Kapitola 47

V síni se zatím shromáždili kuruovští starší v očekávání Krišnova příjezdu. Jakmile zaslechli, že se blíží Jeho kočár, v síni to začalo hučet, a když Krišna sestoupil z kočáru, zaznĕly výkřiky „Sláva Góvindovi!“ a „Sláva Krišnovi, vládci Jaduovců!“

Krišna uchopil Viduru a Sátjakiho za ruce a vstoupil do sínĕ. Dhritaráštra spolu s Bhíšmou, Drónou, Kripou a ostatními povstali. Krišna přišel až k Dhritaráštrovi a uctivĕ ho pozdravil. Král Mu nabídl krásný trůn posázený drahokamy. Krišna svým božským zrakem uvidĕl na shromáždĕní z nebe přicházet spousty nebeských mudrců. Řekl: „Shromáždilo se tu mnoho rišiů s nadĕjí, že budou svĕdky toho, co se tu dnes odehraje. Pohleďte, zde je Nárada Muni. Nabídnĕte jim vhodná sedadla, neboť jak může kdokoliv z nás zůstat sedĕt, zatímco oni stojí?“

Dhritaráštra nařídil svým služebníkům přinést zlatá sedadla. Rišiové vstoupili do sínĕ jako zářící planety sestoupivší z nebes a usedli. Když byli uctĕni, sedl si rovnĕž Krišna a sám byl Kuruovci uctĕn. Vidura usedl vedle Nĕho na sedadlo potažené bílou jelení kůží a posázené drahokamy. Proti Krišnovi sedĕli na jediném trůnĕ Durjódhana s Karnou. Když panovníci zaujali svoje místa, bráhmanové začali pronášet védské hymny, aby navodili příznivou atmosféru. Postupnĕ se všichni utišili a jejich pohledy spočinuly na Krišnovi, který na trůnĕ vypadal jako tmavý drahokam zasazený ve zlatĕ. Všichni čekali, až promluví, a v síni se přitom rozhostil naprostý klid.

Krišna pohlédl smĕrem k Dhritaráštrovi a řekl: „Nechť mezi Kuruovci a Pánduovci zavládne mír, ó potomku Bharaty. Kéž nejsou na žádné ze stran zabiti žádní hrdinové. Jen kvůli tomu jsem přijel. Ó králi, nemám, co bych k tomu dodal.“

Krišnův hlas připomínal shromáždĕným tlumené hřmĕní ozývající se z mraků při podzimních deštích. Oči všech se i nadále upíraly jen na Nĕho. „Ó králi, příčinu současné situace znáš stejnĕ dobře jako já. Mír je ve tvých rukou. Leží na tobĕ velká zodpovĕdnost. Tvůj rod proslul ctností a vznešeností. Kuruovci jsou zvláštĕ známi pro svoji znalost písem, náležité chování, laskavost, soucit, schopnost odpouštĕt a pravdomluvnost. Nepřipusť poskvrnĕní vaší vznešené tradice. Jsi vůdce Kuruovců a musíš nést následky za každý hříšný čin, který spáchají. Tvému rodu teď hrozí neštĕstí způsobené jejich chováním. Pokud je od toho neodvrátíš, ó vládce, tak zničí svĕt.“

Krišna pohlédl na Durjódhanu. Princ vypadal rozrušenĕ, vyhýbal se Krišnovu pohledu a třel si tvář rukou ozdobenou třpytícími se drahokamy.

Krišna pokračoval: „Ó králi, tvoji synové neberou ohled na mravnost, a dokonce ani na zisk. Jsou hříšní a chamtiví. Chovají se nečestnĕ i vůči vlastním přátelům. Nemyslím si, že by mír byl tak obtížnĕ dosažitelný. Záleží na tobĕ a na Mnĕ. Mĕl bys vydat rozkaz a tvoji synové by jej mĕli uposlechnout. Pánduovci vždy dají na Moji radu. Přiveď svoje syny na cestu míru a já učiním totéž s Pánduovci. Vše pečlivĕ zvaž, ó králi. I když si přeješ vládnout svĕtu, je stále lepší uzavřít s Pánduovci mír, než si je znepřátelit. Nyní tĕ považují za staršího člena rodu, který je hoden úcty. Budou ti sloužit a chránit tĕ, takže tĕ nebudou moci napadnout ani bohové. Lepší spojence, než jsou Pánduovci, nenajdeš. Budeš-li je mít na své stranĕ, povedeš vojska v čele s Bhíšmou, Drónou, Kripou, Karnou, Ašvatthámou, Judhišthirou, Bhímou, Ardžunou a mnoha ostatními vznešenými hrdiny. Který pošetilec by se pustil do boje s takovými bojovníky?“

Slepý král sedĕl se sklonĕnou hlavou. Krišnova řeč byla přesnĕ taková, jakou čekal   —   pronikavá a bolestnĕ pravdivá. Vyschlo mu v hrdle a nechal si přinést vodu, zatímco Krišna pokračoval.

„Na druhé stranĕ, ó králi, co přinese boj s Pánduovci? Jakou zásluhu vidíš v tom, že pošleš tolik mužů na smrt? Ó nejlepší z Bharatových potomků, jen si představ, co budeš cítit, až uslyšíš o mrtvých na obou stranách. Nepřipadá v úvahu, aby přežily obĕ strany. Tito králové zde se s krály z Viráty pod vlivem hnĕvu navzájem nemilosrdnĕ pobijí. Ó císaři, vysvoboď je ze spárů smrti. Zachraň tento svĕt před katastrofou. Nechť tvoje srdce opĕt zaplaví náklonnost, kterou jsi kdysi vůči Pánduovcům choval. Přiveď je sem jako svoje dĕti. Podle svĕtské ctnosti si takoví synové bez otce zaslouží tvoji ochranu, zvláštĕ v nesnázích. Nyní si vyslechni jejich poselství pro tebe, které mám na jejich žádost přednést na tomto shromáždĕní.“

Krišna zopakoval, co Judhišthira řekl tĕsnĕ před Krišnovým odjezdem: „Na tvůj rozkaz, ó králi, jsme strávili třináct let ve vyhnanství v očekávání, že dodržíš svoje slovo. Tak jako jsme my pečlivĕ dodrželi náš slib, žádáme tĕ, abys ty dodržel svůj. Velmi jsme trpĕli a nyní si přejeme vrátit se do našeho království. Ó Bharatův potomku, znáš zásady ctnosti. Jednej s námi tak, jak by mĕl otec jednat se svými syny. Naše chování bude hodné tvých synů. Zasloužíš si úctu jako starší člen našeho rodu. Jestli shledáváš, že zanedbáváme naše povinnosti, neváhej nás opravit, ó králi. Uveď nás na správnou cestu a sám tuto vznešenou cestu ctnosti následuj.“

