Kapitola 19

Po smrti Džajadrathy dali kuruovští bojovníci volný průchod svému zármutku. Vojáci, jež vidĕli tolik padlých, odsuzovali Dhritaráštru a jeho syna. Vytýkali jim jejich hříšné jednání a chválili Judhišthiru s jeho bratry. V zoufalství pohroužený Durjódhana sedĕl cestou zpĕt do tábora na plošinĕ svého kočáru se sklopenou hlavou. Na nikoho se nedokázal ani podívat a jeho mysl se zabývala jen událostmi uplynulého dne. Ardžunovi se určitĕ nevyrovná žádný bojovník. Dróna, Kripa ani Karna mu nedokázali čelit. Ani celé armádĕ se nepodařilo zabránit mu v zabití Džajadrathy. Durjódhana bolestnĕ lkal. Vešel do svého stanu a posadil se, následován Drónou a ostatními generály. V táboře nehrála žádná hudba a básníci mlčeli.

Kuruovský princ se ze všech sil snažil zachovat klid a oslovil Drónu hlasem plným hoře: „Ó učiteli, pohleď na krveprolití mezi králi, jež se k nám připojili. I mocný Bhíšma leží na bojišti. Pánduovci pobili sedm akšauhiní našich vojáků. Dnes tvůj žák splnil slib a zabil Džajadrathu, třebaže jsi mu čelil s neproniknutelným šikem vojáků. Mnoho vládců Zemĕ, kterým šlo o naše blaho, se odebralo do sídla Jamarádži. Jak jim mohu splatit svůj dluh? Zničil jsem svoje přátele a příbuzné, jelikož nejsem nic víc než zbabĕlec. Zemĕ by mĕ mĕla pohltit, protože jsem chamtivý, hříšný a vzpírám se ctnosti. Můj vlastní praotec leží na loži šípů kvůli mým hříšným tužbám. Co řekne, až mĕ potká v příštím svĕtĕ?“

Durjódhana přestal mluvit a dal se do nepokrytého nářku. Složil si hlavu do dlaní a vykřikoval jména svých zabitých bratrů. Přišel k nĕmu Karna a utĕšoval ho. Durjódhana se postupnĕ ovládl a posadil se. Nĕjaký čas zíral přímo před sebe, lomil rukama a tĕžce dýchal. Jeho mysl tĕkala mezi zoufalstvím a touhou po pomstĕ. Ještĕ není vše ztraceno. Kuruovci ještĕ stále mají Drónu, Karnu, Ašvatthámu a další mocné hrdiny. Snad by ještĕ mohli Pánduovce porazit nebo alespoň zajmout či zabít Judhišthiru. Vzdát se však v žádném případĕ nepřichází v úvahu. Bylo by lepší padnout do posledního muže, než po tom všem předat království Pánduovcům. To je to nejmenší, co mohou přeživší Kuruovci udĕlat   —   pomstít své padlé druhy.

Durjódhana pokračoval a po tvářích mu stékaly slzy: „Ó nejpřednĕjší z bojovníků, přísahám, že dojdu klidu jedinĕ tehdy, když zabiji Pánduovce nebo oni mĕ. Vydám se cestou našich přátel a příbuzných. Když naši stoupenci vidí, jak nás přemáhají nepřátelé, ztrácejí víru v naši sílu a otevřenĕ chválí Pánduovce. Poté, co Bhíšma padl a ty, ó učiteli, do boje nedáváš všechnu sílu, si naši vojáci myslí, že nemáme ochránce. Zdá se, že jediný Karna si dĕlá starosti o náš úspĕch. Jako hlupák jsem se spolehl na nĕkoho, kdo je přítelem jen slovy. Prahl jsem po bohatství, byl jsem hříšný a moji mysl zaslepila touha, a tak jsem vložil nadĕje tam, kde byly odsouzeny ke zmaru. Výsledkem toho je, že Džajadratha a mnoho dalších vznešených králů leží na bojišti. Ó Dróno, dovol mi proto položit v bitvĕ život, tak jako učinili všichni tito muži.“

