Kapitola 48

Brzy ráno v den Krišnova odjezdu Karna vstal, aby jako obvykle uctil boha Slunce, který ho přitahoval již od dĕtství. Nikdy nezameškal jemu určené obřady a modlitby. Hodinu před rozbřeskem nasedl na kočár a rozjel se ke Ganze doprovázen velkým počtem bráhmanů. Pouze v bederní roušce se přebrodil na mĕlčinu, tam se obrátil čelem k východu a pronášel védské hymny. Na břehu bráhmanové zapálili posvátný oheň a Karnovým jménem obĕtovali Súrjovi.

Dobře se vĕdĕlo, že Karna nikdy neodmítl milodar nikomu, kdo za ním po uctívání přišel. Jeho slib dát každému žadateli cokoliv byl vyhlášený. Využil ho již Indra, aby Karnu připravil o brnĕní, součást jeho tĕla.

Teď za ním přišla Kuntí. Hned, když mladého Karnu poprvé spatřila vejít do arény bĕhem Drónovy bojové přehlídky, vĕdĕla, že je to její syn. Vĕdĕla i to, že on vůbec nic netuší. Pohled na to, jak neustále soupeří se svými bratry, jí působil bolest a při pomyšlení, že se brzy budou snažit jeden druhého zabít v bitvĕ, na ni šly mrákoty. Nastal čas říci Karnovi pravdu. Snad se jí ho podaří přesvĕdčit, aby se přidal ke svým bratrům.

Při východu slunce se Kuntí vydala sama ke Ganze. Jak se blížila ke břehu, slyšela Karnu hlasitĕ pronášet modlitby. Pohlédla na nĕho jako matka na syna. Stál čelem ke slunci s pažemi nad hlavou a rukama sepjatýma v modlitbĕ. V této pozici vydržel, dokud slunce nebylo vysoko na obloze. Kuntí usedla na břeh a čekala, dokud Karna neskončí. Bylo parné léto a tenká hedvábná látka, jež jí zakrývala hlavu, před horkem příliš nechránila. Po více než dvou hodinách Karna dokončil uctívání a otočil se. Pohled na Kuntí ho překvapil, ale řekl: „Buď srdečnĕ vítána, vznešená. Jsem Karna, syn Adhirathy a Rádhy. Se vší úctou se ti klaním. Řekni mi, co pro tebe mohu dnes udĕlat?“

Kuntí vstala a nejistými kroky zamířila ke Karnovi, který mezitím vystoupil z řeky a kapala z nĕho voda. Když se k nĕmu kuruovská královna přiblížila, všiml si, že její krásné tĕlesné rysy jako by nĕkdo vysál. Oči jí nervóznĕ tĕkaly z nĕho na zem. Sevřela ruce a tiše ho oslovila: „Ó mé dítĕ, nejsi synem Rádhy a Adhirathy.“

Hlas se jí třásl a na chvíli se odmlčela, aby nabyla klidu. „Milé dítĕ, nenarodil ses jako súta. Vĕz, že jsi můj syn, zplozený mocným Súrjou. Když ses narodil, planul jsi jako tvůj otec a mĕl jsi na sobĕ brnĕní a zářivé náušnice. Z obav o svoji a otcovu povĕst, jelikož jsem byla stále ještĕ panna, jsem tĕ v žalu odvrhla.“

Kuntiny oči zaplavily slzy. Každé pomyšlení na to, jak Karnu po narození opustila, ji bodalo u srdce, ale nepřicházelo v úvahu o tom nĕkomu říci, ani toho dne kdy přišel do arény. Vĕdomí, že Adhiratha a jeho manželka se o jejího syna postarali, jí dĕlalo radost a myslela si, že pravdu není třeba prozrazovat. Teď mĕl zemřít a ona se ho musela pokusit zachránit. Kdyby nezemřel, zabil by Ardžunu, a Kuntí by neunesla ztrátu ani jednoho ze svých synů.

Zadívala se do Karnových doširoka otevřených, nevĕřících očí. „Jelikož jsi neznal svůj původ, neuvĕdomil sis, že Pánduovci jsou ve skutečnosti tvoji bratři. Teď sloužíš Durjódhanovi. To není správné, můj synu. Vedou tĕ chamtiví a nečestní lidé, kteří ukradli Judhišthirovo království. Jestli je budeš následovat i nadále, zahyneš. Místo toho následuj cestu ctnosti a připoj se ke svým bratrům.“

Karna se svýma silnýma rukama chytil hlavu, jako by chtĕl zadržet bouři zmatku, který Kuntina slova vyvolala. Jak to mohla být pravda? Jestli vždy vĕdĕla, že je bratrem Pánduovců, proč mu to neřekla dříve? Jde snad o nĕjaký trik, který ho má odradit od boje s Pánduovci? To se zdálo být nepravdĕpodobné. Kuntí byla známa svojí ctností a pravdomluvností. Její slova musí být pravdivá. Jak si postupnĕ uvĕdomoval jejich význam, mĕl pocit, jako by vrůstal do zemĕ. Byl příliš ohromen na to, aby ze sebe dokázal vypravit slovo.

Kuntí si osušila oči a pohlédla na slunce. Proč ji ten zářící bůh vystavil takové bolesti? Prozradit svému prvorozenému synovi pravdu pro ni bylo nanejvýš obtížné rozhodnutí. Karnu milovala, ale on to určitĕ nedokáže přijmout. Kdykoliv uvažovala, že mu to řekne, zabránil jí v tom strach z jeho reakce. Zavrhne ji namístĕ tak jako ona tenkrát jeho? Teď na tom již nezáleží. Pokud by to znamenalo záchranu jeho života, byla ochotna riskovat jeho zavržení i hnĕv.

