Kapitola 28

Po odchodu z bojištĕ se Pánduovci odebrali do Durjódhanova tábora pro válečnou kořist, jak bylo zvykem. Našli ho však až na nĕkolik málo služebníků opuštĕný. Rozjeli se na svých kočárech k Durjódhanovu královskému stanu, a tam vystoupili. Když se ze svého kočáru chystal vystoupit Ardžuna, Krišna mu řekl: „Vezmi si Gándívu a svoje dva toulce, ó Pártho. Já sestoupím až po tobĕ.“

Ardžuna na Nĕho zkoumavĕ pohlédl, ale udĕlal, oč ho požádal. Když stál na zemi, seskočil z kočáru Krišna. V tom okamžiku Hanumán opustil prapor a zmizel a kočár vzápĕtí bez jakékoliv zjevné příčiny vzplál. Bĕhem nĕkolika okamžiků z nĕho zbyla jen hromádka popela.

Pánduovci s úžasem hledĕli na spálené a doutnající trosky. Ardžuna se Krišny zeptal, co se stalo, a Krišna odpovĕdĕl: „Kočár zasáhly ty nejmocnĕjší nebeské zbranĕ. Jen díky Mojí přítomnosti neshořel již dávno předtím.“

Krišna došel k Judhišthirovi a s úsmĕvem ho objal: „Ó králi, díky štĕstí jsi dobyl vítĕzství a ty i všichni tvoji bratři jste v pořádku. Nyní učiň, co je k vládĕ nad Zemí třeba.“

Krišna položil paži na Ardžunovo rameno a pokračoval: „V minulosti Mĕ tento Dhanadžaja, kdykoliv jsem přijel do Viráty, vítal a s láskou Mĕ uctil. Řekl: ,Ó Kéšavo, jsi můj bratr a přítel. Ve skutečnosti jsi Pánem mého života. Proto bys mĕ mĕl vždy chránit.̀ Já jsem odpovĕdĕl: ,Budiž!̀ a slovo jsem dodržel.“

Při Krišnových slovech kanuly z očí Pánduovců slzy. Judhišthira odpovĕdĕl zalknutým hlasem: „O tom, že Ti dlužíme za své životy, bohatství i království, není pochyb, ó Džanárdano. Vše je pouze výsledkem Tvojí příznĕ. Kdo jiný než Ty by odolal zbraním Bhíšmy, Dróny a Karny? Jen díky Tvojí ochranĕ dokázal Ardžuna přemoci tolik neporazitelných nepřátel. Vznešený riši Vjásadéva mi řekl, že všude tam, kde jsi Ty, bude vždy spravedlnost a vítĕzství.“

Krišna se usmál. S paží kolem Judhišthirových a Ardžunových ramen vstoupil do Durjódhanova stanu následován ostatními Pánduovci. Prázdný stan se podobal mĕstu, z nĕhož se vytratila veškerá zábava. Durjódhanův zlatý trůn vypadal opuštĕnĕ. Kolem nĕho stála sedadla rádců. Dříve na nich sedávali předáci Kuruovců oblečeni v hedvábí a se zlatými ozdobami. Nyní se podobaly opuštĕným sídlům. Když Pánduovci procházeli stanem, narazili na Jujutsua. Byl to jediný syn Dhritaráštry, který byl po této válce živ a zdráv. Zarmoucenĕ sedĕl, a jelikož si uvĕdomoval, že zodpovĕdnost za vládu připadla jemu, přemýšlel, co má dĕlat.

Když vidĕl Pánduovce, vstal a vzdal jim úctu. Judhišthira ho objal a pronesl laskavá slova útĕchy. Řekl mu, aby se vrátil do Hastinápuru a utĕšil otce a Gándhárí, kteří se budou jistĕ utápĕt v nesnesitelném zármutku. Jujutsu se Judhišthirovi poklonil a opustil stan. Nastoupil do kočáru a okamžitĕ odjel do Hastinápuru po mĕsícem zalitých lesních cestách.

V jedné rozsáhlé části královského stanu Pánduovci nalezli nesmírné bohatství, které Durjódhana přivezl z Hastinápuru. Zlato, stříbro, drahokamy, perly, drahocenné šperky, přikrývky a kůže ležely na hromadách na hrbolaté podlaze. Když Pánduovci vše naložili do svých kočárů a na chvíli si ve stanu odpočinuli na mnoha hedvábím potažených pohovkách.

