Kapitola 16

Po západu slunce požádal Ardžuna Krišnu, ať ho odveze zpĕt do tábora. Když zabil tisíce Samšaptaků, sestoupil z kočáru a spolu s Krišnou se pomodlil k Sandhji, bohyni soumraku. Potom oba přátelé nastoupili do kočáru a vyrazili houstnoucí tmou k Judhišthirovĕ stanu. Cestou najednou Ardžunu přepadla nevysvĕtlitelná úzkost. Řekl: „Ó Góvindo, proč mám najednou tak neblahé tušení? Proč se mi chvĕje hlas? Všude kolem sebe vidím zlá znamení a údy mi slábnou. Obávám se, že došlo k velkému neštĕstí. Kéž je s králem, mým úctyhodným nadřízeným, a jeho následovníky vše v pořádku.“

Krišna, který obratnĕ řídil kočár dĕjištĕm krveprolití toho dne, odpovĕdĕl: „Když vidím všechny ty zabité Kuruovce, jsem přesvĕdčen, že se tvým bratrům a ministrům nic nestalo. Nepoddávej se zlým myšlenkám. Pravdĕpodobnĕ došlo k nĕjaké nepodstatné nešťastné události.“

Ardžuna, stále plný obav, se snažil Krišnova slova přijmout. Cestou přes pole neříkal nic. Pomyslel na Drónu. Učitel se rozhodl zajmout Judhišthiru. Podařilo se mu to? Při této myšlence se Ardžuna otřásl. Kdyby se mĕlo Judhišthirovi nebo nĕkterému z bratrů nĕco stát, nepřežil by to. I kdyby to mĕlo být uprostřed noci, vyzval by k boji celou kuruovskou armádu a pobil by ji do posledního muže.

Za hodinu dorazili k táboru. Když do nĕho vjíždĕli, Ardžuna se rozhlédl kolem a řekl: „Ó Džanárdano, neslyším příznivé zvuky bubnů a dalších nástrojů oznamující náš úspĕch. Básníci ani pĕvci nezpívají písnĕ popisující naše vítĕzství. Všichni odvracejí hlavu, když mĕ vidí. Nikdo mĕ nepřichází pozdravit jako obvykle. Ó Mádhavo, nestalo se nĕco mým bratrům? Když vidím tyto lidi tak očividnĕ nešťastné, moje mysl je zneklidnĕna. Je Drupada v pořádku? Postihlo vládce Viráty neštĕstí? Ó Pane nehynoucí slávy, co se stalo našim bojovníkům?“

Pak Ardžuna začal tušit pravdu. Abhimanju ho při návratu do tábora vždy vítal, ale dnes po chlapci nebylo ani vidu ani slechu. Cestou zpĕt zaslechl od nĕkterých svých vojáků, že Dróna vytvořil čakravjúhu. Vĕdĕl, že na bojišti jsou jen dva bojovníci, kteří by mohli do tohoto útvaru proniknout   —   Abhimanju a on sám.

Po příjezdu ke královskému stanu Ardžuna sestoupil z kočáru a s Krišnou po boku vešel dovnitř. Okamžitĕ uvidĕl bratry, jak tam sedí s nešťastnými výrazy ve tvářích. Když vešel, nikdo nepromluvil ani slovo. Neunesli jeho pohled a znepokojenĕ si poposedli.

Nato Ardžuna spatřil synovo sedadlo prázdné. Srdce se mu zastavilo. Přistoupil k Judhišthirovi, poklonil se mu u nohou, vstal a pohlédl do bratrovy sklíčené tváře. „Jsi bledý, ó králi. Také vidím, že tu není Abhimanju a nikdo mĕ nevítá. Slyšel jsem, že dnes Kuruovci vytvořili čakravjúhu. Kromĕ Abhimanjua by ji v mojí nepřítomnosti nikdo prolomit nedokázal. On však nevĕdĕl, jak se z ní dostat ven. Požádal jsi mého syna, aby do té hrozivé formace pronikl? Odebral se ten nelítostný lučištník, ničitel nepřátelských hrdinů, po vniknutí do řad nepřátel a zabití tisíců vojáků sám do sídla Smrti?“

Ardžuna se dal do pláče. Padl na kolena a vykřikl na Judhišthiru úpĕnlivým hlasem: „Řekni mi, jak padl   —   ten, který mĕl mocné paže a rudé oči, který se narodil v našem rodĕ jako lev zrozený na úbočí hory a který se podobal samotnému Indrovi. Jak byl v bitvĕ zabit?“