„Nechť Kuruovci vidí, jak se přidáš k Ardžunovi. Až se mezi vámi probudí bratrské city, Kuruovci se ti budou ve strachu a v úctĕ klanĕt. Čeho bys nedosáhl ve spojení s Ardžunou tak jako Balaráma s Džanárdanou? Ó Karno, mezi svými pĕti bratry budeš zářit jako Brahmá mezi bohy. Jsi můj nejstarší syn. Již nikdy se nenazývej sútou, dítĕ.“

Když Kuntí domluvila, Karna zaslechl hlas přicházející od slunce: „Ó Karno, Kuntí říká pravdu. Následuj její radu, neboť je to ve tvém nejlepším zájmu.“

To Karnu přesvĕdčilo. Je synem Kuntí a Judhišthirovým starším bratrem. Náhle to vše dávalo smysl. Adhiratha mu řekl, že ho před mnoha lety nalezl plout v košíku po Ganze. Prý zářil jako nebešťan a Adhiratha si myslel, že mu dítĕ poslali bohové, aby se tak naplnil nĕjaký božský zámĕr. Přinesl dítĕ domů a s láskou ho vychoval. Když se pozdĕji Karna od boha Slunce dozvĕdĕl, že brnĕní, s nímž se narodil, je nebeského původu, uvĕdomil si, že Adhiratha má asi pravdu   —   musel ho zplodit nĕjaký mocný bůh. Jaká je celá pravda, však nikdy netušil.

Karnův hlas přehlušil šumĕní řeky: „Nepochybuji o tvých slovech, ženo, ale nemohu se jimi řídit. Nechápu, jakou ctnost by představovalo moje spojení s Pánduovci, a také si nemyslím, že ses zachovala ctnostnĕ, když jsi mĕ po narození opustila. Zničila jsi tím moji slávu a dobrou povĕst. Byl jsem označen za sútu a byly mi odepřeny kšatrijské obřady, které mi právem náležely. Který nepřítel by mi mohl více uškodit?“

Karna klesl na kolena, pevnĕ zavřel oči a zaťal pĕsti. Zvrátil hlavu dozadu smĕrem ke slunci a tvář pokřivenou žalem a hnĕvem mu zaplavily horké slzy. Často si říkal, kdo asi je jeho pravá matka, a toužil ji jednoho dne potkat. Teď tu stojí Kuntí. Kuruovská královna a matka jeho nenávidĕných nepřátel, přesto však jeho vlastní matka. V Karnovĕ srdci vytryskly láskyplné city, ale on je násilím potlačil. I navzdory Súrjovým slovům bylo tĕžké přijmout, že jí jde o jeho zájmy. Také se mu nelíbila představa opustit Durjódhanu v dobĕ nejvyšší nouze. Kuruovský princ mu na rozdíl od Kuntí prokázal skutečnou lásku a přátelství od samého začátku. Jak by ho teď mohl náhle opustit a přidat se k Pánduovcům?

Karnova slova se přiostřila: „Nemohu uvĕřit, že ti jde o moje dobro. Neprokázala jsi mi milost v pravý čas a nyní jsi za mnou přišla, jen abys zajistila splnĕní vlastních zájmů. Nemohu se řídit tvým návrhem. Kdo by mĕ nenazval zbabĕlcem, pokud v předvečer bitvy opustím Durjódhanu a přidám se k Pánduovcům? Kuruovci mi splnili všechna přání. Uctívali mĕ. Co bych to byl za človĕka, kdybych je nyní opustil? Závisejí na mnĕ jako námořníci na svojí lodi. Teď musím Dhritaráštrovým synům dát najevo svoji vdĕčnost.“

Karna si vzpomnĕl na svůj ukvapený slib Bhíšmovi v kuruovském shromáždĕní. Cítil se vinen, že i tímto způsobem nechal Durjódhanu na holičkách. Teď nemůže bojovat, dokud bude Bhíšma naživu. Proroctví říkalo, že ho zabije Šikhandí. Pak bude Durjódhana Karnu potřebovat víc než kdy jindy. Opustit ho v tuto chvíli prostĕ nepřichází v úvahu.

„Nyní se nemohu vůči svému pánovi zachovat nečestnĕ. Neopustím ho. Ale tvoje prosba nebude marná. Kromĕ Ardžuny nezabiji v bitvĕ žádného ze tvých synů, ani když je přemůžu. Až zabiji Ardžunu, získám si slávu za odvahu. I kdyby mĕ zabil, přesto budu znám po celém svĕtĕ. Tak budeš mít vždy pĕt synů, ó královno. Přežije buď Ardžuna nebo já, ale ne oba dva.“

Kuntí vykročila smĕrem k nĕmu s rozpřaženými pažemi a po tváři jí stékaly slzy. Karna cítil, jak se jeho mocné paže samy od sebe roztáhly a objaly ji. Když se matka a syn poprvé v životĕ objímali, Kuntí s žalem v hlase řekla: „Ó dítĕ, osud je velmi mocný. To, co říkáš, se určitĕ stane. Kuruovci budou zničeni a já ztratím buď tebe, nebo Ardžunu, jestli ne více svých synů. Až nastane čas vypustit zbranĕ, nezapomeň na svůj slib. Buď požehnán a nechť se ti daří. Odcházím.“

Kuntí poodstoupila a ještĕ naposledy pohlédla na svého prvorozeného syna. Potom se spĕšnĕ vydala do mĕsta. Karna nasedl na svůj kočár a po nĕjaký čas sedĕl bez hnutí. Kuntina slova mu neustále znĕla v mysli jako ozvĕna. Jak jiné mohlo všechno být, kdyby si ho nechala jako svého syna.

