Kapitola 15

Po rozhodnutí přeskupit Kuruovce se Dróna odebral za Sušarmou. Řekl mu: „Ó králi, tvůj slib zůstává nesplnĕn. Nepochybuji, že Ardžuna tvoji výzvu znovu přijme. Jdi se svými bratry a odveď toho hrdinu na jih. My se opĕt pokusíme chytit Judhišthiru do pasti.“

Sušarmá se svými třemi zbývajícími bratry okamžitĕ vyrazil. Následovali je přeživší Samšaptakové, Trigartové a Nárájanové. Všichni bojovníci zatroubili na lastury a zařvali. Jejich mysl byla upřena na vítĕzství nebo na smrt.

Když Ardžuna proti sobĕ spatřil Sušarmu, jak troubí na lasturu a vyzývá ho, oddĕlil se od pánduovské armády a vyrazil opĕt k nĕmu. Postupné manévry ho přivedly k jihu, zatímco Dróna seskupil zbytek kuruovských sil do čakravjúhy.

Brzy vznikl kruhový útvar, jehož klíčová místa střežili neporazitelní kuruovští předáci. Vojáci v řadách postupovali k Pánduovcům. Durjódhana a jeho bratři stáli uprostřed s Karnou a Kripou. V čele útvaru stál Dróna a jeho syn podporováni mnoha králi a jejich oddíly, které se za nimi roztahovaly do obrovského kruhu.

Dróna obestoupil nepřátele a vypustil stovky okřídlených šípů. Proti pánduovské armádĕ náhle vyletĕla mohutná vlna šípů spolu s oštĕpy, šipkami, železnými koulemi a bojovými sekerami. Vzduchem se nesly výkřiky bojovníků.

Judhišthira vidĕl, že se jeho nepřátelé rozestavĕli do neproniknutelné čakravjúhy, a zamyslel se. Jen Ardžuna ví, jak tento útvar prolomit. Svým bratrům se o tom zmínil, ale neprozradil jim tajemství, kterým se od Dróny naučil. Judhišthira si však vzpomnĕl, jak Ardžuna říkal, že o tom jednou hovořil se Subhadrou a slyšel ho Abhimanju. Princ je jejich jediná nadĕje. Judhišthira ho nechal zavolat a řekl: „Ó synu, domnívám se, že kromĕ tebe není v naší armádĕ nikdo jiný schopný prolomit útvar vojáků, který se k nám teď blíží. Tvůj otec, Krišna a Pradjumna jsou jediní bojovníci na Zemi, kteří znají toto tajemství   —   a já vím, že ty jsi jeho čtvrtým znalcem, jelikož jsi je vyslechl od svého otce. Ó hrdinný princi, Dróna si jistĕ přeje prorazit touto neprolomitelnou formací naše řady. Až nás uvede ve zmatek, pokusí se mĕ zajmout. Řekni mi, milé dítĕ, dokážeš si dnes prorazit cestu tímto vojskem?“

Abhimanju stál hrdĕ na svém kočáře. Sličný mladík odĕný v lesklém brnĕní s lukem v ruce a vlajícím praporem vypadal přesnĕ jako mocný hrdina mezi bohy. Přestože mu bylo jen šestnáct let, byl již jedním z nejpřednĕjších bojovníků v pánduovské armádĕ. Jeho odpovĕď Judhišthirovi však odhalovala nejistotu: „Ó králi, to, co říkáš, je pravda. Znám způsob, jak tento útvar prolomit a vstoupit do nĕho, ale nemyslím si, že se mi podaří dostat se z nĕj opĕt ven. Tomu mĕ můj otec dosud nenaučil. Budu jako hmyz, jehož vhání hnĕv do ohnĕ. Jestli mĕ potká nĕjaké nebezpečí, budu lapen.“

Judhišthira ho uklidnil: „Neboj se, ó hrdino mocných paží. Moji bratři a já budeme přímo za tebou spolu s Dhrištadjumnou, Sátjakim a všemi Paňčály, Kékaji, Matsji a Prabhadraky. Budeme tĕ chránit ze všech stran.“

Bhíma, který rozhovor zaslechl, dodal: „Budeme tĕ tĕsnĕ následovat, ó hrdino. Jakmile se do té formace dostaneme, rozbijeme ji.“

Uklidňující slova jeho strýců vzbudila v Abhimanjuovi důvĕru. Zdvihl meč a řekl nahlas: „Dnes vydobudu slávu rodinám mojí matky i mého otce. Přeji si potĕšit svého otce i strýce. Všechny bytosti uvidí, jak já, jediné dítĕ Vrišniů, drtím zástup nepřátel. Pokud nĕkdo, s kým se dnes střetnu, unikne živ nebo se mi nepodaří do útvaru proniknout, nebudu se považovat za syna Párthy ani Subhadry.“

Judhišthira princi požehnal: „Nechť jsou tvoje slova pravdivá, ó synu Subhadry, a nechť tvoje síla vzrůstá již od této chvíle, kdy hovoříš. Nyní jdi a my nebudeme daleko za tebou s vojáky, kteří nijak nezaostávají za nebešťany.“

