Kapitola 23

Vládci a bojovníci, kteří se shromáždili v Durjódhanovĕ stanu, tiše sedĕli a upírali zrak na prázdné sedadlo Dróny. I sám Durjódhana podlehl zármutku. Dlouze vzdychal a zíral do zemĕ. Nĕkolik přátel ho tišilo védskými verši o vĕčnosti duše a dočasnosti všech hmotných vĕcí. Utĕšovali také Kripu, který naříkal nad smrtí svého milovaného přítele a švagra. Ašvatthámá odešel do svého stanu. Chtĕl být sám.

Po nĕjaké chvíli králové odešli a zanechali Durjódhanu samotného jen s Karnou, Šakunim a svými bratry. Sedĕli, témĕř nic neříkali, vzpomínali na utrpení, které způsobili Pánduovcům, a cítili hlubokou lítost. Když večer pokročil, ulehli na drahocenná lůžka. Nemohli však usnout a úzkostí sebou házeli sem a tam. Noc se vlekla dál. Durjódhana opĕt pomyslel na Dánavy. Zdálo se, že dodrželi svůj slib a pomohli mu. Dróna bojoval opravdu démonsky, ale přesto podlehl. Jakou moc mají Pánduovci na svojí stranĕ? To je opravdu nedokáže nic zastavit?

Když se slunce konečnĕ přiblížilo k východnímu obzoru, Kuruovci apaticky vstali a vĕnovali se svým ranním obřadům. Poté se znovu sešli s ostatními vládci a rozhodli se jmenovat velitelem svých vojsk Karnu. Probĕhl jmenovací obřad, a když bráhmanům rozdali milodary, vyrazili na bojištĕ. Čekal je šestnáctý den války.

Kuruovská armáda, již velebili a které žehnali bráhmanové, pochodovala do boje s odhodláním pomstít Drónu. Karna jel v jejím čele v lesklém brnĕní a zářil jako jeho nebeský otec na svém oslnivém kočáře. Když vyjíždĕl do bitvy a povzbuzoval Kuruovce řevem a výkřiky, opĕvovali ho básníci. Po jeho boku jel Durjódhana a za ním ostatní bratři. Ze stran je chránili Ašvatthámá, Kripa, Kritavarmá a Šalja. Tyto hrdiny následovali ostatní mocní králové v čele svých armád, které sestavili do šiku ve tvaru ptáka. Všichni bojovníci pustili z hlavy předchozí neúspĕchy a v nadĕji na vítĕzství se hnali s hlasitým křikem do bitvy.

Pánduovci tváří v tvář nepřátelům blížícím se v hrdinné náladĕ sestavili svoje vojáky do tvaru půlmĕsíce. Obĕ armády se přiblížily za bojového pokřiku a troubení na lastury. Z původních šesti miliónů bojovníků jich zbyl ménĕ než milión. Všichni dobře vĕdĕli, že válka skončí teprve tehdy, až všichni padnou. Durjódhana bude bojovat do posledního muže a Pánduovci se nároku na svoje království nevzdají. Na obou stranách byli stále přítomni neporazitelní hrdinové, kteří v bitvĕ nezakolísali. Bylo tedy jisté, že obĕ armády budou zničeny a o konečné vítĕzství svedou boj vznešení hrdinové obou stran.

Karna povzbuzen svým postavením hlavního velitele Kuruovců začal pobíjet zbývající pánduovské jednotky. Když na všechny strany střílel svoje olejem napuštĕné šípy, připadal svým nepřátelům jako planoucí slunce se svými nelítostnými paprsky. Nerozlišoval, na koho střílí, a stejnou mĕrou kosil vojáky, jezdce, slony i bojovníky na kočárech. Bhíma, Nakula a Sátjaki spĕchali zastavit jeho postup. Zaplavili ho zbranĕmi a postupnĕ ho zatlačili zpĕt. Ostatní Kuruovci přijeli Karnovi na pomoc a mezi hrdiny obou stran se rozpoutala lítá bitva.

Ke strašlivému střetu došlo mezi Bhímou a Ašvatthámou, jemuž s úžasem přihlíželi i nebešťané. Nakonec Ašvatthámá podlehl a v bezvĕdomí ho odvezli z bojištĕ. Také Bhíma byl zranĕn. Zhroutil se vyčerpáním a vozataj odvezl i jeho.

