Kapitola 11

V pánduovském táboře si všichni povídali jen o Bhíšmovi. Příští den bude již desátým dnem bitvy a kuruovský velitel stále ničí jejich armádu. Zdá se, že není způsobu, jak ho zastavit. Kdyby dnes Krišna nevzal vĕci do vlastních rukou, mohl být zabit dokonce i Ardžuna. Určitĕ se mu nevyrovná žádný bojovník ve třech svĕtech.

Když se Pánduovci radili se svými spojenci, Judhišthira řekl: „Ó Kéšavo, Bhíšma se prohání po bojišti jako všeničící oheň. Když stojí s pozvednutými zbranĕmi a tváří planoucí hnĕvem, neodvažujeme se na nĕho ani pohlédnout. Dokázali bychom přemoci i boha smrti třímajícího svůj kyj, Varunu se smyčkou či Indru s hromoklínem, Bhíšmu však nikoliv. Ó Krišno, opĕt uvažuji o tom, že z této bitvy odstoupím. Tolik hrdinů padlo. Je zřejmé, že tento boj nikdo nepřežije. Bhíšma naše vojáky zničí. Jsme jako hmyz vrhající se do plápolajícího ohnĕ. Proto chci teď radĕji zanechat boje a strávit zbytek svých dnů askezí. Co mi radíš, ó Džanárdano? Moji mysl souží rozpory a pochyby.“

Přestože Krišna celý den vynakládal všechny síly jako Ardžunův vozataj, byl svĕží a bez poskvrnky. Na hrudi mu visela girlanda nevadnoucích lotosů a náhrdelníky perel a drahokamů. Zvedl půvabnou ruku a odpovĕdĕl: „Ó synu Dharmy, nepoddávej se zármutku. Máš na svojí stranĕ bojovníky rovné bohům. Všichni tvoji bratři jsou připraveni splnit v bitvĕ tvoje rozkazy a všichni jsou neporazitelní. I Já jsem zde, abych ti byl ku prospĕchu, ó mocný vládce. Jen Mi poruč a osobnĕ Bhíšmu zabiji. Co bych pro tebe neudĕlal, ó synu Pándua? Mohu Bhíšmu vyzvat a zabít ho před Durjódhanovýma očima. I kdyby se Ardžuna zdráhal, Já váhat nebudu. Jestli máš pocit, že zabitím Bhíšmy dosáhneme vítĕzství, pak sám vyjedu a ukončím jeho život.“

Krišna přelétl všechny Pánduovce láskyplným pohledem: „Ten, kdo je nepřítelem vás bratrů, je i Mým nepřítelem. Tvoji přátelé jsou Mi drazí jako vlastní příbuzní. Ardžuna je Můj přítel, příbuzný a žák. Pro nĕho bych si vyřízl a daroval i vlastní maso. Také on by za Mĕ položil život.

I když jsem připraven udĕlat vše potřebné, myslím, že Ardžuna by mĕl dodržet svůj slib. To on by mĕl praotce zabít, ne Já. Je zde také proroctví o Šikhandím, který se bude nĕjakým způsobem podílet na Bhíšmovĕ záhubĕ. Praotcova smrt se blíží. Ztratil zdravý rozum a již nerozezná dobro od zla. Proto se nyní postarejme o jeho smrt.“

Judhišthira odpovĕdĕl: „Je to přesnĕ tak, jak říkáš, Madhusúdano. Dokážeš zničit celý vesmír se všemi jeho pohyblivými a nehybnými tvory. Jsem si jist, že s pomocí Tebe samotného získám vše, po čem toužím, ale nemohu dopustit, aby Tvoje slova vyšla kvůli mnĕ naprázdno. Dost na tom, že jsi dnes témĕř porušil svůj slib. Bhíšmu zabít nesmíš. Myslím, že se nám podaří najít nĕjaký jiný způsob, můj Pane.“

Judhišthirovi bratři souhlasnĕ přikývli. Krišna je jejich druhé já. Nikdy by nedokázali naslouchat, když Mu kdokoliv cokoliv vytýká a hanobí Ho. Krišnova slova mají vést všechny lidi. Kdyby porušil svůj slib, pak by ostatní následovali Jeho příklad a celý svĕt by zanikl. Lidé by nebrali Jeho pokyny vážnĕ a skončili by v pekle.