Dróna si sundal přilbu a dlouhé rukavice a položil je vedle sebe. Jeho šlachovité paže byly rozdrásané ranami od šípů a zkušení lékaři je potírali bylinnými mastmi. Durjódhanova káravá slova ho však bodala víc než zranĕní. Otočil se k princi: „Proč mĕ, ó králi, bodáš slovy ostrými jako šipky? Opakovanĕ jsem ti řekl, že Ardžunu v bitvĕ nikdo přemoci nemůže. Když jsem vidĕl padnout Bhíšmu, přesvĕdčilo mĕ to, že jsme ztraceni. Kostky, které vrhl Šakuni proti Pánduovcům, se nám vrátily jako planoucí šípy. Vidura tĕ před tím varoval, ale nebral jsi ho vážnĕ. Ten, kdo se neohlíží na své dobrodince a jde vlastní cestou, je pošetilý a brzy se dostane do žalostné situace. Ty jsi na nás všechny toto neštĕstí přivolal tím, že jsi přitáhl Draupadí do kuruovského shromáždĕní a urazil ji. Takový hříšný čin nemůže zůstat nepotrestán.“

Dróna toho slyšel od Durjódhany již dost. Připomnĕl mu každý hříšný čin, jehož se vůči Pánduovcům dopustil, a dával mu tak jasnĕ najevo, že Kuruovci nemohou za svoje současné utrpení vinit nikoho jiného než sami sebe. Byli mnohokrát varováni, že v boji s Pánduovci neuspĕjí. Dróna pohlédl na Durjódhanu a jeho zbývající bratry. Bhíma již polovinu z nich zabil. Na zbývající, kteří se utápĕli v zármutku a zklamání, byl žalostný pohled. Dróna cítil, že je stále jeho povinností poskytnout jim veškerou ochranu, ale nadĕje je malá. Vstal a s rukou na meči s rukojetí ze slonoviny řekl: „Když mĕ vidíš topit se v oceánu pánduovské odvahy, nemĕl bys zvĕtšovat můj zármutek, ó králi. Nyní slyš moje poslední rozhodnutí. Nesvléknu si brnĕní, dokud nebudou všichni Paňčálové zabiti. Můj syn zabije Sómaky. Po zničení tĕchto dvou armád bude možné Pánduovce porazit.“

Dróna ukázal na Kripu: „Zde je neporazitelný áčárja. Naši nepřátelé ho nemohou zabít. Nechť se snaží ze všech sil zabít krále, kteří se přidali k Pánduovcům. Ó Durjódhano, uctívej bráhmany a vĕnuj jim mnoho darů. Obĕtuj posvátnému ohni a uspokoj bohy. Ještĕ naposledy vynaložíme obrovské úsilí. Zítra pojedu v čele tvojí armády s planoucími zbranĕmi. Uvidíš, jak prorazím pánduovské řady jako lev vnikající do stáda krav.“

Kuruovci povzbuzení Drónovými slovy se pomalu odebrali k nočnímu odpočinku, unaveni celodenním bojem.

Dhritaráštra sedĕl na trůnĕ beze slov. Vedle stojící Saňdžaja mu jemnĕ otíral čelo mĕkkou látkou namočenou ve studené vodĕ. Starý král ztratil vĕdomí, když se doslechl, že Bhíma za jediný den zabil přes třicet jeho synů. Když se probral, dozvĕdĕl se, že Ardžunovi se podařilo splnit slib zabít Džajadrathu. Onĕmĕlý zármutkem jen tlumenĕ sténal. Mají Kuruovci nĕjakou nadĕji, když celá jejich armáda nedokázala zabránit Ardžunovi, aby se dostal ke králi Sindhu? Slepý vládce promluvil hlasem jen nepatrnĕ silnĕjším než šepot: „Ó nejlepší z mých služebníků, řekni mi, jak se daří mým přeživším synům poté, co byli svĕdky porážky svojí armády a Džajadrathovy smrti. Moje sláva se den za dnem vytrácí. Mnozí mocní bojovníci na mojí stranĕ podléhají smrti. Za vše může nepřízeň osudu.“

Dhritaráštra se odmlčel a zavrtĕl hlavou. „Ardžuna pronikl do našeho zástupu chránĕného Drónou a Karnou. Ani bohové by ho nedokázali zastavit. Nedá se mu odolat, podobnĕ jako vzdouvajícímu se oceánu. A pak je zde Bhíma.

