KAPITOLA DRUHÁ

„S úctou se klaním Pánu Čaitanjovi Maháprabhuovi, jehož milostí může i osoba v nejnižší životní podobĕ nalézt správnou cestu v transcendentální oddané službĕ Pánu.“

Poté, co Pán Čaitanja přijal stav odříkání (sannjás), procestoval celou Indii a navštívil také bengálský okres Málda. V této oblasti ležela vesnice jménem Rámakéli, kde žili dva ministři vlády navába Husaina Šáha. Jmenovali se Dabir Khás a Sákara Malik a pozdĕji byla jejich jména zmĕnĕna na Sanátanu Gósvámího a Rúpu Gósvámího. Pán Čaitanja je inspiroval k rozhodnutí opustit vládní službu a připojit se k Jeho sankírtanovému hnutí.

Když dospĕli k tomuto rozhodnutí, okamžitĕ učinili patřičné kroky k ukončení svých hmotných povinností. Nejprve povĕřili dva učené bráhmany vykonáním určitých védských náboženských obřadů, které by jim umožnily dosažení úplné svobody pro oddanou službu Krišnovi. Tyto předbĕžné činnosti se nazývají puraścaryā. V rámci tĕchto obřadních povinností je nutné třikrát dennĕ uctívat předky a vzdávat jim úctu, vkládat obĕtiny do ohnĕ a s úctou předložit jídlo učenému bráhmanovi. Obřad puraścaryā tedy tvoří pĕt vĕcí: čas, uctívání, vzdávání úcty, obĕtování ohni a nabídnutí jídla bráhmanovi. Tento a další obřady jsou popsány v autoritativní knize pokynů Hari-bhakti-vilāsa.

Po vykonání tĕchto náboženských obřadů se mladší z bratrů, Sákara Malik (Rúpa Gósvámí), vrátil domů s ohromným množstvím penĕz, které vydĕlal bĕhem své vládní služby. Stříbrné a zlaté mince, které si s sebou vezl, naplnily velkou loď. Doma pak nahromadĕné bohatství rozdĕlil nejprve na polovinu a jednu část rozdal bráhmanům a vaišnavům. Pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství tak vĕnoval padesát procent svého jmĕní osobám, které byly zamĕstnány transcendentální láskyplnou službou Pánu. Údĕlem bráhmanů je poznávat Absolutní Pravdu, a když pravdu poznají a začnou s láskou skutečnĕ sloužit Pánu, mohou být nazváni vaišnavy. Povinností bráhmanů i vaišnavů je být plnĕ zamĕstnáni transcendentální službou, a Rúpa Gósvámí jim s ohledem na jejich významné transcendentální postavení vĕnoval padesát procent svého majetku. Zbývajících padesát procent opĕt rozdĕlil napůl   –   jednu část rozdal svým příbuzným a členům rodiny, kteří potřebovali podporu, a druhou si ponechal na nečekané osobní výdaje.

Toto rozdĕlení osobního vlastnictví je velice poučné pro všechny, kdo chtĕjí dosáhnout vyšší úrovnĕ duchovního poznání. Obvykle človĕk, který chce zanechat rodinného života a rozvíjet duchovní poznání, odkáže všechen majetek, jenž nahromadil, členům své rodiny. Zde však vidíme ukázkové chování Rúpy Gósvámího, který padesát procent svého majetku vĕnoval na duchovní účely. To by mĕlo sloužit jako příklad pro každého. Dvacet pĕt procent jmĕní, jež si ponechal pro osobní nouzové situace, investoval do prosperujícího obchodu, neboť banky v té dobĕ neexistovaly. Deset tisíc mincí dal stranou na úhradu výdajů svého staršího bratra, Sanátany Gósvámího.