Abhimanju pohlédl na postupující Kuruovce. Přikázal svému vozataji: „Ó Sumitro, vyjeď s koňmi proti Drónovým oddílům. Prolomím jeho formaci, tak jako slunce rozptyluje mraky.“

Sumitra, syn Krišnova vozataje Dáruky, vyjel smĕrem k Drónovi. Zatímco kočár rachotil přes pole, promluvil pln obav: „Je mojí povinností tĕ chránit, ó nejlepší z lidí. Zvaž pečlivĕ tĕžké břemeno, které jsi vzal na svá bedra. Dróna mistrnĕ ovládá všechny druhy zbraní. Kolem nĕho jsou v mocném útvaru seskupeni bojovníci, kteří ještĕ nepoznali porážku. Na druhé stranĕ jsi ty, dítĕ vychované v přepychu. Nepoznal jsi útrapy tĕžkých bojů. Bude to jistĕ tvá nejobtížnĕjší bitva.“

Abhimanju se zasmál: „Ó vozataji, kdo je tenhle Dróna? Kdo vůbec jsou všichni ti kšatrijové, kteří ho podporují? Bojoval bych s Indrou sedícím na Airávatovi, jemuž pomáhají nebešťané. Co činí tyto nepřátele způsobilými bojovat byť s pouhou mojí šestnáctinou? Já, jehož strýcem je Višnu, který přemáhá svĕt, a otcem slavný Ardžuna, se neroztřesu strachem před žádným nepřítelem ve třech svĕtech. Jeď dál, Sumitro, přímo k Drónovi.“

Sumitra pohlédl na pevnou zeď nepřátelských vojáků. S tĕžkým srdcem pobídl konĕ se zlatými a stříbrnými čabrakami. Kočár se řítil k Drónovi a Abhimanju na nĕho a na všechny bojovníky po jeho boku střílel salvy šípů.

Podle praporu se znakem stromu karnikára, zlatého deštĕ, Dróna poznal Ardžunova syna. Princ ženoucí se na Kuruovce připomínal mladého lva útočícího na stádo slonů. Dróna vydal rozkazy a zahájil protiútok.

Abhimanju Sumitru pečlivĕ vedl, a když se pod kosým úhlem přiblížil ke kuruovským řadám, kočár provádĕl klamné manévry ze strany na stranu. Dál tvrdĕ útočil na Drónu a zároveň vypustil šípy na bojovníky po jeho bocích a za ním. Když pod jeho útokem ustoupili, Abhimanju náhle zmĕnil smĕr vpravo. Omráčil Drónu sty ocelovými šípy, prohnal se kolem nĕho a prolomil útvar za užaslého přihlížení Kuruovců.

Po rozpadu vnĕjšího okraje útvaru se strhl hrozivý boj. Nepřehledná bitva mezi princem a hustĕ na sebe namačkanými vojáky připomínala víry, které vznikají při soutoku Gangy s oceánem. Kolem Abhimanjua se semkl velký počet bojovníků na slonech, jezdců, vozatajů i pĕšáků a všichni křičeli radostí.

Subhadřin syn začal svoje nepřátele srážet šípy a prohánĕl se mezi nimi jako tornádo. Kuruovcům se zdálo, že bojují se stovkami Abhimanjuů najednou. Se zvuky různých hudebních nástrojů se mísily výkřiky: „Zabij ho!“ „Bojuj se mnou!“ a „Kam jdeš?“ Bojový pokřik, drnčení tĕtiv a řinčení zbraní, ryk slonů, řev bojovníků, cinkot ozdob a rachot kol kočárů dohromady vytvářely ohlušující, bouřlivý hluk, z nĕhož se všem ježily chlupy a vstávaly vlasy na hlavĕ.

Abhimanju se prohánĕl po poli a zabíjel kuruovské bojovníky po statisících. Jeho rychlost a hbitost nemĕly obdoby. Vojáci, kteří mu čelili, se podobali můrám letícím do ohnĕ. Abhimanju vbrzku pokryl zemi tĕly mrtvých bojovníků, tak jako knĕz pokládá při obĕti na zem trávu kuša. Uťaté paže s mohutnými svaly ozdobené náramky a zlatými přívĕsky stále svíraly zbranĕ. Další paže ležely s roztaženými dlanĕmi, podobné pĕtihlavým hadům, které rozházel Garuda. Přitažlivĕ vyhlížející hlavy ozdobené skvĕlými přilbami a potřené nejlepšími voňavkami se válely po zemi jako zralé plody spadlé ze stromů.

Jakmile se Ardžunův syn ocitl v kuruovské vjúze, jezdil v ní do všech stran. Byl tak rychlý, že na nĕho nikdo ze soupeřů nedokázal zamířit. Jeho šípy létaly jako proudy zlatých slunečních paprsků. Kosil obrovské slony s jezdci, jejichž brnĕní a výstroj zůstávaly ležet bez ladu a skladu. Jezdci padali ze sedel zabiti šípy, které proletĕly jejich tĕly. Jejich konĕ se strachy vzpínali a Abhimanju je nekonečnými salvami srážel k zemi. Zvířatům zmítajícím se v kalužích krve vylézaly oči z důlků a z tlam jim visely jazyky.

