Kapitola 46
KRIŠNOVO POSELSTVÍ MÍRU
Tĕsnĕ před úsvitem se před ložnicí Krišny shromáždili básníci a bráhmanové. Pronášeli příznivé védské hymny a hudebníci hráli na loutny a bubny. Krišna již vstal a provádĕl svoje ranní obřady. Po koupeli a uctívání Slunce a posvátného ohnĕ si oblékl žluté hedvábné šaty a palácoví služebníci Mu pomohli ozdobit se četnými zlatými šperky s drahokamy nesmírné ceny. Když vzdával úctu bráhmanům a rozdával jim jako milodary krávy a zlato, vstoupil Sátjaki. Krišna ho radostnĕ pozdravil a řekl: „Ó hrdino, prosím, připrav Můj kočár a vyzbroj ho útočnými i obrannými zbranĕmi. Durjódhana postrádá veškeré zábrany a totéž platí i o Karnovi a Šakunim. Nepřítel by se nikdy nemĕl brát na lehkou váhu, i když je slabší.“
Sátjaki povĕřil nĕkolik vojáků přípravou Krišnova kočáru. Vyvezli ven kočár určený pro rychlé cesty se dvĕma velkými koly podobnými Slunci a Mĕsíci. Zářil jako oheň a byl ozdoben mĕsíci, hvĕzdami, vyobrazeními žraloků, zvířat, ptáků a různými kvĕtinami vyrytými do drahokamů. Kočár pokrývaly tygří kůže a spousty malých zvonků. Vysoká žerď z lazuritu nesla velký, tmavĕ modrý prapor s emblémem Garudy. Koženými postroji posetými drahokamy k nĕmu byli připřaženi čtyři Krišnovi konĕ — Šaibja, Sugríva, Méghapušpa a Balahaka, odĕní v brnĕní.
Krišna vyšel z paláce a nasedl se Sátjakim na kočár. Jeho vozataj Dáruka pobídl konĕ a za hlasitého provolávání slávy davy občanů vyjeli. Krišna vidĕl podél cesty bráhmany, kteří Ho uctívali za zpĕvného pronášení posvátných védských hymnů. Jak projíždĕl hlavní ulicí mĕsta k bránĕ, obloha se vyjasnila a začal vát mírný vĕtřík. Na nebesích se shromáždili bohové, gandharvové a nebeští rišiové a modlili se ke Krišnovi. Pánduovci a jejich spojenci pĕšky následovali pomalu jedoucí kočár. Občané házeli na cestu před průvod kvĕtiny a rýži a ze všech stran znĕly lastury, kotle, trubky a další nástroje.
Na kraji mĕsta Krišna sesedl. Judhišthira Ho objal s přáním úspĕchu. Se slzami v očích řekl: „Ó Góvindo, zajdi, prosím, k té zbožné ženĕ, která trpĕlivĕ očekává náš návrat a tráví dny pohroužena v žalu — té, která je stále připoutána k uctívání Nejvyššího Pána, jíž jsou půsty a oddané činy druhou přirozeností a která je dobročinnĕ naklonĕna všem bytostem. Prosím, slož jí naše nejhlubší poklony. Ach bĕda, kdy budu schopen prokázat svojí matce nĕjaké dobrodiní? Prosím, utĕš ji, ó Mádhavo, a řekni jí o nás vše.“
Pánduovci vidĕli Kuntí naposled, když odcházeli do vyhnanství. Šla za nimi po cestĕ, naříkala a klopýtala žalem a bolestí. A teď to vypadalo, že ji asi neuvidí dříve než po válce, pokud vůbec. Každý z nich jí po Krišnovi poslal dopis.
Judhišthira pokračoval: „Prosím, pozdrav také naším jménem praotce Bhíšmu a učitele Drónu. Moudrého Viduru, který oplývá neomezeným poznáním, láskyplnĕ objímáme. Tlumoč všem kuruovským starším naše uctivé a láskyplné pozdravy.“
Judhišthira předal Krišnovi poslední poselství pro Dhritaráštru a potom Ho se sepjatýma rukama uctivĕ obešel. Poté přistoupil ke Krišnovi Ardžuna, aby se rozloučil. Objal Ho a řekl: „Ó Góvindo, bylo rozhodnuto, že pro nás budeš žádat polovinu království. Jestli Durjódhana odmítne, jistĕ kšatriji zničím. O tom není pochyb. Nyní jdi, ó Pane. Neustále Tĕ budou provázet naše myšlenky. Vše dopadne tak, jak si přeješ.“
Když Pánduovci Krišnu obřadnĕ obešli, nasedl opĕt na kočár. Konĕ pobídnuti Dárukou vyrazili vpřed. Pánduovci sledovali, jak Krišnův kočár rychle mizí v dáli. Zvedl se za ním oblak prachu a pĕt bratrů se dívalo za Krišnou, dokud se prach neusadil a On jim nezmizel z dohledu.
