Kapitola 10

Za úsvitu příštího rána šel Bhíšma požádat Durjódhanu o šípy. Když se dozvĕdĕl, že si je na Krišnův příkaz vzal Ardžuna, usmál se. Nepřekvapilo ho to. I kdyby si šípy ponechal, Krišna by nepochybnĕ nalezl nĕjaký způsob, jak mu jeho plán překazit. Dokud Krišna jede na Ardžunovĕ kočáru, Kuruovci jsou ztraceni. Jak dlouho ještĕ může tento boj trvat? Budou muset všichni zemřít dříve, než skončí?

Bhíšma bĕhem oblékání brnĕní řekl: „Zdá se, že Jádava můj slib zmařil. Nemohu obdařit stejnou silou dalších pĕt šípů. Proto dnes nebudu moci pĕt bratrů zabít. Přesto však ve tvém zájmu vyvinu to nejvyšší úsilí. Udĕlám vše, co bude v mých silách. Soustředím se na Ardžunu. I kdybych zabil jen jeho samotného, tvůj zámĕr bude splnĕn.“

Bĕhem příprav na nadcházející den boje Bhíšma pomyslel na Krišnův slib nepoužít v bitvĕ zbranĕ. Dobrá, dnes tento slib podrobí zkoušce. Když ho jaduovský hrdina přimĕl porušit svůj slib, donutí on Krišnu k porušení vlastního slibu. Buď bude muset bojovat, nebo bude svĕdkem smrti svého milovaného Ardžuny.

Bhíšma nastoupil do kočáru a vyrazil do čela armády. Vykřikoval povely a seřadil Kuruovce do tvaru zvaného sarvabhadra podobného orlu s roztaženými křídly. S Kripou, Kritavarmou, Džajadrathou a ostatními králi se postavil před vojáky a do jejich středu. Další mocní hrdinové stáli na pravém a levém křídle, chráníce oddĕlené šiky pĕchoty. Durjódhana stál uprostřed obklopen svými bratry a chránĕn Drónou a jeho synem. Alambuša a jeho rákšasové stáli vzadu spolu s desítkami tisíc ostatních vojáků.

Durjódhana pohlédl na Bhíšmu v čele armády. Starý hrdina zářil mezi Kuruovci jako mĕsíc. Princ cítil, že jeho nadĕje rostou. Kdyby dal Bhíšma do boje veškerou svoji sílu, Pánduovci by byli bezpochyby uvrženi do naprostého zmatku. Přesto se ho jistĕ pokusí všemi prostředky zastavit. Je toho však schopna jen jedna jediná osoba, alespoň jak praví proroctví.

Durjódhana se otočil k Dušásanovi a vykřikl: „Dnes náš praotec v bitvĕ sežehne naše nepřátele jako oheň trávu. To, po čem jsme po všechny ty dlouhé roky toužili, se určitĕ stane. Proto považuji za naši svrchovanou povinnost chránit Bhíšmu. Řekl, že kromĕ Šikhandího zabije každého, kdo mu v bitvĕ zkříží cestu. Mĕli bychom tedy zaručit, aby nemusel čelit Drupadovu synovi. A Šikhandímu bychom nemĕli dovolit, aby ho zabil jako smečka vlků osamĕlého lva.“

Na Durjódhanův rozkaz přijelo Bhíšmu chránit mnoho mocných bojovníků na kočárech. Potom se armáda pohnula vpřed, až se zem zachvĕla.

Na druhé stranĕ pole stály k bitvĕ připravené pánduovské ozbrojené síly odĕné v zářícím brnĕní. V obranném tvaru se daly na pochod proti nepříteli. Ardžuna jedoucí vedle Dhrištadjumny řekl: „Dnes bude Bhíšma zuřit, protože si bude myslet, že jsme ho podvedli. Nechť mu tedy čelí Šikhandí. Tvého bratra ochráním.“

Obĕ armády se srazily. Jejich střet byl divoký, doprovázený válečnými pokřiky a zvukem nesčetných nástrojů. Nad vojáky se vznášeli křičící draví ptáci. Šakali vyli. Všechny svĕtové strany jako by plály a z oblohy pršely kameny. Konĕ a ostatní zvířata ronili slzy a v bĕhu klopýtali. Navzdory tĕmto nepříznivým znamením, která vĕštila krveprolití, se bojovníci hnali do bitvy s plnou vervou. Nemilosrdnĕ se vrhali jeden na druhého, sekali se, řezali a bodali. Bojovníci na kočárech vypouštĕli záplavy šípů, které padaly z nebe jako šedé mraky, zatímco vzduchem létalo nesčetné množství oštĕpů jako hadi se stříbrnými a zlatými křídly.