V tu dobu se Rúpa Gósvámí dozvĕdĕl, že se Pán Čaitanja Maháprabhu chystá odejít z Džagannáth Purí do Vrindávanu. Vypravil dva posly, aby zjistili přesný popis Pánovy cesty, a sám se připravil na cestu do Mathury, kde se s Ním chtĕl setkat. Zdá se, že Rúpa Gósvámí dostal svolení připojit se k Pánu Čaitanjovi, ale Sanátana Gósvámí nikoliv. Ten svĕřil své vládní povinnosti nejbližším spolupracovníkům a sám zůstal doma, aby se mohl vĕnovat studiu Śrīmad-Bhāgavatamu. Dokonce si pozval deset až dvacet učených bráhmanů a pohroužil se do intenzívního studia Śrīmad-Bhāgavatamu v jejich společnosti. Zároveň svému zamĕstnavateli navábovi vzkázal, že je nemocný. Pro panovníka však byly rady Sanátany Gósvámího ve vládních záležitostech natolik důležité, že se znenadání objevil v jeho domĕ. Když vstoupil do místnosti, ve které sedĕl Sanátana Gósvámí obklopen bráhmany, všichni povstali, aby ho uctivĕ přivítali, a nabídli mu místo k sezení.

„Vzkázal jsi mi, že jsi nemocný,“ řekl naváb Sanátanovi, „ale když jsem za tebou poslal doktora, hlásil mi, že jsi úplnĕ zdravý. Nevím, proč tvrdíš, že stonáš, a nehledíš si své služby, a proto jsem tĕ přišel osobnĕ navštívit. Upřímnĕ řečeno, tvé chování mĕ velice znepokojuje. Jak víš, zcela na tobĕ a tvé zodpovĕdné práci ve vládĕ závisím. Spoléhal jsem se na tebe, a mohl se proto svobodnĕ vĕnovat jiným záležitostem, ale když mi nyní nechceš pomáhat, tvá dřívĕjší oddanost je k ničemu. Co máš vlastnĕ v úmyslu? Povĕz mi to, prosím tĕ.“

Sanátana Gósvámí si ho vyslechl a odpovĕdĕl, že nemůže se svou prací dále pokračovat a navrhl navábovi, aby ji laskavĕ svĕřil nĕkomu jinému. Když to naváb uslyšel, rozhnĕval se a řekl: „Tvůj starší bratr žije jako lovec, a pokud se ani ty nebudeš vĕnovat úřadu, bude to konec všeho!“ Bylo známo, že naváb se k Sanátanovi Gósvámímu choval jako ke svému mladšímu bratru. Ohlednĕ vládních záležitostí na nĕm velmi závisel, neboť sám trávil vĕtšinu času dobýváním jiných částí zemĕ a také lovem. Proto naléhal: „Jak bude vláda fungovat, jestliže i ty zanecháš vládní služby?“

„Jsi panovník gaudský,“ odvĕtil Sanátana Gósvámí vážnĕ, „a různým zločincům udílíš různé tresty. Můžeš tedy kohokoliv za jeho jednání potrestat.“ Tak naznačil, že oba budou muset za své činy trpĕt, neboť naváb lovil zvířata a při rozšiřování království zabíjel i lidi.

Naváb byl inteligentní a pochopil, kam Sanátana míří. Zlostnĕ odešel a krátce poté se vydal dobýt Urísu. Sanátanu Gósvámího nechal uvĕznit a rozkázal, aby ho drželi v zajetí, dokud se nevrátí.

Když se Rúpa Gósvámí dozvĕdĕl o zatčení svého bratra, poslal vzkaz, že v úschovĕ u jednoho obchodníka v Gaudĕ (Bengálsku) je deset tisíc mincí, které lze použít jako výkupné za bratrovo propuštĕní. Mezitím se Rúpa Gósvámí se svým mladším bratrem Šrí Vallabhou vydal na cestu do Vrindávanu, aby se tam setkal s Čaitanjou Maháprabhuem.

Sanátana tedy nabídl žalářníkovi, který na nĕho dohlížel, pĕt tisíc mincí. Doporučil mu, aby je od nĕho bez okolků přijal a nechal ho odejít, neboť tak bude nejen hmotnĕ zajištĕn, ale navíc se zachová ctnostnĕ, když Sanátanovi umožní sledovat duchovní cíle.