Sátjaki se cestou do Hastinápuru rozhlížel kolem. Pozoroval různá znamení, pozemská i nebeská. Bezmračnou oblohou šlehaly blesky následovány dešťovými přeháňkami. Řeky tekly opačným smĕrem a zemĕ se třásla. Sátjaki vidĕl, jak se ze studní valí voda a na obzoru šlehá oheň. Setmĕlo se a z nebe se ozývaly hlasité výkřiky, třebaže nebylo vůbec nikoho vidĕt. Ačkoliv Sátjaki vnímal všechna tato hrozivá znamení, v okolí kočáru panoval příjemný klid. Vál chladivý vĕtřík nesoucí voňavé okvĕtní lístky lotosu a kapky vody. Cesta před kočárem vypadala stále upravenĕ a byla prostá kamení a trní.
Projeli různými provinciemi a vítaly je a velebily tisíce bráhmanů, kteří uctívali Krišnu arghjou a kvĕtinami. Překrásnĕ odĕné a ozdobené ženy stály podél cesty, radostnĕ vyluzovaly zvuky „ululu“ a házely na kočár okvĕtní lístky a čerstvé zrní. Krišna zastavil, aby pozdravil lid a přijal jeho uctívání. Koncem prvního dne cesty dojel do Brikasthaly, kde přijal nabídku místních lidí, aby přenocoval ve velkém domĕ. Přinesli Mu všemožné druhy jídel a nápojů a On jim požehnal. Potom se Krišna se Sátjakim uložili k odpočinku na velkých, pohodlných ložích, stále uctíváni bráhmany.
* * *
Když se Krišna přiblížil k Hastinápuru, zvedl se prudký vítr a ve mĕstĕ nastala spoušť — z kořenů vyvracel obrovské stromy a bořil domy. Objevovala se i jiná zlovĕstná znamení. Nebe zčernalo a opakovanĕ se ozývaly údery hromu. Nad mĕstem kroužili supi a vrány a všude znĕlo vytí šakalů.
Den před Krišnovým příjezdem Dhritaráštra svolal shromáždĕní, aby projednalo Jeho uvítání. Byl zpraven o Krišnovĕ příjezdu do Brikasthaly. Starý král myslel na Vidurovy pokyny a řekl: „Jestliže Ho potĕšíme, Krišna nám může splnit všechna přání. Na Nĕm závisí bĕh svĕta. Je Pánem stvoření, zdrojem veškeré síly, moudrosti a vznešenosti. V každém ohledu si zaslouží naši úctu a uctívání. Pokud Mu neprokážeme úctu, stihne nás neštĕstí. Připravme Mu uvítání hodné bohů. Když Ho takto potĕšíme, po Jeho příjezdu se nám vyplní naše touhy.“
Dhritaráštra navrhl, ať Mu nabídnou nejlepší sídlo vybavené vším, co skýtá požitek. Rozhodli se Mu tedy nabídnout Dušásanův palác, nejbohatší v celém Hastinápuru. Potom král požádal, ať Mu jako dary na uvítanou připraví rozmanité bohatství. „Přeji si darovat Mu šestnáct zlatých kočárů, každý tažený zlatými koni, osm obrovských slonů s kly jako pluhy, sto panen a stejný počet mužských služebníků. Přineste Krišnovi tisíc jeleních kůží, drahocenné pokrývky a hedvábí spolu s množstvím zlata a drahokamů. Nechť Ho jdou uvítat všichni moji synové kromĕ Durjódhany. Občané by se mĕli shromáždit podél ulic a pro Jeho potĕšení ať vystoupí krásné tanečnice a herci. Vyzdobte mĕsto vlajkami a girlandami. Zameťte všechny cesty a pokropte je navonĕnou vodou. Zítra vyhlásíme na Kéšavovu počest svátek.“
Když Dhritaráštra domluvil, Vidura řekl: „Ó králi, požíváš v tomto svĕtĕ úcty jako ctnostný muž a jako starý a moudrý človĕk, který ví, co se sluší, si přeješ potĕšit Krišnu. To je dobře, ale podle mého názoru tĕ k tomu nevedou správné důvody. Chceš si naklonit vládce Jaduovců bohatstvím, ale přesto nevyhovíš Jeho skutečné touze — vydat pouhých pĕt vesnic Pánduovcům. Všechna tvoje péče a dary se ukáží jako marné, pokud nepostoupíš Judhišthirovi jeho práva. Všemocný Góvinda o tvoje bohatství jistĕ ani okem nezavadí. Jestli Ho chceš opravdu potĕšit, vyhov Jeho žádosti. Zachovej se jako otec vůči svým dĕtem. Nepřivoď svým synům vlastní pošetilostí zkázu.“