Judhišthira si vzpomnĕl na to, co mu na počátku bitvy řekl Bhíšma, a pronesl: „Bhíšma samotný nám prozradí, jak ho zabít. Bĕda, jak ohavná je povinnost kšatriji, že se nyní musím snažit zabít toho, kdo se stal naším otcem, když jsme otce postrádali. Toho, kdo vždy usiloval o naše dobro a miloval nás jako svoje vlastní, toho starého praotce chci teď zabít.“

Krišna konejšil lkajícího Judhišthiru: „Vzmuž se, ó hrdino. Syn Gangy se rozhodl následovat Durjódhanu, a tak se v této bitvĕ smrti nemůže vyhnout. Promluvil jsi správnĕ. Musíme si vyslechnout od Bhíšmy samotného, jak ho lze zabít. Tak znĕl slib, který ti dal. Pojďme teď za ním a ještĕ jednou ho pokornĕ požádejme. Pokud se ho zeptáš, určitĕ ti řekne pravdu. Ó Judhišthiro, svlékni si brnĕní a půjdeme navštívit syna Gangy.“

Služebníci sejmuli Pánduovcům brnĕní, a ti doprovodili Krišnu do kuruovského tábora. Byli uvedeni do Bhíšmova stanu a poklonili se u jeho nohou. Bhíšmova tvář se při pohledu na nĕ rozjasnila. „Vítej, ó nejlepší z Vrišniho potomků. Vítejte i vy všichni synové Pándua.“

Bhíšma stojící v bílém hedvábném odĕvu jen zářil. Pokynul dlouhou paží k mnoha skvĕlým zlatým sedadlům seřazeným kolem nĕho na hedvábných kobercích. Když se návštĕvníci posadili, usedl i on a řekl: „Co mohu udĕlat pro vaše potĕšení? Učiním to z celého srdce, i kdyby to bylo nesmírnĕ obtížné.“

Judhišthira sepjal ruce. Při pohledu na Bhíšmu se mu vybavily společnĕ strávené roky v Hastinápuru. Srdce mu zjihlo a stĕží dokázal promluvit. Pohlédl na Krišnu, aby si dodal síly, zhluboka se nadechl a oslovil starého kuruovského vládce: „Ó Bhíšmo, ó vysoce učený, prosím, řekni nám, jak můžeme v tomto boji zvítĕzit. Jak můžeme ukončit tento masakr? Ó pane, řekni nám, prosím, jak tĕ můžeme porazit. V bitvĕ na tobĕ není patrná ani jediná slabina. Tvůj luk je neustále zcela napnut. Nikdo není schopen vidĕt, kdy bereš šípy, kdy je přikládáš k luku a kdy střílíš. Kdo by se ti mohl odvážit postavit, když oplýváš takovou hrůzu nahánĕjící chrabrostí? Každý den pobíjíš vĕtší část mojí armády a obávám se, že s námi bude brzy konec. Proto k tobĕ opĕt přicházím, jak znĕl tvůj pokyn, ó praotče.“

Bhíšmou pohled na Judhišthiru a jeho bratry pohnul. Všichni byli poznamenáni jizvami, které utrpĕli v bitvĕ. Všichni mu hledĕli s úctou do tváře. Jak jen se lišili od Durjódhany a jeho bratrů! Bhíšma vĕdĕl, že kdyby teď Judhišthirovi řekl, ať zanechá boje a království přenechá Kuruovcům, poslechl by. Nebylo nic, co by Pánduovci neudĕlali pro potĕšení starších členů svého rodu. Kdyby jen Dhritaráštrovi synové byli stejní jako tito ctnostní bratři   —   k tomuto hroznému krveprolití by nikdy nedošlo. Je tu však Krišna. Určitĕ si přál a také to tak zařídil, aby všichni králové Zemĕ

a bojovníci zahynuli. Vždyť tolik z nich mĕlo ateistickou, a dokonce démonskou povahu. Očividnĕ chtĕl Zemi od jejího břemene ulehčit.