Dhritaráštra si znepokojenĕ poposedl. Vina za špatné zacházení s Pánduovými syny ho trápila víc než cokoliv jiného. Přivedli je k nĕmu jako malé dĕti poté, co jejich otec, jeho bratr, zemřel. Je pravda, že se k nim mĕl chovat stejnĕ jako k vlastním synům. To byl určitĕ jeho nejvĕtší hřích   —    že nedbal tĕch, kteří si zasluhovali jeho ochranu, a dokonce jim způsobil utrpení. Zatímco Krišna pokračoval, z Dhritaráštrových nevidomých očí tekly slzy.

„Povinností členů shromáždĕní, v nĕmž neřest zastíní ctnost, je odstranit neřest všemi prostředky. Jinak zabije všechny, kdo se na ní podíleli. Pokud neřest převáží nad ctností a lež nad pravdou, budou ti, kdo to dopustí, zničeni.

Co jiného můžeš udĕlat, než vrátit Pánduovcům jejich království? Přeji si jak tvoje dobro, tak to nejlepší pro Pánduovce. Jsou-li Moje slova pravdivá, nechť je Kuruovci potvrdí a zbaví rod kšatrijů pout smrti. Učiň velkodušného, ctnostného Judhišthiru svým spojencem. Nezabíjej tyto krále v zájmu neřesti a mravnost kvůli takzvanému štĕstí. Nezamĕňuj dobro za zlo a zlo za dobro. Ó vládce Zemĕ, zadrž svoje syny, kteří propadli chamtivosti. Synové Kuntí jsou připraveni ti sloužit a bojovat za tebe. To je Má rada. Nyní se rozhodni pro to, co se ti jeví jako nejlepší, ó králi.“

Nikdo ani nedutal. Králové Krišnu bedlivĕ vyslechli a nemĕli slov. Proti tomu, co řekl, nemohl nikdo nic namítat. Jen Durjódhana s Ním nesouhlasil a prohlížel si Ho se zlomyslným úšklebkem.

Mezi mudrci byl přítomen Parašuráma, a jakmile Krišna domluvil, vstal, aby oslovil shromáždĕní. Když se síní rozlehl jeho hlas, všechny oči na nĕm jen visely. Byl oblečen v černé jelení kůži a mĕl spletené vlasy. Tmavé oči mu zářily a z jeho tĕla vycházel mystický jas. Vyprávĕl shromáždĕní příbĕh o dávném králi Dambhódbhavovi. Tento král oplýval silou, které se nikdo nevyrovnal, ale posedla ho nesmírná pýcha a nadutost. Neustále hledal protivníky, které by mohl porazit v bitvĕ. Jednoho dne se doslechl, že dva rišiové, Nara a Nárájan, jsou nejmocnĕjšími lidmi na Zemi. Okamžitĕ se vydal ke Gandhamádanĕ, kde se vĕnovali askezi, a vyzval je k boji. Přestože odmítli, král na výzvĕ trval. Nakonec Nara řekl: „Jestli musíš bojovat, tedy bojuj, ó kšatrijo. Přiveď celou svoji armádu se všemi zbranĕmi. Tvoji žízeň po válce brzy uhasím.“

Král zaútočil na rišiho veškerou silou. Nara vytrhl hrst trávy, obdařil ji mystickou silou a mrštil ji na krále a jeho vojsko. Tráva se promĕnila v ocelové šípy ostré jako břitva, které všem vojákům usekaly uši a nosy. Sneslo se na nĕ tolik šípů, že se nedokázali ani pohnout. Dambhódbhava padl k Narovým nohám a prosil o milost. Riši mu jeho drzost odpustil a poučil ho, aby již nikdy nikoho neurážel, aniž by si předtím ovĕřil sílu protivníka.

Parašuráma se rozhlédl po shromáždĕní. „Narův čin byl úžasný a Nárájan je schopen ještĕ úžasnĕjších. Tito dva vznešení rišiové jsou nyní přítomni jako Ardžuna a Krišna. Nesnaž se jim jako nadutý Dambhódbhava čelit v bitvĕ. Lidé trpí osmi hříchy, které jim zkracují život   —   touhou, hnĕvem, chamtivostí, samolibostí, drzostí, pýchou, záští a sobectvím. Pod vlivem tĕchto zel jsou zmateni a chovají se jako pošetilci. Ó hrdinové, nestaňte se obĕťmi tĕchto hříchů, nebo přijdete o život. Nikdo ve třech svĕtech nedokáže Ardžunu porazit a Džanárdana ho převyšuje. Usmiř se s nimi a učiň, co je ve tvém zájmu i v zájmu celého svĕta.“

Potom promluvil jiný riši, Kanva. Potvrdil to, co Parašuráma řekl o Narovi a Nárájanovi, a dodal: „Toho, kdo oplývá velkou fyzickou silou, nelze považovat za silného. Skutečná síla spočívá v ctnosti. Pánduovci jsou ctnostní a navíc mají na svojí stranĕ Krišnu, zdroj veškeré ctnosti. Tĕchto pĕt hrdinů ve spojení s Krišnou nijak nezaostává za Dharmou, Vájuem, Indrou a dvĕma bohy Ašviny spojenými s Višnuem. Ó Durjódhano, jak na nĕ byť jen pohlédneš? Ihned uzavři mír, nebo je s tebou konec.“

Durjódhana ztĕžka dýchal a vraštil obočí. Upíral pohled na Karnu, a když Kanva domluvil, hlasitĕ se rozesmál. Plácal se přitom do stehna a vzdorovitĕ pronesl: „Jsem to, co ze mĕ Bůh udĕlal. To On mĕ stvořil a On rozhodl o mém osudu. Udĕlám přesnĕ to, co určil, a nic jiného. Jaký má toto rokování význam?“