Osud mu však připravil jinou cestu. Jeho budoucnost je spjata s Durjódhanou a Kuruovci. Nemĕlo smysl naříkat nad tím, co mohlo být. Karna se rozhodl, že nikomu neprozradí, co se mezi ním a Kuntí odehrálo. Jen by to celou situaci ještĕ více zamotalo a znemožnilo by mu to dostát svým slibům. S tĕžkým srdcem vyjel k mĕstu.

Před odjezdem požádal Krišna Karnu o soukromý rozhovor. Když kolem poledne přijel k hastinápurské jižní bránĕ, uvidĕl tam Karnu, jak na Nĕho čeká. Krišna zastavil a požádal ho, ať nastoupí k Nĕmu do kočáru. Vyvezl Karnu z mĕsta a cestou smĕrem na Virátu s ním rozmlouval. Krišna Karnu považoval za nejvážnĕjší hrozbu pro Pánduovce v nadcházející válce. Karnův vozataj řídil jeho kočár za Krišnou spolu se Sátjakim, který vystoupil z Krišnova kočáru, aby Mu poskytl soukromí, které si pro rozhovor s Karnou přál.

Krišna položil ruku na Karnovo rameno a řekl: „Podle písma se dítĕ narozené matce před svatbou stane dítĕtem jejího manžela. Ty, Karno, ses narodil předtím, než se tvoje matka vdala, a jsi tedy synem Pándua. Pánduovci jsou potomky tvého otce a Vrišniovci se nacházejí na stranĕ tvojí matky. Jsi spříznĕn s obĕma tĕmito rody, ó nejlepší z lidí. Ó hrdino, pojeď se mnou a staň se králem. Pánduovci ti budou prokazovat úctu jako staršímu bratrovi, stejnĕ tak Já i všichni jejich následovníci. Ženy a dcery králů tĕ pomažou vodou ze zlatých nádob. V pravý čas se s tebou spojí Draupadí jako žena se svým manželem. Tvých pĕt bratrů tĕ bude následovat jako bohové Indru. Budu tĕ následovat i Já spolu s Andhaky a Vrišniovci. Vládni nad touto Zemí, ó Karno. Nechť tĕ oslavují básníci a pĕvci. Potĕš Kuntino srdce a zaujmi svoje právoplatné místo v čele jejích synů.“

Karna se zadíval do Krišnova smĕjícího se obličeje. Určitĕ ví vše, jak mudrci říkají, ale přijmout Jeho radu bylo obtížné.

Karna zavrtĕl hlavou: „Tvoje slova jsou nepochybnĕ určena pro moje dobro, ó Kéšavo. Nyní již vím, že jsem Pánduovým synem. Kuntí mi všechno řekla. Ale opustila mĕ a vychoval mĕ Adhiratha a jeho žena. Milovali mĕ jako rodiče, vždy ve mnĕ vidĕli svého syna a já zase v nich svoje rodiče. Provedli všechny potřebné obřady v mém životĕ. Poté, co mĕ přijali za vlastního, mĕli ještĕ další dĕti, jímž jsem se stal starším bratrem. Dokonce mi vybrali manželky, s nimiž jsem zplodil syny a dcery. Ani v zájmu získání nebes a Zemĕ nemohu tyto vztahy přerušit. A nepřeruším je ani ze strachu, ó Mádhavo.“

Karna se cítil v právu. Následovat Krišnovu radu by znamenalo prohřešit se proti správnému chování. S pohledem upřeným před sebe na zvlnĕnou krajinu pokračoval: „Po třináct let jsem si užíval vládnoucí moci jen díky Durjódhanovĕ přízni. Dlužím mu mnoho. Spoléhaje na mĕ rozpoutal nepřátelství s Pánduovci. Byl jsem vybrán, abych v boji čelil Ardžunovi. Jestli teď couvnu, stanu se neblaze proslulým. Ó Kéšavo, nemohu dopustit, abych byl označen za zbabĕlce, a také nemohu zradit Durjódhanu. Kdybych dostal svĕt, abych mu vládl, okamžitĕ bych ho dal Durjódhanovi. Jak bych mohl žít s Pánduovci po tom všem, co pro mĕ udĕlal?“

Karna přemýšlel o pocitech, které k Pánduovcům choval. Judhišthiry, Bhímy, a dokonce i dvojčat si vážil. Jeho nenávist k Ardžunovi začala v den, kdy mu zabránili vstoupit do Drónovy školy. Když opĕt přišel do Hastinápuru soutĕžit při přehlídce, Dróna v nĕm nepoznal chlapce, kterého před lety odmítl. Řekl mu tehdy, že do svojí školy přijímá jen prince. Karna, syn vozataje, odešel zostuzen, se slibem pomsty na rtech. Porazit Drónova nejlepšího žáka Ardžunu by byl nejlepší způsob, jak ji provést. Jakmile spatřil Ardžunu v arénĕ, v jeho srdci vzplála nenávist, která od té doby nijak nepolevila. Brzy propukne naplno v boji na život a na smrt. Nic jiného mu nezbývá.

