Kapitola 13

Prostornou Dhritaráštrovo komnatou se rozléhal jeho žalostný hlas: „Jak Bhíšma padl? Jak padl ten, který mĕl místo zubů šípy, místo úst luk a místo jazyka meč, ten trýznitel nepřátel, který v jejich řadách šířil hrůzu a zkázu jako slunce ničící temnotu, hrdina v bitvĕ nepřemožitelný jako mocný Indra, který si dokázal podmanit i samotnou smrt? Jak Šikhandí s Ardžunou způsobili jeho pád?“

Král se nedal utĕšit. Zarmoucen byl i sám Saňdžaja, který sedĕl se sklonĕnou hlavou u Dhritaráštrových nohou. Plačící slepý vládce pokračoval: „Poté, co deset dní ničil nepřátelské vojáky a dokázal vykonat i ty nejobtížnĕjší činy, nyní zapadl jako slunce. Následkem mých špatných rad vypouštĕl tento Bharatův potomek nevyčerpatelnou záplavu šípů jako Indra déšť a v bitvĕ zabíjel statisíce bojovníků. Teď leží na holé zemi jako mohutný strom vyvrácený vĕtrem. Jak mohl být on, jehož nedokázal přemoci ani Parašuráma, tento atiratha oplývající silou bez hranic, poražen v bitvĕ? Ó Saňdžajo, když slyším, že Bhíšma padl, pak v tomto svĕtĕ jistĕ již nic podivuhodného není!“

Král požádal Saňdžaju, ať mu podrobnĕ popíše, jak byl Bhíšma přemožen. Saňdžaja mu totiž sdĕlil pouze zprávu o Bhíšmovĕ porážce, a nikoliv podrobnosti, jak k tomu došlo. Dhritaráštra zdĕšenĕ naslouchal Saňdžajovu líčení událostí, které vedly k Bhíšmovĕ pádu. Jakmile si Saňdžaja znovu vybavil ten výjev, z očí mu vytryskly slzy. Když skončil, Dhritaráštra opĕt propukl v pláč.

„Moje srdce je jistĕ z kamene, když se mi nepukne po vyslechnutí této zprávy. Pravda, inteligence a politická moudrost byly v proslulém Bhíšmovi přítomny v neomezené míře. Kdo by ho dokázal přemoci? Moji synové teď, když umírá, jistĕ žalostnĕ naříkají. Musejí bĕdovat jako lidé, kteří chtĕjí přeplout oceán, ale vidí, že jejich loď se potopila. Naše armáda musí připomínat panikou zachvácené stádo dobytka, které přišlo o pastýře. Jakou cenu mají naše životy, když jsme zavinili smrt našeho mocného otce, nejpřednĕjšího ze ctnostných lidí?“

Dhritaráštra tiše sedĕl v potemnĕlé komnatĕ. Jeho osobní služebníci stáli poblíž s čámarami zplihle visícími po jejich boku. Bylo slyšet jemné tóny truchlivé hudby a bráhmany pokračující v pronášení védských modliteb v palácovém chrámu.

Po nĕkolika minutách požádal král Saňdžaju, ať mu zopakuje detaily bitvy: „Přeji si znát všechny podrobnosti Bhíšmova posledního dne. Kdo bojoval po jeho boku a kdo za ním? A co podnikli moji synové na ochranu tohoto hrdiny? K jakým dalším bojům došlo, zatímco Bhíšma čelil Pánduovcům? Nebudu-li znát i ten poslední detail, nebudu mít klid, Saňdžajo.“

Saňdžaja vše znovu popsal a Dhritaráštra pozornĕ naslouchal. Když domluvil, bylo témĕř ráno. Král však netoužil po lůžku. Řekl: „Je jisté, že žádným způsobem nedokážeme ujít smrti. Všemocný Čas nakonec pozře vše v tomto svĕtĕ. Ó Saňdžajo, prosím, řekni mi, co udĕlali moji synové po Bhíšmovĕ pádu. Koho zvolili velitelem? Jak v sobĕ nalezli sílu pokračovat?“

S přicházejícím ránem vyložil Saňdžaja králi, co se přihodilo koncem desátého dne. Potom oba muži odešli, aby se vĕnovali své ranní koupeli. Dhritaráštru odvedli jeho služebníci do koupelny. Po dokončení náboženských obřadů a modliteb se vrátili do sínĕ a Saňdžaja začal líčit události jedenáctého dne.