Princ mĕl pramalou víru v jakoukoliv svrchovanou moc a z jeho hlasu čišel sarkasmus. Pohlédl na Karnu a oba se usmáli. Rišiho slova je nezajímala. Potom promluvil Nárada. Tak jako Parašuráma vyprávĕl i on starobylý příbĕh o králi, který trpĕl za svoji tvrdošíjnost a nevĕdomost. Nakonec řekl: „Ó vládce Zemĕ, poslechni radu svých dobrodinců. Zatvrzelost vede ke zkáze. Vzdej se svého hnĕvu a pýchy a uzavři s Pánduovci mír. Zamysli se důkladnĕ nad příbĕhem, který jsem právĕ vylíčil. Je plný moudrých pokynů a souhlasí s ním učení lidé. Když jim človĕk porozumí a ovládne touhu a hnĕv, může dosáhnout vlády nad svĕtem. Bude-li jednat jinak, potká ho jen záhuba.“

Durjódhana na to nic neřekl. Dhritaráštra zvedl ruku a odpovĕdĕl: „Ó Nárado, máš pravdu. Já si také přeji mír, ale v tomto případĕ nemám rozhodující slovo.“

Dhritaráštra se obrátil ke Krišnovi, který sedĕl uvolnĕnĕ na svém trůnĕ, jednu nohu na sedadle a druhou položenou na polštáři ležícím na zemi. „Ó Kéšavo, přijímám Tvoje slova jako pravdivá. To, co jsi řekl, je určeno pro naše dobro a dobro svĕta. Následováním Tvých slov můžeme dosáhnout nebes.

Nejsem však svým pánem. Ó nejlepší z lidí, snaž se přesvĕdčit mého hříšného syna Durjódhanu, který přehlíží všechny pokyny písem a nikdy neučiní to, co mĕ tĕší. Mĕ neposlechne a Vidurovi, Bhíšmovi ani žádnému z jiných stařešinů také nebude naslouchat. Prosím, pouč Ho sám, ó Krišno. Jestli se Ti podaří napravit pokřivený intelekt a hříšné srdce mého syna, pak jsi se zhostil svojí povinnosti přítele.“

Krišna se otočil k Durjódhanovi: „Promluvím jen pro tvoje dobro, ó nejlepší z Bharatových potomků. Přeji si tvůj blahobyt a štĕstí tak jako ty sám. To, o čem uvažuješ, ti způsobí utrpení. Moudří lidé v tomto svĕtĕ svým jednáním sledují jen ctnost a zisk. Tak dosahují splnĕní svých přání. To, co navrhuješ, tvoje touhy nesplní. Tvoje zatvrzelost je hříšná, dĕsivá a ničivá. Ublíží ti, a zcela zbytečnĕ. Vzdej se jí. Místo toho následuj cestu, která prospĕje tobĕ, tvým bratrům, následovníkům a přátelům. Ó přemožiteli nepřátel, uzavři se svými bratranci mír. To potĕší tvého otce i všechny kuruovské starší. Otec ti přikázal usilovat o mír. Dobrý človĕk nikdy nepřehlíží otcovu radu a rady přátel, kteří vĕdí, co je dobré. Toho, kdo nevezme na vĕdomí pokyny starších a rady dobrodinců, potká záhuba, tak jako zemře ten, kdo sní otrávený plod. Nikdy nedosáhne svého cíle a nakonec se utopí ve špatném svĕdomí.“

Krišna se odmlčel. Zahledĕl se upřenĕ na Durjódhanu, který zachovával mlčení. Princ hledĕl na zem a nohou obutou v sandálu šoupal po podlaze. Spočívaly na nĕm všechny oči v síni.

Krišna pokračoval rozvážným tónem: „Ten, kdo dává přednost radĕ níže postavených lidí před radou učených starších, se setká s nebezpečími. Kdo jiný než ty by opustil příbuzné, kteří se v bitvĕ vyrovnají Indrovi, ve prospĕch neschopných a nečestných cizinců? Mír s Pánduovci je ve tvém zájmu více než spojenectví s hříšnými lidmi. I když ses k nim od jejich narození choval lstivĕ a hrubĕ, jsou připraveni ti vše odpustit a žít s tebou v přátelství. Ó nejlepší z potomků Bharaty, nehnĕvej se na svoje vlastní příbuzné. Žij pro ctnost a ne pouze pro požitek. Jen pak budeš schopen dosáhnout toho, co si přeješ. Budeš-li žít s Pánduovci v míru, dosáhneš splnĕní všech svých cílů a tvoje sláva se rozšíří široko daleko. Jak můžeš upřednostňovat útočištĕ u Karny, Šakuniho a Dušásany před útočištĕm u svých vznešených bratranců?“

Karna se cítil Krišnovými slovy uražen. Podíval se na Durjódhanu, který stále sedĕl se sklopenou hlavou. Oba muži jen stĕží snášeli Krišnovu řeč. Byli přesvĕdčeni, že jejich vĕc není o nic ménĕ spravedlivá než vĕc Pánduovců. Oč menší je Dhritaráštrův nárok na trůn než nárok Pándua, jeho mladšího bratra? Durjódhanovo právo na království je přinejmenším stejné, ne-li vĕtší než právo Pánduovců. Je jasné, že spolu nebudou moci žít v míru. Proč by tedy mĕl být Durjódhana tím, kdo ustupuje? Pánduovci opustili Hastinápur před dávnou dobou a vše šlo dostatečnĕ dobře i bez nich. Zdá se, že Krišna je protežuje, snad proto, že jsou blízkými přáteli. Jak tedy mohl říci, že Mu leží na srdci Durjódhanův zájem?

Karna upřel na Krišnu rozhnĕvaný pohled a Krišna, vida jeho a Durjódhanův vzdor, řekl: „Ó hrdino, ukaž Mi muže, který je schopen postavit se rozzuřenému Bhímasénovi.“

Nejprve přemlouváním, potom vypočítáváním výhod míru a nakonec vysvĕtlováním pravdĕpodobných výsledků války s Pánduovci Krišna doufal vnést do řad Kuruovců strach a rozkol.

„A kdo se může pustit do bitvy s Ardžunou a vrátit se domů živ? Proč usiluješ o válku? Jaký prospĕch vidíš v zabití všech tĕchto mužů? U Khándavy Ardžuna na hlavu porazil bohy, gandharvy, asury i nágy. Jakou máš nadĕji? Bude to v nĕčem jiné než to, co jsi zažil při svém útoku na království Matsjů? Podívej se na svoje příbuzné a přátele. Nedovol, aby zemřeli kvůli tvojí pošetilosti. Nepřipusť zkázu vzkvétajícího rodu Kuruovců kvůli vlastním zájmům. Přiveď sem Pánduovce v míru. Určitĕ korunují tvého otce císařem a tebe jeho místokrálem. To je tvoje jediná nadĕje na dosažení trvalého blahobytu a štĕstí. Ber ji vážnĕ. Až uzavřeš s Pánduovci mír, budeš požehnán.“

Durjódhana ani v nejmenším nenaznačil, že s Krišnovými slovy souhlasí. Vypadal jako v jednom ohni, jako hromada řeřavého uhlí.