„Jistĕže bych vás nechal odejít, pane,“ odpovĕdĕl žalářník. „Mnoho jste pro mĕ udĕlal a jste členem vlády. Mám ale strach z navába. Co učiní, až se doslechne, že jste na svobodĕ? Budu mu muset všechno vysvĕtlit. Jak tedy mohu vaši nabídku přijmout?“ Sanátana si vymyslel příbĕh, jak utekl, který mĕl žalářník navábovi povĕdĕt, a zvýšil výkupné na deset tisíc mincí. S vidinou tĕchto penĕz žalářník nabídku přijal a nechal Sanátanu jít.

Sanátana se potom také vypravil navštívit Pána Čaitanju. Vyhýbal se veřejným cestám a džunglemi dospĕl na místo zvané Pátadá ve státĕ Bihár. Tam si dopřál odpočinku v místním hostinci, ale jeho majitel se od svého společníka astrologa dozvĕdĕl, že Sanátana Gósvámí má s sebou nĕkolik zlatých mincí. Chtĕl tyto peníze získat, a tak oslovil Sanátanu se zdánlivou úctou. „Přes noc si tady odpočiňte,“ řekl mu, „a ráno vám pomohu dostat se ven z této divočiny.“

Sanátanovi se však jeho chování zdálo podezřelé a zeptal se svého služebníka Íšány, zda s sebou nenese nĕjaké peníze. Íšána mu sdĕlil, že má sedm zlatých mincí. Sanátanovi se nelíbilo, že mĕl u sebe tolik penĕz. Rozzlobil se na nĕho a řekl: „Proč s sebou nosíš smrt?“

Okamžitĕ zlaté mince vzal a nabídl je hostinskému, jehož potom požádal, aby ho vyvedl z džungle. Povĕdĕl mu, že ho vláda povĕřila zvláštním posláním, a jelikož nemůže jít po veřejných cestách, přeje si, aby ho laskavĕ převedl přes džungle a hory.

„Vĕdĕl jsem, že s sebou máte osm mincí, a mĕl jsem v úmyslu vás zabít, abych je získal,“ přiznal hostinský, „ale vidím, že jste dobrý človĕk, tak mi je dávat nemusíte.“

„Pokud si je nevezmete vy, sebere mi je nĕkdo jiný,“ odpovĕdĕl Sanátana. „Nĕkdo mĕ kvůli nim zabije, tak si je radĕji vezmĕte. Tady je máte.“ Majitel hotelu mu pak poskytl veškerou pomoc a ještĕ téže noci ho nechal převést přes hory.

Jakmile Sanátana překročil hory, poslal sluhu s poslední mincí, která mu ještĕ zbyla, domů, neboť se rozhodl pokračovat v cestĕ sám. Po odchodu svého sluhy se cítil úplnĕ svobodný. V otrhaných šatech a s nádobou na vodu v ruce putoval dál za Pánem Čaitanjou Maháprabhuem. Cestou potkal svého bohatého švagra, který byl také zamĕstnaný ve vládních službách a který mu nabídl drahou přikrývku. Sanátana ji přijal na jeho zvláštní žádost. Potom se s ním rozloučil a pokračoval opĕt sám, aby navštívil Čaitanju Maháprabhua ve Váránasí.

Ve Váránasí zjistil, že tam Pán už je, což ho nesmírnĕ potĕšilo. Když se potom od místních obyvatel dozvĕdĕl, že Pán bydlí v domĕ Čandrašékhary Áčárji, odebral se tam. Čaitanja Maháprabhu byl sice uvnitř domu, ale poznal, že ke dveřím přišel Sanátana, a požádal Čandrašékharu, aby muže, který tam sedí, zavolal dál. „Je to vaišnava, velký oddaný Pána,“ řekl. Čandrašékhara se šel podívat ven, ale žádného vaišnavu u dveří nevidĕl. Všiml si pouze muže, který vypadal jako žebravý mnich. Pán chtĕl tohoto mnicha vidĕt, a když Sanátana vstoupil do dvora, Šrí Čaitanja mu spĕchal vstříc a objal ho. Sanátanu zaplavila duchovní extáze a pravil: „Můj milý Pane, prosím Tĕ, nedotýkej se mĕ!“ Ale oba se navzájem objímali a dali se do pláče. Čandrašékhara při pohledu na jejich chování žasl. Nakonec Čaitanja Maháprabhu požádal Sanátanu, aby se s Ním posadil na lavičku. Dotýkal se rukou Sanátanova tĕla a Sanátana znovu opakoval: „Můj milý Pane, prosím, nedotýkej se mĕ!“