Polovina mých synů je již mrtvá a Bhíma nepřestane, dokud nezabije i tu druhou. A Ardžuna mezitím s pomocí Dhrištadjumny a Sátjakiho zničí ostatní kuruovské hrdiny. Tĕžko tomu uvĕřit. Na počátku této války naše armáda počtem převyšovala Pánduovce v pomĕru dvĕ ku jedné. Nyní nám zbývají jen čtyři z jedenácti divizí a Pánduovci mají tři. Šance se témĕř vyrovnaly.“

Dhritaráštra se svĕšenou hlavou naslouchal Saňdžajovĕ líčení rozhovoru mezi Durjódhanou a Drónou. Když starý král slyšel, že učitel opĕt slíbil pobít pánduovské jednotky, cítil se povzbuzen. Válka ještĕ neskončila. Dróna a Karna dosud žijí, stejnĕ jako Kripa, Ašvatthámá a mnoho dalších bojovníků. Budou plát hnĕvem a touhou pomstít Džajadrathovu smrt. Možná bude také Ardžuna po tak nesmírné námaze unaven. Vše se může ještĕ obrátit. Války se často vyhrávaly přeskupením vojáků, když se již vše zdálo být beznadĕjné.“

Saňdžaja na Dhritaráštrovi vidĕl, že si opĕt dĕlá nadĕje, a proto podotkl: „Ó králi, nezapomeň, že rádcem a ochráncem Pánduovců je Krišna. To díky Jeho pomoci byl Ardžuna dnes úspĕšný. Tvoji muži nemají vůbec žádnou nadĕji, budou-li stát v bitvĕ proti Kéšavovi, neomylnému ochránci spravedlivých a ničiteli démonských lidí. Tvoji synové, pohrouženi v hříchu a neznalí ctnosti, na sebe a svoje přátele přivolávají strašlivé neštĕstí. Jejich jedinou nadĕjí je, že Pánduovcům vrátí to, co jim právem náleží. Obávám se však, ó králi, že příležitost k tomu již pominula. Je to tvoje chyba. Výsledkem bude hromadná záhuba kšatrijů.“

Dhritaráštra si vybavil nepochopitelnou podobu, kterou Krišna projevil v síni, kde právĕ sedĕl. Poté se doslechl o Krišnovĕ slávĕ od rišiů. Tyto popisy znal již z dřívĕjších dob. Rišiové chtĕli přivést krále k rozumu, a proto mu opĕt připomnĕli, jak Krišna zabil četné asury, kteří dokázali libovolnĕ mĕnit podoby a sužovali i samotné bohy.

Když Dhritaráštra pomyslel na Krišnu, pocítil zvláštní klid. Řekl: „I kdyby se nám nakonec podařilo Pánduovce porazit, stále ještĕ musíme bojovat s Kéšavou. Kvůli nim vezme svůj neodolatelný disk a zaútočí na moje oddíly jako všeničící oheň vesmírné zkázy. Po zničení Kuruovců vĕnuje Zemi Kuntí. Nevidím žádný způsob jak dobýt vítĕzství. Durjódhana nemá o Krišnovĕ postavení a moci ponĕtí. Ten nevĕřící hlupák je otrokem svých smyslů. Absolutní Pravdu nikdy nepozná. Je jako dítĕ, které chce rukama uhasit oheň. Ardžuna a Krišna jsou spojeni jako jedna duše. Jejich cíle a touhy jsou jedno, a nemůže je zmařit dokonce ani mocný Šiva.“

Král si vzpomnĕl na svého syna a opĕt pocítil, jak se mu do srdce vlévá žal. Setká se s ním ještĕ nĕkdy? Zdá se to být nepravdĕpodobné. Durjódhana nejspíš zemře v bitvĕ. Přesto jsou cesty osudu nevyzpytatelné. Ani Krišna, jak se zdálo, nedokázal zabránit Abhimanjuovĕ smrti. Určitĕ si nemohl přát, aby syn Jeho drahého přítele a sestry zemřel. Král, jehož trápilo vĕdomí nevyhnutelného, a přesto doufal, že mu odolá, vstal ze svého sedadla a služebníci ho odvedli. Řekl Saňdžajovi, ať se druhého dne vrátí, aby mu vylíčil všechny noční události i nový začátek bitvy.