Ardžuna spatřil v Judhišthirových očích slzy. Jeho vlastní oči se jimi také zalily, když si uvĕdomil, že to, čeho se nejvíce obával, je pravda. Judhišthirovo mlčení to potvrdilo. Ardžuna se zhluboka nadechl a usilovnĕ se snažil ovládnout svoji mysl. Hlava mu spadla na kolena a vzlykal. Po nĕkolika minutách vzhlédl a zlomeným hlasem pokračoval: „Kteří pošetilí bojovníci se pod vlivem zlého osudu odvážili zabít mého syna? Jak byl zabit ten mladík, který odvahou, velkorysostí a poznáním Véd připomínal samotného velkodušného Krišnu? Jestli neuvidím toho hrdinu, který je moje druhé já, Kéšavův oblíbenec a tak hluboce milovaný Krišnovou sestrou, stanu se i já hostem Jamarádžova sídla. Jestli se mi nepodaří spatřit toho skromného chlapce jemné řeči a laskavých činů, s tmavými kadeřemi, očima mladé gazely, chůzí zuřivého slona a rameny mocného lva, okamžitĕ se odeberu do neomezené říše Smrti.“

Krišna stál po Ardžunovĕ boku a obejmul ho kolem ramen. Pánduův syn nĕjakou dobu hlasitĕ naříkal a popisoval mnohé vlastnosti svého syna. Jeho bratři a spojenci sedĕli bez hlesu a srdce jim svíral zármutek.

„I když byl mladší, ten chlapec mĕ převyšoval. Byl ctnostný, vdĕčný, poslušný starších a vždy si přál prokazovat nám dobro. Ovládal se, nebyl poznamenán hříchem a následoval pouze cestu zbožnosti a pravdy. Byl vĕrný a všemi svými činy oddaný službĕ Bohu. V bitvĕ nikdy neudeřil jako první a nikdy také nenapadl bezmocného nepřítele. Byl postrachem nepřátel a útočištĕm přátel. Jak byl takový chlapec zabit?“

Ardžuna se zhroutil na zem a volal synovo jméno. Nakonec se s obtížemi uklidnil a řekl: „Dnes můj syn leží na holé zemi jako nĕjaký ztroskotanec, přestože ho neustále obsluhovaly ty nejkrásnĕjší ženy. Toho, jenž byl dříve středem pozornosti služebníků a básníků, kteří opĕvovali jeho slávu, nyní obklopují šakalové a supové. Jeho tvář, která si zasloužila být stínĕna královskými slunečníky, je teď pokryta prachem a blátem. Bĕda! Jaké mĕ potkalo neštĕstí, že jsem tĕ ztratil, a jak šťastní jsou bohové, že tĕ získali. Jamarádža, Indra, Kuvéra a Varuna se teď jistĕ připravují ke tvému uctívání, poté, co tĕ přijali jako vítaného hosta.“

Ardžuna vzhlédl k Judhišthirovi, který na bratra upřel pohled plný soucitu. Ardžuna mĕl oči podlité krví a tvář zmáčenou slzami. Zeptal se ho: „Prosím, řekni, ó nejlepší z lidí, vydal se můj syn na nebesa? Musel bojovat osamocen s mnoha hrdiny a položit život poté, co je zabíjel po tisících? Určitĕ na mĕ myslel. Sužován podlým Durjódhanou, a rovnĕž Drónou, Karnou, Kripou a dalšími, si dozajista myslel: ,Můj otec mĕ určitĕ zachrání.̀ Domnívám se, že ho všichni tito krutí bojovníci zabili právĕ tehdy, když mĕ volal. Nebo možná z jeho úst takové výkřiky nezaznĕly, jelikož byl zplozen v lůnĕ vrišniovské princezny.“

Ardžuna se v duchu pokáral. Jak to, že se nechal odvést mimo hlavní boj? Je zřejmé, že Durjódhana vymyslel plán, který vyžadoval jeho nepřítomnost. Proč to neprohlédl? Kdyby tomu tak bylo, Abhimanju by stále žil. Vyrazil do bitvy, aby si vydobyl slávu nedbaje na dobro svých příbuzných, a jeho syn je teď mrtvý. Ardžuna vykřikl: „Moje srdce musí být z kamene, že se neroztříští na kusy. Určitĕ však pukne, až uslyším nářek Subhadry a Draupadí. Co řeknu tĕm urozeným ženám? Jak jim mohu povĕdĕt, že Abhimanju teď objímá chladnou zemi ponořen do vlastní krve? Co řeknu Uttaře, jeho ctnostné a krásné manželce? Kuruovci se mohou radovat jen do té doby, než se vrátím na pole. Za zabití mého syna budou muset truchlit jako já teď.“