„Dotýkám se tĕ, abych se očistil,“ odpovĕdĕl Pán, „protože jsi velký oddaný. Svou oddanou službou dokážeš vysvobodit celý vesmír a umožnit všem, aby se vrátili zpátky k Bohu.“

Potom citoval verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu vyjadřující, že ten, kdo je oddaným Pána Krišny a je na sto procent zamĕstnaný oddanou službou, je mnohem lepší než bráhmana, který zná celou védskou literaturu, ale oddané službĕ Pánu se nevĕnuje. Oddaný dokáže očistit jakékoliv místo, protože nosí Nejvyššího Pána ve svém srdci.

Ve védských textech je také napsáno, že Nejvyšší Pán nevĕnuje příliš pozornosti osobĕ, která zná všechny části Véd, ale zato má rád oddaného, i když pochází z nízko postavené rodiny. Pokud dá nĕkdo milodar bráhmanovi, který není oddaný, Pán to nepřijme, ale vĕnuje- li nĕco oddanému, Pán to přijme. Jinými slovy, cokoliv chce človĕk dát Pánu, může darovat Jeho oddaným. Čaitanja Maháprabhu v této souvislosti také citoval verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu, který říká, že pokud bráhmana není oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství, je nejnižším z nízkých tvorů, přestože může mít dvanáct bráhmanských vlastností a vznešený původ. Oddaný pocházející z rodiny, kde jedí psy (caṇḍāla), může oddanou službou očistit sto generací své rodiny do minulosti i do budoucnosti, zatímco pyšný bráhmana není schopen očistit ani sám sebe. V Hari-bhakti-sudhodayi (13.2) stojí:

„Ó oddaný Pána, dokonalostí očí je dívat se na tebe, dokonalostí tĕlesných činností je dotýkat se tvého tĕla a dokonalostí jazyka je oslavovat tvé vlastnosti, neboť je velice vzácné nalézt čistého oddaného, jako jsi ty.“

Pán potom řekl Sanátanovi, že Krišna je velice milostivý a je vysvoboditelem pokleslých duší. „Zachránil tĕ z Mahárauravy,“ prohlásil. Śrīmad-Bhāgavatam popisuje Mahárauravu jako peklo určené pro lidi, kteří zabíjejí zvířata. Je tam řečeno, že do tohoto pekla se dostanou řezníci i ti, kdo zvířata jedí.

„Já nevím, co je milost Krišny,“ odpovĕdĕl Sanátana, „ale vím, že Tvá milost vůči mnĕ je bezpříčinná. Ty jsi mĕ vysvobodil ze zajetí hmotného života.“

Pán se ho pak zeptal: „Jak ses dostal z vĕzení? Dozvĕdĕl jsem se, že tĕ zatkli.“ Na to Sanátana vyprávĕl celý příbĕh o svém propuštĕní. „Již jsem se setkal s tvými dvĕma bratry,“ sdĕlil mu potom Pán, „a doporučil jsem jim, aby šli do Vrindávanu.“

Pán Čaitanja poté představil Sanátanovi Čandrašékharu a Tapanamišru a Tapanamišra vlídnĕ pozval Sanátanu na obĕd. Pán požádal Čandrašékharu, aby ho vzal k holiči na „zušlechtĕní“, neboť Sanátana si nechal narůst dlouhý plnovous, který se Šrí Čaitanjovi Maháprabhuovi nelíbil. Kromĕ koupele a oholení pro nĕho navíc vyžádal také nové oblečení.

Po koupeli dostal Sanátana od Čandrašékhary kvalitní odĕv, ale nepřijal ho. Když se Pán Čaitanja dozvĕdĕl, že pozdĕji přijal pouze starší obnošené šaty od Tapanamišry, velice ho to potĕšilo. Pán odešel do Tapanamišrova domu na obĕd a požádal ho, aby uschoval jídlo pro Sanátanu. Tapanamišra nenabídl Sanátanovi jídlo okamžitĕ. Počkal, až dojí Pán, a bĕhem Jeho odpočinku dal Sanátanovi zbytky Jeho jídla.