Karna se probojovával dál od svých protivníků a opĕt se vřítil do pánduovské armády. Bezpočtem šípů drtil vojáky a pronikal jejich řadami jako oheň suchým lesem. Prohánĕl se kolem pronásledován mnoha pánduovskými hrdiny a působil v jejich řadách krveprolití.

V jiné části pole bojoval nemilosrdnĕ Ardžuna. Útočil na zbývající Nárájany a nĕkolik přežívajících Samšaptaků a tvrdĕ je kosil svými neomylnými šípy. Kuruovské síly vystavené Ardžunovu útoku připomínaly oceán zmítaný bĕsnící bouří. Ardžuna toužil po příležitosti střetnout se s Karnou v rozhodujícím boji a při zabíjení svých neústupných nepřátel neztrácel ani trochu času.

Když Karna pobíjel paňčálské a sómacké bojovníky, zastihl ho a k boji vyzval Nakula. Nebojácný pánduovský bojovník vrhl na Karnu mnoho smrtonosných šipek, ten je však svými rychlými šípy roztříštil na kusy. Vystřelil na Nakulu planoucí šípy a on je také rozbil svými vlastními. Po určité dobĕ prudkého boje oba muži poodstoupili a upírali na sebe palčivé pohledy.

Nakula zvolal: „Díky přízni štĕstí mám příležitost s tebou dnes bojovat. Jsi příčinou veškerého našeho utrpení a neseš také vinu za tuto velkou válku. Kvůli tobĕ nyní leží tolik vznešených hrdinů bez života a svĕt je plný vdov a sirotků. Nes tedy následky svojí zlotřilosti, ó hříšníku. Jsem zde, abych tĕ ztrestal.“

Karna se ušklíbl: „Ó statečný, nejprve mĕ zasáhni a potom mluv. Hrdinové pronášejí silná slova až po dosažení velkých činů v bitvĕ. Ukaž nám svoji odvahu. Nepochybuj o tom, že tvoji domýšlivost zničím.“

Oba bojovníci se okamžitĕ probodli okřídlenými šípy vystřelenými oslňující rychlostí. Řvali, kroužili kolem sebe a stříleli nesčetné šípy, které ten druhý odrážel. Po vyvolání nebeských zbraní se obloha zaplnila šípy a bojištĕ zahalil temný stín. Karna postupnĕ nabyl vrchu. Zabil Nakulova vozataje a čtyři konĕ. Nakula uchopil meč a štít, ale Karna je rychle rozbil na kusy. Pánduův syn potom vzal svůj ozubený kyj a seskočil, Karna však rozbil kyj šípy. Se smíchem přijel ke svému odzbrojenému soupeři a udeřil ho lukem. Nakula vystavený Karnovĕ výsmĕchu hanbou a zármutkem jen plál.

„Ó dítĕ, jdi za svými staršími bratry. Nemĕl bys bojovat s mocnými. Tvoje síla spočívá jen ve slovech.“

Karna si opĕt vzpomnĕl na slib daný Kuntí a ani se nepokusil Nakulu zabít. Ten pak pokořen utekl k Judhišthirovi. Vylezl na bratrův kočár, ronil horké slzy hnĕvu a tĕžce dýchal. Myslel na Ardžunu a Krišnu. Krutého Karnu brzy stihne zasloužený konec. Svoji moc může projevovat, jen dokud na nĕho tito dva vznešení hrdinové s hnĕvem nezaútočí.

Karna pokračoval v útoku na pánduovské oddíly. Objíždĕl pole s lukem neustále napnutým, střílel planoucí šípy a připomínal ohnivý kruh. Vyjel proti Srindžajům a pobíjel je po deseti tisících. Zatímco Karna ničil svoje nepřátele, zuřily další boje. Kripa se potýkal s Dhrištadjumnou, Kritavarmá se Sátjakim a Bhíma s Dhritaráštrovými syny, jichž zabil dalších dvacet. Judhišthira se střetl se Šaljou a mnozí další mocní hrdinové zkřížili zbranĕ v zuřivé řeži. Nebešťané z tĕchto střetů nevycházeli z údivu.

