Kapitola 33

Asi mĕsíc po události s Durvásou se vydali Pánduovci společnĕ na lov a Draupadí zanechali v poustevnĕ v Dhaumjovĕ péči. V jejich nepřítomnosti tudy cestou do Šaljova království projíždĕl král Sindhu Džajadratha. Na královském kočáře přijel k ášramu Pánduovců a spatřil tam Draupadí sbírat kvĕtiny. Král se do ní namístĕ zamiloval. Krásná Draupadí, jejíž tmavou pleť lemovaly kadeře s modravým nádechem, ozařovala les kolem. Když se sehnula pro lesní kvĕty, Džajadratha byl uchvácen a svému společníkovi Kótikovi řekl: „Jdi a zeptej se té ženy na jméno. Zjisti, je-li to apsara či dcera nĕjakého boha.“

Džajadratha jel na svatbu s dcerou krále Šalji, ale když spatřil Draupadí, na princeznu úplnĕ zapomnĕl. Žádná jiná žena se nemohla nikdy vyrovnat kráse této ženy z lesa.

„Jdi, Kótiko, a zjisti, proč se tato žena prochází po lese plném dravé zvĕře a trnů. Přijme-li mĕ za svého pána, budu považovat svůj život za úspĕšný.“

Princ seskočil z kočáru a jako šakal blížící se k tygřici došel k Draupadí a zeptal se: „Ó krasavice, jež se zde opíráš o vĕtev stromu kadamba a připomínáš zářící plamen, kdo jsi? Jak to, že se v tomto lese nebojíš? Jsi bohynĕ nebo dcera nebešťana? Možná jsi manželkou nĕkterého z lókapálů. Řekni mi, urozená ženo, kdo a čí ženou jsi, jaký je tvůj původ a co tu dĕláš?“

Princ se představil a potom ukázal na krále a dodal: „Onen muž zářící jako obĕtní oheň je král zemĕ Sindhu. V doprovodu mocných králů jede v čele šesti tisíc kočárů a mnoha slonů, jezdců na koních a pĕších vojáků. Cestuje uprostřed svých přátel jako Indra mezi maruty a upřenĕ na tebe hledí, ó ženo s útlým pasem.“

Draupadí poodstoupila a zakryla si hlavu cípem sárí. „Ó princi, není vhodné, abych tu s tebou hovořila. Písma nařizují, že žena by kromĕ svého manžela nemĕla být nikdy o samotĕ s žádným jiným mužem. Za tĕchto okolností ti však řeknu, kdo jsem. Jsem dcera krále Drupady a manželka pĕti hrdinných bratrů Pánduovců. Moji manželé jsou teď na lovu, ale brzy se vrátí. Mĕl bys říct vladaři zemĕ Sindhu, ať sestoupí z kočáru a počká tu na nĕ. Judhišthira rád přijímá hosty a nepochybnĕ vás přivítá odpovídajícím způsobem.“

Draupadí se otočila a šla zpĕt ke své chýši, zanechávajíc Kótiku stát u stromu kadamba. Kótika se vrátil ke králi a sdĕlil mu, co mu řekla. Král odpovĕdĕl: „Proč ses vrátil, aniž bys uspĕl? Musím tu ženu mít. Od okamžiku, kdy jsem ji spatřil, mi všechny ostatní ženy připadají jako opice. Podmanila si moji mysl.“

„Budeš se jí muset zmocnit násilím, můj pane. Dobrovolnĕ určitĕ nepůjde.“

Džajadratha sestoupil z kočáru a šel s Kótikou a nĕkolika dalšími králi k poustevnĕ Pánduovců. Jako smečka vlků vstupující do lví sluje vešli do ášramu a uvnitř zahlédli Draupadí. Džajadratha promluvil sladkým hlasem: „Ó královno, daří se tobĕ i tvým manželům dobře?“

Draupadí odvĕtila, že je vše v pořádku, a pak řekla: „Daří se dobře vašim královstvím, pokladnicím a vojskům? Vládnete spravedlivĕ vzkvétajícím zemím Sindhu, Sauvíra a dalším, které jste si podmanili? Judhišthira se brzy vrátí a nabídne vám pohoštĕní. Nyní, prosím, přijmĕte tuto vodu na umytí vašich nohou a laskavĕ počkejte na moje manžele.“