„Ó Krišno, nechovám příliš velkou nadĕji v naše vítĕzství, ale nyní se ke druhé stranĕ nepřidám. Vím, že Judhišthira je ctnostný a čisté mysli. Bude v čele nadcházející obĕti bitvy, v níž budou Dhritaráštrovi synové obĕtními zvířaty. Pánduovci jsou zbožní lidé, kteří si zaslouží vládnout Zemi. Hrubá slova, jimiž jsem je a jejich manželku v minulosti častoval, mĕla pouze potĕšit Durjódhanu. Když si je nyní vybavuji, trápí mĕ výčitky svĕdomí.

Přesto budu s Ardžunou bojovat, ó Kéšavo   —   je to moje povinnost mravného človĕka a kšatriji. Pravdĕpodobnĕ zemřu, protože nevidím způsob, jak by Kuruovci mohli zvítĕzit. Naše rozepře skončí, teprve až Ardžuna zabije mĕ a Bhíma Durjódhanu. Tato bitva bude tak obrovská, že se na ni bude vzpomínat, dokud budou stát hory. Nelze jí zabránit.“

Krišna se zasmál: „Netoužíš tedy vládnout Zemi, ó hrdino? Nepřijmeš v míru království tak, jak jsem uvedl? Vítĕzství Pánduovců bude nespornĕ brzy následovat. Až uvidíš všech pĕt bratrů vyjíždĕt do bitvy, vĕz, že se blíží hrozivý vĕk Kali. Mnoho mužů padne. Vrať se do Hastinápuru a řekni Drónovi a Kripovi, ať se připraví. Za sedm dní nastane úplnĕk. Nechť bitva začne v ten den. Králové pod Durjódhanovým velením brzy naleznou vznešenou smrt pod ostřím zbraní.“

Karna nechápal Krišnův zámĕr. Proč ho nyní žádá, aby přebĕhl? Vždyť z konečného hlediska by to mĕlo na výsledek bitvy pramalý vliv. Osud, jak se zdá, již stejnĕ vše rozhodl.

Karna pohlédl na sedícího Krišnu. Dlouhé, černé vlasy Mu vlály ve vĕtru. „Proč mĕ mateš, ó Kéšavo? Proč bys mĕ nutil k nerozumnému jednání? Znáš vše. Blíží se zkáza svĕta, jejíž původními příčinami jsou Durjódhana, Šakuni, Dušásana a já. Bude to tak, jak říkáš, a nijak jinak. Ó Krišno, již jsme byli svĕdky zlých znamení vĕstících Durjódhanovu porážku. Dokonce jsem ve snu vidĕl Pánduovce vycházet z boje jako vítĕze. Vidĕl jsem Judhišthiru odĕného v bílém hedvábí polykat Zemi. Se svými bratry vstoupil do paláce o tisíci sloupech. Tys tam byl také, ó Mádhavo, po Ardžunovĕ boku. Naopak Kuruovci se všemi svými stoupenci smĕřovali na jih do Jamarádžova sídla v šatech zbarvených krví. Já a nespočet dalších bojovníků brzy vstoupíme do ohnĕ Gándívy. To vím zcela jistĕ.“

Krišna se smutnĕ zahledĕl na Karnu. „To se nepochybnĕ stane, Karno, protože očividnĕ nejsi připraven přijmout Moji radu. Když je nablízku zkáza, Můj milý příteli, zlo se jeví jako dobro a setrvává v srdci. Co víc mohu říci?“

Karna se lehce uklonil: „Jestli se mi podaří bitvu přežít, opĕt se s Tebou setkám, ó Krišno. V opačném případĕ se potkáme na nebesích. Teď mi připadá, že Tĕ uvidím pouze tam, ó bezhříšný.“

Krišna pokynul Dárukovi, aby zastavil kočár. Objal Karnu, který pak seskočil a nastoupil na svůj kočár. Krišna, nyní opĕt se Sátjakim, vybídl vozataje k odjezdu a vyrazil pryč. Karna mířil zarmoucenĕ zpĕt k Hastinápuru. Zanedlouho bude muset bojovat proti vlastním bratrům. A také proti Krišnovi, svému nepochybnému dobrodinci, třebaže Jeho radu je obtížné následovat. Karnovu mysl zatĕžovalo neustálé přemítání o Kuntiných slovech a o rozhovoru s Krišnou. V tomto životĕ mu zřejmĕ není souzeno užívat si štĕstí a blahobytu.

Krátce poté, co Krišna opustil Hastinápur, se Dhritaráštra rozhodl svolat poslední radu, kde se mĕla probrat budoucí strategie. Válka je teď už nevyhnutelná, ale slepý král trpĕl úzkostí. Po spatření Krišnovy vesmírné podoby mĕl zlou předtuchu. Žádný človĕk jistĕ nemůže bojovat proti takové moci. Snad ale stále existuje možnost se na poslední chvíli dohodnout. Král se obrátil na svoje rádce: „Ó učení, všichni jsme slyšeli Krišnovu řeč a vidĕli jsme Jeho nadpřirozenou moc. Pán všech svĕtů nyní vyjede do bitvy s Pánduovci, z nichž jsme si udĕlali nepřátele. Můj syn Krišnu urazil a On nás teď v hnĕvu opustil. Není pochyb o tom, že stojíme tváří v tvář tomu nejhoršímu nebezpečí. Řeknĕte mi, co lze učinit pro odvrácení pohromy.“

Bhíšma zavrtĕl hlavou: „Náš osud je zpečetĕn, o králi. Urazili jsme Kéšavu, jenž si zaslouží být uctíván i bohy. Žádné štĕstí už nás nečeká. Budeme se muset chopit zbraní v zápase, který Zemi zbaví bezpočtu hrdinů. O čem máme ještĕ jednat? Zbývá jen připravit se na válku.“

Dróna a Kripa vyjádřili souhlas s Bhíšmou a Durjódhana se usmál. Okamžik, na který čekal, se přiblížil. Teď bude konec s moralizováním a zbytečnými řečmi. Od počátku mĕlo být všem jasné, že jediný způsob, jak se s Pánduovci vypořádat, je na bojišti. Krišna ukázal svou nadpřirozenou moc. No a co? Vždyť ani nemĕl bojovat. V každém případĕ však na kuruovské stranĕ stojí mnoho hrdinů, kteří jsou mistry mystických zbraní. Nebál se ani v nejmenším.