Bhíšma vidĕl, že s princem to ani nepohnulo, a proto řekl: „Krišnova slova jsou slova přítele, milý synu. Následuj Jeho radu a nebuď nevraživý. Pokud Ho nebudeš brát vážnĕ, nedosáhneš ani blahobytu, ani štĕstí. Řekl ti, co povede ke ctnosti a zisku   —   cokoliv jiného bude mít za následek zkázu. Ó králi, nenič blahobyt Kuruovců. Nepřivoď smrt všem tĕmto kšatrijům, svým bratrům ani sobĕ. Neuvrhej svoje rodiče do moře zármutku. Přijmi Kéšavovu radu.“

Když Bhíšma domluvil, vstal Dróna: „I já souhlasím s Krišnovou radou. Oplývá ctností a bude nám všem ku prospĕchu. Durjódhano, uposlechni jí. Neurážej Mádhavu svým pokřiveným chápáním. Ti, kteří tĕ nyní vybízejí k boji, ti příliš nepomohou, až přijde jeho čas. Naopak, tak jako ty se budou muset spolehnout na jiné. Vĕz, že nikdo z nás v bitvĕ nedokáže Ardžunovi a Krišnovi vzdorovat. Pokud má slova zavrhneš, zanedlouho ti zůstanou jen oči pro pláč. Toto vše jsi již mnohokrát slyšel. K čemu je dobré to opakovat? Udĕlej, co chceš. Už o tom s tebou nechci mluvit.“

Kuruovští starší přestali mít s Durjódhanou trpĕlivost. Vypadalo to, že mu nic nedokáže otevřít oči. Brzký konec všech tĕchto kšatrijů se zdál být nevyhnutelný. Výsledek nemohl být jiný, než jak jej Krišna a tolik jiných již popsalo.

Po Drónovi promluvil Vidura. Dobře vĕdĕl, že mu Durjódhana nebude naslouchat, ale chtĕl dát najevo svoji podporu Krišnovým slovům, jak si přál Krišna. „Nermoutím se kvůli tobĕ, Durjódhano, ale jen kvůli tvým starým rodičům. Jelikož jsi jejich jedinou ochranou, brzy již nebudou mít nikoho. Všichni jejich přátelé a ministři budou zabiti jako ptáci zbavení křídel. Vzhledem k tomu, že zplodili tak ničemného syna, jejich osudem je stát se v tomto svĕtĕ žebráky.“

Když Dhritaráštra slyšel, že tři jeho hlavní ministři jsou zajedno s Krišnou, naklonil se na trůnĕ dopředu: „Nadešel čas uzavřít mír, Durjódhano. Velkodušný Kéšava říká pravdu v zájmu našeho dobra a konečného osvobození. S Jeho pomocí můžeme dosáhnout našich cílů. Jeď s ním v míru do Viráty a zařiď, aby Pánduovci přišli sem. Nechť válečný stav skončí. Nechť ctnostný Judhišthira položí svoji ruku s červenĕ zbarvenou dlaní láskyplnĕ na tvoje záda. Ať tĕ Vrikódara s širokými rameny důvĕrnĕ obejme. Ať ti Ardžuna a dvojčata vzdají úctu a ty jim odpovíš požehnáním. Ty i oni si můžete užívat vlády nad svĕtem společnĕ. Myslím, že k tomu dozrál čas, milý synu. Poslechni mĕ. Zvol mír, protože bitvu vyhrát nemůžeš.“

Durjódhana zuřil. Proč se všichni Pánduovců bojí? Snad mu nepřálo štĕstí, když se s nimi v minulosti střetl, ale to se brzy zmĕní. Teď je díky mystické síle Dánavů a spojené síle kuruovských hrdinů neporazitelný. Princ pohlédl na svého otce. Co mu to ten stařec poroučí? Obejmout Bhímu? Bhíma je jeho úhlavní nepřítel! Durjódhana se při této myšlence otřásl. A jak od nĕho může nĕkdo očekávat, že se poté, co vládl celé Zemi, teď pokloní Judhišthirovi?

Durjódhana cítil, že je na čase, aby řekl, co si myslí. Ovládl se, vstal ze svého sedadla a pohlédl na Krišnu: „Přestože hovoříš z obav o mĕ, ó Madhusúdano, terčem Tvojí kritiky jsem jen já. Proč, ó Kéšavo, chválíš Pánduovce a obviňuješ mĕ, aniž bys správnĕ pochopil situaci? Ty, Vidura, Bhíšma, Dróna i můj otec mi stále nĕco vytýkáte, ale nikomu jinému ne. Přesto v této vĕci neshledávám, že bych jednal jakkoliv nečestnĕ. Nedopustil jsem se ani té nejmenší chyby. Ať na to pohlížím ze všech stran, nic špatného nevidím.

Pánduovci prohráli svoje království v kostkách. Ke hře je nikdo nenutil. I pak, co jim bylo bohatství vráceno, souhlasili s poslední hrou, a tak odešli do vyhnanství. Byla to moje chyba? Proč mĕ považují za svého nepřítele? I dnes navzdory své slabosti a neschopnosti Kuruovcům vyhrožují.“

Durjódhana pohlédl na Karnu, který souhlasnĕ zaťal pĕst. Kuruovský princ pokračoval: „Jsme mocní kšatrijové a strach nás nedonutí, abychom se nĕkomu klanĕli. Nevidím nikoho, kdo dokáže v bitvĕ čelit kuruovské armádĕ, ó Kéšavo. Proč bych mĕl Pánduovcům pod pohrůžkou války cokoliv dávat? Naopak, mojí povinností je bojovat. Jestli v bitvĕ podlehnu, dosáhnu v příštím životĕ slavného cíle. Který kšatrija zrozený ve vznešené rodinĕ by se vyhnul bitvĕ ze strachu z nepřítele? Žádný vládce hodný toho jména by se nepoklonil nikomu, kdo mu vyhrožuje ostrými slovy. Pánduovců se nebojím. Ó Mádhavo, nikdy jim nedám ani část tohoto království. Nyní náleží Dhritaráštrovi, a tak to také zůstane. Jsme pouze jeho služebníky. Ačkoliv kdysi daroval to, co darováno být nemĕlo, jeho chybu jsme napravili. Když jsem byl dítĕ a závisel jsem na ostatních, království dostali omylem Pánduovci. Stejnou chybu už neudĕláme.“