Když od Bhíšmy odešli všichni králové, Karna tiše opustil svůj stan a rozjel se přes bojištĕ. Zatímco se na východní obzor vyhoupl mĕsíc, projíždĕl na svém ryšavém koni strašidelnĕ osvĕtlenými výjevy zkázy. Supi mávali křídly a hyeny vrčely, když kolem nich projíždĕl k místu, kde ležel Bhíšma na svém lůžku ze šípů.

To místo bylo snadné nalézt   —   Bhíšmu obklopovalo sto bojovníků s rozžatými pochodnĕmi, aby udržovali zvířata v uctivé vzdálenosti.

Karna sesedl a padl Bhíšmovi k nohám. Hovořil zalknutým hlasem: „Jsem syn Rádhy, ó nejpřednĕjší z Kuruovců. Jsem ten, na nĕhož jsi vždy hledĕl jako na nepřítele.“

Bhíšma otevřel oči a otočil se ke Karnovi. Propustil stráže a řekl mu, aby přišel blíž. Potom laskavým hlasem promluvil: „Pojď sem, milý synu. Vždy jsi stál proti mnĕ, protože ses mĕ vždy snažil překonat. Kdybys sem nepřišel, v ničem by se ti nedařilo.“

Bhíšma necítil vůči Karnovi žádný hnĕv. Káral ho jen z opravdové starosti o nĕho. Starý kuruovský vůdce vĕdĕl, kdo Karna je, a vždy si přál jeho blaho. Lehce zvedl hlavu: „Ó hrdino mocných paží, jsi synem Kuntí, nikoliv Rádhy. Adhiratha není tvůj otec   —   zplodil tĕ mocný bůh Slunce, ó hrdino. To jsem slyšel od Nárady i od Vjásy. Nemůže to být lež. Ó dítĕ, necítím vůči tobĕ žádnou zášť. Hovořil jsem hrubĕ jen proto, abych tĕ zastavil. Vidĕl jsem, že bys bezdůvodnĕ urážel Pánduovce, a proto jsem se snažil učinit přítrž chování, které by tĕ dovedlo jen k neblahým koncům.“

Karna klečel po Bhíšmovĕ boku a při pohledu na Bhíšmův stav mu zrak zakalily slzy. Navzdory mnoha vzájemným hádkám si praotce vždy vážil. Nemohl popřít Bhíšmovu vznešenost a moc a vĕdĕl, že jeho slova nebyla nikdy záštiplná, třebaže je bylo obtížné přijmout.“

Bhíšma bolestí zavřel oči a pokračoval: „Ó Karno, tvoje zrození provázel hřích. Následkem toho byla tvoje inteligence vždy zvrácená, aniž by to byla tvoje chyba. Proto jsem se tĕ snažil ve shromáždĕní kšatrijů napravit. Přesto se odvahou a silou vyrovnáš Ardžunovi. Jsi oddán bráhmanům, držíš se povinností svého stavu a v ničem nezaostáváš za nebešťany. Dnes se vzdávám veškerého hnĕvu, který jsem vůči tobĕ v minulosti cítil. Jestli mi chceš prospĕt, připoj se ke svým bratrům, Pánduovcům. Nechť s mým pádem skončí vaše nepřátelství. Usmiř se spolu s Durjódhanou s Pánduovci, ať vidíme všechny krále svĕta zbavené úzkosti a nebezpečí.“