Vidura vidĕl Durjódhanův samolibý úsmĕv a neudržel se. Vyskočil a upřenĕ se zadíval na prince. Urážku Krišny mu nemohl odpustit. „Teď musíš vrátit Judhišthirův právoplatný podíl na království. Judhišthira nemá žádné nepřátele a byl více než trpĕlivý. Čeká se svými mladšími bratry, mezi nimiž je po pomstĕ prahnoucí Bhíma sýpající jako had. Nepochybnĕ z nĕho máš strach.“

Vidura se obrátil ke králi: „Ó vládce Zemĕ, svojí nečinností podporuješ jen svého milovaného syna Durjódhanu, který představuje zosobnĕnou neúctu a nenávidí Krišnu. To tĕ připravilo o všechny příznivé vlastnosti. Co nejrychleji se zbav tohoto neštĕstí tím, že ho potrestáš. Prokaž tak dobro celé svojí rodinĕ! Jinak jsme všichni odsouzeni k záhubĕ.“

Durjódhana již více nesnesl. Od dĕtství byl svĕdkem toho, jak jeho strýc upřednostňoval Pánduovce a Durjódhanu s jeho bratry zřejmĕ vůbec rád nemĕl. Teď ale zašel již příliš daleko. Durjódhana se vymrštil, hnĕvem jen kypĕl a chvĕly se mu rty.

„Kdo sem pozval toho syna služebné? Prolhaný Khattva není ani v nejmenším přítelem Kuruovců. Je tak zrádný, že pracuje potají v zájmu nepřítele a osnuje spiknutí proti svým ochráncům. Vyžeňte ho už projednou z paláce a ponechte mu jen jeho dech!“

Dhritaráštru výbuch hnĕvu u svého syna ohromil. Zvedl ruku, aby ho utišil, ale Vidura se usmál a vstal. Bez jediného slova uchopil svůj luk, který nikdy nepoužil v hnĕvu, a kráčel ke dveřím. Přemýšlel, jak se vyhne povinnosti bojovat proti Pánduovcům, a zde se mu naskytla příležitost. Opřel luk o dveře na znamení, že v zájmu Kuruovců bojovat nebude, vyšel ze sínĕ a zamířil k severní mĕstské bránĕ a ášramům rišiů. Jeho mysl se zamĕřila na svatou poutní cestu.

Ostatní kuruovští starší Durjódhanu odsuzovali, ale on se jen smál. Potom Dhritaráštra rozpustil shromáždĕní. Byl čas připravit se na válku.

Když se Krišna vrátil do Viráty, Judhišthira a jeho bratři Mu přichystali vřelé uvítání. Krišna potom popsal vše, co se přihodilo v Hastinápuru, kromĕ soukromého rozhovoru s Karnou. Bylo Mu jasné, že kdyby se Judhišthira dozvĕdĕl o Karnovĕ skutečné totožnosti, odmítl by proti nĕmu bojovat. Prozatím to muselo zůstat v tajnosti.

Pánduovce nepřekvapilo, že Durjódhana odmítl přijmout dobrou radu. Nepřekvapilo je ani, když slyšeli, jak opakovanĕ opustil královský dvůr jako vzteklé dítĕ.

Uprostřed Pánduovců a ostatních vládců Krišna řekl: „Využil jsem všech diplomatických prostředků od smíru až po vytvoření rozkolu. Řekl jsem jim, že pokud s vámi Kuruovci uzavřou mír, překonáte svoji hrdost a stanete se Dhritaráštrovými služebníky. Oni si budou moci ponechat království a vám dají jen pĕt vesnic. Když přesto odmítli, uchýlil jsem se k hrozbám a projevil jsem svoji nadlidskou moc. Snažil jsem se Durjódhanu zastrašit, ale na jeho pošetilosti se nic nezmĕnilo. Z království vám nedá nic. Zbývá tedy jen čvrtý způsob diplomacie   —   musíte je potrestat. Jedinĕ tomu porozumĕjí. Bez války svoje království zpĕt nedostanete, ó vznešení hrdinové. Durjódhanovy ozbrojené síly se již přesouvají na Kurukšétru, neboť toto místo Kuruovci vybrali pro bitvu. Všichni králové budou povraždĕni. Již se nad nimi vznáší bledý stín smrti.“

Judhišthirův výraz obličeje byl vážný. Pohledem přelétl své bratry i shromáždĕné krále. „Ó hrdinové, vyslechli jste Krišnova slova. Teď nám již zbývá jen připravit naše vojska na válku. Nadešel čas vybrat generála, který bude velet celé naší armádĕ. Vojevůdci našich jednotek jsme již jmenovali sedm bojovníků   —   Drupadu, Virátu, Dhrištadjumnu, Šikhandího, Sátjakiho, Čékitánu a Bhímasénu. Kdo z nich by se mĕl stát hlavním velitelem? Jaký je tvůj názor, Sahadévo?“

