Kapitola 40

Den po vítĕzství vstoupil král Viráta před polednem opĕt do mĕsta. Veleben dvorními básníky jen zářil mezi čtyřmi Pánduovci, jejichž totožnost mu byla stále neznámá. Když dospĕl do paláce a posadil se na trůn, zeptal se, kde je jeho nejstarší syn. Nĕkteré z dvorních dam mu řekly, co se stalo. „Z přehnané odvahy se princ vydal do boje s nejlepšími z Kuruovců. Vyjel pouze s Brihannálou jako vozatajem a slibem, že porazí obrovskou kuruovskou armádu a přivede krávy zpĕt.“

Krále zachvátil zármutek: „Jak můj syn uspĕje proti bojovníkům, jako jsou Bhíšma, Dróna, Karna a Durjódhana? A když se Kuruovci doslechnou o porážce Trigartů, pravdĕpodobnĕ napadnou mĕsto. Bezpochyby nám hrozí nebezpečí.“

Král nařídil svým ministrům, ať připraví armádu k další výpravĕ: „Musíme rychle zachránit Bhúmindžaju a zabránit Kuruovcům v útoku na mĕsto. Nemyslím si však, že můj syn bude naživu, když má za vozataje tak neschopnou osobu.“

Judhišthira se usmál a usedl po královĕ boku: „Je-li jeho vozatajem Brihannála, nemusíš se ničeho bát. Kuruovcům se ho porazit nepodaří. S Brihannálou na voze by ho nedokázaly přemoci ani nebeské zástupy.“

Král pohlédl tázavĕ na Judhišthiru. Teď nebyl čas na žerty. Zalomil rukama a myslel jen na svého syna. Bhúmindžaja je už jistĕ po smrti. Odvážit se nĕčeho takového, a zvláštĕ s pouhým eunuchem, od nĕho bylo lehkovážné.

Právĕ když Viráta udílel rozkazy svým oddílům, aby se shromáždily, dostavil se ke dvoru posel se zprávou, že Kuruovci ustoupili: „Krávy jsou zachránĕny a tvůj syn i jeho vozataj jsou v pořádku. Brzy dorazí do mĕsta.“

„Na této zprávĕ není vůbec nic překvapivého,“ řekl Judhišthira. „Každý, koho doprovází Brihannála, má vítĕzství jisté.“

Král si Judhišthirovy poznámky nevšímal a radostnĕ pronesl: „Ozdobte cesty prapory a girlandami. Uctĕte všechny bohy bohatými dary v podobĕ kvĕtin a drahocenných vonných tyčinek. Moji ostatní synové a ministři by mĕli jít princovi vstříc spolu s hudebníky a krásnými tanečnicemi. Přiveďte ho sem s veškerou okázalostí a posel na slonu nechť objede s vyzvánĕním mĕsto na znamení vítĕzství.“

Zakrátko se z mĕsta vydal velký průvod vybranĕ odĕných krásných dívek, hudebníků hrajících na bubny, trubky, činely a lastury, bráhmanů pronášejících příznivé hymny a dvorních básníků skládajících písnĕ oslavující prince.

Král, radostí bez sebe, se otočil k Judhišthirovi a řekl: „Pojď, Kanko, zahrajeme si v kostky, abychom si zkrátili čekání na mého syna. S radostí vsadím kupy drahokamů, zlata a mnoho krásnĕ ozdobených žen. Dnes moje radost nezná mezí.“

„Ó králi, když má človĕk velkou radost, nemĕl by nikdy hrát hazardní hry,“ odpovĕdĕl s úsmĕvem Judhišthira. „Hazard provází mnoho zla. Vznešený král Judhišthira přišel při hře v kostky o celé své království, bohatství a bratry podobné bohům. Proto se mi nechce hrát, ale je-li to tvoje přání, hrát budu.“

Král se zasmál a posadil se s Judhišthirou k hracímu stolu. Bĕhem hry se zeptal: „Co si tedy myslíš o této novinĕ, Kanko? Můj syn sám přemohl neporazitelné Kuruovce.“