Durjódhana pohlédl na Šakuniho a vstal, aby promluvil: „Co Vidura řekl o Krišnovi, je pravda. Laskavá slova a dary Mu nezabrání v prosazování zájmů Pánduovců. Proto mám pocit, že bychom Mu nemĕli nabízet bohatství. I když je Krišna veškerého tohoto, a ještĕ vĕtšího uctívání hoden, bude naši snahu považovat za projev slabosti. Dary v podobĕ bohatství nás poníží, ale Jeho odhodlanost k válce nezlomí. Může Ho to dokonce rozzlobit.“
Bhíšma zavrtĕl hlavou: „Ať bude Džanárdana řádnĕ přijat nebo ne, nerozzlobí se. Nemůžeme Ho urazit, ani si Ho nemůžeme naklonit. Vše, co si přeje, se stane a nelze tomu nijak zabránit. Jediné, co můžeme dĕlat, je držet se Jeho přání. Krišna jistĕ řekne jen to, co prospívá blahu všech bytostí. Mĕli bychom následovat Jeho pokyny. O králi, uzavři s Pánduovci mír, neboť to je Krišnovo přání.“
Durjódhana na to s očima doutnajícíma vztekem pronesl: „Nikdy se nedokáži dĕlit s Pánduovci o moc. Mám jiný nápad. Až Krišna vstoupí do tohoto shromáždĕní, zajmu Ho. Až bude mým vĕznĕm, budou mi podléhat Jaduovci, Vrišniovci, Pánduovci a vlastnĕ celý svĕt. Mĕli bychom promyslet nĕjaký způsob, jak tento plán uskutečnit tak, aby nic nevytušil.“
Durjódhana již tento nápad projednal se Šakunim a Karnou a učinil příslušná opatření bez ohledu na souhlas či nesouhlas dvora. Zajmout Krišnu mu připadalo jako nejlepší řešení. Kdyby mĕli Krišnu, Pánduovci by se je nikdy neodvážili napadnout.
Když Durjódhana vyslovil tento šílený návrh, králové ve shromáždĕní zalapali po dechu. Dhritaráštra byl ohromen a hnĕvivĕ pronesl: „Ó dítĕ, tak nemluv. To je proti vĕčné ctnosti. Poslovi by nemĕlo být nikdy ublíženo, o takovém jako je Krišna už ani nemluvĕ. Je naším příbuzným a nám všem drahý. Co zlého kdy Kuruovcům provedl? Určitĕ by nemĕl být zajat.“
Potom se síní rozlehl Bhíšmův rozzuřený hlas: „Tvůj syn je na pokraji vĕčnosti, ó králi. Volí jen zlo a nikdy dobro, přestože mu radí mnoho dobrodinců. Ty ho na jeho hříšné cestĕ do jisté záhuby následuješ. Bude s ním konec v okamžiku, kdy vystoupí proti Krišnovi, který bez sebemenšího úsilí dokáže vše, co si přeje. Žádným dalším slovům této hříšné osoby se neodvažuji naslouchat.“
Rozlícený Bhíšma vyšel ze snĕmovní sínĕ. Dhritaráštra poté zasedání ukončil a všichni se rozešli spílaje Durjódhanovi. Jeho návrh překročil všechny meze slušnosti. Dhritaráštra teď určitĕ uvidí, jak pošetilá je jeho podpora. Když králové a ministři opouštĕli síň, hledĕli na slepého krále, který sedĕl a ani nehlesl. Co řekne, až Krišna příštího jitra přijede?
* * *
Po příjemné noci strávené v Brikasthale Krišna se Sátjakim vstali před úsvitem a vĕnovali se rannímu uctívání. S východem slunce z vesnice odjeli. Za necelé dvĕ hodiny jejich rychle jedoucí kočár dosáhl předmĕstí Hastinápuru. Davy lidí lemovaly silnice celé kilometry před mĕstem v nadĕji, že spatří Krišnu. Bhíšma, Dróna, Kripa a ostatní kuruovští starší Mu také vyšli vstříc, aby Ho přivítali. Všichni byli překrásnĕ oblečeni, a když vidĕli přijíždĕt Krišnu, zmocnila se jich radost. Krišna vjel do slavnostnĕ vyzdobeného mĕsta obklopen zástupy lidí. Podél cest vidĕl klenutá podloubí a další stavby posázené cennými drahokamy. Z balkónů vysokých bílých sídel podél cesty shazovaly ženy na kočár vonící kvĕty. Hrálo množství hudebních nástrojů a rozléhalo se troubení tisíců lastur.