Karnova hlava poklesla: „To vše vím, ó hrdino mocných paží. Vím, že jsem synem Kuntí. Ona mĕ však za svého syna neuznala a vychoval mĕ vozataj. Když jsem se tak dlouho tĕšil z Durjódhanova bohatství a přátelství, jak mohu zklamat jeho nadĕje? Budu usilovat o jeho dobro a nebudu brát ohled na svoje bohatství, syny, manželku, a dokonce ani tĕlo nebo čest. Popudil jsem Pánduovce proti sobĕ, abych posloužil jeho zájmům. Výsledek je nevyhnutelný a nelze jej už teď zmĕnit. Který človĕk se odváží překonat osud vlastním úsilím?“

Karna se rozhlédl po mĕsícem zalitém poli. Bylo poseto tĕly. Příští den bude bojovat. Čekal dlouho. Jak slýchal každý den o boji a o tom, kolik Durjódhanových vojáků bylo zabito, jeho zklamání rostlo. Toužil ukázat svému příteli vdĕčnost za vše, co pro nĕho udĕlal. Teď přišla jeho šance. Sepjal ruce a řekl: „Ó praotče, nemohu jen tak zapomenout na nepřátelství, které vůči Pánduovcům cítím. I když vím, že jsou nepřemožitelní, chránĕni Vasudévovým mocným synem, přesto proti nim budu bojovat. Dej mi, prosím, k tomu svolení a zapomeň, prosím, také na jakákoliv krutá slova, která jsem snad kdy vyslovil na tvoji adresu.“

Bhíšma se zahledĕl do Karnovy tváře a vidĕl jeho odhodlanost. „Jestli se nedokážeš vzdát nepřátelství vůči Pánduovcům, pak ti, ó Karno, dávám svolení. Zamĕř svoji mysl na nebesa a bojuj s nimi ze všech sil. Ardžuna tĕ pošle do blažených končin vyhrazených hrdinům, kteří v boji nikdy neustupují. Odhoď nadutost, spolehni se na svoji odvahu a usiluj o smrt bojovníka. Co může být pro kšatriju slavnĕjšího? Jdi s mým požehnáním. Promíjím ti veškerá hrubá slova, kterými jsi mĕ kdy mohl častovat.“

Poté Bhíšma znovu zavřel oči. Karna vstal a nasedl na konĕ. Bĕhem nĕkolika okamžiků zmizel v temnotĕ, zanechávaje Bhíšmu opĕt ležet v jógové meditaci.

Ihned po východu slunce jedenáctého dne šli Pánduovci i Kuruovci za Bhíšmou. Poklonili se mu a stáli u nĕho, zatímco mu služebné potíraly čelo a spánky santálovou pastou. Služebníci ho také posypali celými zrnky neloupané rýže a na krk mu povĕsili voňavé girlandy z lesních a lučních kvĕtů. Tisíce lidí z táborů se přišly podívat na Bhíšmu ležícího na lůžku ze šípů. Žasli nad jeho duchovní silou a odhodlaností. Kuruovský vůdce čekal na svůj poslední okamžik jako vznešený asketa, který po letech půstu nechává obíhat životní sílu ve svých kostech.

Vojáci obou armád odložili brnĕní a zbranĕ a shromáždili se kolem padlého hrdiny. Bhíšma otevřel oči a rozhlédl se, přičemž lehce pohnul hlavou. Zvedl ruku a řekl: „Přineste mi, prosím, vodu.“

Jakmile Kuruovci zaslechli, že je Bhíšma chraplavým hlasem oslovil, okamžitĕ přinesli džbány studené vody a také jídlo, které před nĕho položili.