Durjódhana se odmlčel a podíval se na posluchače. Jednu ruku si dal v bok a druhou položil na rukojeť svého meče. Nakonec řekl: „Ó Kéšavo, toto je moje odpovĕď   —   dokud budu vládnout tomuto království jménem svého otce, nedám Pánduovcům ani tolik zemĕ, do níž by se dala zabodnout špička jehly.“

Pak se posadil s očima upřenýma na Krišnu. Karna zvedl svoji mohutnou paži potřenou červenou santálovou pastou a položil ji Durjódhanovi kolem ramenou. Vidura pohlédl na oba muže a smutnĕ potřásl hlavou. Dhritaráštra byl jediný, kdo mohl blížícímu se neštĕstí zabránit, ale starý vládce nepromluvil   —   vše sice slyšel, ale nic nevidĕl. Pokud si král, jak sám říká, přeje mír, musel by svého syna zastavit násilím. Durjódhana ho neposlechne, pokud Dhritaráštra nebude připraven podepřít svoje slova činy. Musel by nechat prince uvĕznit. Jinak jsou jeho slova prázdná.

Krišna se na okamžik zamyslel a řekl: „Očividnĕ toužíš po nekonečném spánku hrdiny, a budeš ho tedy mít. Vyčkej ještĕ malou chvíli. Pak se strhne masakr, po kterém prahneš.

Ó hlupáku! Myslíš si, že ses ničím neprovinil, ale všichni zde znají pravdu. Závidĕl jsi Pánduovcům jejich blahobyt a spikl ses se Šakunim, aby Judhišthiru porazil v kostkách. Kdo jiný by se dokázal zachovat k manželce svého bratra tak jako ty k Draupadí? Je ctnostná, vznešeného původu a vyznačuje se dobrými mravy. Je Pánduovcům dražší než jejich vlastní životy. Přesto jsi ji přede všemi Kuruovci urazil.“

Krišna Durjódhanovi připomnĕl, jakým způsobem Dušásana oslovil Pánduovce, když opouštĕli Hastinápur, a jak se k nim Kuruovci chovali nepřátelsky již před hrou v kostky. Prohlašovat se za nevinného je jen důkaz jeho nadutosti a pýchy.

Krišna s přísným výrazem pokračoval: „Jestli jim jejich království nevrátíš dobrovolnĕ, budeš je muset vrátit, až tĕ porazí v bitvĕ. Dopustil ses proti Pánduovcům tolika zločinů a teď si hraješ na nevinného. Starší ti opakovanĕ přikázali uzavřít mír, ale ty je nebereš na vĕdomí. Všem, včetnĕ tebe, prospĕje jen mír. To, že se ti to jeví opačnĕ, svĕdčí o tvém chabém rozumu.“

Krišnova řeč přesvĕdčila dokonce i nĕkteré z Durjódhanových bratrů. Zvláštĕ Dušásana začal najednou upřednostňovat mír. Vzpomnĕl si na Bhímův slib, že mu vyrve srdce z tĕla, a oslovil svého staršího bratra: „Jsi-li tak pošetilý, že mír dobrovolnĕ neuzavřeš, Kuruovci ti spoutají ruce a nohy a předají tĕ Judhišthirovi.“

Durjódhana se vyřítil ze sínĕ a za ním sto jeho bratrů se všemi ministry.

Když byli pryč, Bhíšma řekl: „Kdo pod vlivem hnĕvu opustí ctnost a zisk, ten se brzy potopí do oceánu nesnází. Tomuto princi chybí moudrost a poznání. Má na nĕho vliv jen hnĕv a chamtivost. Ó Džanárdano, myslím, že tomuto rodu kšatrijů hrozí záhuba, protože jeho bratři a ministři ho pošetile následují.“

Krišna upřel svoje lotosové oči na Dhritaráštru: „Je to chyba všech kuruovských vůdců. Mĕli jste Durjódhanu zastavit násilím. Ó bezhříšní, je na čase, abyste jednali. Poslouchejte, co je ve vašem nejvyšším zájmu.

Všichni víte, jak Kamsu, krále Bhódžů a Ugrasénova hříšného syna, příbuzní zavrhli. Nakonec jsem ho zabil. Díky tomuto jedinému činu se všichni Jaduovci, Andhakové a Vrišniovci stali šťastnými. Jeden človĕk by mĕl být obĕtován ve prospĕch rodu, rod ve prospĕch mĕsta, mĕsto ve prospĕch státu a Zemĕ ve prospĕch duše. Ó potomci Bharaty, až svážete Durjódhanu, Karnu, Šakuniho a Dušásanu, uzavřete mír s Pánduovci. Tak mohou být kšatrijové zachránĕni.“

To Dhritaráštru ještĕ více znepokojilo. Od Durjódhanova narození jeho rádci trvali na tom, aby svého syna zavrhl. Odmítl to. Teď sklízí hořké ovoce svého špatného úsudku. Příliš na svém synovi lpĕl a tato příchylnost bĕhem let nijak nezeslábla. Durjódhana jeho slabosti zneužíval a nebral ho vážnĕ. Zdá se, že Durjódhanu zastaví jedinĕ poprava nebo alespoň vĕzení. To teď Krišna navrhuje. Jak by však mohl o nĕčem takovém vůbec uvažovat? Vzpomnĕl si na Gándhárí. Možná by princ poslechl svoji matku.

Rozhodl se ji požádat, aby přišla na shromáždĕní. „Ó Viduro, jdi a přiveď sem, prosím, královnu. Pak poruč mému synovi, ať se vrátí. Snad se moudré Gándhárí podaří přesvĕdčit ho.“

Vidura opustil síň a za chvíli vešla Gándhárí. Služebnice odvedly královnu se zavázanýma očima na její místo vedle krále. Když se usadila a byla seznámena se situací, oslovila Dhritaráštru.