Cesty byly přeplnĕné lidmi a Krišna sesedl z kočáru, aby mezi nimi prošel. Před Ním šlo padesát vysokých a dobře ozbrojených vojáků, aby Mu proklestilo cestu davem. Cestou po urovnané kamenné silnici se Krišna rozhlížel na všechny strany a rozdával lidem úsmĕvy. Všude se ozývalo hlasité volání „Sláva Góvindovi!“ Krišna pomalu dospĕl k Dhritaráštrovu domovu, který se skládal z četných rozlehlých paláců rozmístĕných kolem prostorných zahrad. Vedli Ho vnitřními částmi paláců a procházeli mnoha branami hlídanými mladými bojovníky s luky a oštĕpy.
Krišna byl uveden přímo k Dhritaráštrovi do královského dvora a okamžitĕ ho zahrnul vhodnými slovy chvály. Král Ho přijal s nejvyšší úctou a pokynul Mu, ať se posadí na drahokamy posázený trůn, který svou honosností nijak nezaostával za jeho vlastním. Po obou stranách trůnu stály dvĕ mladé služebné a ovívaly Krišnu čámarami.
Krišna byl uctĕn tradičními obřady pohostinnosti a krátkou chvíli strávil neformálním hovorem s Kuruovci, při nĕmž nešetřil žertovnými slovy. Bylo rozhodnuto, že se nazítří sejde shromáždĕní v plném počtu, aby vyslechlo Krišnovo poselství. Krišna potom s Dhritaráštrovým svolením opustil dvůr a šel do Vidurova domu navštívit Kuntí.
Vidura byl bez sebe radostí, když vidĕl, že se k jeho domu blíží Krišna. Oči mu zaplavily slzy a poklonil se u Krišnových nohou. Krišna ho zdvihl za ramena a láskyplnĕ ho objal. Vidura se upřenĕ zahledĕl do Krišnovy tváře a řekl: „Nemohu popsat radost, kterou při Tvém spatření cítím. Jsi duší všech vtĕlených bytostí. Jsem nadmíru poctĕn.“
Vidura uvedl Krišnu do svého domu a se svojí manželkou Ho láskyplnĕ uctil. Zeptal se, jak se daří Pánduovcům, a Krišna mu sdĕlil všechny novinky z Viráty. Vidura mĕl velkou radost, že se mají dobře a získali mnoho spojenců.
Krišna chtĕl ihned vidĕt Kuntí, a tak Ho Vidura zavedl do jejích komnat. Když vstoupil do jejího pokoje, Kuntí rychle vstala a bĕžela k Nĕmu. Vzpomnĕla si na svoje syny a dala se do hlasitého pláče. Potom Krišnu objala kolem krku a ronila slzy. Krišna ji konejšil a její pláč postupnĕ ustal. Zavedla Krišnu do pokoje a posadila Ho na velkou pohovku potaženou bílým hedvábím. Když Mu nabídla arghju, všiml si, jak jeho teta z půstů a žalu pohubla. V jedné části jejího prostorného obydlí uvidĕl bráhmany pečující o posvátný oheň a jejich hlasy pronášející mantry se rozléhaly komnatou. Na velkém oltáři stálo překrásnĕ odĕné múrti Višnua s čerstvými girlandami. Pokojem se linula příjemná vůnĕ tyčinek hořících na oltáři.