Ardžuna sám zničil armádu Nárájanů, přestože ho zároveň obklopovalo mnoho mocných rathů a mahárathů. Šípy s půlmĕsícovým ostřím utínal nepřátelům hlavy a údy, bez umdlení se prohánĕl kolem a drtil Kuruovce nekonečným proudem šípů z Gándívy.

Když slunce dospĕlo k západnímu obzoru, bojištĕ skýtalo příšerný pohled. Polovina bojovníků, kteří dnes vyjeli do boje, tam ležela bez života. Zemĕ byla poseta mrtvolami, troskami kočárů a brnĕní a tĕly spálenými zcela k nepoznání. Hejna supů kroužila nad bojištĕm a šakali vyli a štĕkali. Karna vidĕl, jak bojovníky halí temnota, a poručil kuruovské armádĕ ustoupit. Nepřál si další noční bitvu. Vojáci se od sebe oddĕlili a chválíce odvahu nepřátel vyrazili zpĕt do svých táborů.

Durjódhana sedĕl ve svém stanu, vzdychal a mačkal si ruce. Z jeho jedenácti akšauhiní zbyla jen jediná. Bylo to témĕř neuvĕřitelné. Tolik údajnĕ neporazitelných hrdinů padlo. Bojovníci, kteří nikdy předtím neokusili porážku, nyní objímají zemi jako muži objímající svoje milenky. Vĕtšinu škody mají na svĕdomí Ardžuna s Bhímou. Jak dlouho to může ještĕ pokračovat? Tito dva nadutí Pánduovci musejí zemřít. On si vezme na starost Bhímu, ale proč Karna stále ještĕ nezabil Ardžunu? Durjódhana pohlédl na svého přítele.

Karna poznal, na co Durjódhana myslí, a řekl: „Ardžuna je vždy ostražitý, vytrvalý, obratný a chytrý. I když se naskytne příležitost přemoci ho, zasáhne Krišna a zachrání ho. Přesto mĕ nic nezastaví. Dnes mi unikl díky různým lstím, ale zítra zmařím všechny jeho pokusy a určitĕ ho zabiji.“

Durjódhanu Karnova sebedůvĕra povzbudila. „Budiž.“ Rozpustil shromáždĕní a řekl všem, že se sejdou za úsvitu a dohodnou se na strategii, jak zabít Ardžunu.

Příštího rána přišel Karna k Durjódhanovi sám. Kuruovský vůdce mu pokynul, aby se posadil na skvostné sedadlo, zatímco mu jeho pobočníci připevňovali brnĕní. Když si připínal kožené chrániče prstů, zeptal se: „Milý příteli, jsi připraven čelit Ardžunovi?“

Karna ponuře odpovĕdĕl: „Dnes s tím slavným hrdinou vybojuji nezapomenutelnou bitvu. Buď zabiji já jeho, nebo on zabije mĕ. Jestli se mi ho dnes nepodaří zabít, z pole se nevrátím. Třebaže jsem byl připraven o zbraň šakti, nepovažuji se za slabšího. Od Parašurámy jsem získal mocné nebeské zbranĕ a rychlostí a obratností se Ardžunovi vyrovnám. Dnes mĕ uvidíš bojovat s Ardžunou podobnĕ, jako bojoval Indra s Daitji. Celá tato Zemĕ zbavená trnů bude brzy tvá. Není nic, co bych pro tebe neudĕlal, ó králi, a neexistuje žádný človĕk, který by mi mohl odolat, když jsem rozhnĕvaný. Nĕco však od tebe potřebuji.“

Karna vysvĕtlil, že ho Ardžuna v jedné vĕci převyšuje   —   jeho vozatajem je Krišna. „Krišna řídí jeho kočár s nevídanou obratností. Potřebuji nĕkoho, kdo se Krišnovi vyrovná v řízení kočáru. Myslím, že pro tento úkol se hodí jedinĕ Šalja.“

Durjódhana vrhl na Karnu ostrý pohled. Šalja je jedním z nejmocnĕjších hrdinů, kteří Kuruovcům zůstali. Byla by hanba ho ztratit. Také by se jistĕ netvářil vstřícnĕ na žádost, aby přijal podřadnou úlohu vozataje   —    a zvláštĕ Karnova. Šalja je navíc příbuzný Pánduovců. Lze mu vůbec vĕřit?