Při východu slunce čtrnáctého rána Durjódhana, který při vzpomínce na události předchozího dne kypĕl vztekem, promluvil s Karnou: „Jak se včera mohlo Ardžunovi podařit prorazit naše řady? Zabil Džajadrathu přímo před našima očima. Ani s Krišnovým pochybným trikem se mu to nemĕlo podařit. Moji kdysi obrovskou armádu Šakrův syn zmenšil na ubohou hrstku vojáků. To musí být jistĕ Drónovo přání. Nemohu uvĕřit, že učitel bojuje naplno. Kdyby s Ardžunou včera bojoval ze všech sil, Džajadratha by přežil. Ardžuna je ušlechtilému Drónovi nanejvýš drahý. Ve svojí pošetilosti jsem mu vĕřil, když slíbil Džajadrathu ochránit. A teď si zoufám.“

Karna nesouhlasil: „Nedomnívám se, že bys mĕl vinit učitele, který zuřivĕ bojuje proti našim nepřátelům nedbaje o svůj život. Není jeho chyba, že se mu nepodařilo zabránit Ardžunovi, kterého vede Krišna, ve splnĕní svého slibu. V neproniknutelném brnĕní a s Gándívou budí hrůzu. To, že Drónu přemohl, mĕ nepřekvapilo. Učitel je navíc starý a ne tak bystrý a rychlý. Jak může s Ardžunou bojovat jako se sobĕ rovným?“

Durjódhana s Karnou bĕhem rozhovoru jeli ve svých kočárech na bojištĕ. Před sebou v dálce vidĕli pánduovské ozbrojené síly roztažené po obzoru. Jejich armáda vypadala v brnĕní a se zbranĕmi jako blýštící se moře. Na jejich řev a dutí na lastury odpovídali bojovníci Kuruovců.

Karna si nasadil přilbu a pokračoval: „Podle mého názoru je osud svrchovaný. Navzdory našemu úsilí a počtu, a přestože se naše armáda pyšní nejvznešenĕjšími hrdiny, naše snažení vyznívá vlivem osudu naprázdno. Ó králi, človĕk stíhaný nepřízní osudu zjišťuje, že veškeré jeho úsilí je marné. Neustále jsme se k Pánduovcům chovali jako k nepřátelům, ale oni vždy vyvázli bez újmy. Nevidím, že by nás převyšovali intelektem či silou, a ani nemám pocit, že bys je z neznalosti špatnĕ odhadl. Tím, co vše řídí, je osud samotný. Kdyby osud rozhodl, že máme trpĕt, pak nic v naší moci nemůže tuto skutečnost zmĕnit.“

Durjódhana neodpovĕdĕl. Možná má Karna pravdu. Štĕstí nepochybnĕ přálo Pánduovcům. Je však odjakživa vrtkavé. A je bezpochyby načase, aby začalo přát také jemu. Dróna přísahal, že zničí Paňčály a Sómaky, hlavní zbytek pánduovské armády. Kdyby slib dodržel, mohli by stále ještĕ zvítĕzit. Princ zaťal zuby a pohlédl na Drónu, který byl zaneprázdnĕn řazením vojáků do útvaru. Pokračovat v jeho kritice by nijak nepomohlo.

Durjódhanův kočár přijel k ostatním kuruovským velitelům a princ vydal rozkazy a učinil všechna nezbytná opatření. Kuruovci se dohodli na strategii pro tento den boje a postavili se do šiku ve tvaru želvy. Pánduovci na to odpovĕdĕli seřazením vojáků do tvaru žraloka. Obĕ armády se srazili s jásotem a řinčením zbraní. Nad bojištĕ se vznesl obrovský oblak prachu.