Kuntí Krišnu nevidĕla od té doby, co její synové odešli do vyhnanství. Sedĕla vedle Nĕho na pohovce a naříkala, hlas zalknutý žalem: „Řekni mi, jak se daří mým synům? Ó Kéšavo, ti zbožní chlapci již od dĕtství lpĕli na službĕ starším, byli pokorní, laskaví a vždy přáli jeden druhému dobro. Byli však oloupeni o svoje království a vyhnáni do lesa. Jak je osud krutý! Ovládli hnĕv a radost, jsou oddaní bráhmanům a hovoří pravdu a přesto opustili svoje bohatství a přepych, aby žili ve vyhnanství. To mi rozervalo srdce. Jak žili v lese, ó Krišno? Jak přežili v divočinĕ, když je předtím v palácích obsluhovalo tolik služebníků? Dříve spávali na nejlepších ložích v honosnĕ zařízených pokojích. Jak mohli ulehnout na holou zemi? Bĕda, moje dĕti prožily až příliš trápení. Jako malí chlapci přišli o otce a potom museli opustit i matku a všechny přátele a příbuzné.“
Kuntin nářek nebral konce. Popsala každého ze svých synů a přitom jí hlas žalem střídavĕ vypovídal službu: „Uvidím je ještĕ vůbec nĕkdy? Ó Ačjuto, řekni mi, jak se má Draupadí. Je mi dražší než všichni moji synové. Ta vznešená žena dala přednost svým manželům před otcem a syny. Zdá se, že človĕk nutnĕ nezíská štĕstí jako výsledek ctnosti, protože ona je ta nejctnostnĕjší ze všech žen, a přesto musela prožít nesnesitelné útrapy. Když si vzpomenu, jak byla přivlečena na to shromáždĕní, srdce mi svírá mučivá úzkost. Nikdy mi nic nezpůsobilo vĕtší bolest. Když ji tam vlekl ten podlý a chtivý darebák a Kuruovci tomu jen přihlíželi, kromĕ Vidury nenašla žádného jiného ochránce. Ctnosti velkodušného Vidury jsou ozdobou tohoto svĕta.“
Kuntin zalknutý hlas se utopil v slzách a ještĕ chvíli sedĕla a naříkala. Krišna soucitnĕ hledĕl na její uslzenou tvář. I ve stáří byla stále krásná a její jemné rysy zdůrazňovalo bílé hedvábné vdovské sárí, které jí zakrývalo hlavu. Od Pánduovy smrti se nezdobila, ale stále z ní vyzařoval královský lesk a její urozenost byla patrná na první pohled.
Kuntí se nĕkolikrát zhluboka nadechla, zklidnila se a pokračovala: „Když se moji synové narodili, z oblohy promluvili bohové. ,Tento bude pánem svĕta,̀ řekli při Judhišthirovĕ narození. Při zrození Ardžuny nebeský hlas předpovĕdĕl, že v bitvĕ zabije Kuruovce. O tĕchto proroctvích nepochybuji. Přišel čas, aby moji synové projevili svoji odvahu. To je okamžik, pro který se kšatrijové rodí. Řekni Judhišthirovi, že jeho zbožných zásluh každým dnem ubývá. Dokud zůstanou hříšný Durjódhana a jeho zlotřilý bratr, který poskvrnil Draupadinu ctnost, naživu a nepotrestáni, Judhišthira bude trpĕt úbytkem ctnosti. Ó Kéšavo, nermoutím se tolik kvůli prohře v kostkách, ztrátĕ království, či dokonce odloučení od mých synů jako kvůli mladé Draupadí, jež byla přivlečena v jediném kusu odĕvu před Kuruovce a zneuctĕna. Jak mohu zakoušet takový žal? To je opravdu udivující, zvlášť pokud uvážím, že mým ochráncem jsi Ty a neporazitelný Balaráma a také Bhíma s Ardžunou.“
Kuntí upírala svůj pohled na Krišnu. Vĕdĕla, kdo je a že to nĕjakým způsobem všechno zařídil. Přesto to bylo obtížné pochopit. Proč dovolil, aby byla ctnostná Draupadí uražena? Proč smí zlotřilý Durjódhana vládnout svĕtu? Jistĕ je za tím vším nĕjaký božský plán sledující dobro všech lidí. Kuntí si vzpomnĕla na přísloví, které často slýchala od Pándua: „Človĕk míní, Bůh mĕní.“ Také ona obdržela nejrůznĕjší pokyny od vznešeného Vjásadévy a dalších rišiů, kteří ji obdařili transcendentálním poznáním Pánovy povahy. Pán plní přání lidí podle jejich zásluh. Z konečného hlediska všechny lidské činy přinesou odpovídající reakce. Přestože se může zdát, že hříšnému človĕku se daří, zatímco ctnostný trpí, hřích nakonec vždy vede ke zkáze a ctnost přináší úspĕch. Kuntí mĕla pramalý důvod o tom pochybovat. Zkáza Kuruovců je nablízku.