Ardžuna se otočil ke Krišnovi: „Proč jsi mi neřekl, k čemu dnes došlo, ó Mádhavo? Jistĕ bych pak kruté Kuruovce okamžitĕ spálil na popel. Jak mohli zamířit svoje smrtonosné šípy na chlapce tak útlého vĕku v mojí nepřítomnosti? Nedomnívám se, že když se ocitl mezi tĕmi ničemy, nalezl nĕjakého ochránce. Jak jsi to mohl dopustit, ó Krišno?“

Krišna svého přítele utišil rozvážnými slovy: „Nepoddávej se zármutku. Toto je nevyhnutelný konec hrdinů, kteří nikdy nepomyslí na ústup. Znalci Véd prohlásili, že toto je nejvyšší a nejtoužebnĕjší cíl kšatriji, který zná svoji povinnost. Hrdinové vždy prahnou po takovém konci. Pro bojovníka neexistuje lepší smrt než padnout v bitvĕ tváří v tvář nepříteli. Abhimanju odešel do končin, jichž dosahují jen ti nejzbožnĕjší z lidí. Nermuť se, neboť svoje bratry a následovníky utápíš v žalu. Víš vše a sluší se, abys nyní uklidnil svoje příbuzné. Vzchop se a zbav se tohoto zármutku.“

Ardžuna se pomalu otočil k Judhišthirovi: „Ó vládce Zemĕ, řekni mi přesnĕ, jak byl můj syn s lotosovýma očima zabit.“ Jeho hlas ochladl. Jeho zármutek vystřídal prudký nával hnĕvu. „Jak bojoval s našimi ničemnými nepřáteli? Všechny je zahubím i s jejich slony, kočáry a koňmi. Proč jsi to neudĕlal sám, ó bratře? Jak byl zabit můj syn, když jsi byl přítomen ty, Bhíma, dvojčata a mnoho dalších hrdinů? Nepochybnĕ v sobĕ nikdo z vás nemá ani kouska odvahy. Mého syna zabili přímo před vašima očima.“

Ardžuna upíral pohled na prázdné sedadlo po synovi. K čemu je dobré všechny vinit Abhimanjuovou smrtí? Osud tomu tak chtĕl, tak jako v případĕ smrti každé živé bytosti. Přesto bylo obtížné nevidĕt, jak mohlo být všechno jinak. Proč nebyl po Abhimanjuovĕ boku, když ho syn nejvíce potřeboval? Ardžuna potřásl hlavou a pokračoval: „Mĕl bych radĕji přičítat vinu sobĕ. Odešel jsem, přestože jsem vĕdĕl, že jste všichni zbabĕlci. Copak jsou vaše zbranĕ a brnĕní pouhé ozdoby? Mají vaše odvážná slova pouze zapůsobit na shromáždĕní? Ani všichni dohromady jste nedokázali mého syna ochránit.“

Ardžuna s dlouhým mečem houpajícím se mu u boku a s Gándívou v ruce odkráčel ke svému sedadlu. Nikdo nepromluvil. Oči mu plály a po tváři mu stékaly horké slzy. Znovu a znovu vzdychal. Nikdo se na nĕho neodvážil pohlédnout. Pouze Judhišthira a Krišna, kteří se k Ardžunovi vždy chovali laskavĕ, dokázali nĕco říct. Po nĕkolika okamžicích promluvil Judhišthira: „Ó bojovníku mocných paží, když jsi odešel bojovat se Samšaptaky, Dróna se mĕ pokusil zajmout. Vytvořil neproniknutelnou čakravjúhu a postupoval proti nám stříleje ohnivé šípy do všech stran. Tehdy jsem požádal tvého syna, aby tuto formaci prolomil a umožnil nám do ní vstoupit. Chlapec bez váhání vyrazil a vnikl do ní jako Garuda do oceánu. Následovali jsme ho se zbranĕmi připravenými k boji, ale nepatrný vládce Sindhu nás nĕjakým způsobem dokázal udržet všechny v šachu. Potom jsme slyšeli od Vjásadévy, že Džajadratha získal od Mahádévy požehnání, že nás bude schopen zastavit. Tvůj syn byl v útvaru sám a obklíčilo ho šest kuruovských mahárathů. Zničili mu kočár, brnĕní i zbranĕ. Zmohla ho únava a nakonec ho zabil sedmý válečník   —   Dušásanův syn.“