Draupadí ukázala na nĕkolik velkých džbánů s vodou stojících vedle chýše. Džajadratha se usmál: „Máme se dobře, ó ženo spanilé tváře, ale nemáme zájem ani o jídlo, ani o vodu.“ Bĕhem své řeči upřenĕ hledĕl na Draupadí. „Přeji si vzít tĕ s námi. Proč lpíš na ubohých synech Kuntí? Přišli o všechno svoje bohatství a jsou nuceni žít v lese. Rozumná žena se neoddává pokleslému manželovi. Tvoji manželé ztratili důstojnost, i vše ostatní. Nemusíš sdílet jejich utrpení. Ó ženo krásných boků, vzdej se jich, staň se mojí ženou a sdílej se mnou království Sindhu a Sauvíra.“

Draupadí se zamračila a o nĕkolik kroků ustoupila. Džajadrathova slova ji bolestivĕ zasáhla. „Nestydíš se takto mluvit?“ odpovĕdĕla. „Jak si dovoluješ mĕ takto oslovovat?“

Po tváři se jí rozlil rumĕnec, oči jí karmínovĕ zrudly a hlas přešel do rozhnĕvaného křiku: „Ó ty darebáku, jak si dovoluješ urážet proslulé Pánduovce, z nichž každý je jako samotný Indra? Všichni konají svoje povinnosti a nikdy nezaváhají v bitvĕ, a to ani tváří v tvář nebešťanům. Moudří nikdy nemluví špatnĕ o lidech, kteří provádĕjí askezi s oddaností, a to ani když jsou chudí. Tak mluví jen psi. Nevidím zde nikoho, kdo by tĕ dokázal zachránit z jámy, kterou sis pod svýma nohama vykopal. Myslet si, že porazíš ctnostného Judhišthiru, je jako doufat, že holí oddĕlíš himálajského slona od jeho stáda. Z dĕtinskosti se snažíš probudit spícího horského lva, abys mu vytrhl z hlavy chlup. Až spatříš rozzuřeného Bhímu, budeš muset prchat, jak nejrychleji dovedeš. A až se vrátí Ardžuna, nebudeš vĕdĕt, kde ti hlava stojí. Tím, že vyzýváš tyto dva hrdiny k boji, jsi jako hlupák, který šlape na ocas dvĕma rozzuřeným jedovatým kobrám. Když na mĕ vložíš svoje ruce, přivodíš si vlastní záhubu, tak jako bambus či krab si působí svůj skon tím, že plodí.“

Džajadratha se rozesmál, unešen pohledem na zuřící Draupadí. „Toto vše vím, ó Paňčálí,“ odpovĕdĕl posmĕšnĕ. „Svými hrozbami mĕ nemůžeš zastrašit. Pocházím z královského rodu oplývajícího bohatstvím a vznešenými vlastnostmi. Pánduovce nepovažuji za sobĕ rovné. Proto nastup na můj kočár, pojeď se mnou a přestaň se tak vychloubat.“

Draupadí zachvátila hrůza. „Proč mĕ ten pošetilec považuje za bezmocnou?“ vykřikla. „Ani Indrovi se nepodařilo mĕ unést. A i kdyby se o to pokusil, Ardžuna s Krišnou by ho na kočáře společnĕ pronásledovali a zničili by ho. Co potom říci o slabém človĕku? Ó králi, až Ardžuna vypustí svoje smrtonosné šípy, uvidíš, jak zničí celou tvoji armádu, tak jako oheň spálí suchou trávu. Při pohledu na Bhímu řítícího se na tebe s napřaženým kyjem a na dvojčata útočící ze všech stran a soptící hnĕvem budeš litovat svého činu. Tak jako jsem svým manželům nebyla nikdy ani v myšlenkách nevĕrná, prohlašuji, že tĕ zničí. Nebojím se tĕ, ty bídáku.“

Draupadí odvrátila od Džajadrathy oči. Vĕdĕla, že ho může svojí asketickou mocí spálit na popel, ale nechtĕla, aby ji stáhnul k násilí. Její manželé se s ním již brzy vypořádají.

Džajadratha přistoupil blíž a uchopil princeznu za paži. Ta vykřikla: „Neznečišťuj mĕ svým dotekem!“ a zavolala Dhaumju. Džajadratha ji chytil za vrchní část odĕvu, ale ona ho odstrčila s takovou silou, že upadl na zem. To ho rozzuřilo. Popadl ji a táhl ke svému kočáru.