Abhimanju posílal muže i zvířata do blažených končin padlých hrdinů, znovu a znovu útočil a vydával hrozivý bojový pokřik. Předvádĕl různé úhyby, které se líbily kuruovským hrdinům, a ti obdivnĕ křičeli. Navzdory jejich nejvyššímu úsilí zamĕřit na nĕho svoje zbranĕ nedokázali v jeho obranĕ nalézt žádnou skulinu. Naopak, když se k nĕmu přiblížili, zasahovaly je desítky jeho šípů.

Kuruovci se podobali asurské armádĕ drcené Skandou. Subhadřin syn se mezi nimi pohyboval nebojácnĕ a rychle a zanechával za sebou stopu zkázy. Tisíce kuruovských bojovníků odhodily zbranĕ a uprchly z boje. Opustili svoje zranĕné příbuzné a přátele a zmatenĕ se hnali na všechny strany. Ryčící sloni a hbití konĕ se plnou rychlostí vzdalovali od Abhimanjua a přeskakovali padlé vojáky, kteří pokryli krví nasáklou zem.

Durjódhana zuřil a bez ohledu na vlastní bezpečí zaútočil s řevem na Abhimanjua. Drónu to vydĕsilo a vykřikl na bojovníky kolem sebe: „Zachraňte krále!“ Ašvatthámá, Kripa, Karna, Šakuni, Šalja a dalších šest bojovníků se zamĕřilo na Abhimanjua. Mladého prince zahalil hustý příval šípů. Otáčel se na plošinĕ svého kočáru a odrážel je vlastními, zatímco se Sumitra manévry kočáru vyhýbal útoku. Probodl každého z útočníků palčivými šípy, které bylo v letu stĕží vidĕt.

Kuruovští bojovníci napadli Abhimanjua ze všech stran. Dštili na nĕho tisíce šípů, ale princ je buď odrazil, nebo se jim obratnĕ vyhnul. Nĕkteré sice pronikly jeho obranou a probodly mu brnĕní, ale nehnul ani brvou. Pečlivĕ zamířil a dvanácti šípy rozbil kočár krále Ašmaky, mocného kuruovského spojence. Dalšími šesti zabil královy čtyři konĕ, vozataje i krále samotného.

Jakmile kuruovští vojáci vidĕli, že král padl, otočili se a prchli. Durjódhana s Karnou bojovali bok po boku zasypávajíce Abhimanjua salvami šípů. Abhimanju je snášel jako hora přívaly deštĕ a vystřelil na Karnu mocný šíp schopný prorazit jeho brnĕní. Šíp ho zasáhl do ramene a zaryl se mu hluboko do tĕla. Karna se bolestí otřásl jako hora při zemĕtřesení a klesl v mdlobách do kočáru.

Abhimanju pak omráčil Durjódhanu šestnácti šípy a vzápĕtí zabil čtyři další krále. Šalja a Ašvatthámá ho napadli z obou boků najednou. Abhimanju projevil rychlost i obratnost svého otce. Vystřelil na Šalju šíp s ocelovým hrotem, až Šalja v kočáře zavrávoral. Abhimanju se otočil a vyslal dvanáct dalších na Ašvatthámu. Drónovým synem jejich síla otřásla a přikrčil se na plošinĕ svého kočáru.

Kuruovci čelící Abhimanjuovi prchali ve stále vĕtším počtu. Mohli se mu postavit jen ti nejpřednĕjší hrdinové, a i ti brzy podlehli jeho zuřivému útoku. Prohánĕl se na svém zářícím kočáře a siddhové a čáranové ho oslavovali z nebes. Slávu mu provolávali také Kuruovci, kteří cítili současnĕ bázeň i hnĕv, když je jeho jedinečné umĕní boje zahánĕlo na ústup.

Abhimanju zabil tisíce Kuruovců   —   každého, kdo se před ním objevil. Na Abhimanjua, který sužoval Šalju, rozhnĕvanĕ zaútočil Šaljův mladší bratr Madra. Vystřelil na nĕho dvacet planoucích šipek, ale princ je rozbil na kusy. Potom podnikl proti Madrovi protiútok dlouhými šípy, které mu roztříštily kočár a zároveň mu usekaly paže, nohy i hlavu. Když Madra spadl z kočáru, na Abhimanjua zuřivĕ zaútočily tisíce vojáků jeho armády. Při útoku volali svoje jména a křičeli: „Dnes živý neunikneš, i kdyby nás to mĕlo stát život.“

Subhadřin syn jejich útoku čelil smrtící salvou šípů. Vyvolal nebeské střely, které získal od otce a strýce. Když do řad kuruovských bojovníků posílal vlny šípů s ostřím tvaru podkovy a telecích zubů, které je trhaly na kusy, jeho luk připomínal žhavé letní slunce. Šípy s půlmĕsícovým a ozubeným ostřím nemilosrdnĕ drtil svoje nepřátele. Nikým nezadržován si klestil cestu jejich oddíly a rozptyloval je jako slunce mlhu.

