Kapitola 27

Pánduovci se po bezvýsledném hledání Durjódhany vrátili zpĕt do tábora. Vešli do Judhišthirova stanu a vyslali vojáky, ať prohledají celé pole. Když čekali na zprávy, stráže přivedly lovce. Lovci padli Judhišthirovi k nohám a řekli mu vše, co vidĕli a slyšeli. Judhišthira s úsmĕvem vstal a okamžitĕ lovce obdaroval velkým bohatstvím. Poté je propustil a odešel s bratry k jezeru, které se jmenovalo Dvaipájana. Všichni pánduovští bojovníci šli s nimi a křičeli: „Našli jsme Durjódhanu! Vyřiďme ho jednou provždy.“

Tři přeživší Kuruovci, kteří se stále snažili Durjódhanu přesvĕdčit, ať vyjde ven, zaslechli blížící se Pánduovce a zavolali na nĕho: „Přicházejí sem pyšní a vítĕzní Pánduovci. Musíme odejít.“

Tři muži nasedli na svoje konĕ a tĕsnĕ předtím, než Pánduovci dorazili k jezeru, odjeli do lesa. Pánduovci vidĕli, že voda jezera je díky Durjódhanovĕ mystické síle dokonale klidná. Při pohledu na tento neobvyklý úkaz pochopili, že Durjódhana se skrývá v jezeře jako zbabĕlec. Judhišthira řekl Krišnovi: „Jen pohleď, jak tento zrádný muž použil svoje síly klamu, aby se vyhnul porážce, ale teď už mi neunikne. I kdyby mu po boku stál sám Indra, dnes zemře.“

Krišna souhlasil: „Ó králi, znič Durjódhanův klam vlastními mystickými silami. Ten, kdo si zahrává s iluzí, by mĕl být také jejím prostřednictvím zničen. To je pravda. Mnoho Daitjů a Dánavů, jež byli všichni mistry mystických sil, bohové zabili pomocí přeludů a mámení. Proto jednej rychle, aby tohoto hříšníka potkal spravedlivý konec.“

Judhišthira na Durjódhanu zavolal: „Proč jsi, ó nejlepší z lidí, očaroval toto jezero a skryl se pod jeho hladinou? Jak to, že si teď chceš zachránit život, když jsi způsobil zkázu svojí rodiny, přátel i miliónů kšatrijů? Vynoř se a bojuj! Kam se podĕla tvoje čest? Na všech shromáždĕních jsi byl popisován jako hrdina, ale myslím, že tyto popisy nebyly pravdivé. Nejsi nic jiného než zbabĕlec. Jen pohleď, jak se teď před námi schováváš, aby sis zachránil život. Ó hříšný darebáku, vyjdi ven a postav se čelem následkům všech svých zločinů. Nekrč se tady jako eunuch. Hrdinové z bitvy nikdy neutíkají   —   před zneuctĕním dávají přednost smrti. Nepošlapávej svoji čest a bojuj. Buď vládni této Zemi po dobytí vítĕzství, nebo námi zabit ulehni ke spánku na holé zemi.“

Za Judhišthiru stojícího na břehu jezera se svými bratry a Krišnou se postavili všichni ostatní pánduovští bojovníci. Čekal na Durjódhanovu odpovĕď a rozhlížel se kolem. Širé jezero poskytovalo úlevu od horka a prachu bojištĕ. Leželo uprostřed chladivé mýtiny stínĕné vysokými stromy s kvĕty mnoha barev visícími až k hladinĕ. Na stromech sedĕla spousta vodního ptactva překvapená náhlou promĕnou jezera. Listy stromů pohyboval mírný vánek a naplňoval ovzduší uklidňujícím šumĕním doprovázeným melodickými hlasy ptáků. Pánduovci se cítili osvĕženi pouhým pohledem na tuto malebnou končinu, oblíbené místo mnoha jogínů a asketů.

Po nĕkolika okamžicích Durjódhana zvolal: „Ó králi, není nic divného na tom, že se strach zmocňuje všech živých bytostí, ale já jsem do tohoto jezera nevstoupil ze zbabĕlosti. Přišel jsem o armádu a zůstal v boji sám a jsem unaven. Proto jsem v tomto jezeře vyhledal útočištĕ, abych si odpočinul. Ó synu Kuntí, mĕl by sis také odpočinout. Nepochybuj o tom, že v pravý čas budu bojovat proti vám všem.“

Judhišthira se zasmál: „Ó Durjódhano, už jsme si dost odpočali. Nadešel čas naší poslední bitvy. Pojď ven a ukonči válku tím, že nás buď zabiješ, nebo zemřeš smrtí hrdiny.“

Durjódhana, stále zarmoucený smrtí Karny, Šakuniho a všech svých bratrů, s úzkostí v hlase promluvil: „Ó potomku Kuruova rodu, jelikož postrádám příbuzné a přátele, již si nepřeji vládnout tomuto svĕtu. Všichni ti, kvůli nimž jsem toužil po svrchované vládĕ, jsou teď mrtví. Daruji ti tuto prázdnou Zemi. Přestože si tĕ přeji porazit a pokořit tvoji pýchu, dokonce i moje touha po boji je pryč, když pomyslím na Drónu, Karnu a našeho praotce Bhíšmu. Myslím, že odejdu v jelení kůži do lesa vĕnovat se askezi. Jdi si, ó králi, vládnout Zemi zbavené panovníků, bojovníků a bohatství. Já zůstanu zde.“

Z Durjódhanových slov zazníval kousavý tón, který však Judhišthiru nijak neovlivnil. S rostoucí netrpĕlivostí odpovĕdĕl: „Přestaň blouznit, ó Durjódhano. Nijak tĕ nelituji. To kvůli tvojí chamtivosti jsou teď všichni mrtví. Tuto Zemi jako dar nepřijmu, neboť to není moje kšatrijská povinnost. A ty mi ani takový dar dát nemůžeš. Již jsi o vše přišel.“

