Kapitola čtvrtá

Jelikož nikdo nemůže zjistit, kdy se živá bytost poprvé dostala pod vliv hmotné energie, Pán říká, že její podmínĕní nemá počátek. To znamená, že podmínĕný život existuje již před stvořením; projevený je ale pouze bĕhem stvoření a po nĕm. Živá bytost je duchovní povahy, ale zapomnĕla na to, a nyní trpí různými strastmi v hmotném svĕtĕ. Mĕli bychom však vĕdĕt, že existují také živé bytosti, jež nejsou zajatci této hmotné energie, nýbrž sídlí v duchovním svĕtĕ. Říká se jim osvobozené duše a s vĕdomím Krišny se neustále vĕnují oddané službĕ.

Činnosti tĕch, kdo jsou podmínĕni hmotnou přírodou, jsou zaznamenávány a v jejich příštích životech jsou jim podle nich dány různé druhy hmotných tĕl. Podmínĕnou duši v hmotném svĕtĕ čekají různé odmĕny a tresty. Pokud jedná dobře, dospĕje za odmĕnu na vyšší planety, kde se stane jedním z mnoha polobohů, a jedná-li špatnĕ, je za trest uvržena na pekelné planety, kde jsou bolesti hmotného života ještĕ palčivĕjší. Čaitanja Maháprabhu toto potrestání ilustruje velice pĕkným příkladem. V dřívĕjších dobách trestal král zločince tím, že ho nechal potopit do řeky, pak vytáhnout, aby se mohl nadechnout, a znovu potopit. Hmotná příroda trestá a odmĕňuje individuální bytost stejným způsobem. Za trest je živá bytost ponořena do vody hmotného utrpení a za odmĕnu je z ní na chvíli vytažena. Dosažení vyšších planet nebo vyššího životního postavení není nikdy trvalé. Znovu přijde pád neboli ponoření pod vodu. To vše probíhá v hmotném svĕtĕ neustále; nĕkdy putuje živá bytost na vyšší planetární soustavy a jindy je uvržena do pekelných podmínek.

V souvislosti s tím cituje Čaitanja Maháprabhu verš ze Śrīmad- Bhāgavatamu (11.2.37), z pokynů Nárady Muniho Krišnovu otci Vasudévovi:

V tomto verši, původnĕ předneseném jedním z devíti mudrců poučujících krále Nimiho, je māyā definována jako „stav, ve kterém živá bytost zapomíná na svůj vztah s Krišnou“. Māyā ve skutečnosti znamená „to, co není“. Nic takového neexistuje. Proto je mylné domnívat se, že nĕkdo nemá s Nejvyšším Pánem vůbec žádné spojení. Možná nevĕří v existenci Boha nebo si myslí, že nemá s Bohem vztah, ale to všechno jsou „iluze“, māyā. Človĕk v zajetí této mylné představy je stále plný strachu a úzkosti. Jinými slovy, bezbožné pojetí života je māyā. Ten, kdo skutečnĕ zná védská písma, se s oddaností odevzdá Nejvyššímu Pánu a přijme Ho za nejvyšší cíl. Jakmile živá bytost zapomene na přirozenost svého vztahu s Bohem, je přemožena vnĕjší energií. Tímto způsobem vzniká její falešné ego, mylné považování tĕla za sebe sama. Z toho pochází celá její představa hmotného vesmíru, neboť živá bytost přilne k tĕlu a jeho vedlejším produktům. Aby z tohoto zajetí unikla, musí jen konat svou povinnost a s inteligencí, oddaností a upřímným vĕdomím Krišny se odevzdat Nejvyššímu Pánu.

Podmínĕná duše se mylnĕ domnívá, že je v hmotném svĕtĕ šťastná, ale pokud se jí dostane příznĕ v podobĕ pokynů od čistého oddaného, vzdá se své touhy po hmotném požitku a je zasvĕcena do vĕdomí Krišny. Jakmile si začne být vĕdoma Krišny, její hmotné touhy okamžitĕ zaniknou, a ona se postupnĕ vymaní ze zajetí hmoty. Tam, kde je svĕtlo, nemůže být tma a vĕdomí Krišny je svĕtlem, jež rozptyluje temnotu hmotného smyslového požitku.

Osoba vĕdomá si Krišny nikdy nepodléhá mylné představĕ, že je s Bohem totožná. Jelikož ví, že prací pro sebe by nebyla šťastná, zamĕstnává všechnu svou energii ve službĕ Nejvyššímu Pánu, a tak se vysvobozuje ze spárů klamné hmotné energie. V této souvislosti cituje Čaitanja Maháprabhu následující verš (7.14) z Bhagavad-gīty:

„Tuto Mou božskou energii, složenou ze tří kvalit hmotné přírody, je tĕžké překonat, ale ti, kdo se Mi odevzdali, ji snadno překročí.“

Čaitanja Maháprabhu dále učil, že podmínĕná duše každým okamžikem, kdy se vĕnuje nĕjaké plodonosné činnosti, zapomíná na svou skutečnou totožnost. Nĕkdy, když se unaví a ztratí zájem o hmotné činnosti, touží po osvobození a chce splynout s Nejvyšším Pánem, ale jindy si myslí, že bude šťastná, když bude tĕžce pracovat pro uspokojení svých smyslů. V obou případech je zahalena hmotnou energií. Pro osvícení tĕchto zmatených podmínĕných duší předložil Nejvyšší Pán obsáhlé védské texty jako Védy, Purány a Vedānta-sūtru. Ty všechny mají vést lidskou bytost zpátky k Bohu. Čaitanja Maháprabhu dále vysvĕtlil, že když ji ze své milosti přijme duchovní mistr a dostane se jí vedení Nadduše a různých védských písem, podmínĕná duše je osvícena a dĕlá pokrok v duchovní realizaci. Pán Krišna je ke svým oddaným vždy milostivý, a proto poskytl veškerou védskou literaturu, s jejíž pomocí může každý pochopit svůj vztah s Ním a jednat na základĕ tohoto vztahu. Tak bude obdarován dosažením konečného cíle života.