Ardžuna štkal. Judhišthira se odmlčel a pak pokračoval: „Před smrtí zabil nesčetné množství hrdinů, z nichž mnozí byli králové a mahárathové. Teď vystoupil na nebesa. Nevyzpytatelným řízením osudu dospĕl ke konci, který mu byl souzen. Tak nás všechny zaplavil trýznivý žal.“

Ardžuna se válel po zemi a vykřikoval: „Ó můj synu!“ Všichni přítomní na sebe upírali prázdné pohledy, a zatímco dával průchod svému zármutku, nic neříkali. Ardžuna se postupnĕ uklidnil a vstal. Třásl se jako v horečce, lomil rukama a promluvil tichým, ovládnutým hlasem, jenž překypoval vztekem: „Ve vší vážnosti prohlašuji   —   zítra zabiji Džajadrathu, jestli Durjódhanu neopustí ve strachu o život. Jestli zůstane v bitvĕ a nevyhledá útočištĕ u Krišny nebo u tebe, ó králi, zítra zemře. Kdokoliv se ho pokusí ochránit, ať je to Dróna, Kripa nebo kdokoliv jiný, bude sražen mými šípy. Vládce Sindhu zavinil smrt mého syna. Za tento násilný čin vůči Abhimanjuovi a mnĕ zemře.“

Ardžuna cítil, že všechen jeho hnĕv je zamĕřen na Džajadrathu, který již dokázal, že je to opovrženíhodný ničema, když napadl Draupadí. Tentokrát neunikne. Přestože Abhimanjua napadlo šest kuruovských bojovníků najednou a nakonec ho zabil Durdžaja, vinu za to nese Džajadratha. Bojovníci se častokrát ocitali v úzkých, ale jejich spojenci a přívrženci je vždy mohli přijít zachránit. Abhimanju by byl jistĕ zachránĕn, kdyby se k nĕmu Pánduovci dokázali dostat. Džajadrathův čin je podlý a neodpustitelný. Ardžuna pevnĕ sevřel Gándívu. Ničemný vládce Sindhu za svoji zášť vůči Pánduovcům brzy dostane, co mu patří.

Ardžuna se rozhlédl po svých bratrech a spojencích a pokračoval: „Jestli toho darebáka zítra nezabiji, pak ať nikdy nedosáhnu končin určených spravedlivým. Nechť se místo toho odeberu do pekla, kam spĕjí ti, kdo znásilňují vlastní matky, zlomyslní, nevdĕční a lakomí. Ať odejdu do temných svĕtů obývaných tĕmi, kteří znásilňují, vraždí bráhmany, zrazují důvĕru, svádĕjí cizí manželky, jsou nevlídní k hostům a podvádĕjí jiné. Jestli zítra Džajadrathu nezabiji, můj konec bude právĕ takový.“

Zdálo se, že Ardžunův hlas otřásá celou Zemí: „Teď si vyslechnĕte ještĕ jeden můj slib. Pokud Džajadrathu nezabiji do zítřejšího západu slunce, vstoupím do planoucího ohnĕ. Nebešťané, asurové, smrtelníci, okřídlené bytosti, rákšasové, rišiové ani žádná jiná pohyblivá či nehybná bytost mi v tom nezabrání. Ať Džajadratha sestoupí do podsvĕtí či se mu nĕjak podaří vystoupit na nebesa, přesto si ho najdu a setnu mu hlavu. Až tato noc skončí, Abhimanjuův nepřítel mĕ spatří jako svoji zosobnĕnou Smrt, ať se podĕje kamkoliv.“

Ardžuna slavnostnĕ pronesl tato slova a silnĕ rozeznĕl tĕtivu, jejiž drnčení znĕlo až do nebes. Zároveň Krišna, také rozzlobený, zadul na lasturu. Její zvuk jako by rozechvĕl celý vesmír.

Když zpráva o Ardžunovĕ slibu obletĕla tábor, ozvalo se množství bubnů a dalších nástrojů spolu s divokými výkřiky mnoha bojovníků. Celý tábor byl plný radostné vřavy. Příští den budou Kuruovci čelit jistĕ dosud nejhorší pohromĕ. Rozzuřený Ardžuna je nepřítel, kterého je třeba se opravdu obávat.