Karna vidĕl Durjódhanův výraz zračící pochybnosti, a proto řekl: „S pomocí Šalji se vidím jako vítĕz. Svým umĕním řídit kočáry se proslavil po celém svĕtĕ. Při posuzování silných a slabých stránek soupeře není nikdo lepší než on. Zavázal se ti pomocí, ó králi, protože jsi ho potĕšil. Jako muž dokonalé ctnosti udĕlá vše, co bude v jeho silách, aby mi pomohl. Jdi proto za ním a přesvĕdč ho, aby řídil můj kočár.“

Durjódhana vypadal zamyšlenĕ. Možná to je jediná šance, jak vyhrát válku. Bez Ardžunovy porážky je prohra jistá. Přikývl. „Přesvĕdčím vládce Madry, aby úlohu vozataje přijal. Nechám ti přidĕlit mnoho kočárů, každý vybavený všemi zbranĕmi. Dám ti také stovky vozů plných šípů.“

Durjódhana vĕdĕl, že bitva s Ardžunou bude vyžadovat obrovské množství šípů, aby vyrovnali jeho nevyčerpatelnou zásobu. Vydal rozkazy svým služebníkům, pak vstal a ze stanu odešel. Uvidĕl Šalju ve svém stanu a přistoupil k nĕmu s podlézavým výrazem: „Ó mocný hrdino, nejlepší z lidí, ó neporazitelný, přicházím s poníženou žádostí. Karna tĕ prosí, aby ses při jeho dnešním souboji s Ardžunou stal jeho vozatajem. Není nikoho, kdo by se ti mohl v řízení kočárů rovnat. Vyrovnáš se i Krišnovi. Ó nejlepší z bojovníků na kočárech, proto tĕ prosím o pomoc. Laskavĕ přijmi tuto úlohu z náklonnosti ke mnĕ.“

Durjódhana dále chválil Šaljovy schopnosti a ujistil ho, že na celém svĕtĕ není jiný bojovník schopný obratnou jízdou s kočárem zaručit, že Karna Ardžunu přemůže. Závisí na nĕm celá armáda. Pokud Ardžunu brzy nezastaví, zkáza Kuruovců na sebe nedá dlouho čekat.

Šalja na Durjódhanu vydĕšenĕ pohlédl, pak náhle vstal a začal rázovat po stanu. „Ó synu Gándhárí, takovou žádostí mĕ urážíš. Jak mĕ můžeš považovat za ménĕ důležitého než Karnu? Nedůvĕřuješ snad mojí vĕrnosti a úsilí v bitvĕ? Dokáži totéž, co sútův syn. Přidĕl mi kterékoliv hrdiny. Až je zabiji, vrátím se do svého království. Jestli chceš, abych s Pánduovci bojoval sám, učiním tak. Tato žádost mĕ však uráží. Po takových slovech bych mĕl této války okamžitĕ zanechat, ale vášeň či hnĕv mĕ nepřinutí zříci se svojí povinnosti.“

Šalja zuřil. Jako kšatrija mĕl povinnost bojovat a ne řídit kočáry. To náleží šúdrům. Písma přikazují, aby šúdrové sloužili kšatrijům, ale nikdy naopak. Karna pochází z rodiny šúdrů a on, Šalja, je korunovaný vládce velké zemĕ. Šalja nasupenĕ hledĕl na Durjódhanu. „Nevím, jak pro tebe mohu teď dále bojovat. Po této urážce se mi chce spíš vrátit se domů.“

Šalja se vyřítil ze stanu a Durjódhana bĕžel za ním. Princ ho zastavil a natáhl ruku dolů, aby se dotkl jeho nohou. „Prosím, pochop mĕ správnĕ a neurážej se. V žádném případĕ jsem nechtĕl naznačit, že jsi nĕco ménĕ než Karna. Také nepochybuji o tvojí upřímnosti. A už vůbec si nepřeji, aby se král Madry ponížil konáním nĕjaké podřadné povinnosti. O ničem z toho nemůže být ani řeči. Ó vládce Zemĕ, jsi pro mĕ tím, kdo je ve všech ohledech Karnovi rovnocenný a nejen to. Prosím, nech mĕ vysvĕtlit ti moje pohnutky.“

Durjódhana povĕdĕl Šaljovi, že ze všech bojovníků na poli se žádný nemůže vyrovnat Krišnovi, který všechny dalece převyšuje, a přesto přijal úlohu Ardžunova vozataje. Z toho důvodu pomyslel Durjódhana na Šalju, který je jako druhý Vásudéva. Karna může bojovat s Ardžunou jako s rovným, pokud jde o zbranĕ, ale potřebuje vozataje srovnatelného s Krišnou. Princ řekl, že jeho ani Karnu nenapadl nikdo lepší než Šalja.