Judhišthira se usmál na svoje bratry a pokračoval: „Proč jsi to, ó hrdino, nenabídl, když tĕ o to Krišna žádal? Jak to, že ty, který jsi mi kdysi upřel i tolik území, do nĕhož by se dala zabodnout jehla, mi teď chceš dát celou Zemi? Není tvoje, abys ji mohl rozdávat, a nikdy ani tvoje nebyla. Vynoř se a získej svĕt, nebo se odeber do nebeských končin, až tĕ zabijeme. Za všechny svoje zločiny proti nám a ctnostné Draupadí si zasloužíš z našich rukou smrt. Já tĕ šetřit nebudu.“

Ostatní Pánduovci pak na Durjódhanu zakřičeli, ať vyjde z jezera, a znovu a znovu mu rozhnĕvanĕ spílali. Všichni ostatní bojovníci vyrazili bojový pokřik a mávali zbranĕmi.

Když Durjódhana slyšel ten halas a uvážil Judhišthirova slova, rozzlobil se. Rozhodl se bojovat, ale mĕl obavy: „Ó Pánduovci, vy máte přátele, kočáry a zvířata. Já jsem sám a bez kočáru. Jak se mohu postavit proti vám všem? Nepovažuji to za čestné ani ve shodĕ s kšatrijskými zásadami. Dovolte mi bojovat vždy jen s jedním bojovníkem a vynořím se. Nebojím se nikoho z vás. Povstanu a jako vycházející slunce ničí svit hvĕzd, zničím já každého z vás. Dnes se zbavím dluhu, který mám vůči všem zabitým bojovníkům.“

Pánduovci při zaslechnutí jeho chrabrých slov propukli v jásot. Judhišthira odpovĕdĕl: „Štĕstí tomu chtĕlo, že ses upamatoval na svoji povinnost, ó bojovníku mocných paží, a rozhodl se pro boj. Vyber si kohokoliv z nás a kteroukoliv zbraň. Zaručuji ti, že pokud nad kýmkoliv z nás zvítĕzíš, můžeš se stát králem. Jinak se námi zabit odeber na nebesa.“

Durjódhana se v jezeře usmál. Sáhl po kyji po svém boku a řekl: „Ó mocní a stateční, jestli mi dovolíte vybrat si zbraň, pak volím kyj, který držím v rukách. Nechť se mi v bitvĕ postaví kdokoliv z vás, kdo si myslí, že se mi vyrovná. Budu bojovat sám a pĕšmo, ozbrojen pouze kyjem. Nepochybujte o tom, že vás všechny postupnĕ zabiji. Když jsem ozbrojen kyjem, nemůže mi čelit ani Indra.“

„Uvidíme. Vynoř se a ukaž, že jsi muž. Čeká tĕ smrt. Bojuj, jak si přeješ. Neunikneš.“

Durjódhana se již více nenechal od Judhišthiry pobízet a vynořil se z vody. Když stoupal ode dna, Pánduovci vidĕli, jak se hladina rozčeřila. Vynořil se z vody s kyjem na rameni podobný horskému hřebeni vystupujícímu z oceánu.

Jakmile Pánduovci a jejich stoupenci spatřili Durjódhanu vynořovat se z vody, objímali se a křičeli radostí. Teď může být válka ukončena. Bojovníci mávali zbranĕmi a troubili na lastury.

Durjódhana upíral na svoje nepřátele zlostný pohled, uražen jejich šťastným voláním. Kousal se do rtů a tĕžce dýchal. Jak tam stál na břehu jezera a crčela z nĕho voda, rozhlédl se a zahřímal: „Budete muset nést následky všech tĕchto urážek. Všechny vás zabiji a pošlu vás do Jamarádžova sídla.“

Bĕhem řeči spustil kyj z ramene a udeřil do zemĕ, až se otřásla. Zlostnĕ zíral na Judhišthiru a řekl: „Zde jsem, ó potomku Kurua. Dodrž svoje slovo a nech mĕ bojovat s jedním z vás. Mám jen svůj kyj. Vyšli kteréhokoliv soupeře do boje za rovných podmínek. Mĕl bys souboj řídit, protože jsi způsobilý posuzovat, co je správné a co špatné.“

Durjódhana pohlédl na Bhímu, který mu vrátil pohled plný nekonečné nenávisti. Oba muži vĕdĕli, že se poslední souboj odehraje mezi nimi. Bhíma stál s kyjem po boku a myslel na svůj slib, že Kuruovce zabije. Chtĕlo se mu okamžitĕ skočit a vší silou udeřit svým smrtonosným kyjem Durjódhanu do hlavy. Ovládl se však a čekal na Judhišthirův pokyn.

Judhišthira se kysele usmál při Durjódhanovĕ požadavku, aby souboj rozhodoval. Moudrý Pánduův syn vĕdĕl, co tím má na mysli. Bhímův slib znĕl, že mu rozdrtí stehna a v boji kyjem jsou rány pod pás zakázány. Kuruovec byl varován dostatečnĕ. Bhíma dal svoje zámĕry jasnĕ najevo. Chce Durjódhanu potrestat za jeho dávný zločin spáchaný na Draupadí   —    rozdrtí stehno, které princ před Draupadí nestydatĕ odhalil ve snĕmovní síni. Vykonání tohoto trestu nebude představovat žádný hřích.