Dróna nedokázal skrýt svůj obdiv k Ardžunovu synovi. Přijel k nĕmu Durjódhana a učitel řekl: „Jen pohleď, ó králi, jak tento mladý princ postupuje proti našim silám a tĕší svoje přátele a příbuzné. Nemyslím si, že se mu nĕjaký lučištník vyrovná. Kdyby si to přál, jistĕ by dokázal zničit celou naši armádu.“

Durjódhana však zuřil. Přesto se usmál a Karnovi, který u nĕho zastavil, řekl: „Je jasné, že učitel cítí náklonnost vůči Ardžunovu synovi. Proč by ho jinak už dávno nezabil? Rozhnĕvanému a ozbrojenému Drónovi v bitvĕ nedokáže nikdo odolat. Šetří toho mladíka z lásky k Ardžunovi. Pod Drónovou ochranou pak může Abhimanju projevovat svoji odvahu. Nuže, nadešel čas ho zabít. Ó Karno, neotálej se zabitím toho domýšlivého dítĕte. Okamžitĕ ho znič!“

Dušásana zaslechl slova svého bratra a odpovĕdĕl: „Přenech to mnĕ. Zabiji ho před očima Pánduovců. Až Krišna a Ardžuna, ti dva chvastouni, uslyší, že jsem toho chlapce zabil, jistĕ se odeberou do končin zemřelých. Všechny jejich příbuzné nepochybnĕ zahubí zármutek a budou je následovat. Přej mi úspĕch, ó králi. Teď toho přespříliš pyšného Subhadřina syna vyzvu.“

Dušásana na Abhimanjua zaútočil s hlasitým řevem. Vystřelil záplavu šípů s opeřením z kánĕte, které zasypaly jeho kočár. Mladý princ se usmál, když poznal svého soupeře, a okamžitĕ ho zasáhl dvaceti čtyřmi šípy. Dušásana si to nenechal líbit a naopak posílil vlastní útok. Vystřelil na Abhimanjua šípy a šipky, které v letu jasnĕ zářily. Princ střely odrazil a poslal zpĕt velký počet vlastních. Oba bojující podnikali se svými kočáry různé manévry a předvádĕli umĕní, které tĕšilo přihlížející. Kuruovci rozeznĕli všechny druhy hudebních nástrojů a zajásali, když Dušásana na Abhimanjua zahájil soustředĕný útok.

Abhimanju odrážel útok svého nepřítele a přitom na nĕho zavolal: „Díky přízni štĕstĕny před sebou vidím nadutého a krutého bojovníka, jemuž je spravedlnost cizí   —   toho, kdo se neustále chvástá vlastní odvahou a zná jen hříšné činy. S radostí jsi probodl Judhišthiru a Bhímu svými zlomyslnými slovy. Nyní za ten zločin zaplať, ty bídáku. Trp za hřích, jehož ses dopustil chycením ctnostné Draupadí za vlasy. Skliď smrtící plody svojí nevĕdomosti, násilí, chtivosti a pronásledování jiných. Nyní tĕ před všemi tĕmito bojovníky krutĕ ztrestám, a tak se zbavím břemene hnĕvu, který vůči tobĕ cítím.“

Bĕhem nĕkolika vteřin Abhimanju přiložil k luku zářivý zlatý šíp a vší silou ho vystřelil. Zaryl se hluboko do Dušásanova ramene a Dušásana upustil luk. Abhimanju ho zasáhl dalšími dvaceti pĕti šípy, které pálily jako oheň. Kuruovec probodaný na pažích i na hrudi se bolestí přikrčil a omdlel. Jeho vozataj ho pak rychle odvezl z boje.

Přemoženému Dušásanovi přispĕchal na pomoc Karna. Vyzval Abhimanjua, ale ani on nedokázal mladého bojovníka porazit. Abhimanju ho desítkami šípů postupnĕ zatlačil zpĕt. Karna se s přeraženým praporem a roztříštĕným brnĕním stáhl a dal se na ústup. Podporovali ho Adhirathovi synové, které Karna považoval za bratry. Jeden z nich Abhimanjua rozzuřenĕ napadl. Vystřelil na nĕho sto šípů a bojovnĕ zařval. Napadený se otočil ke vznĕtlivému bojovníkovi čelem. Mladý princ, jehož mysl byla prosta zášti, zasáhl Karnova bratra třiceti mocnými šípy. Zlomil mu žerď s praporem, zabil mu konĕ a roztříštil kola kočáru. Když mu jeho protivník svým lukem odpovĕdĕl, Abhimanju mu uťal hlavu šípem s půlmĕsícovým ostřím.