Judhišthira pohlédl na svého mladšího bratra. Jak bylo zvykem, chtĕl vyslechnout jejich jednotlivé názory nejmladším počínaje a nejstarším z nich konče. Sahadéva odpovĕdĕl: „Myslím, že bychom mĕli vybrat Virátu. Je s námi svázán rodinnými pouty a je to vládce oplývající odvahou a znalý ctnosti. Mocný král Matsjů je v bitvĕ tĕžko k poražení. Dlouho jsme na nĕho spoléhali a v nadcházející bitvĕ v tom můžeme pokračovat.“

Judhišthira se otočil k Nakulovi, který řekl: „Ten, kdo všechny ostatní předčí zralostí, poznáním písem, trpĕlivostí, vznešeným původem a úctyhodností, kdo je vždy oddán pravdĕ, kdo si osvojil vĕdu o zbraních pod Bharadvádžovým vedením, kdo vyzývá Drónu a podstoupil askezi, aby ho zničil, panovník, který je obklopen svými syny a vnuky jako strom nesoucí sto vĕtví   —   právĕ tento mocný Drupada by mĕl stát v čele naší armády.“

Byla řada na Ardžunovi. „Ten, kdo díky svojí askezi a uspokojení rišiů vystoupil z planoucího ohnĕ se zbranĕmi a ve zlatém brnĕní, on, jenž sám připomínal oheň a potom nasedl na nebeský kočár a objel arénu hřímaje jako mrak, on, který se pyšní silou lvů a dokáže zabít lva, protože má lví srdce, hruď i šíji, on, který září jako slunce a je sličný na pohled, on, jenž mluví pravdu a ovládá svoje smysly, ten, který se narodil, aby Drónovi přinesl smrt   —   to on, Dhrištadjumna, by mĕl vést naše voje. Nikdo ho nezraní zbranĕmi a bude schopen postavit se na odpor Bhíšmovi, jehož šípy dopadají jako blesky a nelze se jim vyhnout tak jako Jamarádžovým poslům. Kromĕ Dhrištadjumny nevím o nikom jiném, kdo dokáže Bhíšmovi čelit. Nechť je tedy naším velitelem!“

Bhíma řekl: „Mĕl by nás vést Šikhandí. Rišiové nám řekli, že se narodil, aby zahubil Bhíšmu. Když je připraven bojovat se svými nebeskými zbranĕmi, připomíná vznešeného Parašurámu. Podle mého názoru se nenarodil človĕk, který by ho dokázal přemoci, když v brnĕní nasedne na svůj kočár a pozdvihne zbranĕ. Pouze jemu se podaří zabít Bhíšmu.“

Poté, co Judhišthira vyslechl všechny svoje bratry, řekl: „Jedinĕ Kéšava zná pravdu i nepravdu o všech vĕcech a jejich přednosti, slabiny a další přirozené vlastnosti. Naším velitelem bude ten, koho jmenuje Krišna, pán rodu Dašárhů, a nikdo jiný. Na Krišnovi závisí naše vítĕzství nebo porážka, naše životy, království, úspĕch, štĕstí či neštĕstí. Milí bratři, Kéšava je Pán a ten, kdo vše určuje. Nechť promluví a my uposlechnĕme Jeho rozhodnutí. Je témĕř noc. Až jmenuje našeho velitele, odpočiňme si. Ráno, až uctíme naše zbranĕ a bráhmany, se vydáme na pochod na Kurukšétru.“

Krišna prohlásil: „Všichni jmenovaní hrdinové jsou schopni vést naši armádu. Jsou plnĕ způsobilí a dovedou vzbudit strach i v samotném Indrovi   —   o Dhritaráštrových synech ani nemluvĕ. Přestože jsou Durjódhana a jeho bratři vinou svojí hříšnosti slabí, považují se za silné. Durjódhanův postoj se brzy zmĕní, až spatří náladu Ardžuny, Bhímy a dvojčat. Až do boje zasáhnou Abhimanju a Draupadini synové spolu s Drupadou, Virátou a všemi ostatními veliteli, Durjódhana a jeho bratři budou litovat svojí pošetilosti. Usiloval jsem o mír, a tak jsme splatili náš dluh vůči ctnosti. Nelze nás vinit za to, co se zanedlouho stane. Nadešel čas války. Co se týče vedení naší armády, souhlasím s Dhanandžajou. Nechť se generálem stane mocný Dhrištadjumna.“

Když Krišna domluvil, shromáždĕní králové a kšatrijové začali souhlasnĕ pokřikovat. Vyhlídka na válku jim vlévala život do žil. Žádný z nich neváhal přijmout Krišnou zvoleného generála. Potom se všichni odebrali k odpočinku. Nazítří se vydají na pochod smĕrem na Kurukšétru, což zabere šest až sedm dní cesty.

S východem slunce nad Virátou se vzduchem začal rozléhat halas mužů a zvuky zvířat. Bojovníci bĕhali na všechny strany a všude se ozývaly výkřiky „Zapřahejte!“ a „Naložte zbranĕ!“ Znĕlo troubení mnoha lastur, jež naplňovalo muže nadšením, a bráhmanové pronášeli příznivé hymny, aby armádĕ zajistili přízeň osudu. Sloni troubili a kola kočárů rachotila. Bubeníci začali tlouct do bubnů a obrovská armáda se vydala na pochod smĕr Kurukšétra. V jejím čele kráčeli Bhíma a oba synové Mádrí v zářícím brnĕní a za nimi Dhrištadjumna obklopen syny Draupadí s Abhimanjuem.