Krišna utĕšil svoji truchlící tetu: „Ó Kuntí, která žena se ti v tomto svĕtĕ podobá? Narodila ses ve vznešené rodinĕ, provdala za vládce Zemĕ a porodila pĕt vznešených hrdinů. Tvoji synové připomínají zosobnĕnou ctnost. Podmanili si spánek, lenost, hnĕv, radost, hlad i žízeň. Netouží po žádných nízkých rozkoších. Vše, co si přejí, je štĕstí tĕch, kteří oplývají skutečnou mocí. Nanejvýš mocní usilují buď o naprosté štĕstí, nebo o naprosté utrpení. Nic polovičatého nepřijmou. Buď vládnou Zemi, nebo se vĕnují tvrdé askezi. Právĕ takto se rozhodli tvoji synové. Nyní nastal čas, aby přijali vládu nad svĕtem. Brzy je uvidíš v plném zdraví a po úspĕšném dosažení všech svých cílů se stanou krály obklopenými blahobytem.“
Krišna předal Kuntí všechny pozdravy od jejích synů. Jeho slova ji utĕšila a ona odpovĕdĕla: „Vše, co si myslíš, je správné a vše, co si přeješ, aby se stalo, by mĕlo být bez okolků učinĕno, ó Kéšavo. Bezesporu jsi nejvĕtším dobrodincem svĕta. Ó hubiteli nepřátel, znám pravdu o Tvojí přirozenosti. Jsi neomezený Brahman, původní a Nejvyšší Osoba, sídlo veškeré moci a majestátu. Vše závisí na Tobĕ. Co jsi řekl, to se musí stát, neboť na Tobĕ závisí sama pravda. Klaním se Ti a modlím se o možnost Ti vĕčnĕ sloužit. Ó Góvindo, prosím, buď ke mnĕ milostivý.“
Krišna se usmál a předtím, než vstal k odchodu, pronesl nĕkolik dalších konejšivých slov. Obřadnĕ Kuntí obešel, vzdávaje své tetĕ stejnou úctu, jaká náleží matce.
Když Krišna opustil Kuntiny komnaty, vrátil se do Durjódhanova paláce. Bez potíží prošel silnĕ střeženými branami a vešel do rozlehlého paláce obývaného kuruovským princem. Vyrovnal se sídlu Indry, vypadal jako shluk mraků a byl vysoký jako hora. Bílou mramorovou budovu pokrývaly nesčetné drahokamy a zlaté rytiny. Krišna procházel širokými chodbami, jež zdobily zlaté sochy bohů. Prošel třemi rozsáhlými částmi paláce, z nichž každá byla navržena a vyzdobena v jiném duchu, a nakonec dospĕl do ústřední sínĕ, kde mezi tisíci králi a bojovníky nalezl Durjódhanu. Vedle nĕho sedĕli Šakuni, Karna a Dušásana. Všichni vstali, aby Krišnu pozdravili.
Durjódhana sestoupil ze svého vyvýšeného trůnu a vroucnĕ Krišnu přivítal. Uvedl Ho k velkému trůnu pokrytému hedvábným kobercem a mĕkkými bílými polštáři. Když se Krišna usadil, osobnĕ Ho uctil a obdaroval tradičním darem v podobĕ krávy. Jeho bratři také předstoupili, aby Krišnu uctili spolu s ostatními králi.
Po skončení obřadů sepjal Durjódhana ruce a řekl: „Jsme poctĕni, ó Góvindo. Co pro Tebe můžeme udĕlat? Považuj toto rozsáhlé království a všechno naše bohatství za svoje. Prosím, buď tak laskavý a přijmi pozvání ke společné hostinĕ. Připravili jsme Ti Dušásanův palác, který převyšuje dokonce i můj vlastní.“
„Nebudu s tebou jíst, ó hrdino, ani nezůstanu v Dušásanovĕ paláci.“
Durjódhana se usmál a promluvil s nucenou pokorou: „Proč odmítáš naše pozvání, ó Džanárdano? Nejsme Ti stejnĕ drazí jako Pánduovci? Jistĕ nahlížíš na obĕ skupiny stejnĕ. Tvůj vztah s Dhritaráštrou je stejnĕ úzký jako s Pánduovci. Ó Mádhavo, řekni mi, prosím, proč nepřijmeš naši pohostinnost?“