Judhišthira opĕt prohlásil, že nejde o žádné překvapení, protože prince doprovázel Brihannála. To už se ale král začal zlobit: „Proč pořád chválíš toho eunucha jako by byl lepší než můj syn? Ó bráhmano, tĕmito slovy mĕ urážíš. Proč by můj syn nemĕl Kuruovce porazit? Je to nebojácný a mocný bojovník.“

Judhišthira hodil na hrací desku safírovou kostku: „Když se Bhíšma, Dróna, Kripa, Durjódhana a ostatní Kuruovci shromáždí k bitvĕ, neznám žádného bojovníka kromĕ Brihannály, který by jim dokázal čelit. Nikdo v minulosti ani v budoucnosti se mu nemůže silou paží rovnat. Mĕření sil mu pokaždé udĕlá radost.“

Král náhle vstal a zlostnĕ sevřel kostku: „Zřejmĕ nerozeznáš správné od špatného. Za tuto opovážlivost bych tĕ mĕl potrestat.“

Viráta po Judhišthirovi mrštil kostkou a zasáhl ho do tváře, až se mu z nosu spustila krev. Judhišthira spojil dlanĕ, aby ji zachytil. Pohlédl na Draupadí, která sedĕla poblíž, a ta mu okamžitĕ přinesla nádobu s vodou. Judhišthira si na obličej přitiskl namočenou látku, aby proud krve zastavil.

V tom okamžiku předstoupil před krále druhý posel a oznámil, že jeho syn je před branami paláce. Král zapomnĕl na svůj hnĕv a řekl poslovi, ať prince ihned přivede.

Posel se otočil, a když byl na odchodu, Judhišthira mu pošeptal: „Ať princ přijde sám. Řekni Brihannálovi, aby ke dvoru nechodil.“

Judhišthira vĕdĕl o Ardžunovĕ slibu, že pokud nĕkdo způsobí, že Judhišthirovi poteče krev mimo bitvu, tak onu osobu zabije. Kdyby Ardžuna svého bratra spatřil v této chvíli, Viráta by to nepřežil.

Za nĕkolik minut vešel ke dvoru Bhúmindžaja ozdobený girlandami a santálovou pastou. Poklonil se u otcových nohou a sepjatýma rukama pozdravil Judhišthiru. Když ho vidĕl celého zakrváceného, zeptal se otce: „Kdo to Kankovi udĕlal? Ó králi, kdo se dopustil takového zločinu?“

Král pohlédl rozzlobenĕ na Judhišthiru: „Tento lstivý bráhmana by si zasloužil daleko více. Když jsem chválil tvoje hrdinské činy, velebil Brihannálu, jako by tĕ převyšoval.“

Bhúmindžaja byl otřesen: „Spáchal jsi velký hřích! Ihned ho odpros, aby tĕ nestrávil smrtící jed bráhmanovy kletby.“

Král se Judhišthirovi omluvil, a ten pokývnutím hlavy naznačil, že mu odpouští. Viráta pak svému synovi řekl: „Ó potomku Kékaji, mám v tobĕ opravdového syna. Nikdo se ti nemůže rovnat. Sám jsi přemohl kuruovský voj a přivedl zpĕt naše krávy, tak jako se tygr zmocní svojí kořisti.“

Princ zavrtĕl hlavou: „Já jsem krávy nezachránil, otče, a také jsem neporazil Kuruovce. Vše udĕlal syn jednoho nebešťana. Když mĕ ten mocný hrdina schopný vládnout hromoklínem vidĕl utíkat zdĕšeného strachem, zastavil mĕ a nastoupil na můj kočár. Sám pak porazil kuruovskou armádu pod vedením Bhíšmy, Dróny, Durjódhany, Kripy, Karny a Ašvatthámy. Já jsem se na ty bojovníky stĕží odvážil pohlédnout, když vrhali svoje zbranĕ. Ten nebeský mladík je jednoho po druhém porazil na hlavu. Přemohl tuto armádu lvů a poslal je vrávorající zpĕt do Hastinápuru.“

Král žasl a zeptal se syna, kam se ten mladík podĕl. Bhúmindžaja však odvĕtil, že to nemůže říci. Judhišthira nepromluvil a ošetřoval si ránu na tváři. Pohlédl na usmívající se Draupadí. Král se mĕl brzy dozvĕdĕt pravdu.

