Kapitola 3

Dhritaráštra s pomocí bohatství, které mu Pándu vĕnoval, vykonal v Hastinápuru pĕt obĕtí. Obdaroval statisíce bráhmanů a svými obĕtinami uspokojil bohy. Království vzkvétalo a občané mĕli vše, po čem toužili. Byli oddaní ctnosti, obĕti a pravdĕ, chovali k sobĕ vzájemnou lásku a náklonnost a jejich blahobyt vzkvétal. Hastinápur připomínal oceán zaplnĕný četnými paláci a sídly. Všude byly vidĕt zlaté oblouky a křišťálové vodotrysky. Mezi širokými dláždĕnými cestami se rozkládaly překrásné zahrady a ve vzduchu se vznášela sladká vůnĕ rozkvetlých stromů. Klapot koňských kopyt a rachocení kol kočárů se mísil s troubením slonů a lastur, které oznamovalo začátek obĕtních obřadů. Svaté hymny pronášené množstvím bráhmanů se linuly z do oblak se tyčících a sochami nádhernĕ zdobených chrámů, které po tisících krášlily mĕsto. Hastinápur připomínal Indrovo nebeské hlavní mĕsto a dennĕ do nĕho přicházely tucty králů s dary.

Dhritaráštra vládl království jménem Pándua a s pomocí Bhíšmy. Když se proslechlo, že byl Pándu proklet a poté odešel do hor, byl Dhritaráštra vzdor své slepotĕ slavnostnĕ prohlášen vládcem. Se smutkem vzpomínal na svého bratra a velice se mu po nĕm stýskalo. Nicménĕ, za jeho nepřítomnosti dál obratnĕ řídil všechny státní záležitosti.

Jednou do Dhritaráštrova paláce přišel hladem a žízní soužený Vjásadéva. Gándhárí se mu svĕdomitĕ vĕnovala a on s ní byl spokojen. Proto dívce požehnal: „Brzy budeš mít sto synů stejnĕ mocných, jako je tvůj manžel.“ Po čase Gándhárí počala. Dva roky nosila zárodek ve svém lůnĕ a její úzkost rostla. Jednoho dne ji zastihla zpráva, že Kuntí v lese porodila chlapce zářícího jako ranní slunce. Plná zklamání a hnĕvu na své dlouhotrvající tĕhotenství se silnĕ udeřila do břicha a pak porodila zatvrdlou hroudu masa připomínající železnou kouli. Když jí chůvy řekly o neúspĕšném porodu, zachvátil ji žal a pomyslela na Vjásadéva a jeho požehnání.

Mudrc se před ní vzápĕtí zjevil a zeptal se: „Co jsi to udĕlala?“

Gándhárí mu řekla, že podlehla zášti a zklamání, když se doslechla, že Kuntí porodila Judhišthiru. Se slzami v očích přiznala: „Udeřila jsem se do břicha a vyšel ze mĕ tento kus masa. Jaký tedy mĕlo tvé požehnání smysl?“

Vjásadéva odpovĕdĕl, že jeho slova nikdy nemohou vyjít naprázdno. Požádal služebníky, ať přinesou sto nádob naplnĕných ghím. Pak hroudu masa postříkal studenou vodou, a ta se postupnĕ rozdĕlila na sto a jednu část, každá o velikosti palce. Nechal je umístit do nádob, ty zapečetit a uložit na skrytém místĕ. Vjásadéva nařídil, ať je otevřou až za dva roky. Poté se odebral do svého osamĕlého horského ášramu.

Přesnĕ po dvou letech nádoby jednu po druhé otevřeli. Z první vyšlo dítĕ, které dostalo jméno Durjódhana. V okamžiku, ve kterém ho vytahovali z nádoby, se všude rozléhalo hýkání oslů, skřehotání supů a vytí šakalů a zdvihal se prudký vítr. Po celém mĕstĕ zuřily požáry, které se vznĕcovaly bez jakékoliv zjevné příčiny.