Bhíšma zavrtĕl hlavou: „Již nepřijmu žádné předmĕty lidského požitku. Opustil jsem lidskou společnost a ležím zde na loži ze šípů, jen dokud nenastane vhodný okamžik pro moji smrt. Kde je Ardžuna?“

Ardžuna předstoupil a zůstal stát před Bhíšmou se sepjatýma rukama: „Co by sis přál, abych udĕlal, ó praotče?“

„Moje tĕlo plane. Jsem celý probodaný tvými šípy a cítím nesmírnou bolest. Ústa mám vyschlá a přeji si napít se vody, kterou dokážeš obstarat pouze ty.“

Ardžuna sňal z ramene Gándívu a řekl: „Ano, obstarám ti vodu.“ Třikrát Bhíšmu obešel a potom přiložil k luku zářivý zlatý šíp. Pronesl mnoho védských manter, obdařil šíp silou nebeské zbranĕ pardžanja a vystřelil ho do zemĕ u Bhíšmovy hlavy. Ihned vytryskla čistá, chladivá voda podobná nektaru, jejíž pramen dopadl přímo do Bhíšmových úst.

Shromáždĕní kšatrijové překvapením zalapali po dechu a začali Ardžunovi provolávat slávu a mávat svými odĕvy. Kuruovci se při pohledu na Ardžunovo umĕní otřásli strachem.

Když Bhíšma uhasil žízeň, řekl: „Ó hrdino mocných paží, tvůj čin není nijak úžasný, protože jsi vtĕlením dávného mudrce Nary. Jsi nejlepší ze všech lučištníků a spolu s Krišnou jsi schopen činů, které překonávají i možnosti bohů. Vlastníš všechny nebeské zbranĕ.“

Bhíšma pohlédl na Durjódhanu: „Ó synu Dhritaráštry, jen pohleď na Ardžunovu odvahu. Nikdo ho nedokáže porazit v bitvĕ ani za pomoci spojených sil bohů a asurů. Proto nechť mezi vámi ode dneška ustane veškeré nepřátelství. Ať válka skončí s mým pádem. Dej polovinu království Judhišthirovi a žijte spolu v míru. To by pro tebe a tvůj rod bylo nejprospĕšnĕjší. Pokud kvůli zvrácenému chápání nevezmeš moji radu vážnĕ, brzy budeš litovat svojí pošetilosti.“

Bhíšmovi působila řeč obtíže. Jeho hlas se vytratil a on zavřel oči. Durjódhana neřekl nic. Karna stál po jeho boku a hledĕl zlovĕstnĕ na Ardžunu. Bylo jasné, že bitva nekončí. Králové se znovu poklonili Bhíšmovi a vrátili se do svých táborů. Oblékli si brnĕní, vyčištĕné a naleštĕné po předchozím dni boje, a nasedli na konĕ a kočáry. Potom plni chmur vyjeli na bojištĕ následováni vlnami pĕchoty v brnĕní a vyzbrojené oštĕpy a meči. Velcí sloni se kolébali vpřed a zuřivĕ troubili. Když se obrovské armády shromáždily, zaznĕly lastury a bubny.

Karnu v jeho stanu obsluhovalo množství služebníků. Přinesli jeho zářivé brnĕní posázené stovkami drahokamů a lesklou přilbu. Karna mĕl odhodláním pevnĕ sevřené rty. Natáhl si rukavice z ještĕří kůže a kožené chrániče předloktí. Služebníci naložili do jeho kočáru tisíce naolejovaných šípů s železným a ocelovým ostřím. Přidali i padesát nejlepších luků a také meče, kyje, sekery, šipky a oštĕpy.

Karna nastoupil do kočáru s čelem potřeným červenou santálovou pastou a ovĕnčený čerstvými kvĕty. Všude kolem bráhmanové provádĕli védské obřady pro zajištĕní příznĕ osudu. Když vyjel, hudebníci začali bít do kotlů a rozeznĕli trubky. Karna stojící na široké plošinĕ kočáru řekl svému vozataji: „Zavez mĕ ihned na místo, kde stojí Ardžuna. Neunikne mi, i kdyby ho chránila všepohlcující Smrt. Střetnu se s ním v bitvĕ a buď ho pošlu do příštího svĕta, nebo se tam v Bhíšmových stopách odeberu sám.“

Ke Karnovi se brzy připojil Durjódhana a oba přátelé se rozjeli postavit se do čela kuruovských vojsk. Ostatní bojovníky pohled na nĕ natolik povzbudil, že řvali a rozeznívali tĕtivy luků.