Až pozdĕ večer Viráta rozpustil shromáždĕní u královského dvora. Odešel se svým synem a s úžasem naslouchal popisu bitvy s Kuruovci.

Příštího dne za úsvitu vstoupil Judhišthira v doprovodu svých bratrů do trůnního sálu ještĕ před příchodem krále. Mĕli na sobĕ bílé šaty a zlaté šperky. Jako pĕt zuřivých lvů přistoupili k vyvýšenému stupínku pro krále a sami zaujali místa na trůnech vyhražených králům.

Brzy po jejich příchodu vstoupil do sínĕ král se svými ministry a s překvapením zůstal hledĕt na Kanku sedícího u jeho trůnu a čtyři Pánduovce vedle nĕho. Stále ještĕ nepochopil, kdo jsou, a proto se rozzuřenĕ rozbĕhl k Judhišthirovi: „Co to dĕláš? Jsi hráč v kostky a dvořan. Proč sedíš na královském trůnĕ ozdoben šperky a s mým kuchařem, podkoním a pastevcem po boku?“

Ardžuna odpovĕdĕl: „Tento muž, ó králi, je hoden dĕlit se o trůn s Indrou. Neustále vykonává obĕti, je uctivý k bráhmanům, sečtĕlý ve Védách a pevný ve svých slibech   —   je vskutku vtĕlením ctnosti. Nevyrovnají se mu ani nebešťané, asurové, nágové, gandharvové, jakšové, ani ostatní božské bytosti. Je prozíravý, odpouštĕjící, mocný, pravdomluvný a umí se ovládat. Tento muž je slavný po celém svĕtĕ a všichni ho milují. Je to rádžariši jako sám vznešený Manu. Ó králi, toto je nejpřednĕjší ze všech Kuruovců, zbožný král Judhišthira. Nezaslouží si snad královský trůn?“

Viráta otevřel oči dokořán. Zíral na jednoho po druhém z pĕti bratrů a odpovĕdĕl: „Je-li toto Judhišthira, pak kdo jsou ti zbylí čtyři? A kde je mocný Bhíma a jeho neporazitelný bratr Ardžuna? Kde jsou Nakula a Sahadéva a slavná Draupadí? Od té doby, co prohráli v kostkách, je nikdo nespatřil.“

Ardžuna ukázal na Bhímu: „Tady ten, tvůj kuchař Vallabha, je Bhíma oplývající hrozivou silou. To on zabil chtivého Kíčaku. Z druhé strany vedle Judhišthiry sedí Nakula, tvůj podkoní, a vedle nĕho Sahadéva, tvůj vrchní pastevec. Tito dva bojovníci dokáží zničit nepřátelské šiky složené z tisíců vojáků. Draupadí s lotosovýma očima tento poslední rok sloužila ve tvém paláci jako sairindhrí, kvůli níž byl zabit Kíčaka. Já jsem Ardžuna, Kuntin třetí syn. Všichni jsme žili ve tvém mĕstĕ šťastnĕ jako bytosti dlející v matčinĕ lůnĕ.“

Virátovy oči se zalily slzami. Vznešení a ctnostní Pánduovci si vybrali jeho království, aby v nĕm strávili poslední rok svého vyhnanství. Proč je nepoznal dříve? Teď je vše jasné. Kdo jiný než tito bratři by dokázal v bitvĕ projevit takovou sílu? Král sepjal ruce a hluboce se Judhišthirovi poklonil.

Když král opĕt povstal, Bhúmindžaja ukázal na Ardžunu: „To on zabíjel Kuruovce jako lev jeleny. On zachránil krávy a přemohl hrdiny z Hastinápuru. Moje uši jsou stále ohlušeny neuvĕřitelným zvukem jeho lastury.“

Viráta se hluboce stydĕl, že urazil a poranil Judhišthiru. Pokornĕ promluvil: „Nastal čas, abych vám prokázal poctu. Co mám udĕlat? Jestli chcete, vĕnuji Ardžunovi moji dceru Uttaru. Jsem vám všem nesmírnĕ zavázán. Bhíma mĕ vysvobodil ze Sušarmova zajetí a Ardžuna nás zachránil před Kuruovci. Ó vznešený králi, prosím, odpusť mi, jestli jsem se vůči tobĕ nevĕdomky dopustil nĕjaké urážky. Zasloužíš si moji úctu.“