Vojáci mĕli dobrou náladu a radostnĕ pokřikovali. V jejich středu jel ve zlatém kočáře Judhišthira oblečen ve zlatém brnĕní a třímající svůj ohromný oštĕp. Po boku mu jel Ardžuna s Krišnou jako vozatajem. Na velkém počtu kočárů okolo Judhišthiry se vezl obsah jeho pokladnice spolu se služebníky a pomocníky armády. Za vojskem jela dlouhá řada zásobovacích vozů s potravinami, náhradními zbranĕmi a ostatním zbožím. Doprovod tvořily také tisíce lékařů a ranhojičů.

Pánduovci zařídili rozdávání milodarů bráhmanům podél cesty. Míjeli mnoho vesnic a kolonií, ale pečlivĕ se vyhýbali chrámům a poustevnám, aby neznesvĕtili svatá místa, a nepřivolali tak na armádu neštĕstí. Bráhmanové podél celého průvodu miliónů mužů neustále pronášeli védské mantry.

Každou noc za soumraku zastavili a rozbili tábor tam, kde právĕ byli. Tímto způsobem pomalu postupovali vpřed. Šestou noc dorazili na Kurukšétru, kde se utábořili poblíž jezera Hiranvatí. Uprostřed ležení služebníci vztyčili pro Pánduovce velký stan, který sloužil také jako velitelské stanovištĕ. Kolem nĕho postavili stany pro Krišnu, Dhrištadjumnu, Drupadu, Virátu a ostatní vojevůdce. Také potraviny uložili do dobře střežených stanů ve středu tábora. Stohy brnĕní, zbraní a součástí kočárů připomínaly velké kopce, stejnĕ jako hromady obilí, ghí, medu a ostatního jídla.

Shromáždili tisíce slonů, kteří vypadali jako pohyblivé hory v ocelových brnĕních s bodci. Nacházely se tam i všechny druhy bojových strojů na vrhání kamenů, železných koulí, hořícího oleje, oštĕpů a rozžhavených železných střel.

Po poradĕ s Krišnou, Dhrištadjumnou a svými bratry Judhišthira armádĕ přikázal usadit se a čekat na začátek bitvy. Ze vzdálenosti nĕkolika kilometrů k nim doléhal hřmĕní podobný hluk vydávaný kuruovskými vojsky. Nyní bylo jen třeba, aby se setkali vojevůdci obou armád a dohodli se na dni, kdy začne boj.

Když Krišna odjel z Hastinápuru, Durjódhana šel za svými rádci a řekl: „Krišna zmařil náš pokus zajmout Ho a vrátil se k Pánduovcům. Není pochyb o tom, že je na nás rozzloben a bude Pánduovce navádĕt, aby bojovali ze všech sil. Strhne se bitva, z níž nám hrůzou budou vstávat vlasy na hlavĕ. Nemĕli bychom ztrácet čas šikováním vojsk. Nechť se ihned vydají na Kurukšétru. Ať je cesta odsud až tam srovnána a zprůchodnĕna. My sami bychom se mĕli připravit na odjezd.“

Ministři vedení Karnou, Šakunim a Dušásanou vstali ze svých sedadel a nasadili si překrásné čelenky. Radostí z blížící se bitvy se plácali do paží a smáli se. Přinesli si zbranĕ a naložili je na svoje kočáry. Celý Hastinápur jen vřel pohybem mužů připravujících se do bitvy. Mĕsto připomínalo oceán, jehož vlny tvořily vozy, sloni a konĕ a pĕnu lesknoucí se zbranĕ. Bubnování a troubení na lastury byly jeho hukotem a mĕstské paláce horami na pobřeží.

Durjódhanovi působil pohled na jeho hřmotící armádu radost. Osobnĕ dohlížel na nakládání zbraní na tisíce kočárů. Kromĕ luků, šípů, seker, oštĕpů, kyjů a zahrocených holí zde byly obrovské džbány se šťávou z cukrové třtiny a pískem, které se rozpálí a potom vrhnou na nepřítele. Stály tam i velké koše plné jedovatých hadů. Naložily se tisíce metacích zařízení pro všechny druhy střel. Kočáry byly naplnĕny náboji, bombami a dalšími výbušnými zbranĕmi. Pohled na všechny ty zbranĕ povzbudil hrdiny a podĕsil bázlivé.

Shromáždili se bojovníci v zářících, zlatĕ vyšívaných odĕvech ozdobených drahokamy. Mocní muži odĕní v brnĕní a mistři v ovládání zbraní byli přidĕleni jako vozatajové ještĕ mocnĕjším bojovníkům. Kočáry byly vybaveny všemi druhy zbraní a také léky a bylinami k léčení ran. Každý kočár táhli čtyři konĕ se zvonky a perlami kolem krku. Na vysokých žerdích vlály prapory a vĕže kočárů nesly ozdoby, štíty a meče s ostřím namířeným ven. Vypadaly jako pohyblivé pevnosti a bylo obtížné se k nim přiblížit.

Brnĕní velkých bojových slonů zdobily šperky a šňůry perel. Na hřbetĕ každého z nich jelo sedm mužů   —   dva zkušení lučištníci, dva bojovníci s meči, dva s háky a jeden s oštĕpem a trojzubcem. Sloni se při chůzi kolébali ze strany na stranu. Následovali je tisíce obrnĕných a šperky ozdobených praporečníků na koních. Konĕ patřily k nejlepším svého plemene, všichni byli výbornĕ zkrocení a nemĕli ve zvyku hrabat předníma nohama do zemĕ. Jezdce následovala ještĕ početnĕjší pĕchota, jejíž nablýskané brnĕní na slunci jen zářilo.