Durjódhana při pohledu na Karnu zářícího jako oheň bez kouře cítil, že jeho nepřátelé jsou již předem zabiti. Usmál se a řekl: „Ó nejpřednĕjší z lidí, v tobĕ jsem nalezl vhodného velitele svých vojáků. Řekni mi nyní, co pro naši armádu považuješ za prospĕšné. Po Bhíšmovĕ pádu postrádáme velitele. Armáda bez velitele je zničena jako loď na volném moři zbavená kormidla. Povĕz mi, kdo by podle tebe mĕl být hlavním velitelem.“

Karna mávl paží smĕrem k předním bojovníkům na kočárech: „Prakticky každý z tĕchto vznešených bojovníků by mohl vést tvoji armádu. Všichni ovládají vĕdu o boji a zdobí je neochvĕjná chrabrost. Přesto může být naším velitelem jen jeden muž. Musíme být opatrní, abychom neodradili ty, kdo nebudou vybráni. Proto se domnívám, že bychom mĕli zvolit Drónu. Je nejstarší a nejzkušenĕjší. Však je také učitelem mnoha hrdinů, kteří v této válce bojují. Proti jeho velení nebude nikdo nic namítat. Velitelem svojí armády bys mĕl určit Drónu, tak jako bohové v nadĕji, že porazí démony, zvolili svým velitelem Kárttikéju.“

Durjódhana souhlasil a odjel za Drónou. Zatímco oba muže uctívali a opĕvovali básníci a pĕvci, Durjódhana řekl: „Ó vznešený hrdino, nikdo z celého tohoto zástupu králů nemůže být tak dobrým ochráncem jako ty. Jsi bráhmana a máš vznešený původ. Znáš Védy a tvoje umĕní, síla a moudrost nemají obdoby. Staň se naším hlavním velitelem jako Indra v čele nebešťanů. Kdo se ti na bojišti vyrovná? Povedeš-li nás, neodváží se k nám přiblížit ani Ardžuna.“

Dróna se na svém kočáře tyčil do výšky a o bok si opíral mohutný luk. Se svými bílými vlasy a plnovousem a ve stříbrném brnĕní zářil jako mĕsíc v bezmračné noci. Zvedl ruku v žehnajícím gestu a odpovĕdĕl: „Znám Védy a jejich šest dodatků včetnĕ vĕdy o zbraních. Proto budu bojovat s Pánduovými syny. Porazím vojska Paňčálů a Sómaků a budu se prohánĕt po poli a nahánĕt hrůzu našim nepřátelům. Pochybuji však, ó vládce, že se mi podaří zabít Dhrištadjumnu, neboť tento hrdina se zrodil, aby mne zabil.“

Durjódhana nevĕnoval proroctví pozornost a nechal provést obřad jmenování Dróny velitelem. On sám, Durjódhana, mohl zajistit, aby se Dhrištadjumna k Drónovi ani nepřiblížil. V každém případĕ bylo tĕžké uvĕřit, že by mĕl paňčálský princ k zabití Dróny dostatek sil. Oba se již střetli při různých příležitostech a Dróna pokaždé prokázal, že je silnĕjší. Možná se ukáže, že to takzvané proroctví jsou jen plané řeči.

Když obřad skončil, kuruovští vojáci vyrazili pokřik a najednou rozeznĕli nástroje. Dróna opĕt nastoupil do kočáru s hlavou stále mokrou od posvátné vody použité při obřadu a vedl armádu do bitvy. Ještĕ než začal boj, řekl: „Ó vznešený králi, cítím se poctĕn tímto postavením hlavního velitele. Chci ti to nĕjak oplatit. Prosím, řekni mi, co si přeješ, a já budu usilovat, abych toho dosáhl.“

Durjódhana se na okamžik zamyslel a odpovĕdĕl: „Ó učiteli, jestli mi chceš prokázat laskavost, pak zajmi Judhišthiru a přiveď mi ho.“