Když vládce Madrásu slyšel Durjódhanovu chválu Krišny, uklidnil se. Krišnu miloval stejnĕ jako jeho synovci, Pánduovci. Vzpomnĕl si na slib daný Judhišthirovi. To jistĕ osud stanovil, že má v tomto souboji řídit Karnův kočár. Šalja se rozhodl a řekl: „Tvoje oslava Dévakina syna obmĕkčila moje srdce. Zvážím přijetí této úlohy, ale jen pod jednou podmínkou   —    musí mi být dovoleno říkat v Karnovĕ přítomnosti, co se mi zachce.“

Durjódhana vydechl úlevou: „Budiž. Pojďme ke Karnovi.“

Aby Durjódhana Šalju dále povzbudil, vyprávĕl starý příbĕh o tom, jak Mahádéva kdysi bojoval s Dánavy a Daitji a jako vozataj mu sloužil Brahmá. Pokud vyvstane nutnost, aby ji přijal, nepředstavuje tato úloha pro mocného hrdinu ponížení. Po příchodu do Karnova stanu Durjódhana řekl: „Pohleď na tohoto mocného hrdinu, ó panovníku. Je možné, aby se narodil sútovi? Podle mĕ je to potomek nĕjakého vznešeného boha. Jistĕ byl zplozen v kšatrijském rodĕ a po narození opuštĕn. Podívej se na jeho nezmĕrnou hruď, paže jako kmeny stromů, sličnou tvář, ušlechtilou postavu a chování. Svojí září se podobá slunci. Nemohu přijmout, že se narodil ženĕ z rodu sútů.“

Šalja pozdravil Karnu a řekl: „Stanu se tvým vozatajem ve velkém souboji. Mám však o výsledku pochybnosti. I kdyby se ti nĕjak podařilo Ardžunu zabít, uvidíš, jak do boje vstoupí se zbranĕmi v ruce Kéšava.“

Šalja se otočil k Durjódhanovi: „Nepochybuj o tom, že Krišna vyhladí tvůj rod se všemi jeho spojenci i následovníky. K čemu tedy bude dobré zabít Ardžunu?“

S tím si Durjódhana hlavu nedĕlal: „Ó králi, nebojím se Krišny, když mám na svojí stranĕ tebe i Karnu. Jak se Kéšavovi může podařit přemoci tĕ v bitvĕ? Karna Ardžunu jistĕ zabije. Potom budete ty i on pro Krišnu víc než vyrovnanými soupeři, a to i s podporou Jeho stoupenců. A kdyby mĕl být Karna zabit, budeme spoléhat jen na tebe.“

Šalja pohlédl na Karnu, který si pečlivĕ uvazoval brnĕní. Pravdĕpodobnĕ naposled, pomyslel si madráský král. „Budiž, ó vládce Bháratů. Budu řídit Karnův kočár.“

Karna Šaljovi podĕkoval a oba objali Durjódhanu. Potom spolu opustili stan, aby se setkali s ostatními bojovníky. Po dohodnutí strategie Kuruovci nasedli na svoje kočáry a konĕ, zařvali a zatroubili na lastury. Šalja se chopil opratí Karnova obrovského kočáru a vyjel s ním do čela armády. Deset tisíc bubnů a stejný počet trubek doprovázelo kuruovské jednotky do bitvy. Když jeli na bojištĕ, Karna řekl: „Odvez mĕ ihned na místo, kde stojí Pánduovci. Bude-li třeba, pustím se do boje se všemi pĕti bratry najednou. Řiď konĕ rychle, ó vznešený hrdino, abych mohl zabít Ardžunu, Bhímu, Judhišthiru i dvojčata. Dnes uvidí svĕt moji jedinečnou chrabrost.“

Šalja se rozesmál: „Ó synu vozataje, proč Pánduovce zlehčuješ? Tĕchto pĕt hrdinů je neporazitelných a jejich rádcem i ochráncem je Krišna. Ó Karno, až je spatříš na obloze vytvářet klenbu z nesčetných šípů, už takhle mluvit nebudeš. Až uslyšíš drnčení Gándívy, budeš bezpochyby litovat svých pyšných výroků.“

Karna nebral Šalju na vĕdomí a vykřikl: „Řiď!“ Jeho kočár s rachotem ujíždĕl Pánduovcům vstříc.