Bhíma byl odhodlán ukončit konflikt co nejrychleji, a proto vyhledal zbylé kuruovské prince. Když útočil na řady nepřátel, obklopili ho sloni a jezdci, kteří řvoucího Pánduova syna zasypávali zbranĕmi. Rozpoutala se divoká bitva a Dhrištadjumna s dvojčaty zaútočili na armádu Madraků. Sušarmá a zbytek Samšaptaků pamĕtlivi svého slibu vyzvali Ardžunu. Sátjaki zůstal poblíž Judhišthiry a chránil ho spolu se Šikhandím a dalšími bojovníky na kočárech.

Dróna se střetl s Paňčály a zaplavil je desítkami tisíc šípů. Vyvolal nebeské zbranĕ a rychle snížil jejich počty. Mocný král jménem Šibi útočící v čele armády Sómaků vyrazil bojový pokřik a vyzval Drónu. Zasáhl ho třiceti šípy a zabil mu vozataje. Dróna se rozlítil a odpovĕdĕl deseti ocelovými šípy. Zabil Šibiho čtyři konĕ, srazil mu prapor a usekl hlavu.

Durjódhana přidĕlil na Drónův kočár dalšího vozataje a Dróna pokračoval v boji s Paňčály a Sómaky zároveň.

Bhímu obklopoval velký počet kuruovských princů, kteří na nĕho útočili šípy ze všech stran. Bhíma jejich útok nebral na vĕdomí, seskočil z kočáru a bĕžel k jednomu z nich. Vyskočil na jeho kočár a udeřil ho nĕkolikrát pĕstmi. Mrtvý princ se zřítil z kočáru s polámanými údy. Bhíma seskočil a uhánĕl k dalšímu princi, kterého udeřil a zabil stejným způsobem. Karna přispĕchal Kuruovce chránit a mrštil po bĕžícím Bhímovi planoucí šipku. Bhíma se jí postavil čelem, chytil ji a okamžitĕ ji mrštil zpĕt na Karnu. Když mu letĕla vstříc, Šakuni ji srazil šípem s ostřím jako břitva.

Bhíma nedbal na kuruovské šípy, chytil dalšího prince a zabil ho jedinou mocnou ranou. Potom opĕt nastoupil na kočár a zadul na lasturu. Vzápĕtí salvou zlatĕ okřídlených šípů zasáhl Durmadu, dalšího z Durjódhanových bratrů. Durmada bĕžel ke kočáru svého bratra Duškarny a naskočil na nĕj. Oba princové stáli vedle sebe a stříleli na Bhímu stovky šípů. Bhíma zaútočil na Duškarnu a rozbil mu kočár jedinou ranou kyje. Princové uskočili, ale Bhíma seskočil a udeřil je pĕstmi. Pod opakovanými ranami padli oba mrtví s rozdrcenými tĕly.

Kuruovci, kteří vidĕli, že mezi nimi Bhíma řádí jako všeničící bouře, vykřikli strachy: „To je určitĕ sám Rudra, který přišel v podobĕ Bhímy, aby nás zničil! Zachraňme se útĕkem.“

Vojáci se dali na překotný útĕk. Když prchali před Bhímou a neohlíželi se zpĕt, nebylo vidĕt ani dva pohromadĕ. Bhíma se vrátil ke svému kočáru a pustil se sám do boje s Durjódhanou, Kripou a Karnou. Přidali se k nĕmu četní další pánduovští bojovníci a rozpoutala se divoká řež.

Na jiném místĕ pole se střetl Sómadatta se Sátjakim. Kuruovský velitel, rozzuřený smrtí svého syna, zařval: „Proč jsi, ó hrdino z rodu Sátvatů, zapomnĕl na náboženské zásady boje a pácháš takové zločiny? Jak může ctnostná osoba zasáhnout nĕkoho, kdo již odložil zbranĕ? To způsobí tvůj pád, ty nečestný. Teď sklidíš plody svého odporného činu. Přísahám při mých dvou synech, že tĕ dnes buď zabiji, nebo ti podlehnu. Jestli se to nestane, pak ať poklesnu do strašlivého pekla. Připrav se, darebáku, neboť nyní vypustím svoje nejsmrtonosnĕjší zbranĕ.“