Judhišthira, jenž se při vzpomínce na hru v kostky rozzlobil, odpovĕdĕl stroze: „Ó Durjódhano, jak to, že jsi nebral ohled na dobré a špatné, když jsi se svými stoupenci zabil Abhimanjua? Povinnosti kšatriji jsou bezpochyby tvrdé a nemilosrdné. Jak jinak byste mohli to dítĕ zabít tak nečestným způsobem? Proč nyní žádáš, abychom s tebou bojovali jeden po druhém? Lidé v potížích mají vždy sklon zapomenout na ctnost a nedbají na následky svých činů. Já ti však, ó hrdino, dám slušnou šanci. Vyber si jako soupeře kohokoliv z nás. Jestli se ti podaří ho porazit, staneš se králem. Jinak se odeber na nebesa.“

Krišna pohlédl tázavĕ na Judhišthiru. Co ho to napadlo? Durjódhana je díky svému umĕní v boji s kyjem slavný po celém svĕtĕ. Sám Balaráma, jemuž se v zacházení s kyjem nikdo nevyrovná, ho označil za svého nejlepšího studenta. Bhíma by ho snad dokázal porazit, ale bylo by to tĕsné. A kdyby si Durjódhana zvolil jiného soupeře, kdo ví, jak by to dopadlo? Judhišthira očividnĕ zase jednou vsadil vše na jedinou kartu.

Durjódhana se zasmál a udĕlal krok vpřed. Pánduovští vojáci mu přinesli zářivé brnĕní, které si rychle oblékl. Řekl: „Ó Judhišthiro, budu bojovat s kterýmkoliv z vás bratrů. Jaký je v tom rozdíl? Kdo se mi může silou vyrovnat? Zabiji vás jednoho po druhém. Nikdo z vás mi nemůže v čestném boji čelit. Není správné, abych se chlubil vlastní odvahou, ale říkám pravdu. Do hodiny uvidíte, že se moje slova potvrdí. Ať se ten z vás, který se mnou bude bojovat, chopí kyje.“

Durjódhanovi pýcha nedovolila vybrat si lehkého soupeře. Byl si jistý, že nepodlehne, ať s ním bude bojovat kdokoliv. Nebál se ani Bhímy a jeho hluboká nenávist právĕ k tomuto Pánduovu synovi v nĕm vzbuzovala nadĕji, že bude vybrán Bhíma. Bylo to pravdĕpodobné. Koho jiného mohli Pánduovci vybrat? Durjódhana na tento den čekal již v Hastinápuru, kde strávil nesčetné hodiny mlácením do Bhímovy železné sochy. Teď může svoje umĕní použít proti Bhímovi samotnému.

Bĕhem Durjódhanovy řeči přišel Krišna k Judhišthirovi a tiše mu řekl: „Ó králi, tvůj slib byl ukvapený. Co se stane, když se Durjódhana rozhodne bojovat s tebou, Ardžunou nebo dvojčaty? S kyjem se mu dokáže postavit jen Bhíma, ale i pak je výsledek nejistý. Přestože je Bhíma silnĕjší, Durjódhana ho převyšuje svým umĕním, a to má nad silou obvykle navrch. Myslím, že ses dopustil vážné chyby. Kdo kromĕ tebe by se vzdal nároku na království po vítĕzství v tak velké válce, když by zbýval jen jediný protivník? Zdá se, ó králi, že Kuntiným synům není souzeno, aby se tĕšili ze svrchované vlády.“

Bhíma stojící po Judhišthirovĕ boku zaslechl Krišnova slova a řekl: „Ó Mádhavo, nermuť se. Já tuto válku ukončím. Judhišthirovo vítĕzství je jisté, protože přede mnou stojí připraven k boji hříšný Durjódhana. Dovol mi s ním bojovat. Můj kyj je mocnĕjší než jeho a umĕním boje za ním nijak nezaostávám. Ozbrojen kyjem bych mohl bojovat se samotnými nebešťany vedenými Indrou, o Durjódhanovi ani nemluvĕ.“

Krišna Bhímu pochválil a řekl: „Spoléhaje na tebe, ó bojovníku mocných paží, Judhišthira jistĕ znovu získá svůj blahobyt. Zabil jsi všechny Durjódhanovy bratry a bezpočet jeho vojáků. Jdi a zabij i tohoto hříšníka. Splň svůj slib, ale bojuj opatrnĕ. S kyjem ho jako soupeře nelze podceňovat.“

Bhíma se pohrdavĕ zasmál a s kyjem na rameni vykročil smĕrem k Durjódhanovi. Bratři mu provolali slávu a on zahřímal: „Vyzývám k boji tohoto nanejvýš nadutého hříšníka. Nedokáže mĕ porazit. Dnes konečnĕ vyvrhnu hnĕv, který mĕ tolik let spaluje v hrudi. Dnes, milý bratře, vytrhnu šipku, kterou jsi mĕl tak dlouho zabodnutou v srdci. Ó ctnostný, dnes pro tebe získám zpĕt girlandu slávy. Dnes se Durjódhana vzdá svého života, blahobytu i království. Až se dnes Dhritaráštra doslechne o synovĕ smrti, připomene si všechny svoje hříchy, které vůči nám spáchal.“

Bhíma zařval, zatočil kyjem a udeřil jím do zemĕ tak silnĕ, až se zatřásla. Durjódhana nemohl výzvu snést a se zdviženou pĕstí vykročil proti Bhímovi. Upřel na Bhímu planoucí oči, a ten mu jeho pohled plný jedu opĕtoval. Podobali se lvu a králi slonů stojícím proti sobĕ v lese.