„Tvůj syn je plný chtíče a chamtivosti. Toto království, které si ničím nezaslouží, získal jen díky tvému požehnání. Ó králi, přestože víš, že je hříšný, láskyplnĕ ho podporuješ. Proto neseš za současnou situaci stejnou vinu jako on. Nyní ho bude obtížné zastavit.“

Když Gándhárí domluvila, Durjódhana se vrátil, rozhnĕvanĕ přešel síň, lehce se uklonil rodičům a posadil se. Dosud tĕžce dýchal a mĕl rudé oči.

Gándhárí promluvila laskavým hlasem: „Můj milý synu, vyslechni si radu, která je mínĕna jen v tvůj prospĕch. Mým nejnaléhavĕjším přáním je, abys uzavřel s Pánduovci mír. Následuj rady starších, můj synu, a skliď ovoce ctnosti. Chceš vládnout Zemi jen proto, že překypuješ smyslnou žádostí a hnĕvem. Nevíš, že človĕk může dosáhnout v životĕ úspĕchu jen překonáním tĕchto dvou popudů. Je-li ovládán svými smysly, nemůže ovládat království. Zemi si můžeme podrobit jen poté, co překonáme sami sebe. Jinak to není možné. Neovládnuté smysly jsou natolik silné, že dokáží človĕka zabít, tak jako necvičení konĕ mohou zabít nezkušeného jezdce. Blahobyt se vždy drží krále, který ovládl svoje vášnĕ a po pečlivém uvážení je připraven potrestat zločince. Ten, kdo se poddává touze a hnĕvu, přijde nakonec o všechno. Takový človĕk nemůže dospĕt ani na nebesa. Snaž se tedy ovládnout smysly, protože v tom spočívá nejvĕtší prospĕch, kterého můžeš dosáhnout.“

Gándhárí mluvila na základĕ svého vlastního poznání. Od odchodu Pánduovců do vyhnanství se začala vĕnovat askezi. Cítila vinu za to, jak Kuruovci urazili Draupadí, a proto se postila a konala neustálé obĕti. Provádĕla pokání a modlila se, aby její nemravný syn dostal konečnĕ rozum. To se však zdálo být nemožné. Jeho srdce bylo plné chamtivosti a závisti, ale on v sobĕ tyto vlastnosti nedokázal rozeznat.

Královna úpĕnlivým hlasem pokračovala: „Spojíš-li se s ctnostnými a sebeovládnutými Pánduovci, můžeš si nadlouho užívat této Zemĕ. Co získáš, budeš-li s nimi bojovat? Zde je Krišna, který s nepatrným úsilím koná mocné skutky. Je schopen sám zničit všechny krále. Co se tedy stane, až se spojí s Ardžunou? Tuto radu jsi slyšel již mnohokrát. Toho, kdo nebere ohled na osoby, jež to s ním myslí dobře, čeká pouze nářek. Jeho nepřátelé se však budou radovat.

Ó dítĕ, tvůj otec dal Pánduovcům právoplatný podíl, neboť se obával rozepří. Nyní si užíváš plodů tohoto daru ty. Tito hrdinové si podrobili svĕt. Polovina království jistĕ dokáže uspokojit tvoje potřeby. Nepřivolávej zkázu tím, že vyvoláš s Pánduovci spor. Bĕhem posledních třinácti let již vytrpĕli dost. Vrať jim, co jim patří, a zachraň svĕt před pohromou. Až se v hnĕvu střetnou Bhíšma, Dróna, Kripa, Karna, Bhímaséna, Dhanandžaja a Dhrištadjumna, všechny bytosti zahynou. Potlač tedy svoji chamtivost a jednej moudře. Tak zní moje rada, milé dítĕ.“

Durjódhana si odfrkl. To vše již v minulosti slyšel. Všichni chválili Pánduovce a jemu spílali. Zřejmĕ nebylo nic, čím by je mohl přesvĕdčit o opaku. Když vidĕl, že jeho matka skončila, opĕt opustil síň. Byl čas jednat.

Šel přímo do Dušásanova paláce. Jeho bratr tam sedĕl s Karnou a Šakunim. Rozhnĕvanĕ se plácl do stehna a řekl jim: „Zdá se, že Krišna ovlivňuje mysl všech přítomných ve prospĕch Pánduovců. Vybízí krále, aby nás dal uvĕznit. To mi dĕlá starosti. Krišna hovoří velmi přesvĕdčivĕ.“

Durjódhana pohlédl na Dušásanu: „Krišna v síni dokonce připravil o rozum i tebe.“ Dušásana vypadal zahanbenĕ, zatímco jeho starší bratr pokračoval: „Musíme rychle provést náš plán   —   zajmout Krišnu. Zmocníme se Ho a spoutáme, tak jako Višnu zajal Baliho. Až se o Jeho zajetí doslechnou Pánduovci, ztratí odvahu i sílu k boji tak jako hadi s vylomenými zuby. Proveďme to rychle, než jim ten stařec opĕt vše daruje.“

Dušásana a Šakuni souhlasili, ale Karna si nebyl jist: „Nevĕřím, že se nám podaří Kéšavu zajmout, ó králi. Chceš-li se o to pokusit, pomohu, jak jen budu moci, ale pochybuji, že Ho můžeme přemoci.“

Na rozdíl od Durjódhany Karna necítil vůči Krišnovi hnĕv, ale vážil si Ho jako vznešeného bojovníka. Krišna zabil mnoho mocných válečníků. Podle rišiů je inkarnací původní Nejvyšší Osoby. Karna tomu vĕřil. Ke spiknutí s cílem zajmout Krišnu se přidal jen z přátelství k Durjódhanovi. Mĕl však pramalou víru v úspĕch.

Durjódhana se pochybnostem svého přítele vysmál: „Krišna nebude na náš zákrok připraven. Přišel neozbrojen a boj nečeká. Můžeme Ho zaskočit, nechat Ho spoutat a odvést dříve, než si vůbec uvĕdomí, co se dĕje.“

Princ o svém plánu nepochyboval. Může sice zklamat, ale nemá co ztratit. Svoje otevřené nepřátelství vůči Pánduovcům již vyhlásil. Boj mohl klidnĕ začít okamžitĕ. A kdyby se podařilo zajmout Krišnu, vyhlídky by se dramaticky zmĕnily v jeho prospĕch. Se stále nejistým Karnou pak odešel zařídit vše potřebné.