Viráta nabídl Judhišthirovi celé své království se žezlem, pokladnicí a mĕstem. Nařídil bráhmanům, aby je uctívali, a opakovanĕ provolával: „Jaké štĕstí!“ Pánduovci sestoupili z trůnů a objali starého vládce, který se nemohl pohledu na nĕ nabažit. Opĕt jim nabídl svoje království, otočil se k Ardžunovi a dodal: „Ó hrdino, přijmi, prosím, ruku mojí dcery.“

Ardžuna položil králi paži kolem ramen: „Nechť se tvoje dcera stane mojí snachou. To bude vhodné spojení mezi našimi dvĕma rody.“

Král působil překvapeným dojmem: „Proč nechceš přijmout princeznu za manželku?“

„Od té doby, co jsem k vám přišel, ve mnĕ tvá dcera vidĕla druhého otce,“ odpovĕdĕl Ardžuna. „Často jsme spolu byli o samotĕ a ona se mi mnohokrát svĕřovala. Ó králi, pohlížel jsem na ni jako na dceru a nechci, aby si kdokoliv myslel nĕco jiného. Kdybych ji mĕl přijmout za manželku, ostatní budou pochybovat o její ctnosti. Chci její čistotu dokázat, a proto ji i nadále budu považovat za dceru. Mezi dcerou a snachou není rozdíl. Ať se provdá za mého syna Abhimanjua. Je to Krišnův synovec a ve všech ohledech připomíná nebešťana. Bude pro Uttaru vhodným manželem a pro tebe synem.“

Král souhlasnĕ přikývl: „To jsou moudrá slova, ó nanejvýš ctnostný. Učiň, co považuješ za správné. Každému, kdo má jakýkoliv vztah s Ardžunou, se již všechny tužby vyplnily.“

Judhišthira ke svatbĕ svolil a bylo ujednáno. Král potom nechal bratry ubytovat v paláci. Vypravil posly k přátelům a spojencům Pánduovců s oznámením, že jejich vyhnanství skončilo, že se jim daří dobře a že se zdržují v jeho hlavním mĕstĕ. Judhišthira je všechny pozval do mĕsta a netrvalo dlouho a začali se sjíždĕt ze všech stran. Krišna a Balaráma přijeli z Dváraky s Abhimanjuem a mnoha dalšími členy svojí rodiny. Drupada dorazil s obrovským oddílem vojáků. S další ohromnou armádou přijel vznešený král Kášírádža, Judhišthirův dobrý přítel, jehož dcera se provdala za Bhímu.

Pánduovci je všechny po příjezdu do Viráty řádnĕ uctili. Zvláštĕ je potĕšilo, že opĕt vidí svého přítele a dobrodince Krišnu, který s sebou přivezl nesmírný zástup bojovníků. Krišna se poklonil Judhišthirovi a Bhímovi, zatímco mladší Pánduovci se dotkli Jeho nohou. Potom se všichni objali a usedli, aby si vymĕnili poslední novinky.

Svatba mezi Abhimanjuem a Uttarou se mĕla konat o příštím úplňku a Viráta začal s přípravami. Nechal mĕsto vyzdobit prapory a girlandami. Když přišel den svatby, girlandy visely všude a ve Virátovĕ paláci vyhrávali hudebníci. Ke svatební obĕti vedlo Uttaru mnoho krásných dívek s náušnicemi z drahokamů a s Draupadí v čele. Kolem ohnĕ sedĕlo množství bráhmanů pronášejících příznivé hymny z Véd. Před zraky Pánduovců, Krišny, Balarámy a ostatních králů přijal Abhimanju od Viráty Uttařinu ruku.

Nevĕsta a ženich zářili uprostřed bráhmanů a králů jako bůh a bohynĕ mezi nebeskými zástupy. Viráta dal Abhimanjuovi vĕnem sedm tisíc koní, dva tisíce slonů a velkou kupu drahokamů a zlata. Obřad zakončila hostina. Čisté pokrmy obĕtované Višnuovi rozdali nejprve bráhmanům a poté tisícům občanů, kteří se svatby zúčastnili. Všichni dostali dary a odcházeli do svých domovů s radostnou náladou, chválili krále i jeho dceru a nového zetĕ.