V kuruovském táboře panovalo veselí. Abhimanju byl jedním z nejpřednĕjších bojovníků v pánduovské armádĕ. Bylo to, jako by zabili samotného Ardžunu. Ten nyní určitĕ ztratí odvahu i chuť bojovat. Teď, když padl další z jeho synů   —   tentokrát milovaný Abhimanju   —   zármutek ho připraví o všechnu energii. Durjódhana chválil Drónu a usedl na shromáždĕní, aby rozebral strategii na příští den. Střetnout se s nepřáteli zbavenými odvahy by se mĕlo ukázat jako snadnĕjší. Možná by šlo znovu použít stejný útvar, snad by se jim tak podařilo chytit a zabít dalšího mocného bojovníka.

Kuruovci bĕhem řeči zaslechli hluk z tábora Pánduovců, který připomínal hučící oceán. Kuruovci na sebe překvapenĕ pohlédli. Jaký mají Pánduovci důvod k radosti? Nemĕli by si spíše zoufat?

Náhle do stanu vrazil Džajadratha. Z jeho tváře čišela hrůza. Stál před Durjódhanou, sotva popadal dech a po tváři mu stékal pot. Kuruovský velitel na nĕm vidĕl, že se chvĕje jako mladý strom v bouři. Zeptal se ho, co způsobilo jeho strach, a Džajadratha odpovĕdĕl: „Ten, jehož zplodil v lůnĕ Pánduovy ženy chtivý Indra, muž zvrhlé inteligence, složil slib, že mĕ zítra zabije. Kéž vám všem osud přeje   —   já se teď vracím domů, abych si zachránil život. Pokud si přejete, abych zůstal, musíte se postarat o moje bezpečí. Ó králi, ty, Dróna, Kripa, Karna a všichni ostatní zde přítomní vládci jste podle mého názoru schopni zachránit i človĕka, kterého uchvátila sama Smrt.“

Džajadratha se rozhlédl vydĕšenýma očima po shromáždĕní. Požehnání od Šivy se mohlo ukázat jako jeho zkáza. Vychutnal si svůj okamžik slávy, ale teď mu následkem toho hrozí to nejhorší nebezpečí. Ardžuna se proslavil dodržováním slibů a bude rozhnĕvaný. Král Sindhu pokračoval: „Když slyším, jak se Pánduovci radují, propadám úzkosti. Naši zvĕdové mi řekli, že Ardžuna slíbil, že mĕ buď zítra zabije, nebo vstoupí do ohnĕ. Proto se Pánduovci místo nářku radují. Myslím, že nejmoudřejší pro mĕ bude vrátit se do svojí zemĕ. Nikdo, ani samotní bohové, nedokáže Ardžunovi zabránit ve splnĕní svého slibu. Čeká nás zatím nejvĕtší zkáza našich vojsk. Nechte mĕ teď v tajnosti odejít.“

Durjódhana se zasmál: „Ó nejpřednĕjší z lidí, neboj se. Kdo se tĕ může pokusit zabít, když stojíš mezi zde shromáždĕnými kšatriji? Budu tĕ chránit spolu s Drónou, Kripou, Karnou, Ašvatthámou, Šaljou, Báhlíkou a dalšími neporazitelnými hrdiny. Spolu s našimi vojáky budeme stát mezi tebou a Ardžunou. Zítra se mu k tobĕ nepodaří ani přiblížit. Vypuď ze svého srdce strach.“

Durjódhana si uvĕdomoval, že zabránit Ardžunovi ve splnĕní slibu bude nelehký úkol. Zároveň to je ale skutečná příležitost, jak zvítĕzit. Kdyby Ardžuna neuspĕl, určitĕ by se upamatoval na svůj slib vzít si život. Po smrti Abhimanjua i Ardžuny by byl s Pánduovci konec. Durjódhana shlédl na třesoucího se Džajadrathu. Na jeho ochranu se vyplatí použít celou armádu.

Džajadratha šel k Drónovi. „Jaký je mezi mnou a Ardžunou rozdíl v umĕní zacházení se zbranĕmi? Učil jsi nás oba. Čím mĕ Ardžuna převyšuje? Na co bych si mĕl dát pozor, až zítra začne bitva?“

Dróna odpovĕdĕl: „Tebe i Ardžunu jsem učil stejnĕ, ale on tĕ svým provádĕním jógy a askeze předčil. Přesto udĕlám vše, co bude v mých silách, abych tĕ před ním ochránil. Zítra vytvořím se všemi našimi vojáky takový útvar, že se Ardžuna na jeho konec nikdy nedostane. Ani bohové nebudou schopni překonat formaci, kterou postavím pro tvoji ochranu.“