Sómadatta zadul na lasturu a zařval jako lev. Sátjakiho jeho řeč rozzuřila a odpovĕdĕl mu z plných plic: „Ó potomku Kurua, nebojím se tĕ, ani tvých prázdných slov. Proč by se mĕl ten, kdo zná kšatrijskou povinnost, před takovými hrozbami třást? Bojuj ze všech sil, sám nebo se svými stoupenci, a já tĕ zabiji. Zabil jsem tvého syna a mnoho dalších mocných Kuruovců. Ve skutečnosti všechny zabil hnĕv ctnostného a vždy pravdomluvného Judhišthiry. Jelikož sis ho zvolil za nepřítele, ó vládce lidí, odebereš se také jejich cestou. Braň se. Při Krišnových nohách a všech mých zbožných činech z minulosti přísahám, že tĕ dnes zabiji.“

Oba muži začali střílet salvy šípů. Z dálky jejich boj pozoroval Durjódhana, který poslal svému starému strýci na pomoc velký oddíl jezdců. Deset tisíc jich Sátjakiho obklíčilo a zasypalo ho šípy. Dhrištadjumna vidĕl, v jaké situaci se Sátjaki ocitl, a přišel mu na pomoc s velkým počtem pánduovských bojovníků. Střet obou armád doprovázela ohlušující vřava. Sómadatta soustředil svůj útok na Sátjakiho a vyslal na nĕho shluk krvežíznivých šípů. Vrišniovský hrdina mu odpovĕdĕl šípy, kterými prorazil Sómadattovo brnĕní a zbavil ho vĕdomí. Jeho vozataj ho pak rychle odvezl z boje.

Dróna se hnal do bitvy a doufal, že Sátjakiho zabije. Vydal bojový pokřik a vypustil proti vrišniovskému bojovníkovi, který se potýkal s tisíci ostatních bojovníků všude kolem sebe, mocné zbranĕ. Jakmile Judhišthira a dvojčata spatřili, že se Sátjaki dostal pod Drónův útok, rozhnĕvanĕ zařvali a vrhli se do boje. Napadli Drónu ze všech stran a jeho útok od Sátjakiho odvrátili. Bhíma a Dhrištadjumna se k nim připojili a Durjódhana, Karna a Kripa přispĕchali na pomoc Kuruovcům. Strhl se divoký a nepřehledný boj s hrdiny na obou stranách podporovanými četnými vojáky. Vzduchem létaly šípy, šipky, oštĕpy a další zbranĕ. Kyje a meče se srážely ve sprškách jisker. Rozzuření bojovníci do sebe sekali a vzájemnĕ se napadali. Zemi pokryly hlavy, údy a vnitřnosti zabitých bojovníků. Ostatní se na sebe s výkřiky a řevem vrhali zaslepení vztekem.

Opodál se přes pole blížil Ghatótkača. Rákšasa jel na osmikolém kočáře z černého železa pokrytém medvĕdími kůžemi. Kočár byl vybaven všemi druhy zbraní a při jízdĕ vydával hrozivý hluk. Byl to nebeský kočár a táhla ho zvířata z podsvĕtí, jež se podobala slonům, ale mĕla rohy a planoucí rudé oči. Na praporu mĕl velkého černého supa s roztaženými křídly a nohama, který vydával dĕsivý křik. Po stranách kočáru byly připevnĕny rudé prapory a řady kostí. Ghatótkača stál na kočáře jako temná hora. Pouhý pohled na jeho dlouhé tesáky, uši ve tvaru šípů, nepřirozenĕ vyhlížející oči a holou hlavu zahánĕl kuruovské vojáky na vydĕšený úprk. Obklopovala ho akšauhiní rákšasích bojovníků vyzbrojených kyji, oštĕpy, kameny a stromy. Do bitvy jeli s řevem, který otřásal zemí.