„Jen poslové, kteří dosáhli svých cílů, by mĕli přijímat pohostinnost příjemců zprávy,“ odpovĕdĕl Krišna. Zvedl svoji dlouhou paži a nastavil dlaň smĕrem k Durjódhanovi. „Až splníš Moje přání, můžeš Mĕ hostit i s Mými stoupenci.“
Durjódhana snažící se ovládnout hnĕv odpovĕdĕl: „Nezasloužíme si takové zacházení, ó Madhusúdano. Ať jsou Tvoje zámĕry dosaženy nebo ne, snažíme se Tĕ potĕšit naší pohostinností. Tuto příležitost jsi nám bez řádného důvodu upřel, ó nejlepší z lidí. Nechováme k Tobĕ žádné nepřátelství, a proto nechápeme, proč nás takto přezíráš.“
Krišna byl vážný. „Touha, hnĕv, nenávist ani připoutanost Mĕ nikdy nepřinutí vzdát se ctnosti. Človĕk by mĕl jíst jídlo jiného človĕka, je-li mezi nimi láskyplný vztah nebo je-li v nesnázi. Ó králi, ty Mĕ šťastným nečiníš a nouzí netrpím. Vůči Pánduovcům chováš bezdůvodnou zášť již od jejich dĕtství. Tvoji bratranci jsou ctnostní a oddaní dobru všech bytostí. Každý, kdo chová nepřátelství vůči tak bezúhonným lidem, chová nepřátelství i vůči Mnĕ. Ten, kdo následuje ctnostné, následuje i Mĕ. Vĕz, že jsem součástí Pánduovců a nelze Mĕ od nich oddĕlit.“
Krišna hledĕl na Durjódhanu upřenĕ, ale bez hnĕvu. Ten se mračil. „Ó Bhárato, každého, kdo se pod vlivem chtíče nebo hnĕvu stane nepřítelem ctnostného človĕka, je třeba považovat za nejodpornĕjšího z lidí. Svůj blahobyt si dlouho neudrží. Na druhé stranĕ ten, kdo si službami a laskavými slovy získá přízeň ctnostných lidí, i když mu nemusejí být drazí, dosáhne ve svĕtĕ velké proslulosti. Tvoje jídlo znečišťuje hříšnost a Já se ho nedotknu. Dávám přednost bydlení s Vidurou a jeho pokrmům.“
Krišna opustil vztekem soptícího Durjódhanu, odešel ze sínĕ a vrátil se do Vidurova domu. Tam Ho navštívili všichni kuruovští starší. Každý z nich Mu nabídl vlastní sídlo, ale Krišna jim podĕkoval a odpovĕdĕl: „Jsem poctĕn nabídkou, ale jsem spokojen s tím, že mohu bydlet u Vidury.“
Krišna a Sátjaki s radostí snĕdli všechny pokrmy, které připravila Vidurova manželka, když nejprve vĕnovali část bráhmanům. Po jídle Vidura řekl: „Durjódhana nemá z Tvojí návštĕvy příliš velkou radost, ó Kéšavo. Ten zlotřilý hlupák porušuje všechny náboženské zásady. Nedokáže přijmout dobrou radu a řítí se do záhuby. Považuje se za moudrého, ale nenásleduje nic jiného než svoje tužby. Je nepřítelem dokonce i pro svoje přátele. Opustil ctnost, oblíbil si lež a není ničím jiným než otrokem svých smyslů. Určitĕ nevezme Tvoji radu na vĕdomí.“
Bĕhem Vidurových slov vešla do pokoje jeho manželka a nabídla Krišnovi byliny a vonné koření pro očištĕní úst po jídle. Zapálila vonnou tyčinku a vzala do ruky čámaru, aby Ho ovívala. Krišna se na ni usmál a řekl jí, aby se posadila vedle svého manžela.
„Durjódhana má plnou důvĕru v Bhíšmu, Drónu, Kripu, Karnu, Ašvatthámu a Džajadrathu. Jeho armády jsou připraveny k boji a na mír nepomýšlí. Je přesvĕdčen, že Pánduovci nebudou schopni na jeho vojska ani pohlédnout. Postrádá veškerou inteligenci a pevnĕ se rozhodl Pánduovcům nevrátit nic.“
Vidurovi se nelíbila představa, že by Krišna mĕl jít do kuruovského shromáždĕní. Vĕdĕl, že tam bude jen vystaven urážkám, a dokonce i špatnému zacházení. I když vĕdĕl, že Krišny se urážky nedotýkají, z lásky si nepřál, aby k tomu došlo. Nechtĕl, aby Kuruovci byli za svoje urážky dále postiženi hříšnými reakcemi.