Jak večer pomalu plynul, Krišna řekl Judhišthirovi: „Ó králi, v souladu s posvátnou tradicí bys ty a tvoji bratři mĕl zůstat bĕhem první noci po vítĕzství zde. Zbytek armády se může vrátit do našeho tábora.“

Judhišthira souhlasil a svým mužům řekl, ať se vrátí a odpočinou si. Se svými bratry však zůstal. Když bojovníci odjeli, Pánduův syn opĕt promluvil s Krišnou. Chtĕl, aby byl prvním z jeho družiny, kdo se v Hastinápuru setká s Gándhárí. Judhišthira se obával její asketické moci. Vyjádřil svoji starost: „Až se zbožná královna doslechne, jak Bhíma zabil jejího syna, určitĕ dá průchod ohni svého hnĕvu. Svými nahromadĕnými asketickými silami by mohla zničit tři svĕty. Až se ta požehnaná žena dozví, co se stalo, spálí nás na popel. Ó Kéšavo, myslím, že jedinĕ Ty ji dokážeš utišit. Jsi vĕčný a nekonečnĕ slavný stvořitel a ničitel všeho. Mĕl bys rozptýlit její hnĕv rozumnými argumenty, ó Mádhavo.“

Krišna vyslechl jeho žádost, z níž zaznívaly obavy, otočil se k Dárukovi a řekl: „Připrav Můj kočár.“ Poté odjel do mĕsta. Dorazil za úsvitu a šel přímo do Dhritaráštrova paláce, kde nejprve spatřil Vjásadévu. Okamžitĕ se mu poklonil   —   natáhl se na podlahu s obličejem k zemi a chytil se rišiho nohou. Potom s ním vešel do Dhritaráštrovy komnaty. Slepý král tam tiše sedĕl s Gándhárí po boku. Krišna, jehož příchod ohlásil Vjásadéva, přistoupil k Dhritaráštrovi, vzal ho za ruku a chvíli beze slova naříkal.

Poté si Krišna umyl oči a tvář chladnou vodou, kterou přinesl služebník. Stále držel Dhritaráštru za ruku a laskavým tónem řekl: „Ó vládce Bharatova rodu, znáš dokonale minulost i budoucnost. Znáš dobře bĕh času. Vše stvořené čeká zánik. To nemůže žádný človĕk zmĕnit. Ó králi, z úcty k tobĕ se Pánduovci opakovanĕ snažili uzavřít mír, aby této zkáze předešli. Ctnostný Judhišthira snášel veškeré utrpení včetnĕ odchodu do vyhnanství a života v utajení. On a jeho bratři vytrpĕli všemožné strasti, jako by byli bezmocní, a doufali, že bude zachován mír.“

Krišna se rozhlédl po Dhritaráštrovĕ komnatĕ. Mříží zdobenými okny dovnitř vnikaly první paprsky slunce a ozařovaly mnohá prázdná sedadla. Spirály kouře z vonných tyčinek byly polapeny jasnými proudy svĕtla. Z palácových zahrad sem doléhal zpĕv rozmanitých ptáků. Sladké tóny kontrastovaly se střídavĕ sílícím a utichajícím nářkem žen ve vnitřních komnatách paláce, které oplakávaly svoje padlé manžely a syny.

Krišna, jenž sedĕl po královĕ boku, pokračoval: „Pamatuj na to všechno a také na to, jak jsi k tomu zavdal příčinu, ó mocný, a nechovej k Pánduovcům zášť. O Judhišthirovĕ oddanosti vůči tobĕ víš. Sužuje ho zármutek, protože si klade za vinu smrt všech svých příbuzných. Kvůli hanbĕ se před tebou nechce teď ukázat, přestože sdílí tvůj žal.“

Krišna pohlédl na Gándhárí, jež mĕla zavázané oči, a jemnĕ ji oslovil: „Ó Subalova dcero, ó ženo vynikajících slibů, slyš Moje slova. V celém svĕtĕ není žena jako ty. Vzpomínáš, jak jsi kárala svého hříšného syna, když jsi mu řekla, že tam, kde je spravedlnost, následuje vítĕzství? Neposlechl tĕ. Teď došlo přesnĕ k tomu, co jsi říkala. Proto bys nemĕla naříkat, ó šťastná královno. Neproklínej Pánduovce. Nechť tvoje srdce není naklonĕno jejich zkáze. Svýma rozhnĕvanýma očima bys jistĕ mohla zničit celý svĕt, kdybys chtĕla.“

