadduše, jako vĕčný cíl uctívání a odevzdá se Mu. Bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate (Bg. 7.19). „Když se človĕk po mnoha životech uctívání Brahmanu a Paramátmy odevzdá Vásudévovi jako nejvyššímu pánovi a sebe prohlásí za Jeho vĕčného služebníka, stane se velkou, transcendentálnĕ realizovanou duší.“ Tehdy začne na základĕ svého vĕrného vztahu s Nejvyšší Absolutní Pravdou poskytovat Nejvyšší Osobnosti Božství určitý druh transcendentální láskyplné služby. Tak se neutrální vztah zvaný śānta-rasa mĕní v dāsya-rasu neboli služebnictví.

Oddaný, který se nachází na úrovni služebnického vztahu, projevuje nejvĕtší míru báznĕ a úcty před Nejvyšším Pánem; plnĕ si uvĕdomuje Jeho vznešenost. Zde je třeba podotknout, že na úrovni śānta-rasy neexistuje duchovní činnost, ale na úrovni dāsya-rasy začíná služba. Ve služebnickém vztahu se tedy projevují rysy vztahu neutrálního a navíc přibývá vĕdomí transcendentální chuti plynoucí ze služby.

V tĕchto dvou prvních vztazích jsou nepochybnĕ zastoupeny transcendentální kvality, ale nad nimi je ještĕ jiná kvalita, důvĕrné pouto, kterým je čistá transcendentální láska. Tato láskyplná důvĕra k Nejvyšší Osobnosti se v sanskritu nazývá viśrambha, úroveň bratrství, kdy odpadají pocity báznĕ a zbožné úcty před Nejvyšší Osobností Božství. Sakhya-rasa, transcendentální bratrský vztah, se tedy vyznačuje třemi charakteristikami: oddaný si je vĕdom vznešenosti Pána, má k Nĕmu služebnický postoj a cítí k Nĕmu důvĕrný vztah bez báznĕ a zbožné úcty. Takto se ve vztahu bratrství transcendentální kvality dále množí.

Na úrovni rodičovské náklonnosti (vātsalya-rasy) se nacházejí čtyři kvality. K třem výše zmínĕným přibývá pocit, že Nejvyšší Pán závisí na milosti oddaného. Oddaný v postavení rodiče Nejvyšší Osobnosti Božství nĕkdy Pána trestá a považuje se za Jeho opatrovníka. Tento transcendentální pocit opatrování nejvyššího opatrovníka velmi tĕší jak oddaného, tak Nejvyššího Pána.

Pán Čaitanja dal Šrílovi Rúpovi Gósvámímu pokyn, aby napsal transcendentální knihu nazvanou Bhakti-rasāmṛta-sindhu, která podá vĕdecký výklad oddané služby, a v ní aby vysvĕtlil podstatu tĕchto pĕti transcendentálních vztahů. V této významné knize je uvedeno, jak se transcendentální śānta-rasa, projevená neochvĕjnou vírou v Krišnu, dále vyvíjí v dāsya-rasu, obohacenou o služebnický postoj, a potom v sakhya-rasu neboli ničím neomezený bratrský vztah. Další rozvoj vede na transcendentální úroveň rodičovské lásky, na níž oddanému připadá, že se o Pána stará. Všechny tyto vztahy vrcholí na nejvyšší úrovni milostné lásky (madhura-rasy), kde všechny transcendentální vztahy existují současnĕ.