Z pánduovských řad vyjel Abhimanju a projevil úžasné umĕní a sílu. S kočárem taženým dožluta a dohnĕda zbarvenými koňmi zaútočil na Durjódhanu a jeho oddíl. Vystřelil na prince a jeho stoupence šípy takovou silou a rychlostí, že je to omráčilo a nedokázali se bránit. Jeho neomylné šípy zabily mnoho hrdinných bojovníků na kočárech, kočáry roztříštily a slony srazily k zemi. Abhimanjuovy šípy létaly jako jedovatí hadi plivající oheň. Abhimanju rozprášil kuruovské oddíly jako vítr oblaka. Když se prohánĕl po poli s lukem neustále napnutým do oblouku, stĕží na nĕho dokázali pohlédnout. Když drtil kuruovské bojovníky, považovali ho za druhého Ardžunu. Nikdo u nĕho nedokázal nalézt jedinou slabinu. Zmátl dokonce i Drónu, Kripu a Ašvatthámu, kteří se ho pokusili zastavit. Kuruovci tedy zanechali boje a strachy uprchli.

Durjódhana při pohledu na svoje vojáky v tísni zavolal Alambušu a přikázal mu: „Subhadřin syn sám ničí moje vojáky. Nevidím žádný jiný způsob, jak ho zastavit, než tvým prostřednictvím, ó princi rákšasů. Okamžitĕ se ho vydej zabít. Mezitím Bhíšma, Dróna a já zabijeme Ardžunu.“

Alambuša vyslechl rozkaz, poklonil se a vydal ohlušující řev, který otřásl zemí, a bojovníci při jeho zaslechnutí ztuhli na místĕ. Abhimanju mĕl naopak z rákšasova útoku radost. Uchopil svůj dlouhý luk a vybídl vozataje, aby mu vyjel vstříc. Když střílel na Alambušu a jeho stoupence šípy, vypadal, jako by na kočáře tančil.

Rákšasové začali drtit oddíly podporující Abhimanjua. Alambuša se pohyboval tak rychle a energicky, že v mžiku pobil tisíce bojovníků. Jeho šípy padaly jako jedovatý déšť a stravovaly pánduovské vojáky. Pĕt Draupadiných synů vidĕlo rákšasovu odvahu a zaútočili na nĕho jako pĕt planet na Slunce. Judhišthirův syn Prativindhja mu množstvím ostrých, za letu svištících šípů prorazil brnĕní. Zářící rákšasa, jemuž z ran vytékala krev připomínal temný mrak, zpoza jehož okrajů prosvítají rudé paprsky slunce. Synové Pánduovců nepřestávali na Alambušu střílet ze všech stran hrozivé šípy, až se tĕžce soužen a zranĕn rozzuřil jako had, kterého nĕkdo neopatrnĕ kopl. Pod tíhou útoku se nedokázal vzpamatovat, skrčil se v kočáře a na nĕkolik okamžiků ztratil vĕdomí.

Když se rákšasa probral, vstal a vzkypĕl hnĕvem. Vystřelil dlouhé šípy s opeřením z kánĕte, kterými přesekal luky a prapory svých protivníků. Všech pĕt bratrů stojících proti nĕmu utrpĕlo vážná zranĕní. Šílený Alambuša vystřeloval svoje smrtící šípy s tak dĕsivou silou, že zabily čtyřspřeží táhnoucí kočáry každého z jeho soupeřů i s jejich vozataji. Znovu a znovu bratry probodával šípy podobnými ohnivým meteorům.

Neustále střílející Alambuša se rozehnal proti svým nepřátelům, aby je zabil, ale když se k nim přiblížil, zastavila ho salva šípů vystřelených Abhimanjuem. Rákšasa obrátil pozornost k Subhadřinu synovi a mezi obĕma hrdiny se rozpoutala divoká bitva. Nejprve na sebe nĕkolik okamžiků hledĕli očima rudýma vztekem. Oba zařvali, a zatímco kolem sebe vzájemnĕ kroužili na kočárech, sevřeli luky. Náhle oba vystřelili šípy a luky zaznĕly jako údery hromu. Rákšasa použil síly iluze a Abhimanju mu odpovĕdĕl nebeskými zbranĕmi.