Po svatbĕ začali Pánduovci rozvažovat co dál. Jak získají království zpĕt? Z Hastinápuru nemĕli žádné zprávy. Kuruovci teď vĕdĕli, že Pánduovci spokojenĕ žijí ve Virátĕ. Podle dohody z poslední hazardní hry nastal čas vrátit jim jejich mĕsto a území. Vše ale nasvĕdčovalo tomu, že vyrovnání nebude mírumilovné. Krišna navrhl, aby svolali snĕm a jednali o dalším postupu. Den po svatbĕ se tedy všichni králové dostavili k Virátovu dvoru.

Na předních sedadlech sedĕli Viráta a Drupada, nejstarší z přítomných králů, spolu s Krišnou a Balarámou, které všichni uznávali za nejvznešenĕjší. Po jejich boku sedĕl Judhišthira se svými bratry a všude kolem nich desítky dalších vládců. Tito mocní hrdinové zářili jako hvĕzdy na jasném nebi, a když zaujímali svá místa, síní šumĕl jejich hovor. Když byli všichni usazeni, hluk utichl a všichni zamyšlenĕ hledĕli na Krišnu. Ten se laskavĕ usmál, pohledem přelétl všechny přítomné krále a promluvil.

„Všichni vĕdí, jak byl Judhišthira nečestnĕ poražen v kostkách a jak ho Subalův syn připravil o království. Víte také, jak byl on a jeho bratři přinuceni strávit v lese třináct let. Synové Pándua, kteří jsou schopni si podrobit svĕt silou svých zbraní, jejichž kočáry se neomezenĕ pohybují po všech pozemských i nebeských končinách a kteří drží slovo, nyní dovršili svůj slib. Prožili nesnesitelné utrpení, zvláštĕ v posledním roce, když museli přijmout podřadnou službu. Teď usilují o království, které jim právem náleží.“

Krišna se rozhlédl po shromáždĕní. Spočívaly na nĕm upřené zraky všech králů sedících na zlatých trůnech posázených drahokamy. Pokračoval: „Ó králové, zvažte, co je správné a nejlepší pro syna Dharmy i pro Durjódhanu. Ctnostný Judhišthira nepřijme nečestnĕ ani království bohů. Dal by přednost řádné vládĕ i nad pouhou jedinou vesnicí. Přestože se k nĕmu Kuruovci chovali nepřátelsky a podvedli ho, stále jim přeje jen dobro. Durjódhana a jeho bratři se opakovanĕ snažili Pánduovce zabít, ale Judhišthira vše snášel s klidnou myslí. Všichni jeho bratři ho poslouchají a nikdy by se nevzdali ctnosti. Vše, co rozhodne, přijmou za správné a on se bude vždy držet Mých rad.“

Krišna pohlédl na Judhišthiru, jehož oči s láskou spočívaly na Krišnovĕ tváři. Judhišthira si přál pouze potĕšit Krišnu a jeho bratři uvažovali stejnĕ. Vše, co jim Krišna poradí, bude pro nĕ zcela jistĕ to nejlepší. Dokonce i Bhíma, přestože se toužil Kuruovcům pomstít, by se vzdal hnĕvu, kdyby to Krišna považoval za správné. S rukou položenou na svém velkém kyji poslouchal, jak Krišna pokračuje: „Domnívám se, že bychom mĕli nejprve zjistit Durjódhanovy zámĕry vysláním spolehlivého posla do Hastinápuru. Snažme se všemi prostředky urovnat tuto záležitost mírumilovnĕ a plnĕ v souladu s vĕčnými zákony zbožnosti. Vyhnĕme se zbytečnému násilí. Pokud však Durjódhana nevrátí Judhišthirova území dobrovolnĕ, pak myslím, že válka bude nevyhnutelná. Pánduovci zabijí Durjódhanu a všechny jeho stoupence. Jestliže se domníváte, že spravedlnost je na stranĕ Pánduovců, pak s nimi spojte svoje síly a vydejte se do bitvy. Řeknĕte Mi, ó králové, zda se Moje slova setkávají s vaším souhlasem.“

Balaráma zvedl ruku na znamení, že si přeje promluvit, a shromáždĕní se otočilo k Nĕmu. Tmavĕ modrý hedvábný odĕv zdůrazňoval Jeho čistĕ bílou pleť. Hlavu Mu zdobila zářivá helmice a kolem krku Mu visela girlanda bílých lotosů. Po boku Mu ležela Jeho zlatá zbraň, pluh. Když hovořil, Jeho hlas dunĕl síní jako zvuk bubnu.