V síni Sátjaki pozornĕ sledoval Durjódhanu. Všiml si, že když princ odešel, vzdálili se i nĕkteří klíčoví kuruovští vůdci. Bylo zřejmé, že Durjódhana má nĕco za lubem. Sátjaki vĕdĕl, že již dal najevo svůj zámĕr zajmout Krišnu. Zdálo se, že se o to pokusí.

Sátjaki se naklonil ke Krišnovi a zašeptal: „Myslím si, že se Tĕ nyní Durjódhana pokusí zajmout. Odvedl s sebou ze sínĕ skupinu vojáků. Jsem si jist, že se Tĕ pokusí připravit o život. Ó Kéšavo, ten hříšník ztratil veškerý pojem o tom, co je slušné chování.“

Krišna se usmál a Sátjakiho uklidnil: „Neboj se, Můj příteli. Ani všichni králové na Zemi dohromady by Mĕ nedokázali zajmout. Promluv k Dhritaráštrovi a zjisti, co se má podle nĕho udĕlat.“

Sátjaki oslovil starého krále: „Zdá se, že tvůj pošetilý syn chce splnit svoji výhružku, že zajme Mádhavu. Ó vůdce lidí, on a jeho zlotřilí rádci se pod vlivem touhy a hnĕvu pokoušejí o nĕco nesmírnĕ opovrženíhodného. Přesto nemohou uspĕt o nic více než dĕti, které chtĕjí chytit plameny ohnĕ.“

Vidura také zpozoroval Durjódhanovy zámĕry. Vstal ze svého sedadla a řekl: „Ó králi, čas tvých synů se nachýlil. Připravují se na nemožné. Už jen pomyslet na to je nadmíru hříšné. Až se postaví proti Krišnovi, zahynou jako červi spadnuvší do ohnĕ. Pošle je všechny do sídla Jamarádži, tak jako lev zabíjí stádo ovcí.“

Krišna se rozesmál: „Ať se o to pokusí! Možná je to způsob, jak tento problém vyřešit. Ale neboj se. Neudĕlám nic, za co bych mohl být odsuzován. I když bych je mohl všechny namístĕ zabít, neudĕlám to. V každém případĕ je již zabily jejich vlastní hříšné touhy. Závistivé prahnutí po Judhišthirovĕ bohatství je oslabilo a čeká je brzký konec. Ó králi, nech Durjódhanovi volné ruce   —   ať udĕlá, po čem touží.“

Když Krišna domluvil, dvorem zahřmĕl Dhritaráštrův hlas: „Přiveďte sem ihned mého hříšného syna a s ním i jeho ministry. Znovu se ho pokusím uvést na cestu spravedlnosti.“

Durjódhanu přivedli zpátky do sínĕ. Vešel s Karnou a Dušásanou v tĕsném závĕsu. Opĕt přešel síň a zaujal svoje místo.

Dhritaráštra plál hnĕvem: „Ó ty nejhorší ze všech hříšníků nelidského chování, podporovaný jen lidmi zanedbatelných činů, chystáš se spáchat příliš závažný a nade všechny meze ohavný čin. Toužíš se zmocnit Krišny s lotosovýma očima, stejnĕ tak jako dítĕ, které chce polapit Mĕsíc. Všichni ctnostní lidé tĕ odsoudí. Nemůže se ti to podařit. Ani bohové by Kéšavu nedokázali uvĕznit. Pusť svoje nesmyslné představy z hlavy, ty hlupáku, a okamžitĕ se vzpamatuj.“

Durjódhana kypĕl hnĕvem, ale neřekl nic. Již přikázal svým lidem, aby vstoupili do sínĕ, jakmile se Krišna zvedne k odchodu. Všichni ostatní se mohou Jaduovce bát, ale jeho se to netýká. Princ vrhl pohled na Krišnu, který tam uvolnĕnĕ sedĕl a usmíval se. Brzy se všichni stanou svĕdky jeho moci.

Vidura si jasnĕ vybavoval, jak Kuruovci zneuctili Draupadí, a tak nemohl snést pomyšlení na to, že by s Krišnou mĕli ve stejné síni zacházet podobnĕ. Ve snaze ještĕ naposledy ovlivnit Durjódhanu opĕt promluvil.

„Ó potomku Bharaty, poslouchej. Ještĕ jednou ti připomínám množství démonů, kteří se snažili Krišnu přemoci a neuspĕli. Nesmírnĕ mocný Naraka, syn samotné bohynĕ Zemĕ, žil tisíce let obklopen svým obrovským vojskem. Krišna ho snadno zabil. Stejný osud potkal pĕtihlavého Muru, který vzbuzoval strach i v srdcích bohů. Krišna jako dítĕ zabil Pútanu a zlé čarodĕje Arištu a Dhénuku. V sedmi letech jednou rukou zdvihl kopec Góvardhan.“

Vidura vyjmenoval různé další asury a krále, které Krišna porazil. Nakonec řekl: „Krišna je tím, kdo vše koná. Je příčinou všech příčin. Od Nĕho pocházejí veškerá moc a vznešenost. Dokáže cokoliv bez sebemenší námahy. Ó Durjódhano, vůbec Góvindu neznáš. Jeho moci se nic nevyrovná a promĕní tebe i tvé stoupence v popel. Snaha zajmout Ho je smĕšná.“

Krišna pohlédl na Durjódhanu: „Ó Kuruovče, pošetile si myslíš, že jsem sám a bezbranný. Ó človĕče mdlého rozumu, pohleď, teď ti ukáži pravdu. Jsou zde všichni Pánduovci, Vrišniovci a Andhakové. Jsou tu i všichni bohové, Áditjové, rudrové, vasuové a vznešení rišiové.“

Durjódhana už více nesnesl. Vyskočil a ukázal na Krišnu: „Ihned se Ho chopte!“ Jeho vojáci začali okamžitĕ ze všech vchodů vbíhat do sínĕ a s meči a luky připravenými k boji obstoupili Krišnu.

Krišna se rozesmál a v tom okamžiku Jeho tĕlo zazářilo jako blesk. Začal se zvĕtšovat a vystupovali z nĕho různí bohové. Brahmá vystoupil z Jeho čela a Šiva z Jeho hrudi. Lókapálové spočívali na Jeho pažích a z Jeho úst se zjevil Agni. Potom se objevili Indra, marutové a zástupy gandharvů, jakšů a rákšasů. Z Jeho očí vystoupili Balaráma a Ardžuna a postavili se po Jeho levém a pravém boku. Za Ním stál Judhišthira, Bhíma a dvojčata a za nimi pak Vrišniovci a Andhakové vedení Pradjumnou. Objevily se Krišnovy jasnĕ zářící zbranĕ, kyj a disk. Z pórů Jeho tĕla vycházelo svĕtlo, jiskry a oblaka kouře.