Dróna se usmál. Džajadratha mohl za svoji nepříjemnou situaci vinit jen sám sebe. Tak jako Durjódhanu, i jeho zanedlouho přivede zášť vůči ctnostným Pánduovcům do záhuby. Položil ruku na Džajadrathovo rameno: „Kdybys mĕl být nĕjakým způsobem zabit, dosáhneš nebes. Neboj se smrti. Vykonal jsi obĕti a dostál jsi svojí svaté povinnosti kšatriji. Proto bojuj bez obav, s myslí upřenou na vítĕzství nebo ráj.“

Přestože Dróna Džajadrathu uklidnil a pochopil Durjódhanův zámĕr, vĕdĕl, že Džajadratha je již prakticky mrtev. Ardžuna by sám určitĕ nebyl schopen překonat celou kuruovskou armádu, ale sám nebude. S Krišnou řídícím jeho kočár by mohl překonat vesmír a projet kolem čtyř lókapálů, aby ukradl nektar bohů. I bez boje Krišna určitĕ najde způsob, jak svého přítele ochránit. A bude muset, protože pánduovský hrdina se příštího dne ocitne před témĕř nemožným úkolem.

Bojovníci povzbuzení Drónou spustili pokřik a zaduli na lastury. Přední Kuruovci začali plánovat strategii pro další den. Džajadratha cítil, že jeho strach je pryč a soustředil se na bitvu. Možná bude Ardžunův slib štĕstím v neštĕstí. Šivovo požehnání by se ještĕ mohlo ukázat jako skutečné požehnání, kdyby zapříčinilo zkázu Pánduovců.

Po vyslechnutí Ardžunova slibu Pánduovci a jejich stoupenci strávili chvíli rozhovorem o strategii a potom se odebrali k odpočinku. O bojových plánech na příští den rozhodnou ráno, až od zvĕdů zjistí, jak Kuruovci reagují na zprávu o Ardžunovĕ slibu.

Ardžuna sedĕl ve stanu sám a hořel zármutkem a hnĕvem. Stĕží dokázal čekat na začátek bitvy. Přes hodinu sedĕl na lůžku bez hnutí s tváří v dlaních. Když tak sedĕl a ronil slzy, vešel Krišna a posadil se vedle nĕho. Promluvil tiše, ale káravĕ: „Ó Pártho, složil jsi obtížnĕ splnitelný slib, aniž jsi se se Mnou nejprve poradil. To bylo neuvážené. Vložil jsi na svoje bedra tĕžké břemeno. Bĕda, jak se vyhneme tomu, abychom se nestali terčem posmĕchu? Slyšel jsem od zvĕdů, že Dróna slíbil Džajadrathovi ochranu. Vytvoří hrozivý šik chránĕný ze všech stran nejlepšími z Kuruovců. Šest mocných mahárathů, jmenovitĕ Karna, Ašvatthámá, Bhúrišravá, Kripa, Vrišaséna a Šalja, bude stát v jeho přední řadĕ. Dróna sám bude stát v druhotné formaci a Džajadratha po jeho boku. Nejprve musíš přemoci tĕch šest hrdinů a projít hustým zástupem bojovníků, než se můžeš alespoň přiblížit ke králi Sindhu. Potom budeš muset bojovat s učitelem.“

Ardžuna neodpovĕdĕl. Krišna mu položil paži kolem ramen: „Ráno se poradíme s tvými bratry a spojenci. Musíme vymyslet strategii, abychom zajistili, že tvůj slib může být splnĕn. Nebude to však snadné, ó synu Pándua.“

Ardžuna zvedl hlavu. Jeho hlas znĕl témĕř jako zamručení: „Tĕch šest bojovníků na kočárech se nevyrovná ani polovinĕ mojí síly. Uvidíš, jak rozbiji na kusy všechny jejich zbranĕ. Král Sindhu je mrtvý muž. Před očima jeho truchlících následovníků a Dróny mu setnu hlavu. I kdyby ho chránila armáda nebešťanů vedená všemi předními bohy, i kdybych musel bojovat proti zosobnĕným oceánům, horám, nebesům, Zemi, všem svĕtovým stranám, jejich vládcům a veškerým pohyblivým i nehybným bytostem, přesto ho uvidíš zabitého mými šípy. Přísahám při pravdĕ samotné, že mĕ nic nezastaví. Zvláštĕ s Tebou po boku, ó Džanárdano, je můj úspĕch jistý.“