„Syn Dévakí promluvil správnĕ. Jeho slova jsou vždy v zájmu Kuruovců i Pánduovců. Nechť se o kuruovské království podĕlí. Hrdinní synové Kuntí budou žít se svými bratranci v míru a každý bude vládnout nad svojí polovinou kuruovské říše. Souhlasím, že bychom mĕli do Hastinápuru vypravit posla. Mĕl by oslovit vznešeného Bhíšmu, Drónu, Viduru, Kripu, Karnu, Šakuniho a všechny Dhritaráštrovy syny. Všichni jsou to hrdinové a dobře znají Védy. Po jejich vyrozumĕní o Judhišthirovĕ přání by nám mĕl posel přinést jejich odpovĕď. Kuruovcům se však musí dostat příslušné úcty. Byla to koneckonců Judhišthirova chyba, že přišel o království. Přijal výzvu obratného hráče Šakuniho, aniž hru v kostky ovládal. Mohl hrát s mnoha jinými přítomnými králi, ale zvolil si Subalova syna.“

Balaráma pohlédl na Judhišthiru a usmál se. Pánduova syna se Jeho slova očividnĕ nijak nedotkla. Judhišthira vždy pociťoval vinu za to, že svoje království prohrál. Když Balaráma pokračoval, svĕsil hlavu. „Statečný syn Pándua naneštĕstí prohrál na celé čáře. V zajetí chtíče a hnĕvu o vše přišel a byl poražen. Kdo tím může vinit Šakuniho? Proto musíme s Kuruovci jednat smířlivĕ. Mĕli bychom se vyhnout válce za každou cenu. To, čeho je dosaženo mírumilovnými prostředky, prospívá všem, zatímco to, co se získá válkou, má opačný účinek.“

Ačkoliv Judhišthira s Balarámovými slovy souhlasil, ostatní Pánduovce ponĕkud zaskočila. Vĕdĕli, že jaduovský hrdina má pro svého žáka v boji s kyjem Durjódhanu slabost, ale když vidĕl Pánduovce naposled, krátce po jejich odchodu z Hastinápuru, přiklánĕl se k tomu, aby pochodovali na kuruovské hlavní mĕsto a Kuruovce potrestali. Bylo tĕžké pochopit, proč svůj postoj zmĕnil. Možná Ho Durjódhana ovlivnil svojí verzí toho, co se stalo v Hastinápuru. Ať to způsobilo cokoliv, Pánduovci vĕdĕli, že v Balarámovi mají svého stálého dobrodince. Když domluvil, i oni zachovávali mlčení.

Vtom vyskočil Sátjaki, mocný jaduovský hrdina a jeden z Ardžunových žáků v umĕní boje. Balarámova slova ho popudila a již více nesnesl. Balarámu přerušil a všechny oči se obrátily na nĕho. „Človĕk vždy odhalí svoje nitro, když promluví. Tak jako v lese rostou stromy nesoucí ovoce i ty ostatní, tak se v jedné rodinĕ rodí mocní hrdinové i slaboši a zbabĕlci. Ó Ty, jenž nosíš na praporu znak pluhu, nerad Tĕ nazývám zbabĕlcem, ale proč projevuješ vůči zlotřilým Kuruovcům takovou opatrnost?“