Zdĕšený král Dhritaráštra povolal bráhmany, Bhíšmu, Viduru i ostatní ministry a rádce. Zeptal se jich na význam tĕchto znamení. „Nejstarším princem je bezpochyby Judhišthira a on by mĕl zdĕdit království. O tom není sporu. Stane se však po nĕm králem můj vlastní syn? Ó moudří, prosím, řeknĕte mi, co je správné a v souladu se zákonem.“

Bĕhem Dhritaráštrovy promluvy se všude začaly rozléhat dĕsivé zvuky. Když je Vidura zaslechl, odpovĕdĕl králi: „Doprovázejí-li narození dítĕte tato znamení, je zřejmé, že se stane zhoubou svého rodu. Náš blahobyt i budoucnost závisejí jen na tom, zda se ho zřekneme. Ó králi, neváhej. Toto dítĕ musí být bez okolků odvrženo.“

Vidura Dhritaráštrovi řekl, že bude mít stále ještĕ devadesát devĕt dalších synů. Pokud dítĕ zavrhne, nebude to žádný hřích, neboť písma jasnĕ uvádĕjí, že jedinec může být zavržen v zájmu vesnice, vesnice v zájmu mĕsta a samotný svĕt v zájmu duše.

Dhritaráštra ale nemohl Vidurovu radu přijmout. Nedokázal připustit zavržení svého syna. Král pomalu zavrtĕl hlavou a neříkal nic. Pokynul chůvĕ, která stála poblíž s dítĕtem v náručí, smĕrem ke Gándhárí a ona jí chlapce předala. Bhíšma a Vidura se na sebe mlčky podívali. Dhritaráštra byl panovník   —   to on tu mĕl rozhodující slovo.

Bĕhem následujícího mĕsíce otevřeli všechny nádoby a svĕtlo svĕta spatřilo sto chlapců a jedno dĕvče. Všichni chlapci nesli znamení, že z nich vyrostou velcí válečníci a vládci. Král s královnou se radovali ze svého štĕstí. Spokojenĕ si žili v Hastinápuru s Bhíšmou a Vidurou po boku a zlá znamení pustili z hlavy.

Na horu Saptasrótu přišlo jaro. Pándu obklopený svými pĕti mladistvými syny se cítil jako by omládl i on sám. Hráli si spolu na kopcích, lezli po skalních stĕnách a bojovali se lvy v jejich slujích. Potápĕli se a dovádĕli v horských jezírkách a šplhali na vzrostlé stromy. Zápasili, smáli se a na svazích porostlých mĕkkou trávou váleli sudy.

Jednou večer šel Pándu s Mádrí do lesa, aby přinesli kořínky a ovoce k večeři. Cestou lesem vidĕli nesčetné druhy kvetoucích stromů a keřů. Vzduch byl prosycen jejich vůní a znĕly jím hlasy kukaček i jiných ptáků. Černé včely se rojily kolem pestrobarevných kvĕtů, jež rostly okolo jezer plných lotosů. Tato nebeská atmosféra probudila v Pánduovĕ srdci milostný cit. Hledĕl na krásnou Mádrí a jeho mysl podlehla Amorovi. Byl horký den a Mádrí na sobĕ mĕla dlouhý hedvábný odĕv. V jasném slunci Pándu vidĕl obrys její nádherné postavy, kterou připomínala bohyni. Jemný vánek jí přimkl odĕv k tĕlu a odhalil její útlý pas a pevná, oblá ňadra.

Pándu nedokázal svoji touhu potlačit. Ovládal se dvanáct let a na milostný pomĕr se svými manželkami se neodvážil ani pomyslet. Stále mĕl na mysli Kindamovu kletbu a celibátu se oddal s odhodlaností rišiho. Doba, kdy se mohl naposledy oddávat tĕlesné lásce se svými ženami, se mu zdála vzdálená celé vĕky. A nyní Pándu ve svém srdci opĕt pocítil tyto pohnutky. Se zmatenou myslí přistoupil k Mádrí a jemnĕ jí položil ruku na paži.