Najednou se tam objevil Dhaumja a obořil se na Džajadrathu: „Této ženy se nemůžeš zmocnit, aniž bys porazil Pánduovce, ó králi. Mĕl by ses držet prastarých kšatrijských zásad. Není pochyb o tom, že až se hrdinní Pánduovci vrátí, sklidíš plody tohoto podlého činu.“

Džajadratha však nebral Dhaumju na vĕdomí. Posadil Draupadí na svůj kočár a vyrazil pryč se svojí armádou v patách. Dhaumja se přidal ke královým vojákům, zůstal tĕsnĕ za králem a stále ho ostře káral tvrdými slovy.

Pánduovci byli v tu dobu dost daleko od ášramu. Cestou hustým lesem začal Judhišthira pozorovat nepříznivá znamení. Řekl: „Vidíte, jak tito ptáci a zvířata prchají smĕrem ke slunci a přitom kálí? Znamená to, že do lesa vtrhli nepřátelé. Vraťme se do ášramu. Z nĕjakého důvodu mĕ bolí u srdce a mysl se mi zatemňuje. Cítím se, jako bych mĕl každou chvíli vylétnout ze svého tĕla.“

Pĕt bratrů se ihned vydalo zpátky. Když uhánĕli mezi stromy a keři se zbranĕmi vlajícími za nimi, spatřili odpornĕ kvílejícího šakala. Judhišthira si začal dĕlat ještĕ vĕtší starosti a pobízel je ke spĕchu.

Najednou vpadli na mýtinu, kde stál jejich ášram. Na zemi spatřili hlasitĕ naříkající Dhátréjiku, služebnou Draupadí. Všudypřítomný služebník a vozataj Pánduovců Indraséna seskočil a rozbĕhl se k ní. „Proč naříkáš? Doufám, že se princeznĕ Draupadí nepřihodilo nic zlého. Mohl by být nĕkdo tak pošetilý, aby unesl tuto jedinečnĕ krásnou ženu? Dharmův syn je natolik zneklidnĕn, že je připraven jít za ní, i kdyby vstoupila do zemĕ, vylétla do nebes či se potopila až na dno moře. Kdo dnes padne k zemi s tĕlem probodaným a roztrhaným šípy? Neplač, urozená dívko, neboť Paňčálí se dnes vrátí ke svým pánům.“

Služebná si otírala uplakanou tvář a řekla: „Džajadratha nevzal na vĕdomí pĕt Draupadiných manželů připomínajících Indru a násilím ji unesl. Pohleď na tyto stopy, které ten darebák se svými následovníky zanechal. Není tomu tak dlouho a nemohl se dostat příliš daleko.“

Dhátréjiká pohlédla na Pánduovce a řekla: „Rychle se dejte do pronásledování, moji pánové, nebo bude Draupadí násilím přemožena a zbavena vlády nad sebou se vydá nehodnému muži jako obĕtina vhozená do popela. Nedopusťte, aby se ghí vylilo na nehořící plevy nebo aby posvátnou girlandu pohodili na pohřebišti. Ať se žádný hanebný muž nedotkne svými rty zářící tváře vaší manželky jako pes, který může vinou nepozornosti knĕze olizovat šťávu sóma.“

Judhišthira řekl: „Jdi do své chýše, ženo, a ovládni svůj jazyk. Králové a princové pyšní na svoji moc špatnĕ skončí.“

Bratři se bez okolků vydali za Džajadrathou. Rozechvívali tĕtivy svých luků a svými horkými vzdechy připomínali rozzuřené hady. Zanedlouho spatřili prach zvířený Džajadrathovou armádou. Když se přiblížili k vojákům, uvidĕli naříkajícího Dhaumju. Judhišthira vybídl Bhímu, aby se pustil za Džajadrathou, a sám rišiho utĕšil slovy: „Nyní se vrať, ó knĕzi. Toho nevychovance brzy stihne trest.“

Pánduovci se s divokým řevem hnali proti Džajadrathovĕ armádĕ jako sokoli vrhající se na kořist. Když v dáli spatřili krále Sindhu s Draupadí na svém kočáře, jejich hnĕv vzplál jako oheň živený ghí. Zavolali na nĕho, ať se zastaví a bojuje. Džajadrathovi vojáci byli při zaslechnutí jejich hromových výkřiků jako smyslů zbavení a zachvátil je dĕs.