Bhíma hledĕl do Durjódhanových doutnajících očí a pokračoval: „Vzpomínáš si, jak jsi urazil Draupadí, ó hříšníku, a jak jsi podvedl zbožného krále Judhišthiru? Nyní přijmi následky tĕchto činů a dalších křivd, kterých jsi se vůči nám dopustil. Ty můžeš za to, že Bhíšma teď leží na bojišti, že padl Dróna i tolik dalších chrabrých hrdinů. Všichni tvoji bratři jsou mrtví, včetnĕ toho opovrženíhodného, který chytil Draupadí za posvĕcené vlasy. Teď se za nimi vydáš. Dnes rozdrtím tvoji pýchu i s nadĕjí na svrchovanou vládu. Připrav se zaplatit za svoje zločiny.“

Durjódhana se ušklíbl: „K čemu jsou tvoje smĕlá slova? Tvoji touhu po boji zničím. Proč mĕ bereš na lehkou váhu? Pohleď na můj kyj podobný vrcholu hory Himavat. Ani Purandara, král nebes, mĕ nedokázal v čestném boji porazit. Koho zajímají všechny moje takzvané zločiny? Co s nimi můžeš ty nebo kdokoliv jiný udĕlat? Díky mojí moci jsi již musel mnoho vytrpĕt, včetnĕ toho, že ses stal kuchařem ve Virátovĕ domĕ, zatímco Ardžuna se stal eunuchem. Zabil jsem vĕtšinu tvých spojenců a ty zemřeš jako další.“

Bhíma byl připraven. Při pohledu na Durjódhanu jako by plál. Kuruovec si vzpomnĕl na Bhímův slib a řekl: „Nedobuď vítĕzství nečestným způsobem, ó Vrikódaro, neboť to by tĕ stálo dobrou povĕst. Bojuj čestnĕ s vynaložením všech sil. Pak, až tĕ porazím, dosáhneš nehynoucí slávy.“

Krišna navrhl, ať souboj na život a na smrt probĕhne u jezera Samantapančaka, svatého místa vytvořeného Parašurámou. Bojovníci souhlasili a odebrali se tam. Když procházeli bojištĕm, dorazil k nim Balaráma, který se právĕ vracel z pouti po svatých místech. Judhišthira a jeho bratři Ho s láskou pozdravili. Krišna se Mu poklonil a dotkl se Jeho nohou se slovy: „Buď svĕdkem umĕní Tvých dvou žáků, ó Rámo. Právĕ teď se ubírají k Samantapančace, aby tam spolu bojovali.“

Balaráma se svojí svĕtlou pletí podobal na bojišti vyšlému úplňku. Byl odĕn v modrém hedvábí a ozdoben zlatými šperky, na hrudi mĕl girlandu červených lotosů, a když objal Bhímu i Durjódhanu, kteří se Mu poklonili, jen zářil.

Optal se na blaho všech králů a kšatrijů a vyslechl, jak témĕř všichni padli. Pak řekl: „O posledním dĕní ve válce Mĕ již zpravil Nárada, který Mi řekl, že se chystá boj mezi tĕmito dvĕma hrdiny. Proto jsem přišel. Před nĕkolika týdny jsem se vydal na cestu, rozhodnut nepřidat se k žádné stranĕ. Svoje rozhodnutí jsem nezmĕnil. Boj budu sledovat jako nezúčastnĕný divák.“

Balaráma se přidal k bojovníkům, kteří se vydali k nedalekému jezeru Samantapančaka pĕšky. Bhíma a Durjódhana s tĕžkým dechem rozhnĕvanĕ kráčeli s kyji na ramenou bok po boku vpředu.

Po příchodu k Samantapančace, kde Parašuráma vyhloubil jezero a naplnil je krví zabitých kšatrijů, vytvořili kolem velkého kusu rovné a písčité zemĕ kruh. Bhíma a Durjódhana stáli proti sobĕ uprostřed. Vyzývali se ostrými hlasy a rozhnĕvanĕ řvali. Oba mĕli z nadcházejícího boje radost a očekávali rychlé vítĕzství. Podobali se dvĕma mrakům z východu a západu, které se na nebesích srážejí a hrozivĕ hřmí. Zasypávali se urážkami a točili kyji připravenými k boji.

Tĕsnĕ před začátkem souboje se objevila zlovĕstná znamení. Zdvihl se prudký vítr a z oblohy se snesl oblak prachu. Bezmračnou oblohou se

rozléhaly údery hromu. Padaly meteory a kolem slunce se objevil černý kruh. Šakali vyli a ozývaly se skřeky supů a vran. V této hrozivé, nelibozvučné zmĕti střídavĕ zaznívaly a utichaly dunivé hlasy.

Oba rozzuření bojovníci zlých znamení nedbali a vyrazili proti sobĕ s vysoko zdviženými kyji. Střetli se jako dva zuřící býci bojující svými rohy. Oba kyje se srazily s ohlušujícím třeskem, až vylétla sprška jisker. Povzbuzováni přihlížejícími bojovníky ladnĕ uhýbali, vířili zbranĕmi a otáčeli se.

Bitvu sledovali bohové, gandharvové i rišiové. Tyto nebeské bytosti žasly nad rychlostí a umĕním obou bojovníků, kteří hledali slabiny protivníka. Nĕjaký čas nedokázal ani jeden z nich obranu soupeře prorazit a jejich kyje se znovu a znovu srážely se zvukem podobným úderům hromu.

S pokračujícím bojem si však začali zasazovat tĕžké rány do paží a do ramenou. Po silném zásahu protivníka zavrávorali vzad, potom se vzpamatovali a vraceli nechránĕnému nepříteli rychlé rány. Oba znali všechny úhyby a k údivu přihlížejících předvádĕli plnou šíři svého umĕní. Každý, kdo boj sledoval, lapal překvapením po dechu a povzbuzoval oba dva.

Bhímův letící kyj připomínal Jamarádžovo žezlo smrti pozdvižené k záhubĕ všech tvorů. Když dopadl na Durjódhanu, zaznĕlo to jako prudký náraz vĕtru. Kuruovec se pohyboval s úžasnou obratností, uhýbal Bhímovým úderům a prudce je odrážel. Jeho kyj se pohyboval tak rychle, že ve vzduchu vytvářel ohnivé plameny. Díky pokročilejšímu umĕní začal nad Bhímou nabývat vrch a opakovanĕ mu uštĕdřoval mocné rány.