Po nĕkolika okamžicích Bhíšma řekl: „Ó synu Kuntí, dokud jsem naživu, nezvítĕzíš. To ti říkám popravdĕ. Zabij mĕ a vítĕzství je tvoje. Dávám ti svolení, ó synu Kuntí, abys mĕ zabil, jak se ti zlíbí. Až zemřu, budou přemoženi i všichni ostatní na naší stranĕ.“

Judhišthira s obtížemi promluvil: „Prosím, popiš nám podrobnĕ, jak se můžeme zhostit tohoto zdánlivĕ nemožného úkolu, ó moudrý. Možná bychom dokázali porazit Indru s hromoklínem v ruce nebo Jamarádžu s jeho kyjem, ale ty se zdáš být neporazitelný.“

Bhíšma pozdvihl ruce: „Je tomu tak, jak říkáš, ó králi. Když tĕmato rukama svírám zbranĕ a bojuji, nikdo mi neodolá. Bude možné se ke mnĕ přiblížit jen tehdy, když je skloním. Zde je můj slib, který neporuším: ,Nepozdvihnu zbranĕ proti neozbrojenému, tomu, jehož brnĕní a prapor jsou roztříštĕny, kdo strachy prchá, kdo se vzdává, kdo má jen jednoho syna, proti tĕlesnĕ postiženému, ženĕ nebo tomu, kdo má ženské jméno.̀ Ó synu Pándua, se žádným z nich nebudu nikdy bojovat.“

Bhíšma položil Judhišthirovi ruku na rameno a vysvĕtlil, co má na mysli: „Drupadův chrabrý a rozhnĕvaný syn, který je ve tvojí armádĕ znám jako Šikhandí, je tím, kdo způsobí můj pád. V minulosti byl ženou, jak je každému známo. Proto mu nezasadím ránu, ani když mĕ napadne. Postav ho do čela útoku a Ardžuna nechť stojí za ním. Jen Dhanandžaja nebo slavný Krišna mĕ mohou v bitvĕ porazit. Bude-li proti mnĕ stát Šikhandí, nebudu bojovat. Potom mĕ bude Ardžuna schopen zabít. Učiň to, ó Judhišthiro, a zvítĕzíš.“

Když Bhíšma domluvil, Pánduovci vstali ze svých sedadel, jeden po druhém se mu poklonili, dotkli se jeho nohou a požádali ho o svolení odejít. Také Krišna položil ruce na Bhíšmovy nohy a poklonil se mu až k zemi. Potom všichni opustili stan a zanechali Bhíšmu o samotĕ. Cestou do svého tábora promluvil Ardžuna ke Krišnovi. Když svého přítele oslovil, do tváře se mu vehnala krev a hlas se mu zalkl. „Ó Vásudévo, když jsem si v dĕtství hrál, vylezl jsem velkodušnému Bhíšmovi na klín a zašpinil jsem mu šaty. Vyšplhal jsem se na nĕho a oslovil ho ,otčè. Ten hrdina mi laskavĕ odpovĕdĕl: ,Nejsem tvůj otec, ale otec tvého otce, ó potomku Bharaty.̀ Jak ho mohu zabít, ó Mádhavo? Ať pobije naše vojáky. Za žádných okolností ho nejsem schopen zabít. Co si o tom myslíš, ó Krišno?“

Krišnův hlas byl přísný: „Ó Džišnu, když jsi slíbil, že Bhíšmu zabiješ v bitvĕ, jak se tomu teď můžeš vyhnout, aniž by ses zpronevĕřil svojí kšatrijské povinnosti? Poraž ho, ó synu Kuntí. Jestli nezabiješ syna Gangy v bitvĕ, nemůžeš v této válce nikdy doufat ve vítĕzstí. Bohové určili, že Bhíšma se brzy odebere do sídla Smrti. Jen ty ho můžeš přemoci. Neváhej.