Obloha mezi obĕma bojovníky se zaplnila oblakem šípů, a když se vysoko nad zemí srážely a padaly na zem, dštil z nich oheň a dým. Oba bojovníci, hledajíce slabinu svého protivníka, si probodávali hruď, paže a nohy. Přestože byli zasaženi mocnými šípy, které jim trčely z tĕl jako stromy na hoře, žádný z nich necouvl.

Potom Abhimanju vystřelil šípy, které hladce proletĕly rákšasovým tĕlem a zabodly se do zemĕ jako rudí hadi plazící se do díry. Alambuša bolestí zalapal po dechu a odvrátil tvář. Svojí mystickou silou zahalil bojištĕ závojem tmy, takže nikdo nic nevidĕl. Nato Abhimanju vyvolal súrja- astru a tato zářivá zbraň bojištĕ opĕt osvĕtlila. Abhimanju potom zahalil svého protivníka sítí zlatých šípů. Rákšasa se pod tvrdým tlakem uchyloval k mnoha přeludům a šalebným mámením. Nechal, ať se na bojišti objeví podivné bytosti, a na Abhimanjua ze všech stran pršely všemožné planoucí zbranĕ.

Abhimanjua z klidu nevyvedl. Šálivé vidiny rozptýlil svými nebeskými zbranĕmi. Alambuša, jehož mystické síly Krišnův synovec neutralizoval, byl přemožen, seskočil z kočáru a dal se na útĕk.

Po porážce rákšasy začal Abhimanju drtit kuruovské vojáky jako rozzuřený slon lotosy v jezeře. Jen Bhíšma ho mohl zastavit. Kuruovského praotce podporovalo mnoho dalších mocných bojovníků na kočárech. Množství pánduovských bojovníků zase pomáhalo Abhimanjuovi a strhla se všeobecná řež.

Na jiném místĕ bojištĕ se Durjódhana, Dróna, Kripa, Sušarmá a trigartská armáda střetli s Ardžunou. Obĕ strany vyvolávaly nebeské zbranĕ a útočily na sebe plnou silou. Dróna a Ardžuna v boji připomínali Šivu a Jamarádžu. Bojovali nemilosrdnĕ, zapomínaje na svůj příbuzenský vztah.

Trigartové Ardžunu opakovanĕ vyzývali a ze všech stran ho zasypávali šípy. Přestože byl jejich silným přívalem zasažen, lehkostí ruky je odrazil. Dokonce i nebešťané chválili jeho umĕní.

Ardžunu útok tolika bojovníků najednou rozzuřil a vyvolal váju-astru. Tato neodolatelná zbraň vytvořila bouři, která rozmetala bojovníky, kočáry a slony po celém poli. Dróna ji při pohledu na spoušť, kterou způsobila, odrazil zbraní šaila. Vítr ustal a z oblohy padali lidé a konĕ.

Ardžuna pohybující se oslňující rychlostí vystřelil nespočet šípů, které trigartským oddílem otřásly. Bojovníci na kočárech ženoucí se proti Ardžunovi s křikem padali ze svých roztříštĕných kočárů. Rychle ho obklíčili Durjódhana, Kripa, Ašvatthámá, Šalja, Báhlíka a řada dalších kuruovských mahárathů. Bhagadatta a Šrutáju, vedoucí oddílu slonů, obklopili Bhímu, jehož podporoval jeho mladší bratr.

Zatímco početní bojovníci drželi oba Pánduovce v šachu, Bhíšma se přiblížil k Judhišthirovi. Kuruovský velitel vĕdĕl, že kdyby zajal Judhišthiru, bylo by po válce. Obklíčil ho tedy tisícovkami kočárů a jezdců. Nejstarší Pánduův syn podporován Dhrištadjumnou, Sátjakim, Šikhandím a dalšími hrdiny však jeho útok odrazil.