Když se obĕ armády přiblížily, objevila se hrozivá znamení. Hřmĕlo z bezmračné oblohy a pršelo kamení. Prudký vítr vál Kuruovcům do tváře. Vidĕli, jak je po pravici míjejí stáda zvířat, a slyšeli vytí šakalů. Jejich konĕ ronili slzy a prapory se třásly.

Kuruovci na znamení nedbali a puzeni osudem se hnali do boje. Při pohledu na Karnu zářícího jako oheň v čele armády cítili, že vítĕzství je jejich. Když se řítili do bitvy, vydávali bojový pokřik a mávali zbranĕmi ve vzduchu.

Karna na vojáky zavolal: „Každého, kdo mi ukáže, kde stojí Ardžuna, bohatĕ odmĕním. Tomu, kdo mĕ upozorní na Pánduova syna, dám zlato, drahokamy a skvĕlé konĕ. Ukažte mi, kde bojují Ardžuna a Krišna, a zahrnu vás veškerým bohatstvím, které po nich zbude, až je zabiji.“

Durjódhana tato slova zaslechl a provolal svému příteli slávu. Zařinčely činely a rozeznĕly se tisíce bubnů.

Šalja se opĕt rozesmál: „Ó sútův synu, pošetile rozdáváš bohatství, jako bys byl Kuvéra. Neboj se, Ardžunu najdeš snadno. Není třeba rozdávat bohatství a zvláštĕ ne nevhodným osobám. Dostatečnĕ brzy ho najdeš sám. Tvoje chvástání je k ničemu. Ještĕ nikdy jsem nevidĕl lišku, která by přemohla dvojici lvů. Nevidíš, co je třeba dĕlat a co ne, a proto je mi jasné, že je tvůj život u konce. Ó Karno, zdá se, že nemáš žádné skutečné přátele, kteří by ti zabránili vrhnout se do ohnĕ. Jako tvůj přítel ti radím přiblížit se k Ardžunovi obezřetnĕ a s podporou velkého oddílu vojáků. Neútoč proti nĕmu sám, jako človĕk snažící se přeplavat oceán pouhou silou svých dvou paží a s kamenem uvázaným kolem krku.“

Karna se na Šalju zamračil: „Jsi nepřítel vydávající se za přítele!“ vyštĕkl. „Ardžuny se nebojím. Střetnu se s ním a přemohu ho pouhou silou svých paží. Od tohoto rozhodnutí mĕ nikdo neodradí.“

Šalja opĕt posmĕšnĕ promluvil: „Až ti ostré šípy s opeřením z kánĕte probodají celé tĕlo, budeš své domýšlivosti litovat. Svou snahou porazit Savjasáčího se podobáš dítĕti na klínĕ svojí matky, které chce chytit slunce. Vyzýváš Ardžunu jako mladý jelen vyzývající zuřivého lva. Neudeř z pošetilosti holou rukou černou kobru. Nekřič na Ardžunu jako žába kvákající na velký mrak, z nĕhož proudí přívaly deštĕ. Vyřváváš sebechválu, dokud se nesetkáš s Ardžunou a Krišnou, tak jako se šakal žijící mezi zajíci považuje za silného, dokud nepotká tygra. Říkej si, co chceš. Tvoji horu pýchy brzy rozbijí Ardžunovy šípy podobné hromoklínům.“

Karnův dech nabyl podoby krátkých tĕžkých vzdechů. Šaljova tiráda ho dopalovala. Přestože se madráský vládce přidal na Durjódhanovu stranu, vypadalo to, že je ve skutečnosti vĕrný Pánduovcům.