Poté, co si Pán Čaitanja odpočinul, představil Sanátanovi jednoho svého oddaného, bráhmanu z Maháráštry, a ten Sanátanovi nabídl, že po dobu svého pobytu ve Váránasí k nĕmu může chodit každý den na obĕd.

„Dokud budu ve Váránasí, budu chodit žebrat ode dveří ke dveřím,“ pravil Sanátana. „Ale Pán bude tak laskavý, že tvé pozvání jistĕ přijme.“

Pána Čaitanju Sanátanovo chování velice tĕšilo, ale všiml si cenné přikrývky, kterou dostal cestou do Váránasí od švagra. Ačkoliv se o ní nezmiňoval, Sanátana cítil, že se Čaitanjovi nezamlouvá, a rozhodl se jí zbavit. Okamžitĕ odešel ke Ganze, kde uvidĕl poutníka, který si pral svou starou přikrývku. Když ho Sanátana požádal, aby ji vymĕnil za jeho cennou přikrývku, chudý mnich si myslel, že si z nĕho Sanátana dĕlá legraci. „Co to má znamenat?“ vytýkal mu. „Vypadáte jako urozený pán, ale přitom si mĕ tak nevychovanĕ dobíráte!“

„Vůbec ne, myslím to vážnĕ,“ odpovĕdĕl Sanátana. „Dej mi prosím svou potrhanou deku a já ti za ni dám tuto přikrývku!“ Poutník nakonec s výmĕnou souhlasil a Sanátana se vrátil za Pánem.

Pán se ho okamžitĕ zeptal: „Kde je tvá cenná přikrývka?“ Sanátana Mu řekl o výmĕnĕ a Pán to ocenil a podĕkoval mu. „Jsi dostatečnĕ inteligentní a nyní jsi odstranil veškerou svou připoutanost k hmotnému bohatství.“ Jinými slovy, Pán přijímá človĕka do oddané služby jedinĕ tehdy, když se zcela zbaví všeho materialistického vlastnictví. Potom řekl Sanátanovi: „Nevypadalo by dobře, kdybys chodil žebrat ode dveří ke dveřím jako mnich, který má přes ramena přehozenou drahou přikrývku. Lidem by se takový protiklad nelíbil.“

„Vše, co dĕlám, abych se zbavil připoutanosti k hmotným vĕcem, je Tvojí milostí,“ odpovĕdĕl Sanátana. Pán z nĕho mĕl velkou radost a oba začali rozmlouvat o duchovním pokroku.

Před tímto setkáním se Sanátanou Gósvámím se Pán Čaitanja setkal se ženatým oddaným, který se jmenoval Rámánanda Ráj. Bĕhem jejich setkání, které bude popsáno v pozdĕjších kapitolách, Pán Čaitanja kladl otázky a Rámánanda Ráj odpovídal, jako kdyby byl Jeho učitelem. V tomto případĕ však kladl otázky Sanátana a Pán na nĕ sám dával odpovĕdi.

Pokyny a učení Pána Čaitanji jsou velice důležité pro všechny lidi. Učí procesu oddané služby, která je přirozeným zamĕstnáním každé živé bytosti, neboť povinností každého človĕka je dĕlat pokrok v duchovní vĕdĕ. Pán Čaitanja a Sanátana Gósvámí důkladnĕ prodiskutovali mnoho témat. Sanátana byl milostí Pána Čaitanji schopen položit Mu mnoho důležitých otázek a na všechny dostal náležitou odpovĕď.

Ze setkání Sanátany s Pánem Čaitanjou plyne poučení, že proto, abychom pochopili duchovní záležitosti, se musíme s pokornými dotazy obrátit na duchovního mistra, jako je Šrí Čaitanja Maháprabhu. To, že je třeba vyhledat zplnomocnĕnou osobnost a od ní se učit vĕdĕ o duchovním životĕ, je rovnĕž potvrzeno v Bhagavad-gītĕ (4.34).