Džajadratha se ohlédl a uvidĕl, jak se k nĕmu ženou Pánduovci na svých pĕti kočárech. Řekl Draupadí: „Blíží se sem pĕt velkých hrdinů, ó princezno. Myslím, že to jsou tvoji manželé. Řekni mi, který z nich jede na kterém kočáře?“

Rozhnĕvaná Draupadí mu pohrdavĕ odfrkla. „Proč mi kladeš takovou otázku, hlupáku, poté, co jsi spáchal čin, který tĕ bude stát život? Přesto, vzhledem k tomu, že se blíží tvoje smrt, se patří, abych odpovĕdĕla. Když zde vidím Dharmarádžu se svými bratry, už se ani trochu nebojím.“

Draupadí ukázala na nejlepší z pĕti kočárů. „Vidíš ten vůz, na kterém je žerď se dvĕma nebeskými bubny, které stále znĕjí? Můžeš na nĕm spatřit štíhlého muže s pletí barvy roztaveného zlata, velkýma očima a hrdým nosem. To je Judhišthira. Je milostivý dokonce i k nepříteli, který u nĕho vyhledá ochranu. Proto jestli chceš být v bezpečí, odlož svoje zbranĕ a padni mu k nohám.“

Princezna potom ukázala na kočár po Judhišthirovĕ pravici. „Ten, kdo sedí na tomto voze, s dlouhými pažemi a vysoký jako damaroň, kouše se do rtů a vraští obočí, je Vrikódara. Jeho síla je nadlidská a Zemĕ ho zná jako Bhímu. Ti, kteří ho urazí, to nepřežijí. Na nepřítele nikdy nezapomene, ale vždy se pomstí, a dokonce ani tehdy se neutiší.“

Draupadí dále ukázala na Ardžunu, který jel po Judhišthirovĕ levém boku. „Ten, který plane jako oheň, je vždy neochvĕjný v bitvĕ, nikdy nespáchá žádnou krutost, nikdy se pod vlivem strachu, chtíče či hnĕvu nevzdá ctnosti a dokáže čelit jakémukoliv nepříteli, je můj manžel Dhanandžaja.

Za Judhišthirou vidíš dvojčata na zlatých kočárech. Zde je zbožný Nakula, kterého bratři milují jako vlastní život. Je zkušeným bojovníkem s mečem a dnes uvidíš, jak bude kosit tvoje vojáky jako pšenici. Po jeho boku je Sahadéva, nejmladší a nejoblíbenĕjší ze všech Pánduovců. Jeho moudrost a výřečnost nemají obdoby. Tento moudrý hrdina, tak drahý Kuntí, by radĕji skočil do ohnĕ, než aby řekl cokoliv v rozporu se zbožností a mravností.“

Džajadratha vypadal vystrašenĕ a Draupadí se zasmála: „Nyní spatříš svoji armádu, která bude jako loď s nákladem drahokamů ztroskotavší na útesech. Pokud Pánduovcům unikneš živý a zdravý, bude to pro tebe znamenat nový život.“

Džajadratha vykřikoval rozkazy na své generály, kteří rychle sešikovali svoje jednotky k boji. Pánduovci minuli pĕšáky, kteří prosili o milost, a vyrazili přímo k bojovníkům na kočárech obklopujícím Džajadrathu. Při útoku hustým přívalem šípů zastínili nebe. Bojovníci Džajadrathovy armády, kteří je vidĕli blížit se jako strašlivé tygry, pozbyli kuráže.

Bhíma pozdvihl svůj kyj a hnal se s řevem k Džajadrathovi. Kótika a ostatní bojovníci na kočárech přispĕchali krále chránit a zasypali Bhímu deštĕm šípů, šipek a kyjů, ale ten se neochvĕjnĕ řítil dál. Jediným máchnutím kyje zabil obrovského slona i s jeho pohánĕčem, který bojoval před Džajadrathou. Nĕkolika dalšími ranami rozdrtil čtrnáct pĕšáků a zároveň odrážel všechny proti nĕmu vypuštĕné zbranĕ.

Zatímco se Bhíma blížil ke králi Sindhu, Ardžuna zabil pĕt set bojovníků, kteří stáli před ním. Judhišthira sám zabil stovky dalších a Nakula s mečem rozhazoval hlavy vzadu bojujících vojáků, jako když rolník seje zrno. Sahadéva ze svého kočáru vypouštĕl hrozivé železné šípy, které srážely mnoho vojáků bojujících na hřbetech slonů, takže padali k zemi jako ptáci ze stromu.

Mocný král jménem Trigarta bojující proti králi Judhišthirovi najednou seskočil z kočáru a zabil kyjem čtyři konĕ Pánduova syna. Judhišthira proklál Trigartovu hruď ostrým šípem, takže padl k zemi a zvracel krev. Judhišthira se svým vozatajem Indrasénou potom naskočili na Sahadévův kočár.