Kuruovští vojáci zarmoucenĕ vykřikli. Nikdo z nich nebyl schopen čelit Abhimanjuovi, který stál na poli jako plápolající obĕtní oheň. Princ zatroubil na lasturu a začal se prohánĕt mezi Kuruovci vypouštĕje smrtící šípy do všech stran. Bĕhem boje v kruhovém útvaru zabil tisíce mužů.

Judhišthira, Bhíma, dvojčata, Dhrištadjumna, Drupada, Viráta a ostatní pánduovští vůdci sledovali Abhimanjuův průlom do kuruovského středu. Když vstoupil do vjúhy jako slon vbíhající do mlází, zanechal ve vnĕjších řadách velkou mezeru. Pánduovci k ní rychle zamířili v úmyslu následovat chlapce dovnitř.

Vtom jim vjel do cesty Džajadratha a vyzval je k boji. Král Sindhu se postavil mezi nĕ a rozpadlou vjúhu a všechny je napadl množstvím šípů. Šivovým požehnáním posílený Džajadratha neohroženĕ bojoval, až zastavil všechny čtyři Pánduovce. V souladu s požehnáním, které mu Šiva dal, se vládce Sindhu nestřetl s Ardžunou, který bojoval ve vzdálené části bojištĕ se Samšaptaky. Ardžunovi bratři spĕchající za Abhimanjuem nedokázali Džajadrathu přemoci.

Pánduovci žasli. O požehnání nevĕdĕli, a proto je Džajadrathova schopnost držet je všechny v šachu ohromila. Třebaže na nĕho zamířili zbranĕ, nedokázali ho přemoci. V dobĕ, kdy se přes nĕho snažili přejít, se Kuruovci přeskupili. Pánduovci bezmocnĕ přihlíželi, jak se čakravjúha uzavřela a Abhimanju zůstal v pasti uvnitř.

Džajadrathovi přijeli na pomoc desítky mocných kuruovských hrdinů a chválili přitom jeho odvahu, díky níž udržel Pánduovce v uctivé vzdálenosti. Na kraji kuruovské formace se strhl boj, zatímco Abhimanju působil uvnitř ní spoušť. Tváří v tvář neproniknutelným řadám bojovníků však Pánduovci nevidĕli žádný způsob, jak se k Ardžunovu synovi dostat.

Uvnitř útvaru Durjódhana cítil stále vĕtší úzkost. Nikdo nedokázal Abhimanjua zastavit. Kdokoliv se před ním ocitl, byl buď okamžitĕ zabit, nebo přinucen k ústupu. Přemohl všechny vznešené kuruovské hrdiny včetnĕ Karny, Kripy, Ašvatthámy, Šalji, Kritavarmy a Báhlíky. Sám Durjódhana byl zasažen jeho šípy a zdálo se, že dokonce ani Dróna ho není schopen zastavit.

Když Durjódhana hledĕl na Abhimanjua řítícího se skrze jeho oddíly jako kulový blesk spalující vše, co mu stojí v cestĕ, Šakuni řekl: „Tohoto prince se nám nepodaří připravit o život čestnĕ. Najdi nĕjaký jiný způsob, jak ho zabít. Musíme ho napadnout všichni dohromady, než nás všechny pobije.“

Karna tento návrh zaslechl a zeptal se Dróny: „Ó učiteli, řekni nám, jak zabít Abhimanjua.“

Dróna na Abhimanjua pohlédl s úctou a obdivem. „Vidĕl nĕkdo z vás u toho prince nĕjakou slabinu? Přestože jste ho všichni obezřetnĕ napadli, nevšimli jste si ani té nejmenší skuliny v jeho obranĕ. Jediné, co jste vidĕli, byl jeho vířící luk neustále napnutý do kruhu, z nĕhož vylétají planoucí šípy. Ten ničitel nepřátelských hrdinů mi působí velké potĕšení a zároveň sužuje moje údy planoucími šípy. Nevidím žádný rozdíl mezi ním a jeho proslulým otcem.“

Karna slyšel chválu na Abhimanjuův účet a byl stále netrpĕlivĕjší. Opĕt zaznĕl jeho hlas: „Ó bráhmano, i mĕ tento chlapec zranil. Na bojišti mĕ drží pouze vĕrnost povinnostem kšatriji. Témĕř zabil samotného krále a ničí naše vojáky. Prosím, povĕz nám, jak ho můžeme zastavit.“

„Abhimanju je ctnostný a vĕrný,“ odpovĕdĕl Dróna. „Je mocný a učil ho Ardžuna i Krišna. Ardžuna mu ukázal, jak se odít neproniknutelným brnĕním. Nikomu z nás se ho skolit nepodaří.“

Dróna sklonil hlavu a pokračoval: „Je zde však způsob, jak bychom ho mohli překonat. Poslouchej pozornĕ, ó Karno. Dokážeš-li přeseknout jeho luk, opratĕ jeho koní a kola jeho kočáru, pak mu zároveň Kritavarmá může zabít konĕ, Ašvatthámá vozataje, a Kripa, král a já budeme moci napadnout přímo jeho. Když ho nás šest napadne zároveň, možná se nám ho podaří přemoci.“