Mádrí okamžitĕ pochopila, co se v Pánduovĕ srdci dĕje. Zmocnily se jí rozporuplné pocity. Jak je to možné, že k ní její pán najednou takto přistupuje? V obavách z kletby se po dlouhou dobu vyvaroval i toho nejmenšího tĕlesného dotyku jak s ní, tak i s Kuntí. I když sama toužila po jeho objetí, pečlivĕ se vyhýbala veškerým situacím, které by mohly jejího manžela uvést v pokušení. Dokonce nepoužívala ani líčidla či parfémy. Když ji však mocný Pándu obejmul, pocítila, jak její odhodlání slábne. Jejího srdce se zmocnily radost a zároveň strach. Oba tyto pocity v ní spolu zápasily, když tu její mysl náhle strnula. Ta kletba! Jestliže Pándu nepřestane, jistĕ ho čeká zkáza. Musí mu v tom zabránit.

Mádrí se tedy snažila manžela odstrčit. Pándu se usmál a její odpor ho vydráždil ještĕ víc. Jeho silné paže, osmahlé sluncem a poznamenané jizvami od tĕtivy luku, se okolo ní ovinuly jako hadi. Přemožen touhou ani neslyšel, jak mu připomíná onu kletbu. Přitiskl své rty na její a s krásnou královnou, kterou pevnĕ svíral v náručí, klesl na travnatý svah. Zdvihl jí šaty a pevnĕ se přitiskl k jejímu mĕkkému tĕlu. Protesty Mádrí jen roznĕcovaly jeho vášeň.

Jakoby puzen samotným pánem smrti, panovník, jehož ovládl chtíč, úplnĕ ztratil hlavu. Když se oddával požitku se svou ženou svĕtlé pleti, na Kindamovu kletbu si ani nevzpomnĕl. Jak se ale snažil dosáhnout s Mádrí vyvrcholení, rišiho slova se vyplnila. Pánduovu hruď sevřela hrozná bolest a po tváři mu přelétl zdĕšený výraz. Jeho tĕlo ztuhlo a pak ochablo.

Když se Pánduovo tĕlo svezlo z jejího, z hrdla Mádrí se vydral bolestný výkřik. Její nejhorší obavy se vyplnily. Navzdory veškerým protestům se jí nepodařilo zabránit manželovĕ smrti. Pološílená královna znovu a znovu objímala mrtvého manžela a hlasitĕ naříkala.

Kuntí zaslechla nářek Mádrí a přibĕhla na místo, kde ležela. Když se Kuntí přiblížila, uslzená Mádrí jí řekla, ať přijde sama, bez dĕtí. Kuntí bez váhání poslala chlapce zpátky do ášramu a pak spĕchala k Pánduovi. Jakmile ho spatřila, klesla k zemi. Ihned si uvĕdomila, co se stalo, a vykřikla: „Můj pane!“ Když se obrátila k Mádrí, oči se jí zalily slzami: „Ó vznešená, jak jsi mohla dovolit, aby k tomu došlo? Já jsem byla vždy tak opatrná, abych našeho pána právĕ před tímto nebezpečím ochránila. Jak s tebou mohl ulehnout, když vĕdĕl o rišiho kletbĕ? Proč jsi jej svádĕla, když jste spolu byli o samotĕ? Díky tomu, že myslel na Kindamova slova, byl v naší společnosti neustále vážný. Jak se mohl stát tak neopatrným?“

Mádrí vzlykala, neschopna odpovĕdi. Kuntí se vrhla na zem vedle ní. Obĕ krásné ženy obejmuly mrtvé tĕlo svého manžela a ronily potoky slz. Kuntí se opĕt obrátila na Mádrí: „Ó princezno z Madry, jistĕ jsi mnohem šťastnĕjší než já, protože jsi vidĕla tvář našeho pána rozjasnĕnou radostí, když se s tebou milostnĕ spojil na tomto osamĕlém místĕ.“

Mádrí se vzpamatovala a odpovĕdĕla: „Ó sestro, s očima plnýma slz jsem se mu v tom snažila zabránit, ale on se nedokázal ovládnout. Vypadalo to, že se rozhodl vyplnit rišiho kletbu.“