Dróna vypadal překvapenĕ: „Nejstarší syn Kuntí má štĕstí, že si přeješ jeho zajetí a nikoliv smrt. Je nepochybnĕ úžasné, že ani ty vůči nĕmu nedokážeš chovat zášť. Proč si ho nepřeješ zabít, ó panovníku? Neukončila by jeho smrt tento spor a nepřinesla by ti vítĕzství? Nebo si snad místo zabití Pánduovců s nimi přeješ obnovit bratrský vztah?“

Na Durjódhanových ústech se objevil potutelný úsmĕv: „Judhišthirova smrt, ó učiteli, by mi vítĕzství nepřinesla. Kdyby byl zabit, Ardžuna by se natolik rozzuřil, že by nás naprosto zničil. Pochopil jsem, že ani nesmrtelní nedokáží zabít všech pĕt tĕchto bratrů. Proto vidím Judhišthirovo zajetí jako prostředek, jak si zajistit vítĕzství. Až si ho podrobíme, válka skončí. Opĕt ho vyzvu ke hře v kostky a pošlu všech pĕt bratrů zpátky do lesů. To mi pomůže k vítĕzství.“

Dróna se na okamžik zahledĕl na usmívajícího se Durjódhanu. Bylo očividné, že v jeho srdci k žádné zmĕnĕ nedošlo. Byl pevnĕ rozhodnutý. Přesto si Dróna pomyslel, že ho čeká povinnost. Zhluboka se nadechl. „Jestli hrdinný Ardžuna nebude Judhišthiru chránit, můžeš ho považovat za zajatce   —   bude-li však Ardžuna stát před ním, nebudu schopen to provést. Dokonce ani Indra se všemi nebešťany by nedokázal Ardžunu přemoci a zajmout Judhišthiru před jeho očima. Mohu být jeho učitelem, ale je o mnoho let mladší a získal zbranĕ známé jen nejlepším z bohů. Musíš ho nĕjak oddĕlit od Judhišthiry a já se potom pokusím krále zajmout.“

Durjódhana Drónovi provolal slávu. S vĕdomím, že straní Pánduovcům, kuruovský vojevůdce oznámil Drónův slib všem ostatním velitelům. Chtĕl zajistit, že Dróna bude vázán svým slovem. Když se Kuruovci o tomto plánu doslechli, spustili radostný pokřik. Jistĕ jim již brzy připadne vítĕzství. Kdo by dokázal Drónovi odolat?

Zpráva o Durjódhanovĕ zámĕru se brzy donesla Judhišthirovi. Zavolal si k sobĕ Ardžunu a řekl: „Ó nejpřednĕjší z lidí, nyní musíš zaručit, že mi budeš v boji vždy na dohled. Dróna bude hledat svoji příležitost. V okamžiku, kdy se vzdálíš, na mĕ zaútočí jako lev pronásledující kořist.“

Ardžuna stál před svým starším bratrem od hlavy k patĕ oblečen ve svém neproniknutelném brnĕní. Zvedl Gándívu a odpovĕdĕl: „Neopustím tĕ, ó vládce lidí. Ačkoliv bych nikdy nesnesl pohled na zabitého Drónu, dokud žiji, nedovolím mu, aby tĕ zajal. Obloha se všemi hvĕzdami může spadnout, Zemĕ se může rozbít na kusy, ale Dróna tĕ v mojí přítomnosti nezajme. Durjódhanův plán je marný, na to se můžeš spolehnout. Vždy se snažím dodržet svoje sliby, ó králi. Proto se Dróny neboj.“

Ardžuna nastoupil do kočáru a zaujal svoje místo v čele armády spolu s Dhrištadjumnou a Abhimanjuem. Zatímco vedli svoje šiky do bitvy, na všechny svĕtové strany se rozlehl ohlušující řev. Judhišthira obklopený svými ostatními bratry jel tĕsnĕ za Ardžunou následován obrovským paňčálským vojskem.