Když kolem sebe Bhíma uvidĕl množství slonů, olízl si koutky úst a usmál se. Sevřel kyj a s řevem seskočil z kočáru. Bojovníci na slonech se kolem nĕho semkli a pohánĕli kolébající se zvířata svými háky. Bhíma uprostřed oddílu slonů vypadal jako slunce mezi temnými mraky. Potom se jako bouře rozptylující mraky začal rychle pohybovat mezi svými protivníky. Sloni zasažení Bhímovým kyjem ryčeli.

Sloni při boji bodali Bhímu svými kly. Krví vytékající z jeho ran se podobal kvetoucímu stromu ašóka. Chytal slony za kly, vytrhával jim je a srážel ryčící zvířata údery kyje. Přestože tito sloni mĕli velmi dobrý výcvik v drcení a zabíjení, Bhíma jich dokázal pobít celý oddíl. Přeživší sloni bĕželi jako šílení vlastními řadami zpĕt a rozdupávali přitom vojáky i kočáry.

Ardžuna mezitím odrazil bojovníky, kteří ho obklopili. Kuruovci se rozprchli. Bhíma i Ardžuna pak přišli na pomoc Judhišthirovi, který stále vzdoroval Bhíšmovĕ útoku. Rozlícený Bhíšma sám rozdrtil velkou skupinu Sómaků. Ačkoliv to byli lítí bojovníci, Bhíšmovi čelit nedokázali.

Viráta, Drupada a jeho dva synové přijeli před Bhíšmu, vyzvali ho a probodli šípy posetými drahokamy. Šikhandí vyjel vpřed, vykřikl výzvu a vystřelil sto šípů, ale Bhíšma na nĕ neodpovĕdĕl. Šikhandímu se vyhnul a napadl Drupadu a Virátu. Dhrištadjumna přijel se svým kočárem dopředu a vystřelil tři šípy, které Bhíšmovi prorazily brnĕní a zabodly se mu do hrudi. Koupal se ve vlastní krvi a na bojišti zářil ještĕ víc než kdy předtím. Nehnul ani brvou a zasáhl Dhrištadjumnu dvaceti pĕti šípy a dalším šípem přeťal Drupadův luk.

V tom okamžiku tam dorazili Bhíma s Ardžunou a bitva zuřila dál. Obĕ armády neznaly strach. Vojáci útočili na svoje protivníky se zdviženými zbranĕmi rozhodnuti zemřít jako hrdinové a s myslí zamĕřenou na nebesa. Mnoho bojovníků padlo na zem. Leželi tam a s úsmĕvem umírali. Konĕ divoce pobíhali sem a tam s mrtvými jezdci visícími ze sedel. Bojovníci padali ze svých kočárů z roztříštĕným brnĕním a uťatými údy. Padlo tolik mužů, že se zdálo, jako by po zemi tekla řeka krve unášející hlavy, paže, nohy a trupy. Hrdiny ten pohled povzbuzoval a zbabĕlce dĕsil.

Se vzrůstajícím krveprolitím začali králové a kšatrijové spílat Durjódhanovi. „Veškerá tato zkáza vzešla z pošetilosti tohoto prince a jeho slepého otce. Proč Dhritaráštra, muž pokřivené mysli a zámĕrů, zaslepený chamtivostí, bezhříšným Pánduovcům závidĕl?“

Durjódhana se při zaslechnutí tĕchto výkřiků zachmuřil. Pohlédl na Bhíšmu a Drónu a zvolal: „Neposlouchejte ten křik. Odhodlanĕ bojujte a zabijte naše nepřátele předtím, než oni zničí nás. Ó praotče, proč váháš?“

Bhíšma se otočil k Durjódhanovi a zvedl ruku v tichém souhlasu. Rozhlédl se po poli. V jisté vzdálenosti spatřil Ardžunův prapor tyčící se nad bitevní vřavou a slyšel na nĕm řvát Hanumána. Bhíšma opĕt pomyslel na Krišnu. Jádava brzy spatří svého nejdražšího přítele v nebezpečí. Svojí prohnaností mohl zachránit Pánduovce včera večer, ale nyní by pro Ardžunovu záchranu musel udĕlat více. Bhíšma se při té myšlence zaradoval. Ať se Krišna rozhodne pro cokoliv, bude to nepochybnĕ pro dobro jeho i svĕta.