Dróna vĕdĕl, že jeho rada není v souladu s pravidly boje, ale zdálo se, že není jiné cesty. Jako velitel Kuruovců má koneckonců povinnost chránit armádu jakýmikoliv prostředky. S tĕžkým srdcem se tedy připravil k útoku na Abhimanjua s ostatními pĕti předními Kuruovci. Prince obklopili a Karna mu přeťal luk. Kritavarmá pak zabil jeho konĕ a Ašvatthámá vozataje. Dróna a Kripa ho napadli zepředu a zároveň Durjódhana zezadu. Když byli jeho konĕ zabiti a kočár nepohyblivý, princ seskočil s mečem a štítem na zem a rychle vířícím mečem srážel šípy, které k nĕmu přilétaly.

Šest Kuruovců se semklo kolem Abhimanjua, který odrážel jejich útok mečem a štítem. Uvĕdomil si, že je obklíčen a náhle vyskočil vysoko do vzduchu. Svojí mystickou silou setrval na obloze. Ve zlatém brnĕní lesknoucím se v odpoledním slunci vypadal jako poletující obrovský orel. Podnikl různé úhybné manévry známé jako kóriska a jiné, provádĕl prudké obraty a ohánĕl se svým domodra se lesknoucím mečem. Kuruovské vojáky pod ním zachvátil strach, neboť očekávali, že se na nĕ každou chvíli vrhne.

Dróna vzhlédl, zamířil na Abhimanjuův meč a šípem s ostřím jako břitva jej u rukojeti usekl. Zároveň mu Karna čtyřmi rychlými šípy rozlomil štít. Abhimanju dopadl beze zbranĕ ze vzduchu na zem a zdvihl kolo kočáru. Vzpomnĕl si, jak Krišna bĕžel k Bhíšmovi s kolem kočáru v ruce, a zaútočil na Drónu. Krví zbrocený princ s dlouhými vlasy vlajícími ve vĕtru, sličnou

tváří pokrytou prachem pole a bĕžící s kolem zdviženým nad hlavu vypadal nádhernĕ. Přestože syn Krišnovy sestry podlehl početní přesile, nedal najevo žádný strach.

Když se chlapec s kolem s ocelovou obručí rychle přiblížil k Drónovi a Kripovi, rozbili je svými šípy na mnoho malých kousků. Abhimanju popadl poblíž ležící tĕžký kyj a dlouhými skoky se rozbĕhl k Ašvatthámovi. Kyjem přitom vířil nad hlavou. Ašvatthámá ho vidĕl, jak na nĕho útočí jako tříoký Šiva na konci jugy, a seskočil z kočáru. Jakmile dopadl na zem, Abhimanjuův kyj udeřil jako planoucí blesk do kočáru, rozbil ho na kusy a zabil konĕ i vozataje.

Abhimanju se točil s kyjem dokola a ze všech částí tĕla mu trčely zabodnuté šípy. V nĕkolika minutách zabil Šakuniho bratra Kalikéju i s jeho osmdesáti následovníky. Potom deset bojovníků na kočárech, dvanáct slonů a padesát kékajských bojovníků. Dušásanův syn Durdžaja vyrazil proti princi na kočáře. Abhimanju rychlým úderem kyje zabil Durdžajovy čtyři konĕ a zarazil je do zemĕ. Durdžaja seskočil s kyjem. Dopadl na zem poblíž Abhimanjua a vykřikl výzvu.

Abhimanju bĕžel přímo k Durdžajovi. Oba soupeři se pustili do zuřivého boje, bili do sebe kyji a vydávali zvuky podobající se úderům hromu. Nakonec se při jednom manévru navzájem zasáhli do hlavy a padli v bezvĕdomí na zem.

Durdžaja po nĕkolika okamžicích vstal a opĕt zdvihl kyj. Abhimanju unavený dlouhým bojem s mnoha protivníky se pomalu posadil. Když se ale pokoušel vstát, Durdžaja ho udeřil vší silou do temene. Úderem zdrcený Abhimanju klesl bez života k zemi a před zraky Kuruovců padl naznak s roztaženými údy.

Dróna a ostatní přední Kuruovci obklopili poraženého prince. Připomínal divokého slona zabitého lovcem. Shromáždily se kolem nĕho tisíce vojáků. Hledĕli na nĕho, jako by to byl lesní oheň, který uhasl poté, co v létĕ spálil les, nebo bouře, která rozdrtila nesčetné množství stromů a potom utichla. Ležel s klidným výrazem na sličné tváři a rudýma očima zírajícíma k obloze. I po smrti zářil jako úplnĕk na podzim.

Kuruovci řvali radostí. Jejich nezdolný protivník byl konečnĕ poražen. Tančili po poli, mávali zbranĕmi, objímali se a hlasitĕ se smáli úlevou, že nebezpečí pominulo.