Kuntí se modlila o sílu. Jistĕ to byl boží plán. Cesty Prozřetelnosti jsou vždy nevyzpytatelné. Co má však dĕlat teď? V čem spočívá její povinnost? Jemnĕ pohladila svou mladší spolumanželku po hlavĕ a řekla: „Ó Mádrí, zbývá mi jediné útočištĕ. Prosím, dovol mi, abych vstoupila do nebes s naším pánem. Vzchop se a vychovej naše dĕti. Dej mi jeho tĕlo, pevnĕ je obejmu a vstoupím do ohnĕ.“

Mádrí zavrtĕla hlavou: „Panovník zemřel, když se spojil v pohlavním aktu se mnou. Jeho touha nebyla ukojena. Nemĕla bych to být já, kdo odejde do říše mrtvých, abych jej tĕšila?“ naléhala na Kuntí. „Stále jej objímám a nedovolím mu odejít beze mne. Ó Kuntí, dovol mi prosím jít!“

Mádrí cítila, že dĕti sama vychovat nedokáže. Kuntí by jim byla mnohem lepší matkou. Mádrí byla mnohokrát svĕdkem jejího laskavého jednání s chlapci. Určitĕ by se ke všem chovala stejnĕ. Mádrí prosila Kuntí o svolení, aby mohla vstoupit do ohnĕ s Pánduem. „Ó Kuntí, král o mĕ usiloval pln touhy. Dovol mi tuto jeho touhu vyplnit. Prokážeš mi tím to nejvĕtší dobro. Své syny zanechám ve tvé péči bez jakýchkoliv obav.“

Kuntí soucitnĕ hledĕla na Mádrí, která objímala Pándua a skrápĕla ho svými slzami. Šlechetná Kuntí cítila, jak ji bolí srdce. Ačkoliv výsada následovat krále do příštího svĕta náležela jí, jakožto starší manželce, jak by mohla Mádrí odmítnout? Vždyť právĕ Mádrí Pándua přitahovala. Kdyby Mádrí zůstala žít, stále by musela vzpomínat na onu krátkou a hroznou chvíli. Pronásledoval by ji mučivý pocit viny, že nebyla schopna splnit poslední přání svého pána. I když toužila následovat svého manžela, nedokázala být ke své spolumanželce tak krutá. Jemnĕ se Mádrí dotkla a řekla: „Budiž.“ Poté se s tĕžkým srdcem vydala do ášramu.

Když se chlapci dozvĕdĕli o smrti svého otce, jejich zármutek neznal mezí. S pláčem bĕželi na místo, kde ležel, padli k zemi a váleli se po ní jako mocní lvi. Mádrí jim s pláčem požehnala a řekla jim, že vstoupí na hranici spolu se svým manželem. Oba své syny požádala, ať zůstanou s Kuntí a vĕrnĕ jí slouží. Chlapci byli tak otřeseni, že se ani nezmohli na odpovĕď. Dívali se, jak rišiové stavĕjí u králova tĕla hranici a za pronášení manter na ni pokládají tĕlo. Pak požádali Judhišthiru, ať předstoupí, a slzami oslepený princ hranici zažehl a poodstoupil. Když vyšlehly plameny, Mádrí sepjala ruce a padla na tĕlo svého pána. Pevnĕ se ho držela, plameny je stravovaly a bĕhem nĕkolika minut byli oba pryč.

Žalem zdrcená Kuntí se zeptala rišiů, co má dĕlat. Poradili jí, aby se i s chlapci co nejdříve vrátila do Hastinápuru. Také jí řekli, že ji doprovodí a ponesou pozůstatky Pándua a Mádrí.

Velké množství rišiů, siddhů a čáranů vytvořilo procesí, za kterým kráčela Kuntí následována svými syny. Pomocí mystických sil rišiů zanedlouho všichni dorazili do Hastinápuru. Kuntí se ohlásila u severní brány a poslové o tom rychle bĕželi zpravit krále.