Karna pevnĕ sevřel svůj luk a ostře odpovĕdĕl: „Ó králi, zásluhy ostatních dokáží rozeznat jen ti, co je sami mají. Jelikož žádné nevlastníš, nerozeznáš dobré od špatného. Jsem si plnĕ vĕdom Ardžunovy odvahy a znám také svoji sílu. Pánduova syna jsem vyzval proto, že dokonale znám svoji schopnost ho porazit. Jeho Gándíva, prapor s opicí a vozataj Krišna mohou podĕsit bázlivé, ale pro mĕ jsou zdrojem radosti. Dnes mĕ uvidíš, jak jediným šípem srazím Ardžunu i Krišnu. Budou se podobat dvĕma perlám na šňůře. Dnes všichni poznají můj původ, ušlechtilost a sílu. Nezesmĕšňuj mĕ, ach ty pošetilý.“

Karna se přestal ovládat a začal na Šalju křičet. Jeho hnĕvivý hlas se rozléhal z kočáru, který jel po poli: „Jsi zlomyslný a máš pochybný charakter. Jelikož máš strach, chválíš nepřítele. Nebo to má jiný důvod? Tak či tak, až zabiji svoje nepřátele, zabiji také tebe a všechny tvoje příbuzné. Narodil ses v hříšné zemi a jsi podlý hříšník mezi kšatriji. Nesnaž se mĕ vystrašit svými prázdnými slovy. Mohl bych zabít tisíc Krišnů a stovky Ardžunů. Drž jazyk za zuby, ó synu hříšné zemĕ.“

Karna nepřestával Šalju urážet. Popsal Madrás jako zemi obydlenou podřadnými a zvrhlými lidmi. Uvádĕl spousty lidových rčení nepřátel Madraků, a tak špinil Šalju i jeho rodnou zemi. To, že se ho strýc Pánduovců snaží zbavit odvahy, ho nepřekvapilo, ale nebyl připraven to snášet. Pozdvihl kyj a řekl: „Ó králi Madrásu, jestli takto ještĕ jednou promluvíš, rozdrtím ti lebku. Dosud jsem to neučinil jen z úcty k Durjódhanovi. Jeď k Ardžunovi. Buď svĕt uslyší, že jsem zabil Dhanandžaju a Vásudévu, nebo že statečného Karnu zabili oni.“

Šalja Karnovi nevzrušenĕ připomnĕl Ardžunovy hrdinské skutky, včetnĕ události, kdy přemohl všechny Kuruovce i s Karnou.

Karna mu odfrkl: „Tvoje slova mĕ neovlivní, ó muži se zlým zámĕrem. Strach ve mnĕ neprobudíš. Jediné, čeho se obávám, je kletba bráhmanů.“

Karna vĕdĕl, že mu hrozí velké nebezpečí kvůli jedné dávné chybĕ. Uvĕdomil si, že by to mohlo znamenat jeho konec, a řekl Šaljovi, jak před mnoha lety při lovu shodou okolností zabil bráhmanovu krávu. Bráhmana ho proklel slovy: „Až budeš čelit svému nejhoršímu nepříteli, zemĕ pohltí kolo tvého kočáru. Potom tĕ zachvátí strach.“

Poté, co Karna vylíčil onu příhodu, řekl: „Přesto se nevrátím. Přijmu bráhmanovu kletbu, postavím se Ardžunovi a srazím ho svými šípy. Ani slova mého vlastního učitele vyřčená v hnĕvu mĕ dnes nezastaví.“

Karna mĕl na mysli Parašurámovu kletbu, že zapomene mantry pro vyvolání brahmástry v dobĕ, kdy ji bude nejvíce potřebovat. Nedbal však na obĕ prokletí a poručil Šaljovi, ať jede dál. Vše spočívá v rukách osudu. Vítĕzství ani porážka není nikdy a pro nikoho jistá. Pokud tak osud rozhodne, potom navzdory překážkám zvítĕzí. V opačném případĕ i přes sebevĕtší úsilí a lepší schopnosti v boji podlehne.

Karna a Šalja se cestou na bojištĕ i nadále častovali urážkami. Durjódhana slyšel jejich zvýšené hlasy a přijel k nim. Se sepjatýma rukama prosil Šalju, aby Karnu nezastrašoval, a Karnu žádal, ať Šaljovi odpustí. Oba muži zmlkli a ujíždĕli po poli. V dálce před sebou spatřili pánduovské jednotky, které hrozivĕ nabývaly na velikosti.