Navzdory dalším a dalším úderům stál Bhíma pevnĕ a neochvĕjnĕ. Rozlícen na nejvyšší míru se snažil soupeři rány vrátit svým železným kyjem a točil jím dokola tak rychle, že ho bylo jen stĕží vidĕt. Durjódhana však Bhímův útok obratnĕ zhatil tím, že vyskočil do výšky a úderům se vyhnul. Točil se ve vzduchu a Bhímovu kroužícímu kyji se vyhýbal salty. Se smíchem dopadl zpĕt na zem a ohromnou silou udeřil Bhímu do hlavy. S Bhímou to však ani nehnulo a všichni diváci úžasem vykřikli.

Durjódhana jako by na poli tančil, kyj neustále kroužil kolem nĕho a chránil ho ze všech stran. Všechny Bhímovy útoky mařil a okamžitĕ je následovaly jeho tĕžké protiúdery. Balaráma tleskal jeho umĕní, ale Pánduovci a jejich stoupenci byli sklíčeni. S obavami přihlíželi výprasku, který Bhímovi uštĕdřoval kuruovský princ.

Durjódhanova úhybná taktika Bhímu dohánĕla k zuřivosti. Když ho opĕt zasáhl Kuruovcův kyj, ustoupil nĕkolik kroků a pak se náhle roztočil, kyjem přivázaným na dlouhé smyčce zakroužil ve výšce pasu a pak jej pustil. Kyj v letu vzduchem zaburácel, zasáhl Durjódhanu do boku, a ten bolestí klesl na kolena. Pánduovci mohutnĕ zajásali, ale Durjódhana, neschopen ten křik snést a posílen matčiným pohledem, se ihned postavil a bolest setřásl. Se zuřivým řevem se hnal na Bhímu a náhlým výpadem udeřil Pánduova syna do čela.

Bhíma stál nehnutĕ. Z čela mu stékala krev jako výmĕšek vytékající ze spánku slona bĕhem říje. Durjódhana byl ohromen, že jeho soupeř stále ještĕ stojí. Ustoupil o krok a Bhíma využil příležitosti a udeřil ho silnĕ do ramene. Durjódhana padl k zemi jako vyvrácený dub. Okamžik ležel omráčen a Pánduovci jásali a mávali zbranĕmi.

Bhíma čekal, až se jeho soupeř probere. Žasl nad tím, že ho úder, který by dokázal srazit horský vrchol, namístĕ nezabil. Za minutu Durjódhana vyskočil na nohy. Byl nezranĕn a pásl se očima na Bhímovĕ údivu. Královnina asketická síla byla opravdu velkolepá. Durjódhana se hlasitĕ zasmál a pak náhle vyrazil vpřed. Uhnul Bhímovu vířícímu kyji, otočil se kolem své osy a udeřil ho plnou silou do hrudi. Bhímovi prasklo brnĕní, odlétl vzad a s žuchnutím dopadl na zem. Nebešťané křičeli úžasem a zasypávali bojovníky kvĕty.

Srdcí Pánduovců se zmocnil strach, když vidĕli Bhímu ležet na zemi, ale ten za nĕkolik okamžiků vyskočil. Z tváře si setřel krev a upřel na Durjódhanu krví podlité oči. Oba muži opatrnĕ a uctivĕ obcházeli jeden druhého a hledali příležitost k úderu.

Když kolem sebe kroužili, Ardžuna řekl tiše Krišnovi: „Koho považuješ v tomto souboji za lepšího, ó Džanárdano? V čem spočívají jejich přednosti?“

Ardžuna, sám vynikající bojovník s kyjem, si dĕlal o Bhímu starost. Také si všiml Durjódhanovy zdánlivé nezranitelnosti a nevidĕl způsob, jak by ho mohl Bhíma přemoci. Zdálo se, jako by Kuruovec nabýval vrchu. Krišna, který Ardžunu z podobných situací již mnohokrát zachránil, však bude jistĕ vĕdĕt, co dĕlat.

Krišna s lehkým úsmĕvem odpovĕdĕl: „Tĕm dvĕma se dostalo stejného výcviku. Bhíma je silnĕjší, ale Durjódhana lépe ovládá boj a mnohem více cvičil. Byl také požehnán matčinou asketickou silou, což mu v boji dává výhodu. Čestnĕ Bhíma nevyhraje   —   pokud se však uchýlí k nečestné taktice, zvítĕzí. Podvod v bitvĕ se lstivým nepřítelem je přijatelný. I sám Indra použil podvodu, aby přemohl mocné asury Viróčanu a Vritru.“

Krišna přihlížel dalšímu útoku obou soupeřů a připomnĕl Ardžunovi Bhímův slib zlomit Durjódhanovo stehno, který pozdĕji podtrhla Maitréjova kletba. Dal jasnĕ najevo, že to je jediný způsob, jak může Bhíma zvítĕzit.

„Pánduovci se chybou Judhišthiry opĕt dostali do svízelné situace,“ pokračoval Krišna. „Učený Šukra prohlásil, že zbytku poražené armády, který se shromáždí a vrátí do boje, je třeba se vždy obávat, protože je posiluje zoufalství a pevné odhodlání. Durjódhana o vše přišel a byl připraven odejít do lesa. Judhišthira ho nemĕl vyzývat. Teď se Bhíma musí uchýlit k nečestné taktice, aby boj ukončil, jinak bude království opĕt ztraceno, ó hrdino.“

Krišna vĕdĕl, že Bhíma před splnĕním slibu zlomit princovo stehno usiloval o Durjódhanovu porážku čestnĕ. Ardžuna pochopil, co má na mysli, zachytil Bhímův pohled a plácl se do stehna. Bhíma lehce přikývl na znamení, že rozumí. To musí být vzkaz od Krišny. Nechtĕl Durjódhanu udeřit pod pás, dokud nebude přemožen, ale zdá se, že není jiná možnost. Kuruovec bojuje s démonskou zuřivostí, s veškerým svým umĕním a neprojevuje žádné známky únavy. Také se nezdá možné na nĕho nĕjak zapůsobit, ať je úder sebesilnĕjší. Krišnova rada je tedy jeho jediná šance.