Zpod hedvábné látky uvázané kolem Gándhářiných očí vytékaly slzy. Selhal jí hlas. Nakonec však pronesla: „Co jsi řekl, je pravda, ó Kéšavo. Moje mysl je zničena zármutkem, ale Tvoje slova mĕ konejší. Ó Džanárdano, tento starý vládce nemá již žádné syny. Ty a Pánduovi synové jste jeho jediné útočištĕ.“

Gándhárí zabořila tvář do látky a hlasitĕ lkala. Krišna ji i jejího manžela utĕšoval moudrými slovy Véd. Strávil s nimi ještĕ chvíli, potom vstal a řekl: „Opĕt vás přijdu navštívit. Nyní mi, prosím, dejte svolení vrátit se k Pánduovcům.“

Dhritaráštra i královna Mu vzdali úctu a dovolili Mu odejít. Krišna opustil komnatu a setkal se s Dárukou, jemuž přikázal, aby Ho odvezl zpĕt do tábora Pánduovců. Před zraky tisíců jásajících občanů, kteří se doslechli o Jeho příjezdu, Krišna rychle vyjel severní branou a zamířil zpátky na Kurukšétru.

Když Pánduovci od Durjódhany odjeli, tři přeživší Kuruovci opustili svůj úkryt a přijeli k poraženému princi. Podobal se obrovské damaroni vyvrácené bouří. Byl zbrocený krví, tĕžce dýchal a očividnĕ trpĕl bolestmi. Všude kolem nĕho pobíhala dravá zvířata jako lidé hledající bohatství u krále. Obočí mĕl stažené vráskami zlosti a hnĕvem rudĕ podlité oči.

Jakmile tři bojovníci nalezli svého krále v tomto stavu, rychle sesedli z koní, bĕželi k nĕmu a s výkřikem padli vedle nĕho na zem. Durjódhana se vzepřel na loktech a pozdvihl ruku v pozdravném gestu.

Ašvatthámá před ním klečel a po tváři mu stékaly slzy. „V tomto svĕtĕ opravdu není nic trvalého, ó králi, jelikož tĕ zde vidíme ležet na chladné zemi pokrytého prachem. Ty, který jsi rozkazoval všem vládcům Zemĕ, jsi teď v tomto žalostném stavu. Bĕda, kde je Dušásana, Šakuni a Karna? Co se stalo? Skutečnost, že jsi takto skončil, ó mocný vladaři, svĕdčí o tom, že jednání Jamarádži, vládce karmy, lze pochopit jen stĕží.“

Všichni tři muži naříkali a váleli se po zemi. Válka si vyžádala od kšatrijů z celého svĕta strašlivou daň. Nyní je konec i se samotným kuruovským vůdcem. Jeho smrt je očividnĕ nablízku. Válka skončila. Když se vytratila jejich odpoutanost a z bitvy zrozená otrlost, došly jim hrozivé následky dlouhotrvajícího konfliktu. Jsou jediní, kdo z kuruovské armády přežil. Vĕtšina jejich příbuzných a přátel byla zabita. Jak by mohli žít dál? Co řeknou svým ženám?

Ašvatthámá pokračoval: „Bĕda, tento vznešený král, který šlapal po hlavách všech ostatních králů, teď polyká prach. Pohleď, jaké porážky přináší čas. Kde je tvůj bĕlostný slunečník, ó králi? Kde jsou tvoji nesčetní služebníci a jačí oháňky, kterými by tĕ ovívali? Kde jsou tvoje početná vojska? Blahobyt všech smrtelníků je bezpochyby nestálý, jelikož jsi ty, který se vyrovnal Indrovi, nyní skončil v tomto zuboženém stavu.“

Durjódhana se s bolestivou grimasou převalil na bok. Zvedl hlavu ze zemĕ a unaveným hlasem odpovĕdĕl: „Všechny živé bytosti podléhají smrti. Tak to Stvořitel nařídil. Teď si pro mĕ před vašima očima přichází Smrt. Štĕstí, že jsem padl v bitvĕ, aniž jsem ukázal nepříteli záda. Nakonec jsem byl zabit lstí, sražen nízko vedeným úderem Bhímova kyje. Štĕstí tomu chtĕlo, že jste vy tři přežili. Netruchlete nade mnou. Mají-li Védy vůbec nĕjakou váhu, pak jsem dosáhl končin blaženosti. Osud je všemocný. V souladu se svým osudem zde ležím zbaven všeho majestátu. Nechte mĕ tady. Brzy se ocitnu v náruči smrti a vystoupím na nebesa.“

Durjódhanovi klesla hlava vzad a tĕžce oddychoval. Myslel na Krišnu. O tom, že je to nĕjaká mocná osobnost, nemohlo být pochyb. Pánduovci uspĕli jen díky Jeho síle a důvtipu. Durjódhana si opĕt lámal hlavu, jestli by mohl být opravdu Nejvyšší Pán. Byla-li to pravda, pak Jeho nadržování Pánduovcům budilo dojem nepatřičnosti. Bylo to tĕžko pochopitelné.