Ardžuna po nĕkolik minut vyjadřoval svoje odhodlání a odvahu. Byl připraven čelit i samotné zosobnĕné Smrti ozbrojené svým neodolatelným žezlem. „Zítra uvidíš, jak planoucími šípy roztrhnu nepřátelské řady, jako když blesky rozbíjejí horu. Z mého Gándívy budou vyletovat šípy vystřelené rychlostí mysli po desetitisících. Nebudu se ani v nejmenším držet zpĕt. Všichni budou svĕdky síly zbraní, které jsem získal od Jamarádži, Kuvéry, Varuny, Indry a Mahéšvary. Vypustím Brahmovu střelu a zničím každého, kdo se mi pokusí postavit do cesty. Zemĕ bude pokryta tĕly mužů, koní a slonů, silnĕ krvácejících a zbavených života.

Ardžuna vstal a postavil se před Krišnu s Gándívou v ruce. Byl rudý v obličeji a rty se mu třásly: „Hříšný Džajadratha zapomnĕl na svoji spříznĕnost s námi a jediné, co k nám cítí, je zášť. Zítra ho srazím k zemi, a zarmoutím tak jeho přátele i stoupence.“

Ardžuna toužil, aby bitva už začala. Jeho šípy jako by sami vyskakovaly z toulců a Gándíva se mu chvĕl v ruce. Nechápal Krišnovu obavu. Jakou možnost obstát před ním v jeho současném rozpoložení Kuruovci mají? Uložil luk do zlatého pouzdra, rozepnul si lesknoucí se brnĕní a zeptal se: „Ó pane, vládce smyslů, proč mĕ varuješ? Znáš moji odvahu a znáš svoji vlastní moc. Co je pro nás nemožné, když jsme spolu? Džajadratha již může být počítán mezi obĕti bitvy. Jsem Ardžuna, muž neochvĕjných slibů, a Ty jsi Nárájan. Pravda sídlí v bráhmanech, pokora je patrná ve zbožných lidech, blahobyt doprovází obĕť a vítĕzství, ó Kéšavo, je vždy s Tebou. Až uplyne tato noc, mĕl bys připravit můj kočár a naplnit ho všemi zbranĕmi. Čeká nás velký úkol.“

Ardžuna a Krišna sedĕli a dýchali jako dva rozzuření hadi. Zármutkem sužovaný Ardžuna nedokázal usnout. I Krišna projevoval hluboký žal. V dobĕ, kdy žili Pánduovci v lese, pomáhal Abhimanjua vychovávat a jednal se svým synovcem jako milující otec. Chlapec Mu byl stále nablízku. Krišna ho osobnĕ naučil mnoho ze svého umĕní boje a často spolu trávili čas lovem a zábavou v lesích kolem Dváraky.

Bohové vedení Indrou vidĕli Ardžunu i Krišnu plné vzteku a začali si dĕlat starosti. Kdyby oba dali průchod svému hnĕvu, určitĕ by mohl být zničen celý vesmír. Bylo vidĕt mnoho zlých znamení. Vál suchý vítr, z jasné oblohy hřmĕlo a na zem dopadaly blesky. Zemĕ se třásla, řeky tekly nazpátek a všude se rozléhalo vytí šakalů a krákání vran.

Ardžuna požádal Krišnu, ať se vydá do ženské části tábora a tam utiší Subhadru. Vrišniovská princezna spolu s Draupadí a dalšími ženami z královských rodů doprovázely svoje manžely na bojištĕ. Krišna přišel do jejího stanu a nalezl ji, jak leží na zemi a naříká jako samička orlovce. Posadil se na sedadlo vedle ní a konejšivĕ promluvil: „Ó dcero Vrišniho rodu, nepoddávej se tomuto žalu. Abhimanjua potkal konec, o který hrdinové vždy usilují. Poté, co zabíjel nepřátele po tisících, vystoupil do nejvyšších nebeských končin. Přestože byl tak mladý, dosáhl cíle obtížnĕ dosažitelného i pro vynikající jogíny. To je určitĕ jeho štĕstí. Ó laskavá, jsi manželka hrdiny, dcera hrdiny a matka hrdiny. Jelikož ses také zrodila v rodu hrdinů, nemĕla bys oplakávat toho, kdo zemřel hrdinskou smrtí. Jeho smrt však nezůstane bez odplaty. Zítra uslyšíš, že Ardžuna usekl Džajadrathovi hlavu. Vstaň a odvrhni horečku žalu. Nyní musíš utišit svoji snachu, milovaná sestro.“

Subhadrá pohlédla na Krišnu z místa, kde ležela. Mĕla zarudlé oči a tvář potřísnĕnou maskarou. Její ozdoby ležely poházené na zemi kolem ní a poblíž se povalovala rozmačkaná girlanda. Její slova často přerývaly vzlyky.