„Durjódhana tuší Tvoje zámĕry,“ pokračoval Vidura, zatímco tiskl Krišnova chodidla. „Za žádných okolností nebude Tvému návrhu naslouchat. Obklopen svými kočáry a slony se cítí neporazitelným. Považuje království jen a jen za svoje. Myslí si, že nadržuješ Pánduovcům. Mnozí z králů, kteří ho následují, jsou již teď Tvoji nepřátelé. Ze strachu z Tebe se přidali k Durjódhanovi a všichni se radují z vyhlídek na boj s Pánduovci. Jak můžeš jít mezi nĕ, ó hubiteli nepřátel? Přestože znám Tvoje pravé postavení, moc a neporazitelnost, nevím, proč bys tam mĕl chodit jen proto, aby Tĕ ignorovali. To říkám jen z lásky, úcty a přátelství. Můj Pane, k čemu je dobré popisovat radost, kterou při Tvém spatření zažívám? Jsi Nejvyšší Duše a samotný život všech bytostí.“
Krišna vztáhl paži a vzal Viduru za ruku. „Promluvila z tebe moudrost. Hovoříš tak, jak by mĕl přítel hovořit s přítelem. Tvoje slova přispívají k mravnosti a dobru svĕta jako rada otce nebo matky. Co jsi řekl, je pravda, ale vyslechni si Mé důvody, proč jsem přišel. Vím až příliš dobře o Durjódhanovĕ nepřátelství a hříšnosti, a proto jsem přišel učinit nĕco ctnostného. Ten, kdo osvobodí tyto lidi ze spárů smrti, získá velký zbožný prospĕch. Moudří řekli, že když se nĕkdo ze všech sil pokusí o ctnostný čin, ale neuspĕje, přesto získá prospĕch odpovídající tomuto činu. Proto se ve vší upřímnosti pokusím dosáhnout míru. Toto neštĕstí má svoje kořeny v Kuruovcích, neboť je způsobili Durjódhana a Karna.“
Krišna vstal ze svého sedadla, pomalu přešel pokoj a jeho zlaté ozdoby a šperky přitom ve svĕtle lamp vrhaly blyštivé odlesky. „Toho, kdo se nepokusí zachránit přítele před hrozícím nebezpečím, nelze nazvat přítelem. Přítel by mu mĕl zabránit v nesprávném chování, i kdyby to znamenalo chytit ho za vlasy. Proto je namístĕ, abych se pokusil Durjódhanu od jeho zámĕrů odradit. Jestli Mĕ nevezme na vĕdomí, alespoň budu mít pocit, že jsem udĕlal vše, co jsem mohl jako přítel udĕlat. Jestli ten hlupák Moji radu nepřijme, za následky může přičítat vinu jen sobĕ. Lidé Mĕ navíc nebudou vinit z toho, že jsem se nepokusil zachovat mír. Pokud se Mi podaří ustanovit mezi bratranci mír bez obĕtování zájmů Pánduovců, pak jsem obĕma stranám prokázal dobro. V opačném případĕ se Mi nebudou moci postavit ani všichni vládci svĕta dohromady, tak jako malá zvířata nemohou čelit rozzuřenému lvu.“
Krišna strávil hovorem s Vidurou témĕř celou noc. Krátce si odpočinuli a potom se již schylovalo k úsvitu. Před Vidurovým domem se shromáždili pĕvci a pronášeli hymny ze Sáma Védy za doprovodu činelů, bubnů a lastur. Jakmile Krišna zaslechl tyto zvuky, okamžitĕ vstal. Provedl ranní koupel a obvyklé ranní obřady, kdy pronášel hymny k bohu ohnĕ a uctíval vycházející slunce. Ještĕ když se vĕnoval svým ranním pobožnostem, přišli Ho navštívit Durjódhana se Šakunim. Se sepjatýma rukama Mu sdĕlili, že Dhritaráštra a ostatní Kuruovci jsou ve snĕmovní síni. „Očekávají Tĕ, tak jako bohové na nebesích očekávají Indru.“
Krišna odpovĕdĕl, že bude brzy hotov, a Durjódhana Mu řekl, že počká venku. Po Šakuniho odchodu rozdal Krišna bráhmanům milodary z mnoha kočárů plných bohatství, které přivezl s sebou. Spoustĕ bráhmanům rozdal zlato, drahokamy a jemné látky a potom se připravil k odchodu na shromáždĕní Kuruovců. Dáruka přivezl Jeho kočár, který k Vidurovĕ domu dorazil s dunivým rachotem. Krišna uctivĕ obešel posvátný oheň a bráhmany a opustil dům.
Krišna, Sátjaki a Vidura nasedli na kočár a vyjeli. Durjódhana se Šakunim je následovali na vlastním kočáře. Za nimi jeli Kritavarmá a další vznešení bojovníci, nĕkteří na kočárech a jiní na slonech. Bráhmanové šli pĕšky, pronášejíce příznivé hymny, a hudebníci hráli na svoje nástroje. Následovaly je tisíce mladých bojovníků odĕných v brnĕní a nesoucích meče, oštĕpy a sekery. Ulice byly přeplnĕné občany, kteří doufali, že alespoň letmo zahlédnou slavného Krišnu, a balkóny obsadilo množství žen, které shlížely na projíždĕjící Krišnův kočár. Jejich zásluhou vzduch zaplnil neustávající příval pestrobarevných okvĕtních lístků.