Pohled to byl příliš dĕsivý a témĕř všichni ve shromáždĕní zavřeli oči. Jen Bhíšma, Dróna, Vidura a Saňdžaja byli schopni na Krišnu hledĕt, když projevil svoji vesmírnou podobu. Hledĕli na Nĕho také rišiové a se sepjatýma rukama se modlili. Oblohou znĕly nebeské bubny a do sínĕ padal déšť nebeských kvĕtin.

Saňdžaja popsal výjev Dhritaráštrovi, který řekl: „Ó Krišno, neustále činíš pro svĕt dobro. Proto je správné, abys mĕ požehnal očima a já jsem mohl Tvoji podobu spatřit. Ó nejlepší z Jaduovců, modlím se o zrak, jímž bych Tĕ vidĕl.“

„Ó vůdce Kuruovců, nechť tvoje oči prohlédnou,“ odpovĕdĕl Krišna a Dhritaráštra Ho okamžitĕ spatřil stát ve velké síni. Vidĕl také početné bohy přistupující ke Krišnovi a uctívající Ho védskými mantrami.

Venku se prohánĕl prudký vítr. V oceánu se zdvihaly obrovské vlny a oblohou se rozléhaly údery hromu. Zemĕ se třásla.

Síň zachvátil zmatek. Krišna skryl svoji mystickou podobu a přijal opĕt dvourukou. Se svolením rišiů opustil síň a držel přitom za ruce Sátjakiho a Kritavarmu. Žasnoucí rišiové v čele s Náradou vstali ze svých sedadel a zmizeli. Dhritaráštra opĕt oslepl a v tichém úžasu se posadil.

Když Krišna odešel, Kuruovci šli za Ním se sepjatýma rukama jako bohové následující Indru. Jen Durjódhana a jeho ministři zůstali sedĕt. Byli ohromeni a nedokázali nic udĕlat ani říci. Jejich plán zajmout Krišnu vyšel naprázdno.

Venku před síní všechny přírodní pohromy ustaly a vál mírný vĕtřík. Krišna nasedl do svého kočáru a připravil se k odjezdu. Když sedĕl na svém zlatém kočáře pokrytém bílými tygřími kožešinami, vyšel ze sínĕ Dhritaráštra. Veden Vidurou přistoupil ke Krišnovi a řekl: „Vidĕl jsi, jaký mám vliv na svoje syny, ó Džanárdano. Vidĕl jsi vše a nic Ti nezůstalo skryto. Není namístĕ mĕ vinit, ó Kéšavo, neboť si přeji pouze mír. Nemám vůči Pánduovcům žádné hříšné úmysly. Slyšel jsi mĕ mluvit k Durjódhanovi i jeho odpovĕď. Udĕlal jsem vše, co bylo v mých silách.“

Dhritaráštru obklopovali kuruovští stařešinové. Krišna všechny přelétl pohledem a řekl: „Vy jste byli také svĕdky všeho   —   jak ten nekulturní človĕk odešel, právĕ když dostával pokyny sledující jeho dobro. Slyšeli jste rovnĕž vládce Zemĕ prohlásit, že je bezmocný. S vaším svolením se nyní vrátím k Judhišthirovi.“

Krišna usedl do kočáru se Sátjakim a Kritavarmou, s každým po jednom boku. Dáruka pobídl konĕ a kočár se rozjel. Kuruovci sledovali Jeho jízdu po široké ulici obklopené ze všech stran jásajícími zástupy občanů. Krišna přikázal Dárukovi, ať Ho zaveze zpĕt do Vidurova domu. Chtĕl si před odjezdem do Viráty ještĕ jednou promluvit s Kuntí.

Krišna přišel se Sátjakim za svojí tetou, dotkl se jejích nohou a vylíčil jí, co se stalo ve shromáždĕní. Kuntí to nepřekvapilo. Nečekala, že bude Durjódhana naslouchat. Ze strachu, že Judhišthira by mohl být příliš smířlivý, požádala Krišnu, aby ho vybídl k boji. Vĕdĕla, že nebude mít chuť bojovat se svými příbuznými a staršími jen proto, aby získal království. Jako kšatrijská princezna Kuntí vĕdĕla, jak by se mĕli bojovníci zachovat. Nĕjakou dobu hovořila s Krišnou, uvádĕla pravidla a objasňovala, že válka je pro Judhišthiru jediné správné řešení. Její synové by o tom nemĕli vůbec pochybovat.

Když Krišnovi připomnĕla prorocké hlasy, které jejím synům při jejich zrození předpovĕdĕly velké vĕci, pravila: „Nechť se vyplní vĕštba bohů. Ó Krišno, moji synové teď musí naplnit svůj osud a získat vládu nad Zemí. Mírovými prostředky toho nedosáhnou. Draupadina čest také nemůže být obnovena, nebudou-li bojovat. To je pro mĕ ten nejpřesvĕdčivĕjší důvod k válce. Musí pomstít svoji manželku. Tohoto závazku se nezbavili. Nedokázali ji uchránit v hříšném shromáždĕní bĕhem hry v kostky a nyní musí tuto nespravedlnost napravit.“

Kuntí se uklonila a rukama se dotkla Krišnových nohou. Pak se opĕt postavila a na rozloučenou řekla: „Ó Kéšavo, řekni mým synům, že se mám dobře. Nyní se vydej na svoji příznivou cestu.“

Krišna vstal k odchodu. Uctivĕ svoji tetu obešel, rozloučil se s ní a vyšel z pokoje. Venku potkal Bhíšmu a ostatní kuruovské vůdce, kteří čekali, aby Ho mohli vyprovodit. Krišna se jim poklonil, s každým se rozloučil a usedl se Sátjakim do kočáru. Pak z Hastinápuru odjeli.

Kuruovci se dívali, jak kočár vyrazil k jižní bránĕ. Krišnovi konĕ pobízení Dárukou jako by vyskakovali až do nebes. Když Krišna po chvíli zmizel kuruovským vůdcům z dohledu, otočili se a zamířili ke královu paláci. Krišnovo poselství míru neuspĕlo. Válka je jistá.