Nakulu napadl Suratha, mocný bojovník na slonu. Slon rozdrtil jeho kočár, který pak vlekl po bojišti. Nakula seskočil se svým mečem a štítem a nebojácnĕ se postavil nepříteli. Suratha pobídl slona a rozzuřené zvíře se s rykem rozehnalo proti Nakulovi. Nakula švihl mečem a slonovi usekl chobot i kly. Zvíře odĕné ve zlatém brnĕní padlo po hlavĕ k zemi a přitom rozmačkalo svého jezdce. Nakula pak rychle naskočil na Bhímův kočár.

Bhíma střílel šípy se smrtonosnou přesností. Šípem s hrotem ve tvaru půlmĕsíce zabil Kótikova vozataje a jeho kočár promĕnil v hromadu trosek. Když se zmatený Kótika snažil zadržet svoje konĕ, Bhíma vystřelil překrásnĕ opeřený šíp a srazil princi hlavu. Ardžuna zároveň zabil dvanáct dalších princů bojujících po Kótikovĕ boku. Pánduovci zabili tisíce dalších bojovníků a bojištĕ pokrývala tĕla mužů a zvířat. Mnoho kočárů s vysokými žerdĕmi leželo rozbito na zemi, spolu s brnĕním, přílbami, meči a uťatými údy. Zbytek Džajadrathovy armády prchl. Shromáždilo se množství radostnĕ krákajících vran a havranů a vyjících šakalů, aby hodovali na mase mrtvých bojovníků.

Džajadratha byl vydĕšen. Rychle vysadil Draupadí ze svého kočáru a uprchl do lesa. Judhišthira přikázal Sahadévovi, aby ji vzal na svůj kočár, zatímco Bhíma pokračoval v zabíjení prchajících vojáků. Ardžuna však svého bratra zadržel: „Co získáš zabíjením tĕchto ubohých vojáků, kteří ve strachu o svoje životy pobíhají sem a tam? Nech toho a pronásleduj Džajadrathu.“

Bhíma souhlasil. Obrátil se k Judhišthirovi a řekl: „Ó králi, vojsko bylo rozprášeno a jeho vůdce uprchl. Jestliže si přeješ, jeď s dvojčaty a odvezte Draupadí zpĕt do poustevny. Ardžuna a já se vypořádáme s Džajadrathou. I kdyby se uchýlil pod ochranu Indry, nepřežije.“

Judhišthira odvĕtil: „Ó bojovníku mocných paží, pamatuj na to, že je manželem naší sestry Dušaly, dcery Gándhárí. Proto ho nezabíjej.“

Draupadí Judhišthirova slova zneklidnila a řekla Bhímovi: „Jestli mĕ chceš potĕšit, tak toho hanebného a ohavného krále Sindhu nešetři. Nepříteli, který nĕkomu unese manželku či ho připraví o království, by nemĕlo být v bitvĕ nikdy odpuštĕno, ani když prosí o milost.“

Judhišthira Draupadí utĕšil a vrátil se s ní do poustevny. Bhíma s Ardžunou ihned vyrazili do lesa za Džajadrathou.

Král Sindhu již urazil asi tři kilometry. Ardžuna uchopil čtyři šípy, a když je přikládal na tĕtivu, pronesl mantry. Pak napnul Gándívu do plného oblouku a vystřelil. Šípy letĕly nad korunami stromů celé tři kilometry a zabily Džajadrathovy čtyři konĕ. Král strachy spadl z kočáru, postavil se na nohy a klopýtal podrostem hloubĕji do lesa.

Ardžuna ho rychle dohnal a zvolal: „Ó králi Sindhu, s jakým hrdinstvím ses odvážil unést naši manželku? Stůj a bojuj. Nesluší se, abys prchal a nechal bojovat s nepřítelem své stoupence.“

Džajadratha se ani neohlédl. Bhíma seskočil ze svého kočáru a vyrazil za ním s očima rudýma vztekem. Vydĕšeného krále rychle dostihl a silnĕ ho popadl za vlasy. Ardžuna vykřikl: „Nezabíjej ho,“ a Bhíma, který se chystal zasadit mu mocný úder, zastavil svoji pĕst. Mrštil Džajadrathou o zem a kopl ho do hlavy. Když se omráčenému králi s námahou podařilo vstát, Bhíma mu uštĕdřil pĕstmi a koleny nĕkolik ran do hlavy a prsou. Džajadratha padl v bezvĕdomí na zem a Bhíma ho odvlekl k Ardžunovi.