„Bĕda, synu mého nešťastného já, proč jsi šel do války? Ó synu, v bitvĕ rovnocenný Ardžunovi, jak jsi mohl zemřít? Jak mohu snést pohled na tvoji tmavou a sličnou tvář nyní pokrytou prachem a pomazanou krví, zatímco ležíš na chladné zemi? Kdo tĕ zabil jako bezmocného človĕka, když tvými ochránci byli Pánduovci, Vrišniovci a Paňčálové? Hanba Bhímovĕ síle, Ardžunovĕ odvaze i moci Paňčálů! K čemu je jejich moc, když nedokázali zabránit smrti dítĕte před vlastníma očima? Zemĕ mi dnes připadá prázdná a zbavená veškeré krásy, protože nevidím svého syna. Oči mám zaslepené žalem a mysl naprosto otřesenou. Ó moje dítĕ! Bylo jsi jako poklad, který človĕk ve snu spatří a zase ho v nĕm ztratí. Bĕda, všechno v tomto svĕtĕ je pomíjivé a neskutečné jako pĕna na hladinĕ oceánu.“

Zatímco se Jeho sestra topila v zármutku, Krišna mlčel. Zmítala se na drahém koberci pokrývajícím podlahu stanu. Její hedvábné šaty byly neupravené a černé vlasy rozpuštĕné a zacuchané. Subhadrá se bila do prsou a volala na svého zabitého syna: „Ó moje dítĕ, jak utiším Uttaru? Zdrcena žalem připomíná krávu připravenou o svoje tele. Cesty osudu jsou nepochybnĕ tajemné, neboť i když byl tvým ochráncem Kéšava, zabili tĕ zlí lidé. Ó milovaný synu, kéž dosáhneš cíle, jehož dosahují jen ti nejzbožnĕjší lidé, ti, kteří plní nejobtížnĕjší duchovní sliby, ovládají se, jsou skromní, pravdomluvní, konají dobro a jsou oddaní povinnosti. Kéž vystoupíš do vĕčných končin, které patří lidem vĕrným, vždy oddaným službĕ Pánu, jež se vzdali všech sobeckých myšlenek a žijí jen pro dobro ostatních.“

Když se Subhadrá zmítala žalem na zemi, do jejího stanu vešla Draupadí spolu s Uttarou a také s nářkem padly vedle Subhadry. Když se tyto tři ženy válely se žalostnými výkřiky po zemi, připomínaly tři šílené bytosti.

Krišna jim se slzami v očích postříkal tváře chladnou vodou a oslovil je třesoucím se hlasem: „Ó Subhadro, odvrhni tento zármutek. Ó Paňčálí, ó Uttaro, vzpamatujte se. Ó nejkrásnĕjší ženy, místo nářku bychom se mĕli modlit, aby všichni členové našeho rodu dosáhli stejného stavu jako Abhimanju. Všichni ostatní bojovníci dohromady si mohou nechat jen zdát o činech, které v bitvĕ vykonal on sám.“

Krišna se rozloučil se ženami a vrátil se do Ardžunova stanu. Bylo po půlnoci a služebníci na silný koberec rozložili lůžko z příznivé trávy kuša, ozdobené kvĕtinovými girlandami a postříkané voňavkou. Krišna pokojnĕ ulehl se svými zbranĕmi po boku a hlavu si položil na paži. Bráhmanové ve stanu provádĕli obvyklý noční obřad předávání obĕtí bitvy Šivovi, aby je mohl bezpečnĕ odvést do jejich budoucího cíle.

Ardžuna Krišnu uctil různými předmĕty a potom ulehl vedle Nĕho na vlastní lůžko. Krišna řekl: „Ó synu Prithy, teď si odpočiň. Zítra budeš muset provést hrozivé činy.“

Krišnova starostlivost zmírnila Ardžunův smutek. Ležel a zíral vysoko do stropu. Jeho mysl tĕkala mezi Abhimanjuem a Džajadrathou. Ten hříšný darebák mĕl být zabit již dávno   —   již tehdy, když poprvé urazil Draupadí. Tentokrát ho však Judhišthira chránit nebude. Brzy okusí plodů svých ničemných sklonů. Když Ardžuna takto vleže přemítal, přemohl ho neklidný spánek.