Bhíšma nařídil vozataji vyjet Ardžunovi vstříc. Pamĕtliv svého slibu zabil každého vojáka, kterého uvidĕl. Když dorazil na místo, Ardžuna zrovna bojoval se Sušarmou a jeho armádou a jako sám Ničitel nemilosrdnĕ pobíjel jejich bojovníky. Nikdo se před nĕho nemohl ani na okamžik postavit, aniž by byl sražen jeho šípy. Mnoho bojovníků tváří v tvář nemožnému úkolu bojovat s Ardžunou vydĕšenĕ prchlo. Nĕkteří opouštĕli svoje konĕ, jiní kočáry a další slony, aby v panice utekli. Ostatní ujíždĕli plnou rychlostí pryč, aniž by se ohlédli. I když se Sušarmá snažil svoje vojáky znovu seskupit, nevĕnovali mu pozornost. Zanedlouho krále v bitvĕ podporoval již jen jeho bratr. Durjódhana si všiml jeho tĕžké situace a přispĕchal mu na pomoc. Spolu s Bhíšmou pak Ardžunu napadli salvami šípů.

Ostatní Pánduovci pospíchali Ardžunovi na pomoc a k Bhíšmovi se zároveň přidali další vznešení kuruovští bojovníci. Netrvalo dlouho a strhla se velká bitva mezi nejlepšími bojovníky obou stran. Sátjaki a Kritavarmá zapomnĕli na svoje dlouholeté přátelství a pustili se do boje. Dróna bojoval s Drupadou, Bhíma s Báhlíkou a Durjódhana se Šakunim a nĕkolika dalšími Dhritaráštrovými syny s Judhišthirou a dvojčaty.

Bhíšma zabíjel pánduovské vojáky jako šílený. Zdálo se, že se k nĕmu nedokáže přiblížit ani zosobnĕná Smrt. Na Bhíšmu útočilo deset tisíc nebojácných a v bitvĕ neochvĕjných bojovníků na kočárech z rodů Čedi, Káší a Karúša, ale všechny je pozabíjel.

Teď se dala na útĕk pánduovská armáda. Když to vidĕl Krišna, řekl: „Ó Pártho, hodina, na kterou jsi tak dychtivĕ čekal, přišla. Splň slova, která jsi pronesl ve Virátovĕ paláci. Před shromáždĕnými králi jsi prohlásil: ,Zabiji všechny Durjódhanovy bojovníky vedené Bhíšmou a Drónou.̀ Splň svoje slova, ó hubiteli nepřátel. Mysli na povinnosti svého stavu a neváhej. Bojuj a zabij Bhíšmu, než zničí naši armádu.“

Ardžuna stál na kočáře se sklonĕnou hlavou. Vĕdĕl, že přišel čas, kdy se bude muset pokusit zabít svého dĕda. S hlubokým smutkem pohlédl na Krišnu a odpovĕdĕl: „Tíživá je povinnost kšatriji v tomto svĕtĕ. Usiluje o bohatství a moc a zabíjí přitom ty, kteří by zabiti být nemĕli. A přesto, ó Džanárdano, tĕ musím poslechnout. To je moje svrchovaná povinnost. Řiď tedy moje konĕ k tomu ctnostnému muži, z nĕhož vychází neodolatelná záře. Dnes Bhíšmu zabiji.“

Krišna se chopil opratí a konĕ následovali Jeho vůli. Pánduovští vojáci se při pohledu na Ardžunu ženoucího se do boje s Bhíšmou znovu sešikovali.

Bhíšma vyrazil svůj válečný pokřik a zahalil Ardžunův kočár závojem šípů. Krišna se s kočárem útoku obratnĕ vyhnul a Ardžuna vystřelil šíp s širokým ostřím, který rozštípl Bhíšmův luk na dvĕ poloviny. Bhíšma okamžitĕ nasadil tĕtivu dalšímu, ale předtím, než na nĕj mohl přiložit šíp, ho Ardžuna znovu zničil. Bhíšma se usmál a Ardžunu pochválil: „Výbornĕ, výbornĕ, ó bojovníku mocných paží.“

Kuruovský velitel se vyhnul Ardžunovým šípům, vzal další luk a otočil se, aby na nepřítele vystřelil dvanáct šípů. Krišna opĕt útok zmařil obratným řízením kočáru. Žádný z Bhíšmových šípů nenašel svůj cíl a neškodnĕ prosvištĕl kolem. Bhíšma svůj útok zesílil předvídaje Krišnovy úhybné manévry a zasáhl Ho i Ardžunu četnými šípy. Krišna s Ardžunou poranĕní Bhíšmovými šípy vypadali stejnĕ impozantnĕ jako pár mladých jalovic, které se vzájemnĕ poranily rohy. Ardžuna Bhíšmův útok odrazil, ale uvĕdomil si, že milovaného dĕda nedokáže zasáhnout plnou silou.