Balaráma se tiše posadil, ale Sátjakiho tvář byla rudá hnĕvem. Pokračoval a rozhlížel se přitom po shromáždĕní: „Jak zde můžete jen tak sedĕt a naslouchat Balarámovým slovům? Všichni přece víme, co se v Hastinápuru stalo. Judhišthiru mrzkým podvodem připravili o království. Kdyby Kuruovci bývali šli do Indraprasthy a porazili ho tam, šlo by o čestné jednání, ale povolali ho hrát do svého mĕsta a pak ho přinutili přijmout Šakuniho výzvu. Jak může takové lidi provázet blahobyt? Proč by se na nĕ mĕl teď Judhišthira obracet podlézavĕ? Kuruovo království mu náleží poprávu. Kdysi patřilo jeho dĕdovi a potom jeho otci. O tom není pochyb. Dokonce i kdyby tento zbožný muž nemĕl na království žádný právoplatný nárok, i tak si zaslouží vládnout Zemi na základĕ svých vlastností. Jestli mu Kuruovci dobrovolnĕ nevrátí jeho území zdĕdĕné po předcích, pak je k tomu donutím. Přesvĕdčím je chladnou ocelí na bojišti.“

Sátjaki vykročil vpřed a svíraje rukojeť svého meče zůstal stát na mozaikové podlaze ve středu sínĕ, uprostřed obrazce zpodobňujícího planoucí slunce. „Přinutím zlotřilé Kuruovce padnout k Judhišthirovým nohám. Pokud odmítnou, budou se muset se svými ministry odebrat do sídla Smrti. Kdo se může postavit Sátjakimu připravenému k boji? Vydrží hory zásah hromoklínu? Kdo snese útok luku Gándíva v Ardžunovĕ ruce nebo sílu Bhímova kyje? Když se Pánduovci spojí s Drupadou a jeho dvĕma syny, který človĕk, jenž si cení života, by se jim postavil? Co udĕlají Kuruovci, až se vznešení jaduovští hrdinové vypraví do bitvy? Až je všechny zabijeme, nechť je Judhišthira vládcem svĕta. Žebrat u nepřátel je bezbožné a ostudné. Mĕli bychom se ihned vydat na cestu. Buď Kuruovci vydají království, nebo zůstanou ležet na bojišti.“

Když dal Sátjaki průchod svému hnĕvu, vrátil se na svoje místo. Balaráma byl stále klidný. Chápal Sátjakiho pocity. Potom promluvil starý král Drupada: „Ó muži dlouhých paží, nepochybnĕ to bude tak, jak říkáš. Durjódhana království nikdy nevydá. Dhritaráštra na svém synovi příliš lpí a bude ho bez námitek následovat. Stejnĕ tomu tak bude i s Bhíšmou a Drónou. Jejich vĕrnost je nemístná. Podle mĕ bychom se nemĕli držet Balarámova návrhu. Pokorný přístup na Durjódhanu platit nebude. Tento mírný vzkaz si vyloží jako slabost. Jediný jazyk, kterému rozumí, je síla.“

Všichni přítomní si vážili Drupadovy moudrosti a zralého úsudku a pozornĕ naslouchali. „Moje rada zní   —   připravme se na bitvu. Vyšleme posly ke všem našim spojencům, ať sem přijdou. Durjódhana určitĕ udĕlá totéž. Již teď se jeho lidé vydávají i za tĕmi, které počítáme mezi svoje přátele. Naši poslové by mĕli rychle vyrazit na cestu kolem Zemĕ, neboť vznešený človĕk neodmítne toho, kdo ho požádá o pomoc jako první.“

Drupada potom vyjmenoval krále a jejich zemĕ, kde by mohli nalézt podporu. Vĕdĕl, že Durjódhana požádá všechny, aby bojovali po jeho boku, ať jsou jeho spojenci či nikoliv. Bylo důležité dostat se ke králům jako první s vlastní žádostí. Když Drupada vyjmenoval čtyřicet nebo padesát vládců, kteří by jim mohli pomoci, na závĕr řekl: „Zatímco budeme shromažďovat naše síly, nechť jde nĕjaký spravedlivý muž za Dhritaráštrou. Navrhuji mého knĕze. Mĕli bychom ho pečlivĕ poučit, co říci Kuruovcům. Příliš od toho ale neočekávám. Bitva je nevyhnutelná.“