Bhíma se rychle pohyboval před Durjódhanou, uhýbal a odrážel soupeřovy útoky. Durjódhana zase předvádĕl celou škálu pohybů popsaných v prastarých písmech vĕnovaných boji. Oba muži se divoce střetávali a jejich kyje se srážely se sprškami jisker a obrovskými třesky, které nakrátko ohlušovaly diváky. Bojovali jako dva rozzuření tygři, z tváří se jim lil pot a po tĕlech jim stékala krev.

Opĕt se od sebe oddĕlili a nĕkolik okamžiků se opírali o kyje, aby popadli dech. Poté se na sebe s mohutným řevem vrhli. Navzájem si rozbili brnĕní a nyní bojovali jen v bederních rouškách. Jejich svalnaté postavy se leskly v pozdnĕ odpoledním slunci, zatímco se pohybovali sem a tam, útočili na sebe a bránili se.

Bhíma ukročil vzad, jako by se chtĕl vyhnout Durjódhanovu kyji, a náhle vymrštil svoji zbraň po Kuruovci. Stále ji však držel za smyčku. Durjódhana úder předvídal a uhnul do strany. Zastihl Bhímu s roztaženýma rukama a uštĕdřil mu mocný úder do boku. Bhíma mĕl vyražený dech, ale nedal to najevo, a když si přitahoval kyj, sbíral veškerou svoji odolnost. Durjódhana si neuvĕdomil, že jeho soupeř je v nevýhodĕ a z opatrnosti ho podruhé již neudeřil.

Bhíma se vzpamatoval, přivřel oči a vyřítil se vpřed. Mávl kyjem, a jak očekával, Durjódhana vyskočil do výše v manévru zvaném avasthána. Bhíma se náhle zastavil před Durjódhanou a v rychlém oblouku mávl ve výšce prsou kyjem. Když Kuruovec padal zpĕt k zemi, Bhíma ho zasáhl do stehen. Ten úder v sobĕ mĕl moment překvapení Bhímova náhlého výpadu i plnou sílu jeho paží. Bhímův kyj, který zvedli jen tři silní muži, udeřil Durjódhanu do stehen jako hromoklín lámající dva mohutné stromy.

Zemĕ se otřásla a Durjódhana dopadl s řevem na zem, kde se svíjel bolestí. Bylo jasné, že je po boji. Všichni pánduovští vojáci řvali radostí. Judhišthira objímal bratry a Krišna tleskal Bhímovi.

Vzduch byl opĕt plný podivných znamení. Z oblohy padaly spršky prachu a kostí. Zvedaly se prudké poryvy vĕtru a z útrob Zemĕ zaznívaly dĕsivé zvuky. Oblohou se rozléhal strašlivý řev rákšasů, jakšů a Dánavů. Čtyři svĕtové strany zahalila temnota a odevšad znĕly hlasy divokých zvířat.

Bhíma, stále popadající dech, přistoupil k padlému soupeři. „Ach ty darebáku, teď si vzpomeň, jak jsi urazil Draupadí a jaké množství hříchů jsi spáchal vůči bezhříšnému Judhišthirovi. Ochutnej plody svých činů.“

Bhíma do Durjódhany kopl levou nohou. S nohou položenou na hlavĕ Kuruovce pronikavým hlasem pokračoval: „Díky asketické síle Drupadovy dcery tu nyní ležíš a tvoje armáda je rozdrcena. Nechť jsou všichni ti, kdo ji vidĕli přivlečenou do snĕmovní sínĕ, svĕdky tvojí porážky. Všichni, kdo urazili a znevážili Pánduovce, jsou mrtví.“

Mnozí pánduovští bojovníci, kteří vidĕli Bhímu stát s nohou na Durjódhanovĕ hlavĕ, byli ohromeni a volali „Hanba!“

Balaráma sledující Bhímovo urážlivé chování kypĕl hnĕvem. Již předtím ho zdĕsil způsob, jakým Bhíma Kuruovce srazil, a vykřikl: „Hanba Bhímovi! Jak mohl v čestném boji použít takový úder? Žádná rána by nemĕla nikdy mířit pod pás. To je staré pravidlo, ale tento darebák je porušil. Takový čin nemůže zůstat nepotrestán.“

Balaráma zvedl svoji zbraň v podobĕ pluhu a hnal se k Bhímovi. Podobal se hoře Kailás řítící se proti hoře Himavat. Krišna se za Ním rychle rozbĕhl a zachytil Ho. Objal svého staršího bratra silnými pažemi a zastavil Ho, než se mohl dostat k Bhímovi. Oba jaduovští hrdinové nádhernĕ zářili, podobni Slunci a Mĕsíci, kteří se spolu setkali na večerní obloze.

Zatímco se Balaráma snažil vymanit z bratrova sevření, Krišna řekl: „Ó hrdino, nemĕl bys takto jednat. Bhíma prospĕl i Našim zájmům. Pánduovci jsou Naši přátelé. Jsou dĕtmi sestry Našeho otce. Durjódhana byl jejich zapřisáhlý nepřítel, a tím i Náš nepřítel. O jeho smrt jsme mĕli usilovat všemi prostředky. Navíc šlo o Bhímův slavnostní slib, že zlomí Durjódhanova stehna a zabije ho. Dodržování slibů je vždy svatá povinnost a Bhímův slib potvrdila slova neomylného rišiho Maitréji. Kvůli tomu všemu, ó hubiteli Pralamby, v Bhímovi žádnou chybu nenacházím. Vzdej se svého hnĕvu a zachovej klid, ó nejlepší z lidí.“