Z oblohy na prince shlíželo mnoho rišiů a siddhů, jimž připadal jako mĕsíc spadlý z nebes. Hlasitĕ naříkali a volali: „Bĕda, poté, co tohoto hrdinu napadlo šest kuruovských mahárathů najednou, tu teď leží mrtvý. To bylo nanejvýš nečestné.“

Všude kolem Abhimanjua se rozprostírala scéna naprosté zkázy. Nesčetní muži a zvířata leželi mrtví mezi rozbitými kočáry, zbranĕmi, brnĕním a ozdobami. Pole přeplnĕné mrtvými a umírajícími bylo takřka neprůchodné. Ruce, nohy a hlavy ležely v krvavé zmĕti kolem. Bojištĕ nabylo hrůzyplné podoby, která v srdcích zbabĕlců budila strach.

Slunce dospĕlo k západnímu obzoru právĕ ve chvíli, kdy princ padl. Kuruovští vojáci s radostí opustili bojištĕ a nechali Abhimanjua ležet uprostřed krveprolití, které způsobil.

Judhišthira slyšel jásot Kuruovců a vytušil, co se stalo. Už když vidĕl Džajadrathu, který jeho i bratry zadržel zpĕt, se obával nejhoršího. A jeho obavy se potvrdily, když k nĕmu dorazila zpráva o Abhimanjuovĕ smrti. Judhišthira byl žalem bez sebe. Myslel na Ardžunu, který stále bojoval se Samšaptaky. Brzy se vrátí. Co řekne, až uslyší, že jeho mladého syna poslali do čakravjúhy samotného? Judhišthira se otřásl. Proč chlapci dovolil jít? Jen proto, že se bál vlastního zajetí. Za Abhimanjuovu smrt může on sám.

Judhišthira se otočil ke svým bratrů a řekl: „Subhadřin chrabrý syn, který v bitvĕ nikdy neukázal nepříteli záda, byl zabit a vystoupil na nebesa. Zabil mnoho nepřátel a potom je následoval. Není pochyb o tom, že chlapec, který se silou vyrovnal Krišnovi a Ardžunovi, dosáhl Indrova sídla oplývajícího bohatstvím.“

Přestože Judhišthira sám trpĕl žalem, snažil se utišit svoje bratry i stoupence: „Nemĕli bychom toho chlapce, který konal zbožné skutky, oplakávat. Jistĕ dosáhl končin ctnosti, které vždy vyhledávají ctnostní lidé.“

Pánduovci v tichém zármutku odcházeli. Cestou do stanu se pohybovali jako dřevĕné loutky. Zhroutili se na sedadla a upřenĕ hledĕli do zemĕ. Judhišthira lkal: „Princ mĕ chtĕl potĕšit a prorazil Drónovu formaci jako lev vnikající do stáda dobytka. Donutil ustoupit ty nejlepší z Kuruovců, mistry zbraní a boje. Poté, co Krišnův synovec překonal kuruovský útvar podobný oceánu a zabil mnoho jejich hrdinů, odebral se do příštího svĕta. Jak se budu moci podívat do očí Ardžunovi či požehnané Subhadře, kteří teď ztratili svého milovaného syna? Jaká nesouvislá slova postrádající smysl řekneme Krišnovi a Ardžunovi, až se vrátí?“

Judhišthira si držel hlavu v dlaních. „Poslal jsem to dítĕ do bitvy jen proto, že mi šlo o vlastní bezpečí. Tím jsem zranil Subhadru, Ardžunu i Kéšavu. Pošetilý človĕk usiluje o vlastní zisk a nevidí bolestné následky. Jednal jsem sobecky a nedbal na to, co muselo nevyhnutelnĕ přijít. Jak jsem mohl poslat dítĕ, které si zasloužilo veškerý přepych a požitek, do samého středu bitevní vřavy? Teď tu leží mrtvé na holé zemi. I my se k nĕmu budeme muset brzy připojit, až nás zahubí Ardžunův pohled plný žalu.“

Judhišthirův nářek zaplnil celý stan. Také všichni přítomní bojovníci a králové lkali. Abhimanju byl mezi nimi velmi oblíben. I když mu bylo jen šestnáct let, neváhal se připojit ve válce ke svému otci. Svým bezelstným a veselým chováním si každého získal.

„Ačkoliv byl synem toho, který dokázal chránit před celým nebeským zástupem, zemřel. Teď Kuruovci jistĕ dostali strach. Ardžunu rozzuří nečestné zabití jeho syna a všechny je zničí. Podlý Durjódhana brzy uvidí, jak jsou jeho oddíly masakrovány, a žalem se vzdá vlastního života. Bĕda, když vidím Abhimanjua, který nemĕl sobĕ rovna, ležet na zemi, netĕší mĕ vítĕzství, království, a dokonce ani samotná nesmrtelnost.“

Bĕhem Judhišthirova nářku do stanu náhle vstoupil Vjásadéva. Judhišthira se utišil a vstal, aby mudrce přivítal. Se svými bratry ho uctil a nabídl mu krásné sedadlo v jejich středu.