Vyslechni si ode Mĕ prastarý pokyn Brihaspatiho: ,Je třeba zabít i starce, staršího člena rodu nebo osobu obdařenou všemi ctnostmi, přijdou-li s nepřátelskými úmysly, a kohokoliv jiného, kdo se dostaví s úmyslem zabít.̀ To je vĕčná povinnost kšatrijů, ó Dhanandžajo. Boj, ochrana poddaných a provádĕní obĕtí   —   to vše bez nečestných úmyslů   —   jsou jejich svaté povinnosti.“

Ardžuna kráčel polem a hledĕl před sebe do tmy. Vĕdĕl, že tomuto boji se nemůže vyhnout, zvláštĕ když ho Krišna opakovanĕ pobízí. Bezesporu je to jeho povinnost, v jejímž splnĕní mu brání jen citové pouto. Musí to nĕjak překonat. Sevřel opratĕ svého bílého konĕ a odpovĕdĕl se zarputilostí v hlase: „Ó Krišno, Šikhandí se jistĕ narodil proto, aby způsobil Bhíšmovu smrt. Jakmile ho Bhíšma spatří, upustí zbranĕ. Proto, jak sám navrhl, při útoku na praotce postavme Šikhandího do čela. Já se potom postarám o vše potřebné.“

Pánduovci se vrátili do tábora se smíšenými pocity. Nyní vĕdĕli, že jejich vítĕzství na sebe nenechá dlouho čekat, ale jen za cenu Bhíšmova života. Spílajíce Durjódhanovi a jeho starému otci vstoupili do svých stanů, aby si přes noc odpočinuli.

Saňdžaja popsal Dhritaráštrovi boje, jejichž výsledkem byla smrt jeho synů, a odmlčel se. Slepý král se dal opĕt do pláče, bil se do prsou a zmítal sebou na svém velkém trůnĕ. „Bĕda, všechno je moje chyba. Proč jsem nenaslouchal Vidurovi? Kde je teď můj učený bratr? Kam až to vše dospĕje, ó Saňdžajo? Jaké útočištĕ má starý a unavený muž, který přišel o syny i další příbuzné?“

Saňdžaja se pokusil zarmouceného vládce ukonejšit. Nedostávalo se mu však slov. Bitva se ubírá nevyhnutelným smĕrem. Dhritaráštra mnohokrát slyšel o tom, jak dopadne. Nyní Bhíma zabíjí jeho syny jednoho po druhém tak, jak přísahal. Přimĕje to však Dhritaráštru k tomu, aby si uvĕdomil svoji chybu? Jeho sebezatracování přece není nic nového. Pokaždé, když Kuruovce postihlo neštĕstí, projevoval lítost, ale tyto pocity byly hned pryč, jakmile se doslechl, že v bitvĕ dobyli vítĕzství.

Královy vzlyky ustaly a Saňdžaja pokračoval v zevrubném popisu bitvy. Když popisoval, jak Bhíšma v bitvĕ řádí jako zosobnĕná Smrt, krále to podle očekávání povzbudilo. Předklonil se a bedlivĕ naslouchal Saňdžajovu líčení toho, jak praotec na hlavu poráží pánduovské vojáky.

Potom mu Saňdžaja popsal to, co se stalo v Bhíšmovĕ stanu. Dhritaráštra se zhrozil. „Proč náš praotec prozradil, jak může zemřít? Jak může nĕco takového být jeho povinností? Myslím, že ho bitva unavila. Dozajista upřednostňuje Pánduovy syny před mými. Bĕda, nemyslím si, že budu schopen příští den naslouchat o boji, který má přinést pád takového hrdiny.“

Dhritaráštrovy vzlyky opĕt zaplnily prázdnou komnatu, kde se Saňdžajou sedĕl. Rozléhaly se truchlivĕ síní a Saňdžaja přitom upíral pohled na zdobený trůn, na nĕmž sedával Bhíšma.