Balaráma se suše zasmál. Krišna byl vždy mistrem v předkládání argumentů. Tentokrát Ho však nepřesvĕdčily. Stále ještĕ v Krišnovĕ objetí odpovĕdĕl: „Podle Mĕ Bhíma obĕtoval zbožnost v zájmu hmotného zisku. To nikdy ke štĕstí ani k úspĕchu vést nemůže.“

„Nikdo nepochybuje o tom, že jsi znám svojí oddaností spravedlnosti,“ odpovĕdĕl Krišna, „ale v Bhímovi se žádná nespravedlnost nenachází. Dodržel svůj slib a splatil dluh, který vůči svému nepříteli mĕl. Vĕz, ó mocný bratře, že se blíží hrozivý vĕk Kali vyznačující se odpornými činy a úpadkem zbožnosti.“

Balaráma povolil a Krišna Ho pustil. Stále rozzlobený však zvučným hlasem prohlásil: „Za tento nečestný čin bude Bhíma od nynĕjška znám jako úskočný bojovník. Spravedlivý Durjódhana naopak prosluje jako čestný bojovník. Kuruovský král vykonal obĕti a rozdal mnoho darů bráhmanům. Nakonec obĕtoval svůj život jako úlitbu do ohnĕ svých nepřátel, a tak dosáhne končin vĕčného štĕstí.“

S tĕmito slovy Balaráma opustil dlouhými kroky Krišnu a nastoupil na svůj kočár. Vozataj pobídl konĕ a Balaráma vyrazil pryč jako bílý oblak letící po nebi.

Bhíma sepjal ruce a poklonil se svému odjíždĕjícímu učiteli bojových umĕní. Když se na nĕho Balaráma řítil, stál klidnĕ. Smrt z Jeho rukou by byla slavná. Poté, co Bhíma sledoval Jeho rychlý odjezd, otočil se znovu k Durjódhanovi, který témĕř omdléval bolestí. Opĕt zvedl nohu, aby ho kopl, ale Judhišthira ho zadržel slovy: „Přestaň, ó mocný hrdino. Vykonal jsi svoji pomstu a dosáhl svého cíle čestným či nečestným způsobem. Nech ho být. Nejednej hříšnĕ. Durjódhana je král, tvůj příbuzný a vládce Kuruovců. Je s ním konec   —   jeho bratři jsou mrtví, přišel o království, jeho vojáci padli a sám je v žalostném stavu. Jak ho tedy můžeš ještĕ dále urážet? Lidé vždy říkají, že Bhíma je spravedlivý. Nejednej způsobem, který tĕ není hoden, milý bratře.“

Judhišthira zadržel Bhímu, poklekl vedle Durjódhany a řekl Kuruovci: „Ó bratře, nermuť se. Nyní trpíš hrozivými následky vlastních činů. Takový je zákon vesmíru, ó králi. Nikdo se nemůže vyhnout následkům svých činů v tomto ani v příštím životĕ. Vše nařídil Stvořitel podle našich vlastních tužeb. Toto neštĕstí tĕ postihlo za tvoji hrabivost, pýchu a pošetilost. Jelikož jsi způsobil smrt všech svých bratrů, synů, společníků a stoupenců, musíš teď zemřít i ty sám. Milióny hrdinů odešly do sídla Smrti. Musíš je následovat, ó hrdino. Takový je osud.“

Judhišthira mĕl s Durjódhanou opravdový soucit. Hledĕl na nĕho jako na pošetilého mladšího bratra. Chtĕl ho utĕšit, a proto pokračoval: „Nikdo by tĕ nemĕl litovat, ó Kuruovče, neboť tĕ potkala závidĕníhodná smrt v čestném boji. To my si zasloužíme slitování. Budeme muset dál žít bez přátel a bez příbuzných. Bĕda, jak snesu pohled na vdovy po svých příbuzných utápĕjící se v zármutku? Ty, ó králi, odcházíš z tohoto svĕta do končin blaženosti. My však budeme muset v tomto svĕtĕ bolesti a utrpení zůstat.“

Judhišthira si povzdechl a po tvářích se mu koulely slzy. Vstal a opustil Durjódhanu, který neodpovídal. Judhišthirovy city byly vznešené, ale Kuruovci jen způsobily další bolest. Nechtĕl být litován. Přivřel oči, ležel a sípal.

Krišna, který také nesouhlasil s Bhímovým urážením padlého Durjódhany, přišel k Judhišthirovi a konejšivými slovy řekl: „Ó králi, dobyl jsi slavného vítĕzství. Nermuť se. To vše nařídil Čas. Durjódhanu pohltil oheň Bhímova hnĕvu. Je po válce.“

Bhímův hnĕv slábl. Vzdálil se od Durjódhany a zůstal stát před Judhišthirou, kterého oslovil se sepjatýma rukama: „Ó králi, Zemĕ je teď tvoje a všechny její trny jsou odstranĕny. Ten, kdo byl příčinou tohoto nepřátelství, ta ničemná a zrádná bytost, nyní leží na holé zemi. Všichni hříšníci, kteří ho podporovali a zahrnovali nás krutými slovy, jsou mrtví. Zemĕ oplývající bohatstvím k tobĕ teď přichází jako ke svému pánu.“

Judhišthira svého bratra objal a odpovĕdĕl: „Válka je za námi. Durjódhana je přemožen a my jsme pomocí Krišnových pokynů dobyli Zemi. Díky štĕstí jsi splatil dluh svojí matce a svému hnĕvu, zvítĕzil jsi a tvůj nepřítel je mrtvý.“

Všichni pánduovští bojovníci se rozkřičeli a mávali svrchními částmi odĕvu. Nĕkteří drnčeli na tĕtivy a jiní troubili na lastury. Další bili do bubnů a hlasitĕ se smáli. Poskakovali kolem, skotačili a chválili Bhímu. Tleskali mu za to, že srazil Durjódhanu, i za to, že mu položil nohu na hlavu.