Ašvatthámá ho vidĕl přijíždĕt a zastoupil mu cestu. Pyšný na svoje umĕní v ovládání zbraní stál bez hnutí před blížícími se rákšasy. Ghatótkača se zasmál a použil mystické síly, aby Ašvatthámu a jeho vojáky zasypal deštĕm kamení. S kameny padaly i šípy, oštĕpy, sekery a kyje. Ašvatthámá vypustil šíp obdařený silou manter a příval zastavil. Ghatótkača pak vystřelil padesát šípů, které se zaryly do Ašvatthámova brnĕní a tĕla. Drónův syn zachoval klid a odpovĕdĕl dvanácti šípy, které se zabodly do rákšasova tĕla a otřásly jím. Ghatótkača vzal do ruky kolo s tisíci paprsky a okrajem ostrým jako břitva. Kolo zářilo jako oheň a bylo posázeno drahokamy. Roztočil je a mrštil jím po Ašvatthámovi.

Ašvatthámá je roztříštil na kusy dvaceti šípy s půlmĕsícovým ostřím, takže spadlo na zem bez účinku jako zámĕry človĕka stiženého nepřízní osudu. Ihned poté Ghatótkača vystřelil salvu šípů, které Ašvatthámu zcela zahalily. K rákšasovi se připojil jeho syn Andžanaparva a zaútočil na Ašvatthámu stovkami dlouhých šípů s ozubenými hroty a napuštĕnými olejem.

Šípy zahlcený Ašvatthámá připomínal horu Méru zalévanou přívalem deštĕ. Jeho vozataj rychle obrátil kočár, a když se Ašvatthámá z útoku vymanil, vypustil šíp, kterým srazil Andžanaparvův prapor. Dalšími dvĕma šípy mu zabil oba vozataje, potom konĕ a dalším šípem s ostřím jako břitva mu přesekl luk.

Andžanaparva seskočil z kočáru se šavlí zdobenou zlatými hvĕzdami. Stĕží však stačil na Ašvatthámu zamĕřit svůj pohled a Drónův syn mu již zbraň třemi šípy rozbil. Rákšasa se chopil pozlaceného kyje, který roztočil a hodil na Ašvatthámu. Ten ho svými šípy rozbil na kusy. Andžanaparva se vznesl na oblohu a zasypal svého soupeře kameny a stromy. V témže okamžiku Ghatótkača vystřelil na Ašvatthámu tisíce šípů s planoucími hroty. Ašvatthámá teď zároveň odrážel Ghatótkačův útok a bojoval s Andžanaparvou. Vystřelil do vzduchu šípy, které Andžanaparvu probodaly po celém tĕle. Když se rákšasa snesl na zem, Ašvatthámá vystřelil vší silou šíp se širokým ostřím posílený mantrami. Šíp utrhnul Andžanaparvovi hlavu, a ta spadla na zem jako černý balvan, v nĕmž se jako zlaté rýhy leskly zářivé náušnice.

Ghatótkača se roztřásl zármutkem a hnĕvem a zařval: „Stůj a bojuj! Dnes mi živý neunikneš.“

Ašvatthámá sklonil luk a posmĕšnĕ mu odpovĕdĕl: „Ó nebesky mocný, mĕl bys bojovat s jinými. Jelikož jsi Bhímův potomek, jsi jako můj syn. Není vhodné, abych s tebou bojoval, a také se na tebe nezlobím. Odejdi teď, kdy je můj postoj k tobĕ ještĕ laskavý, neboť človĕk vzrušený hnĕvem je schopen zabít i sebe sama.“

Ghatótkača se rozzuřil ještĕ více. Když zařval, vypadal jako kdyby plál: „Cože!? Jsem snad obyčejný človĕk, že se mĕ snažíš svými slovy zastrašit? Jsem vládce rákšasů a odvahou nijak nezaostávám za desetihlavým Rávanou. Ó synu Dróny, ještĕ okamžik setrvej v boji a ukončím tvůj život.“

K zuřivosti dohnaný rákšasa vystřelil na Ašvatthámu svoje dlouhé šípy, ale Drónův syn je všechny srazil ještĕ předtím, než se k nĕmu vůbec mohly dostat. Oba bojovníci vypouštĕli mračna šípů, které jako by spolu na obloze bojovaly. Šípy se srážely, až bojištĕ ozářily jiskry a oheň. Ghatótkača svojí mystickou silou zmizel a náhle se promĕnil v nebetyčnou horu s mnoha štíty a stromy. Na jejím vrcholu bylo zřídlo, z nĕhož bez přestání vyletovaly šípy, šipky, meče a tĕžké kyje.