Krišna zatleskal rukama na souhlas. „Tato slova jsou hodna vznešeného krále Paňčálů, jemuž se odvahou nikdo nevyrovná. Jsi učený a moudrý, a proto jsi jako náš guru. Mĕli bychom následovat tvoje slova. Souhlasím. Ale Můj vztah k Pánduovcům i ke Kuruovcům je tentýž, bez ohledu na situaci, která mezi nimi teď nastala. Přišel jsem a potĕšilo Mĕ přijetí krále Viráty. Svatba je u konce a nyní se vrátím do Dváraky. Ve tvých rukách, ó vládce, nechávám vedení tĕchto králů při vyjednávání míru mezi obĕma stranami. Nebude-li možné najít vzájemnĕ přijatelné řešení a pošetilý Durjódhana kvůli své pýše a nevĕdomosti mír nepřijme, potom Mĕ opĕt zavolej. Udĕlám vše, co bude v Mých silách, abych pomohl.“

Shromáždĕní králové souhlasili s Krišnovým návrhem a vrátili se do svých obydlí. Viráta Krišnu uctil a poslal Ho zpĕt do Dváraky. Pak začal s přípravami na válku. Vypravil posly na rychlých koních do všech částí svĕta a do Viráty brzy začaly přijíždĕt početné armády. Vojáci se sjíždĕli ze všech stran a kolem mĕsta rozbíjeli své tábory. Zemĕ plná mužů a zvířat vypadala jako by ji halila temná oblaka. Hluk doprovázející shromažďování vojsk připomínal hřmící oceán. Také do hlavního mĕsta Kuruovců se sjíždĕly obrovské armády na podporu Durjódhany. Vypadalo to, jako by se Bohynĕ Zemĕ se svými horami a lesy pod tíhou tolika bojovníků chvĕla.

Když se ve Virátĕ shromáždila velká armáda, Drupada po poradĕ s ostatními králi a bráhmany promluvil se svým knĕzem: „Ó bráhmano, ze všech lidí jsou nejlepšími dvojzrození. Mezi dvojzrozenými je nejlepší bráhmana a mezi bráhmany vyniká znalec Véd. Ti, kdo zrealizovali védské poznání, jsou ještĕ lepší a mezi nimi jsou nejlepší ti, kdo se tímto poznáním řídí v životĕ. Jsem přesvĕdčen, že jsi nejlepší ze všech lidí, neboť jsi zrealizoval nejvyšší Brahman. Poznáním a moudrostí se vyrovnáš Brihaspatimu. Víš, jaký človĕk je Judhišthira a jak Kuruovci ukradli jeho království. Znáš také situaci v Hastinápuru, jakož i povahu a rozpoložení Dhritaráštry a jeho syna. Durjódhana Judhišthirovo království dobrovolnĕ nevrátí. Jeho starý otec zaslepený připoutaností k nĕmu ho bude následovat.“

Drupada potom knĕzi vysvĕtlil, že i když by mĕl jít do Hastinápuru požádat Dhritaráštru o navrácení pánduovského království, je zde ještĕ jiný zámĕr. Na Durjódhanu a jeho otce rozumné argumenty neplatí. Úkolem knĕze tedy bude přesvĕdčit ostatní kuruovské vůdce o spravedlivosti Judhišthirova nároku a o tom, že za válku bude moci Durjódhanova pošetilost. Po třinácti letech naslouchání Durjódhanovi však asi jen málo Kuruovců ještĕ rozezná pravdu od lži. Na kruté a nečestné zacházení s Pánduovci při hazardní hře možná nakonec přece jen zapomnĕli. Kupodivu i moudrý a vždy ctnostný Balaráma se zdá být naklonĕn Kuruovcům.

„Ctnostnými a pravdivými slovy si získáš srdce čestných mužů. Vidura tĕ podpoří, stejnĕ jako Bhíšma, Dróna a Kripa. Tak vytvoříš mezi Kuruovci rozkol. Snahou o obnovení vzájemné jednoty ztratí čas, a to nám umožní další přípravy na válku. Možná že tvoje slova pohnou i Dhritaráštrou, takže je bude následovat a zachová se správnĕ. V každém případĕ nám však tvoje cesta prospĕje. Neboj se o sebe, neboť Kuruovci ti jistĕ projeví úctu. Jsi učený bráhmana a vyslanec a kromĕ toho i starý a ctnostný muž.“

Knĕz Drupadovu žádost vyslyšel a ihned se vydal do Hastinápuru.