Každá živá bytost je ve skutečnosti předurčena k tomu, aby dospĕla k Nejvyššímu Pánu. Každý může poznat svůj vztah s Nejvyšším. Konání povinností vedoucích k dokonalosti se nazývá oddaná služba, a ta se ve své zralosti stává láskou k Bohu, jejíž dosažení je skutečným životním cílem každé živé bytosti. Cílem není dosáhnout úspĕchu v náboženských obřadech, hospodářském rozvoji či smyslovém požitku. Živá bytost nemá toužit dokonce ani po osvobození; o úspĕchu v náboženství, ekonomické oblasti a uspokojování smyslů ani nemluvĕ. Jediné, co si má skutečnĕ přát, je dospĕt na úroveň láskyplné transcendentální služby Pánu. Přitažlivé rysy Pána Krišny tomu napomáhají, a díky této službĕ s vĕdomím Krišny si může živá bytost uvĕdomit vztah, který s Krišnou má.

Ohlednĕ lidského hledání konečného životního cíle vypráví Čaitanja Maháprabhu příbĕh z Madhvova komentáře k pátému zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu (Madhva-bhāṣya, 5.5.10 - 13). Tento příbĕh obsahuje pokyny astrologa jménem Sarvagja jednomu chudému človĕku, který za ním přišel nechat si vyložit budoucnost. Když Sarvagja studoval jeho horoskop, podivil se jeho chudobĕ a řekl mu: „Proč jsi tak nešťastný? Z tvého horoskopu vidím, že pro tebe otec ukryl poklad. Vypadá to, že ti to nemohl prozradit, neboť zemřel v cizí zemi, ale nyní můžeš ten poklad najít a být šťastný!“ Příbĕh naznačuje, že živá bytost trpí, protože neví o skrytém pokladu svého Svrchovaného Otce, Krišny. Tímto pokladem je láska k Bohu a všechna védská písma podmínĕné duši doporučují, aby ho našla. Podle Bhagavad-gīty je podmínĕná duše synem nejbohatší osoby   –   Osobnosti Božství   –   ale v tuto chvíli si to neuvĕdomuje. Proto jsou jí dána védská písma, aby jí pomohla vyhledat svého otce a majetek, který jí zanechal.

Astrolog Sarvagja chudému muži dále poradil: „Nesnaž se najít poklad kopáním na jižní stranĕ svého domu, nebo na tebe zaútočí jedovatá vosa a tvá snaha bude zmařena. Na západní stranĕ žije duch, který by tĕ k pokladu nepustil, a na severní stranĕ hlídá velký had, který by tĕ pozřel. Musíš hledat na východĕ, kde září skutečné svĕtlo, kterému se říká oddaná služba neboli vĕdomí Krišny. Na jižní stranĕ jsou védské obřady, na západĕ mentální spekulace a na severu meditativní jóga.“

Radu Sarvagji by mĕl každý vzít bedlivĕ na vĕdomí. Snaha dospĕt ke konečnému cíli pomocí obřadů bude marná. Tato metoda zahrnuje provádĕní obřadů pod vedením knĕžích, kteří si nechávají za své služby zaplatit. Človĕk si může myslet, že mu vykonávání takových obřadů pomůže ke štĕstí, ale pokud vůbec nĕco získá, bude to jen na nĕjaký čas. Jeho hmotné strasti budou pokračovat. Cesta obřadů tedy ke skutečnému štĕstí nevede; naopak na ní pouze přibývá hmotných strádání. Totéž platí o kopání na severu neboli hledání pokladu pomocí meditativní jógy. Tato metoda v človĕku vyvolá dojem, že splynul s Nejvyšším Pánem   –   ale to je jako kdyby ho pozřel velký had. Nĕkdy se stává, že velký had pozře malého, a splynutí s duchovní září Nejvyššího je podobné. Malý had hledá dokonalost, a přitom je pozřen. To očividnĕ není hledané řešení. Na západní stranĕ v cestĕ stojí jakša, zlý duch, který poklad chrání. Nikdo nemůže najít skrytý poklad tak, že poprosí jakšu o pomoc; ten ho jedinĕ zabije. Tímto jakšou je spekulující mysl, a v tomto případĕ se jedná o spekulativní metodu seberealizace, metodu jñāny, která je také sebevražedná.

Jedinou možností je tedy hledat skrytý poklad na východní stranĕ metodou oddané služby s plným vĕdomím Krišny. Samotná oddaná služba je tím nevyčerpatelným skrytým pokladem a ten, kdo k ní dospĕje, bude vĕčnĕ bohatý. Človĕk chudý nedostatkem oddané služby Krišnovi neustále usiluje o nĕjaký hmotný zisk. Nĕkdy ho pokoušou jedovatá stvoření a jeho zámĕry se nevydaří, nĕkdy zase následuje filosofii monismu a tak ztrácí svou totožnost a jindy ho pozře velký had. Skutečnĕ dosáhnout životní dokonalosti může jedinĕ tak, že zanechá tĕchto snah a začne se plnĕ vĕnovat rozvoji vĕdomí Krišny neboli oddané službĕ Pánu.