Když se Dhritaráštra, Bhíšma, Satjavatí a všichni ostatní starší Kuruovci doslechli o jejím příchodu, pospíchali k bránĕ. Následoval je velký dav občanů, kteří se doslechli, že dorazil zástup nebešťanů. Při pohledu na zářící mudrce obklopené siddhy a čárany všichni žasli. Lidé přicházeli po tisících, jen aby tyto božské bytosti spatřili.

Dhritaráštra se spolu se svými sto syny rišiům poklonil. Bhíšma i ostatní jim rovnĕž vzdali úctu, a když jim nabídli sedadla, sami se před nĕ posadili na hedvábné podložky rozložené na zemi. Když se dav konečnĕ utišil, Bhíšma předstoupil, aby mudrce uctil obřadným umytím nohou a nabídnutím arghji. Zodpovĕdĕl jim dotazy na blahobyt království a prohlásil, že vše je v pořádku. Potom se jeden z předních rišiů postavil a oslovil starší z Kuruovců. „Ctnostný vládce odešel na horu Saptasróta dodržovat slib celibátu. Díky Pánovu nevyzpytatelnému plánu a řízení bohů se mu však narodilo pĕt synů.“

Riši pak představil každého z Pánduových synů a prozradil totožnost jejich božských otců. Vyprávĕl, jak byli chlapci vychováváni na základĕ védského poznání a vyrostli ve společnosti rišiů a siddhů. Pohledem přelétl obrovský dav, který se shromáždil před branami mĕsta, a řekl: „Pándu vstoupil do vyšších svĕtů, vždy byl vĕrný ctnosti a zanechal po sobĕ tyto dĕti. Ctnostná Mádrí odešla s ním. Jeho synové by mĕli být nyní přijati jako právoplatní dĕdicové království.“

Riši ukázal na poblíž ležící máry přikryté bílou látkou. „Zde jsou ostatky Pándua a jeho manželky. Vykonejte pohřební obřady a přijmĕte jeho syny jako své vlastní. My teď odejdeme.“

Když riši domluvil, spolu s ostatními mudrci a nebeskými bytostmi namístĕ zmizel a užaslí občané se vrátili do svých domovů. Bhíšma uvedl Kuntí a chlapce do mĕsta a ubytoval je v královském paláci. Dhritaráštra nařídil vykonat pohřební obřady a ve mĕstĕ vyhlásil dvanáctidenní smutek.

Kuruovci kvůli ztrátĕ Pándua šíleli žalem. Také všichni občané Pándua hluboce milovali a nyní hlasitĕ truchlili. Pĕt Pánduových synů známých jako Pánduovci leželo celých dvanáct dní na holé zemi a dávali svému zármutku volný průchod. Nepřijali královské pohodlí ani lože a naříkali spolu se staršími Kuruovci.

Na konci období smutku provedli Kuruovci pro Pándua obřad šráddha. Ve prospĕch duší, které odešly, rozdali bráhmanům ohromné množství jídla a majetku. Poté se život v Hastinápuru vrátil do všedních kolejí a Pánduovi synové zaujali své místo v královské rodinĕ.

Tehdy se Vjása rozhodl opĕt navštívit mĕsto a v soukromí si promluvil s truchlící a zarmoucenou Satjavatí. „Ó matko, čekají nás hrozné časy. Blíží se temný vĕk Kali. Hřích den za dnem vzrůstá. Odporné skutky Kuruovců brzy zničí tvůj rod a ve svĕtĕ zavládne nesmírný chaos.“

Proto své matce poradil, ať se bez váhání odebere do lesa, a tak nemusí být svĕdkem bolestí a hrůz, které brzy přijdou. Doporučil jí, ať se začne vĕnovat józe a meditaci.

Po Vjásovĕ odchodu Satjavatí přemýšlela o jeho slovech a rozhodla se jeho rady uposlechnout. Oznámila obĕma snachám své zámĕry a požádala žalem zdrcenou Pánduovu matku Ambáliku, ať ji doprovází. Obĕ ženy z královského rodu tedy odešly do lesa, aby se tam vĕnovaly askezi. Časem opustily svá tĕla a radostnĕ odešly do vyšších oblastí. Ambiká zůstala v Hastinápuru se svým synem Dhritaráštrou.