Krišna zvedl v nesouhlasu ruku: „Ó králové, není správné zabíjet již mrtvého nepřítele takovými slovy. Tento hříšný, nestoudný a chamtivý darebák obdržel výsledky vlastní pošetilosti. Teď je po nĕm a podobá se kusu dřeva. Nemĕli bychom ho považovat ani za přítele, ani za nepřítele a ztrácet s ním další energii či myšlenky. Opusťme neprodlenĕ toto místo. Díky štĕstí byl hříšný a krutý Durjódhana se všemi svými ministry a rádci zabit.“

Durjódhana slyšel Krišnova slova z místa, kde ležel, a vzepřel se na loktech. S námahou se podpíral, svraštil obočí a hnĕvivĕ pohlédl na Krišnu. Jako had plivající jed řekl: „Ó synu Kansova otroka, zdá se, že postrádáš stud. Zapomnĕl jsi na hříšný způsob, jímž jsem byl poražen? Jak jsi mohl? To na Tvůj podnĕt mi Bhíma uštĕdřil ten hříšný úder. Myslíš, že jsem si toho nevšiml? Kvůli Tvým proradným čachrům bylo tolik hrdinů nečestnĕ zabito. Bhíšma, Dróna, Karna a Bhúrišravá   —   ti všichni padli Tvojí prohnaností. Bez Tvojí lstivé rady by Pánduovci ve válce nemĕli žádnou šanci.“

Durjódhana sípal bolestí a padl zpĕt na zem s tváří zalitou potem. Jak tam tak ležel a sténal, Krišna odpovĕdĕl: „Ty, ó synu Gándhárí, jsi byl zabit se svými bratry, syny a příbuznými jen za svoje vlastní hříšné činy. Ty hlupáku, to Já jsem tĕ žádal, abys Pánduovcům vrátil jejich podíl na království, ale ty jsi z čiré hrabivosti odmítl. Spáchal jsi vůči svým bratrancům tolik hříšných činů. Když jsi urazil bezhříšnou Draupadí ve snĕmovní síni, mĕl jsi být přímo namístĕ zabit. A za ten zločin umíráš teď. Ó hříšný darebáku, jsi zabit také za zločin napadení Abhimanjua v nečestném střetnutí. Nikdy jsi nemĕl v úctĕ starší a nedbal jsi jejich rad. A tak zde teď ležíš na holé zemi. Zbytečnĕ nikomu nespílej. Netrpíš ničím jiným, než následky svých vlastních zločinů.“

Durjódhana v mučivých bolestech odpovĕdĕl skřípavým hlasem: „Co je mi do Tvých slov? Studoval jsem Védy, provádĕl obĕti, rozdával milodary, vládl Zemi a teď umírám slavnou smrtí. Dospĕl jsem ke konci, po kterém ctnostní kšatrijové vždy touží. Užíval jsem si rozkoší hodných bohů a dosáhl jsem nejvyššího blahobytu. Kdo je tak požehnaný jako já? Se všemi bratry vystoupím na nebesa, zatímco vy Pánduovci zůstanete zde rozerváni žalem a vaše utrpení bude pokračovat.“

Bĕhem Durjódhanovy řeči se z oblohy snesl déšť vonných kvĕtů. Gandharvové a apsary hráli na hudební nástroje a zpívali, zatímco siddhové volali: „Budiž pochválen král Durjódhana.“

Nebešťané s úžasem shlíželi na ten výjev pod sebou. Durjódhanův pád před Krišnou byl svrchovanĕ příznivý. Přestože Kuruovec svůj záporný postoj ke Krišnovi nezmĕnil, samotná skutečnost, že přišel do styku s tímto vĕčným Svrchovaným Bohem, mu přinesla vůbec to nejvĕtší požehnání. Každý, kdo byl zabit v Krišnovĕ přítomnosti, nepochybnĕ dosáhl končin vĕčného štĕstí.

Zatímco oblohou znĕla nebeská hudba, hlas shůry zvolal, že Durjódhana byl zabit nečestnĕ, stejnĕ jako Bhíšma, Dróna, Karna a Bhúrišravá. Pánduovci se při zaslechnutí tohoto hlasu zastydĕli. S výčitkami za způsob, jímž bylo tĕchto pĕt hrdinů zabito, upřeli zrak na Krišnu. Krišna vidĕl jejich sklíčenost a uklidnil je hlasem hlubokým jako hrom: „Nermuťte se, ó nejlepší z lidí. Žádný jiný způsob, jak by tyto muže bylo možné zabít, neexistoval. Pro vaše dobro a pro zproštĕní Zemĕ jejího břemene jsem použil mystické síly, aby vítĕzství připadlo vám. V čestném boji by nebylo možné tyto atirathy zabít. Ani strážci vesmíru by neuspĕli. Neklaďte si za vinu nečestný způsob, jímž byli zabiti. Pro toho, kdo čelí mocnému nepříteli a zvláštĕ, je-li tento nepřítel sám zrádný, je přijatelný. Všichni Kuruovci byli koneckonců Durjódhanovi stoupenci, a byli tedy stejnĕ hříšní jako on. Proto byli poraženi a vy, ó ctnostní, jste byli korunováni úspĕchem.“

Krišnova povzbudivá slova se setkala se souhlasným křikem pánduovských bojovníků. Všech pĕt bratrů, kteří s Krišnou vždy souhlasili, cítili z jeho argumentů útĕchu. Vzhledem k tomu, že slunce již zapadlo, Krišna navrhl, aby se vrátili do tábora. Pánduovci v čele s Judhišthirou a Krišnou pomalu odjeli a ponechali Durjódhanu na místĕ, kde ležel. S rozdrcenými stehny dlouho nepřežije. Ležící princ sténal bolestí a čekal na smrt.