Bhíšma pokračoval v neúnavném útoku na Ardžunu a zároveň napadl pánduovské vojáky kolem. Drnčení jeho luku se slévalo v jediný nepřerušovaný zvuk a jeho hrozivé šípy létaly do všech stran. Prolétaly tĕly bojovníků, koní a slonů, zabíjely je a potom se zarývaly do zemĕ.

Bhíšma soustředil útok na Ardžunův kočár. Zasáhl Krišnu množstvím šípů, až se jaduovský hrdina při řízení koní na svém sedadle otřásl. Bhíšma s hlasitým smíchem zaplavil Ardžunu tisícovkami šípů. Přesto mu Pánduův syn vzdoroval jen vlažnĕ.

Krišna s údivem sledoval Bhíšmovu odvahu. Vypadalo to, že kuruovský bojovník se chystá pozřít tři svĕty. Bhíšma stál v bitvĕ jako Ničitel v den vesmírné zkázy. Když Krišna vidĕl, že zabíjí nejpřednĕjší pánduovské bojovníky a Ardžuna nebojuje ze všech sil, zamyslel se. Kdyby mu v tom nic nebránilo, Bhíšma by dokázal pozabíjet spojené armády bohů a asurů. Pokud Ardžuna nĕco neudĕlá, podlehne Bhíšmovým smrtícím šípům i on. Již teď byla jeho situace vážná.

Krišna si říkal: „Zabiji Bhíšmu sám. Nemohu jen nečinĕ přihlížet vyvražďování Pánduovců. Ardžuna z úcty k Bhíšmovi nedĕlá to, co by mĕl. Proto ulehčím Pánduovcům jejich břímĕ zabitím nejlepšího z mužů v této bitvĕ.“

Když Krišna takto uvažoval, Bhíšma zesílil svůj útok. Použitím nebeských zbraní vystřelil tolik šípů, že jimi zahalil všechny svĕtové strany kolem Ardžuny. Oblohu, zemi ani slunce nebylo vidĕt. Judhišthirovi vojáci byli drceni a zatlačeni zpĕt neodolatelnou hradbou šípů. Nato seskočili ze svých kočárů a strachy uprchli. Ardžunův kočár jimi byl zcela zakryt a nebylo vidĕt ani jeho, ani Krišnu, pouze vysokou žerď jeho praporu. Dhrištadjumna si všiml, že je v úzkých, a proto zatroubil na lasturu a přispĕchal mu na pomoc.

Krišna rychle otočil kočár a podařilo se Mu vyhnout Bhíšmovĕ útoku. Když vidĕl přijíždĕt Dhrištadjumnu, zvolal: „Ó hrdino, naši muži ustupují. Praotec je zabíjí jako lev jeleny. Pohleď! Sám zabiji toho hrdinu neochvĕjných slibů se všemi jeho stoupenci a Dhritaráštrovými syny. Ó vládce Sátvatů, když se rozzlobím, nikdo Mi neunikne. S velkou radostí zajistím Adžátašatruovi vítĕzství.“

Krišna odhodil opratĕ a seskočil z kočáru. Uchopil poblíž ležící kolo kočáru a zdvihl je nad hlavu, jako kdyby to byla Jeho vlastní oblíbená zbraň Sudaršana-čakra. Hnal se k Bhíšmovi jako lev útočící na slona. Cíp Jeho žlutého odĕvu vlál ve vzduchu plném prachu a podobal se blesku tančícímu na temném mraku. Kolo v Jeho ruce jako by samo zářilo a vypadalo stejnĕ krásnĕ jako prvotní lotos, z nĕhož se narodil Brahmá. Krišnova tmavá paže se podobala stonku onoho lotosu a Jeho okouzlující tvář pokrytá kapkami potu byla jeho vnitřkem.