Když Durjódhana dozíral na svých jedenáct akšauhiní, každou s více než dvaceti tisíci slony, srdce se mu dmulo pýchou. Při pohledu na nekonečný zástup mužů si říkal, jak na nĕ Pánduovci dokáží byť jen pohlédnout. Pro vedení každé jednotky vybral prvotřídní bojovníky a veliteli akšauhiní jmenoval Kripu, Drónu, Šalju, Džajadrathu, Sudakšinu, Kambhódžu, Kritavarmu, Ašvatthámu, Bhúrišravu, Šakuniho a Báhlíku.

Když byly všechny přípravy v plném proudu, Durjódhana přišel za Bhíšmou a pokornĕ ho požádal: „Bez hlavního velitele se i velká armáda v bitvĕ rozpadne jako hrstka mravenců. Velitelé jednotek se zřídkakdy shodnou a obvykle nedůvĕřují jeden druhému. Určitĕ znáš ten příbĕh o kšatrijích rodu Haihaja, jak i navzdory svému malému počtu dokázali v bitvĕ porazit bráhmany spojené s vaišji a šúdry. Když se bráhmanové kšatrijů zeptali, co bylo důvodem jejich úspĕchu, odpovĕdĕli jim: ,My v bitvĕ posloucháme rozkazy pouze té nejmoudřejší osoby, ale vy jste se rozdĕlili a následovali jste svoje vlastní rozmary.̀ Když to bráhmanové vyslechli, vybrali vhodného velitele a kšatriji přemohli.

I my potřebujeme velitele. Ó praotče, vyrovnáš se samotnému Šukrovi. Vždy mi přeješ a nikdy se neodchyluješ z cesty spravedlnosti. Staň se tedy mým generálem. Pro Kuruovce jsi jako Slunce mezi svítícími tĕlesy, Kuvéra mezi jakši, Indra mezi bohy, Méru mezi horami a Garuda mezi ptáky. Budeš-li nás chránit, ani bohové na nebesích nás nemohou napadnout. Kráčej v našem čele jako Kárttikéja vedoucí nebešťany a my tĕ budeme následovat jako telata krávu.“

Vznešený Bhíšma vrhl strohý pohled na Durjódhanu, který stál s rukama pevnĕ sepjatýma: „Může být po tvém, ó vládce lidí, ale stejný vztah jako k tobĕ mám i k Pánduovcům. Mám stejnou povinnost pečovat i o nĕ. Přesto budu bojovat na tvojí stranĕ, jak jsem slíbil.“

Bhíšma si vzpomnĕl, jak kdysi dávno dal slib svému otci, že bude vždy chránit krále v Hastinápuru, i když on sám se nikdy vládcem nestane. Kdo mohl vĕdĕt, že to dopadne takto? Proto když ho Durjódhana před nĕkolika mĕsíci požádal o pomoc v této válce, cítil se zavázán k souhlasu.

Bhíšma se zadíval na velký trůn v síni, na nĕmž sedával jeho otec, a pokračoval: „Kromĕ Ardžuny neznám žádného bojovníka, který se mi silou vyrovná. Oplývá moudrostí a zná mantry pro vyvolávání všech nebeských zbraní. Nestřetneme se však v otevřeném souboji. Mocí svých zbraní dokáži tento svĕt rychle zbavit lidí, bohů i asurů. Každý den zabiji deset tisíc bojovníků, ale žádného z Pánduovců, ó králi.“

Bhíšma dodal: „To, jestli přijmu velení armády, závisí ještĕ na jedné podmínce   —   buď bude bojovat Karna nebo já. Sútův syn a já nemůžeme bojovat společnĕ.“

Karna odsekl: „Již jsem slíbil, že se zdržím boje, dokud budeš bojovat ty. Až budeš zabit, ó synu Gangy, budu s nositelem luku Gándíva bojovat já.“

Durjódhana svolal bráhmany a nechal je provést obřady, které Bhíšmu potvrdily jako hlavního velitele. Když mu pomazali hlavu posvátnou vodou, rozeznĕly se stovky bubnů a lastur. Shromáždĕní bojovníci řičeli radostí. Kdo by je dokázal pod Bhíšmovým velením porazit? Sám dokáže zničit celé armády a nelze ho zabít, dokud se sám nerozhodne zemřít.

Venku před síní se zatím objevila zlovĕstná znamení. Z oblohy pršela krev a zemĕ se třásla. Zvedl se prudký vichr a padaly stromy. Ozývaly se výkřiky nevtĕlených hlasů a vytí šakalů a po obloze se míhaly meteory. Polekaní hastinápurští občané se uchýlili k obĕtem bohům.

Bhíšma vyšel ze sínĕ a vypadal jako Mĕsíc v úplňku. Bráhmanové ho uctili a on nasedl na kočár a vyrazil smĕrem na Kurukšétru v čele velké jednotky vojáků.

Kuruovská armáda se rozložila s táborem na západní stranĕ Kurukšétry. Připomínala ohromné moře a vojáci v blyštivém brnĕní vypadali jako voda jiskřící ve slunečním svitu. Bojovníci křičeli a neustále znĕlo troubení lastur. Konečnĕ nastal čas, po nĕmž kšatrijové neustále touží. Buď zvítĕzí v bitvĕ, nebo zemřou a dosáhnou nebes.

Konec první části