Jeho tĕlo sevřela bolestivá křeč, až vykřikl. Zhroutil se k zemi a po tváři mu tekly slzy.

Ašvatthámá skřípal zuby a upíral zrak do dáli. Stále zuřil z toho, jak byl zabit jeho otec, a ještĕ více ho rozzlobilo, když slyšel, že Bhíma zabil Durjódhanu nečestným úderem. S tĕžkým dechem a očima rudýma hnĕvem prohlásil: „Slyš moje slova, ó králi, na nĕž přísahám při pravdĕ samotné a při všech svých zbožných činech. Krišnovi před očima dnes pošlu Pánduovce do Jamarádžova sídla. Dej mi k tomu svolení, ó pane.“

Durjódhana se navzdory bolesti usmál a řekl: „Ó Kripo, rychle mi přines nádobu s vodou. Ó učiteli, jmenuj Drónova syna velitelem naší armády. Ať válka skončí smrtí našich nepřátel.“

Kripa odvĕtil: „Budiž,“ odešel k jezeru a přinesl nádobu s vodou. Po krátkém obřadu Durjódhana jmenoval Ašvatthámu kuruovským velitelem. Poté Ašvatthámá zakřičel a nastoupil do kočáru.

Kripa a Kritavarmá zatroubili na lastury a i oni nastoupili do svých kočárů. Vĕdĕli, že vítĕzství nad Pánduovci je nepravdĕpodobné, ale poté, co ostatní bojovníci padli, by smrt jejich rukama byla lepší než život.

Tři bojovníci zanechali umírajícího Durjódhanu tam, kde ležel, a vyjeli noční tmou k jihu. Srdce jim svíral zármutek. Brzy dojeli na místo nedaleko tábora Pánduovců. Vjeli mezi stromy, sestoupili a radili se o další strategii. Všichni tři pak unavenĕ klesli na zem pod rozprostřené vĕtve banyánu. Slyšeli, jak pánduovská armáda oslavuje. Rozhodli se vyzvat bojovníky po východu slunce, pronesli svoje večerní modlitby a ulehli pod stromem ke spánku.

Kripa a Kritavarmá brzy usnuli, ale Ašvatthámá byl příliš rozzlobený na to, aby spal. Upíral zrak vzhůru do vĕtví banyánu, které se rýsovaly v mĕsíčním svitu. Vzduchem znĕlo pištĕní netopýrů a houkání sov. Ašvatthámá se převaloval a myslel jen na pomstu. Když vzhlédl, spatřil nad sebou tmavá tĕla tisíců vran spících na stromĕ. Náhle z oblohy střemhlav slétla veliká sova s blýskajícíma se zelenýma očima a roztaženými pařáty. Snesla se na vĕtve stromu a začala vrány tiše zabíjet. Bĕhem nĕkolika minut zabila mnoho ptáků, kteří spadli na zem poblíž Ašvatthámy. Ostatní vrány se s vydĕšeným krákáním a tlukotem křídel vznesly nad strom a odlétly pryč.

Ašvatthámá o tom začal uvažovat. To musí být znamení osudu. Jak se lépe vypořádat s přesilou nepřítele, než jej zastihnout, když spí? Přestože on i jeho dva společníci dychtili po boji, mĕli jen malou nadĕji, že Pánduovce přemohou. Slíbil však, že je zabije. I když zabít spící lidi je hřích, přesto by to pro nĕ byl vhodný konec, jelikož se ve válce sami uchýlili k tolika podvodům a úskokům. Mají-li mít nadĕji na úspĕch, nemají jinou možnost, než je napadnout ve spánku, když odložili zbranĕ a vĕří, že jsou jejich nepřátelé poraženi.

Ašvatthámá se rozhodl ihned vydat do tábora Pánduovců a oba muže vzbudil. Ti se posadili, probrali a naslouchali Ašvatthámovi, který jim vyložil svůj zámĕr. Když domluvil, hanbou nedokázali odpovĕdĕt a jen tiše sedĕli.