Při pohledu na Krišnu odhodlaného zabít Bhíšmu, Kuruovci cítili, že jejich konec je nablízku. Krišna vypadal jako všeničící mrak sámvartaka, který se objevuje na konci stvoření.

Bhíšmovi se třásly údy a oči se mu zalily slzami. Zde je Pán vesmíru, který porušil vlastní slib, aby ochránil svého oddaného. Kuruovský hrdina odhodil zbranĕ a rozpřáhl paže. Když se Krišna přiblížil, vykřikl: „Pojď sem, pojď, můj Pane! Ó svrchovaný Bože, Pane všech bohů, klaním se Ti. Když vidím, jak jsi porušil svůj slib, jen abys zachránil svého přítele, a tím jsi mi splnil moje přání, jsem spokojen. Sraž mĕ z tohoto kočáru, ó Kéšavo. Zabiješ-li mĕ, ó Džanárdano, potká mĕ velké štĕstí. Moje sláva a důstojnost budou oslavovány ve všech svĕtech.“

Ardžunu pohled na Krišnu porušivšího slib nebojovat zahanbil. Byla to jeho chyba. Kdyby se v boji s Bhíšmou snažil, nebylo by toto nutné. Ovšem, Krišnův slib znĕl, že ve válce nepozvedne zbraň, a kolo bylo stĕží možné považovat za zbraň, ale přesto Ho budou pošetilí lidé za zdánlivĕ nečestný čin odsuzovat.

Ardžuna položil luk a seskočil z kočáru. Rozbĕhl se za Krišnou a jeho brnĕní se v pozdnĕ odpoledním slunci blýskalo. Krišna urazil témĕř polovinu vzdálenosti k Bhíšmovi. Při bĕhu s kolem nad hlavou mu horní část odĕvu spadla do bahna. Hledĕl na Bhíšmu očima rudýma vztekem a vykřikl: „Ty jsi příčinou tohoto velkého krveprolití. Moudrý ministr, který se ubírá po cestĕ ctnosti, by mĕl zastavit zlotřilého krále všemi prostředky. Není-li to možné, mĕl by takového hříšného vládce ponechat svému osudu.“

Ardžunovi se podařilo Krišnu dostihnout. Vrhl se vpřed a zachytil Krišnovy nohy. Krišna však pokračoval v bĕhu smĕrem k Bhíšmovi i s Ardžunou držícím se Jeho stehen.

Bhíšma se poklonil, a když se Krišna přiblížil, odpovĕdĕl Mu: „Vždy mluvíš pravdu, ó Pane. Řekl jsem Dhritaráštrovi, ať Durjódhanu zavrhne tak jako Bhódžové Kansu, ale neposlechl mĕ. Osud je jistĕ všemocný.“

Ardžuna vlečený Krišnou zaryl nohy do zemĕ a po dalších deseti krocích, kdy Ho pevnĕ svíral ze všech sil, Krišnu konečnĕ zastavil. Ardžuna se pustil Jeho stehen a padl Mu k nohám. „Utiš svůj hnĕv, ó Kéšavo. Jsi bezpochyby útočištĕm Pánduovců, ale neporušuj, prosím, svůj slib. Ó Pane, Tvoje slova znĕla: ,Nechopím se zbraní.̀ Nezpronevĕř se svému slibu. Přísahám při svých synech a bratrech, že svůj slib dodržím. Uvidíš mĕ teď bojovat jako nikdy předtím. Ó Krišno, na Tvůj příkaz Kuruovce vedené Bhíšmou nepochybnĕ zničím.“

Po vyslechnutí Ardžunova slibu se Krišna upokojil a spustil kolo kočáru dolů. Bhíšma s úžasem přihlížel, jak se Krišna s Ardžunou otočili a kráčeli zpĕt ke svému kočáru. Tehdy také zapadlo slunce a násilnosti pro ten den skončily. Na obou stranách se ozvaly lastury a armády se stáhly. Bitvou unavení bojovníci se vydali do svých táborů a rozmlouvali o úžasné události mezi Krišnou a Bhíšmou. Sám kuruovský velitel myslel jen na Krišnu, když odvádĕl svoje ozbrojené síly k nočnímu odpočinku. Obraz jaduovského hrdiny bĕžícího k nĕmu se zdviženým kolem navždy zůstane v jeho srdci.