Ašvatthámá zachoval klid a vyvolal zbraň vadžra, kterou rákšasovy přeludy rozptýlil. Ghatótkača se opĕt objevil na obloze s lukem. Se svými četnými zlatými šperky připomínal modravý mrak ozdobený zářící duhou. Vyvolal zbraň, která Ašvatthámu zasypala hustým přívalem kamení. Tĕžké balvany svými dopady otřásaly zemí. Ašvatthámá pronesl starobylá zaříkadla a vyvolal zbraň vájavja. Z jeho luku začalo vyletovat bezpočet šípů a všechny kameny při pádu z oblohy roztříštily. S božskou vĕtrnou zbraní pak pokračoval v útoku na armádu rákšasů a tisíce jich pobil.

Ghatótkača se vrátil na zem a nastoupil do kočáru. Obklopen zástupem rákšasů s hlavami lvů a tygrů jedoucích na hrozivĕ vyhlížejících zvířatech zaútočil na Ašvatthámu. Ten však tváří v tvář jejich hordám řítícím se na nĕho s pronikavým řevem stál bez pohnutí. Tyto hordy vedené Bhímovým synem se podobaly armádĕ ohyzdnĕ vyhlížejících duchů v čele s Rudrou.

Ghatótkača vypustil deset šípů, které Ašvatthámu zasáhly jako hromoklíny. Ašvatthámá se v kočáře otřásl, ale rovnováhu neztratil. Ghatótkača vystřelil další šíp, kterým přelomil Ašvatthámovi luk, ale ten v nĕkolika vteřinách nasadil tĕtivu dalšímu a prostřednictvím nebeských zbraní střílel statisíce šípů se zlatými křídly. Tĕmito šípy sužované jednotky rákšasů se podobaly stádu slonů napadenému lvem. Šípy jim dopadaly na širokou hruď a paže, probodávaly jim brnĕní a zabodávaly se jim do hrubé kůže.

Ašvatthámá se podobal Šivovi, když zahubil mocného asuru Tripuru v dávno minulém vĕku. Jeho nebeské zbranĕ si vyžádaly životy nesčetných rákšasů. Na bojišti se však objevovalo stále více démonů, kteří vystupovali z podsvĕtí, aby se přidaly ke Ghatótkačovi. Řítili se na Ašvatthámu jako jeden muž s ozubenými palcáty, šavlemi, kyji, oštĕpy, sekerami a mnoha zbranĕmi lidem neznámými. Vrhali je na Drónova syna a triumfálnĕ řvali. Když Kuruovci vidĕli všechny tyto zbranĕ dopadat na Ašvatthámu, zoufali si, ale Drónův syn útok brzy rozptýlil tisíci vlastních šípů. Vynořil se zpod záplavy střel a ničil rákšasy nebeskými zbranĕmi. Ohnivé šipky z jeho luku hubily rákšasí armádu, až zcela podlehla.

Ghatótkača hnĕvivĕ koulel očima a nařídil svému vozataji zaútočit na Ašvatthámu. Vypustil na nĕho šípy podobné jedovatým hadům a Ašvatthámův útok zastavil. Drónova syna pak zcela zahalil šípy, které se podobaly dlouhým ozubeným kůlům, a mohutnĕ zařval. Do boje se vložili i ostatní bojovníci, nĕkteří na Ghatótkačovĕ a jiní na Ašvatthámovĕ stranĕ. Ke Ghatótkačovi přijel Dhrištadjumna, zatímco Ašvatthámu podporoval Šakuni se svými stoupenci. Drupada se svojí armádou napadl Kuruovce obklopující Durjódhanu. Na kočáře ho následoval Bhíma, který se řítil do bitvy s vířícím kyjem.

Mezi obĕma armádami se strhl zuřivý boj. Ašvatthámá náhle vystřelil šíp, který se podobal žezlu zosobnĕné Smrti a byl nabit silou Indrova hromoklínu. Zasáhl Ghatótkaču do hrudi a srazil ho k zemi. Dhrištadjumna, který ho vidĕl spadnout, ho rychle vzal na svůj kočár a odvezl pryč.