Bhíma skrze zaťaté zuby procedil: „Spáchal odporný zločin a nezaslouží si žít, ale protože nám to Judhišthira přikázal, co můžeme dĕlat? Král je vždy milostivý a odpouští.“

Hledĕl s opovržením na Džajadrathu, který přicházel k sobĕ. Pánduův syn uvažoval, jak ho nejlépe potrestat. Vzal z toulce šíp s hrotem ostrým jako břitva a oholil Džajadrathovi vlasy, přičemž mu na hlavĕ nechal jen pĕt chomáčů. Pro kšatriju se takové zacházení rovná smrti. Znamená to, že ho porazil a pokořil silnĕjší nepřítel, ale nechal ho naživu. Bylo lepší zemřít v bitvĕ než být vystaven takovému ponížení a Džajadratha se mohl hanbou propadnout. Bhíma ho srazil k zemi a řekl: „Hlupáku, jestli si přeješ žít, tak mĕ poslouchej. Od tohoto dne se musíš všude, kam přijdeš, prohlašovat za otroka Pánduovců, jak je zvykem.“

Džajadratha sedĕl na zemi se sklonĕnou hlavou. „Budiž,“ odpovĕdĕl a přitom se třásl.

Bhíma krále zdvihl a postrčil ho k Ardžunovu kočáru. „Nastup,“ poručil. „Odvezeme tĕ k Judhišthirovi, aby rozkázal, co s tebou.“

Jeli zpĕt do poustevny a nalezli tam Judhišthiru sedĕt mezi bráhmany. Bhíma vytáhl Džajadrathu z kočáru a přinutil ho, aby se před Judhišthirou poklonil. „Tady je ten darebák, co urazil Draupadí. Můžeš princeznĕ oznámit, že se tento odporný človĕk stal naším otrokem.“

„Propusťte ho,“ řekl Judhišthira s úsmĕvem.

Draupadí vyšla ze svojí chýše a na zemi před Judhišthirou uvidĕla zašpinĕného Džajadrathu. Dobrosrdečná princezna pomyslela na svoji sestřenici Dušalu a řekla: „Ano, mĕl bys ho ušetřit. Bhíma ho již dostatečnĕ potrestal a teď se stal naším otrokem. Pusť ho.“

Bhíma Džajadrathu vybídl, ať jde. Král Sindhu, bez sebe úzkostí a hanbou, se poklonil Judhišthirovi a bráhmanům a potom vstal, aby odešel. Judhišthira řekl: „Jsi volný. Tentokrát tĕ propustím, ale již se nikdy nedopouštĕj tak odporného činu. Navzdory vlastní slabosti a bezmoci ses pokusil násilím unést cizí manželku.“

Judhišthiru při pohledu na Džajadrathův žalostný stav přemohl soucit. Zdvihl ruku v žehnajícím gestu a řekl: „Kéž v tvém srdci zapustí kořeny ctnost. Nyní v míru odejdi se svými následovníky a již nikdy neuvažuj o tom, že by ses dopustil podobné bezbožnosti.“

Džajadratha odcházel od poustevny plný zármutku. Myslel jen na to, jak se Pánduovcům pomstít. Chápal, že se mu nikdy nepodaří přemoci je v bitvĕ, a proto se rozhodl přijmout slib askeze pro potĕšení Šivy. Kdyby mu tento vznešený bůh dal sílu, pak by byl jistĕ schopen porazit jakéhokoliv nepřítele, včetnĕ mocných Pánduovců. Král Sindhu se odebral na břeh Gangy a usedl v meditaci.

Po dlouhou dobu se oddával přísné askezi, jedl pouze listy a setrvával pohroužen v modlitbách k Šivovi. Nakonec se mu bůh zjevil a zeptal se: „Co si přeješ?“

Král radostnĕ odpovĕdĕl: „Kéž bych byl schopen v bitvĕ porazit všech pĕt Pánduovců na jejich kočárech.“

Šiva se usmál: „To není možné. Pánduovci jsou neporazitelní, protože je chrání Krišna. Dokonce ani já je nemohu zabít. Tvoje přání je tedy nesplnitelné. Ale splním ti toto   —   kromĕ Ardžuny, který je vtĕlením nepřemožitelného Nary, budeš schopen každého z nich jednou zadržet v bitvĕ.“

Šiva poté, co mu dal své požehnání, zmizel a Džajadratha se vrátil do svého království a přemýšlel o tom, kdy nadejde den, až bude moci tohoto požehnání využít.