Poté, co se Vjásadéva pohodlnĕ usadil, Judhišthira řekl: „Ó vznešený riši, Subhadřin syn byl zabit v bitvĕ mnoha ničemnými lučištníky, kteří ho obklíčili. Byl jen dítĕ a podlehl v boji přesile nepřátel. Chtĕl nám prokázat dobro a prorazil nepřátelský šik, ale byl chycen a bez milosti zabit, zatímco nás zadržoval král Sindhu. Bĕda, moje srdce zachvátil nesnesitelný žal.“

Vjásadévova odpovĕď byla laskavá: „Ó králi, ó synu, získal jsi vyšší poznání a nemĕl bys takto naříkat. Lidé jako ty nejsou neštĕstím nikdy zmateni. Hrdinný Abhimanju zabil mnoho nepřátel a dosáhl ráje. Jeho činy vysoce převýšily jeho léta a dobyl si nehynoucí slávu. Proč se rmoutíš? Ó Judhišthiro, žádný tvor nemůže porušit zákon smrti. Smrt si bere bohy, gandharvy, Dánavy i všechny ostatní bez výjimky.“

Pánduovce Vjásadévova přítomnost uklidnila a naslouchali jeho konejšivým slovům. Když domluvil, Judhišthira řekl: „Tolik vládců Zemĕ nyní leží zbavených pýchy a moci. Usilovnĕ bojovali s nadĕjí na vítĕzství a padli do ohnĕ hnĕvu nepřítele. Teď leží nehybnĕ na zemi. Při pohledu na tato jatka jsme pochopili význam smrti. Ó učený mudrci, proč si smrt odvádí lidi pryč? Odkud smrt pochází? Ó praotče, vysvĕtli nám to, prosím.“

Vjásadéva zavřel oči. Ačkoliv byl vlivem ustavičné askeze vyzáblý a pokrytý blátem, vydával mystickou záři, která se kolem nĕho linula jako mĕsíční svit. Sedĕl se zkříženýma nohama na drahém sedadle a vypadal jako tmavý drahokam zasazený ve zlatĕ. Po nĕkolika okamžicích začal vyprávĕt starobylý příbĕh o původu smrti   —   jak přišla Brahmovou zásluhou na svĕt. Mudrc poté povĕdĕl Pánduovcům o mnoha králích v dĕjinách svĕta, kteří podlehli smrti, třebaže byli bohatí askezí i zbožnými zásluhami.

Po vyjmenování každého ze zesnulých králů a vylíčení jejich obĕtí a zbožných činů Vjásadéva na závĕr řekl: „Když musely zemřít takové osobnosti, z nichž každá zbožností vysoce převyšovala prince, nemĕli byste se pro nĕho rmoutit. Tím, že položil život v bitvĕ, odebral se do končin, jichž dosáhnou ti, kteří provádĕjí ty nejvýznamnĕjší obĕti. Tam bude žít v nekonečné blaženosti. Žádný požitek v tomto svĕtĕ by ho nedokázal odlákat z místa, kam teď odešel, ó králi. Září jako bůh ve skvĕlém novém tĕle. Spíše bychom mĕli naříkat nad tĕmi, kteří dosud žijí, než nad tĕmi, kteří dosáhli takového cíle.“

Vjásadéva vyzval Judhišthiru, ať zůstane neochvĕjný a dovede boj do konce. Nářek nevede k ničemu kromĕ ztráty energie tĕch, kteří mu podléhají. Nakonec mudrc řekl: „Vĕz, že je to pravda, milé dítĕ. Povstaň a připrav se k boji. Slyšel jsi o smrti i o Abhimanjuovĕ slavném konci, a tak zanech nářku a neochvĕjnĕ splň svoji povinnost.“

Judhišthira se mudrce zeptal, jak se Džajadrathovi povedlo držet jeho i bratry v šachu, a Vjásadéva mu povĕdĕl o Šivovĕ požehnání: „Tak byl ten slabý král schopen tohoto úžasného činu. Nebýt jeho, následovali byste chlapce a zachránili mu život. Osud je svrchovaný, ó králi. Žádný človĕk nedokáže zmĕnit jeho cesty. Když to nyní víš, vzmuž se a konej svoji Bohem danou povinnost. Není pochyb o tom, že Pánova nevyzpytatelná vůle sleduje dobro svĕta. Pokud se jednoduše odevzdáš Jeho vůli, časem všechno pochopíš.“

Vjásadéva vstal, rozloučil se s Pánduovci a zmizel. Judhišthira se uklidnil, ale stále si dĕlal starosti, jak tuto zprávu oznámí Ardžunovi. Vrátí se každou chvíli. Nikdo by se mu neodvážil říct o synovĕ smrti cestou zpĕt do stanu. Nechají to na nĕm. Král vrhl pohled na Abhimanjuovo prázdné místo, nyní ovinuté jeho praporem, a s tĕžkým dechem se upřenĕ díval na vchod od stanu vlající ve večerním vánku.