Jakmile to Ašvatthámá vidĕl, začal svůj plán obhajovat: „Nemĕli bychom váhat. Durjódhana byl zabit nečestnĕ, stejnĕ jako můj otec a kuruovský praotec. Pánduovci neváhali použít nečestnou a hříšnou taktiku. Proč o tom dále ještĕ mluvit? Jsme jediní z Kuruovců, kdo přežil. Jestli nepoužijeme lest, budeme i my následovat svoje druhy do sídla Smrti. Pánduovci řvali radostí, bili do vítĕzných bubnů a nyní upadli do náruče spánku. Tohle je naše jediná šance, jak je porazit. Co říkáte, ó hrdinové?“

Kripa pomalu zavrtĕl hlavou: „Výsledek všech skutků ovlivňují dva činitelé   —   úsilí a osud. Bez nich se žádný úspĕch nikdy nedostaví. Človĕk, který nepracuje, ale spoléhá pouze na osud, přijde na mizinu. Nĕkdy však i přes to nejlepší úsilí osud přinese jen nepříznivé výsledky. Ó bráhmano, udĕlali jsme, co jsme mohli, a neuspĕli jsme. Je tedy zřejmé, že nám osud nepřeje. Pošetilého Durjódhanu pohánĕla pouze chamtivost a nedbal na ctnost ani rady starších. Tak ho potkalo neštĕstí a my, jeho následovníci, se teď utápíme v žalu. Podle mĕ bude nyní nejlepší vyhledat útočištĕ a radu u nĕkoho jiného. Jeďme do Hastinápuru a promluvme si s Dhritaráštrou a Vidurou. Ti nám poradí moudře.“

Ašvatthámá se plácl do nohy a pohlédl na zabité vrány povalující se po zemi. Hnĕv a zármutek mu bránily přijmout Kripovu radu. Vstal, chodil sem a tam a svíral rukojeť meče. Jeho hlas znĕl chladnĕ a bezcitnĕ: „Chápání různých lidí se nevyhnutelnĕ liší. Každý vĕří ve správnost vlastního názoru a odlišné názory ostatních považuje za mylné. A i tehdy se mĕní v závislosti na zmĕnĕ okolností. Zjistit, co je nejlepší, je vždy obtížné. Proto by se mĕl človĕk rozhodnout poté, co naslouchal moudrosti, a pak jednat v souladu s vlastním chápáním ctnosti. Jsem pevnĕ přesvĕdčen, že můj plán je v souladu s naší kšatrijskou povinností. S nepřáteli bychom nemĕli mít slitování. Musíme je zničit jakýmkoliv způsobem.“

Ašvatthámá dal jasnĕ najevo, že svůj plán uskuteční se svými druhy nebo bez nich. Zvýšeným hlasem řekl: „Budu se prohánĕt mezi Paňčály a Pánduovci jako Indra pobíjející Dánavy. Budu je bez milosti kosit, a tak splatím dluh vůči svému otci. Dnes se Pánduovci vydají stejnou cestou jako on a všichni ostatní hrdinové, které tak zrádnĕ zabili. Pak budu šťastný, neboť budu považovat svoji povinnost za splnĕnou.“

Když Kripa vidĕl Ašvatthámovo odhodlání, odpovĕdĕl: „Máme štĕstí, že tĕ vidíme tak rozhodného. Je zřejmé, že tĕ od tvého zámĕru nic neodradí. Když tvoje srdce takto buší pomstou, mám za to, že by ti v bitvĕ neodolal ani Indra. Proto počkejme do svítání a pak vyjeďme do boje s Pánduovci. Kritavarmá a já tĕ doprovodíme. Teď si však svlékni brnĕní a odpočiň si. Až budeš odpočatý a zotavený, nepřítele jistĕ přemůžeš v čestném boji. Není třeba se uchylovat k podlé taktice, kterou budou všichni lidé jen odsuzovat.“

Ašvatthámá Kripův návrh zamítl. Již se rozhodl pro svůj temný plán. Čekat až do rána nepřichází v úvahu. Probudil svého konĕ a řekl: „Srdce mi sužuje touha a mysl zase myšlenky na pomstu. Jak bych teď mohl spát? Pomyslím-li na smrt svého otce, nemám stání. Neodpočinu si, dokud Dhrištadjumna nezaplatí za svůj ohavný čin plnou cenu. Ó dvojzrozený, jak může osoba jako já vůbec žít, když paňčálský princ stále ještĕ dýchá? Jak může kdokoliv z nás odpočívat, když král se stehny zlomenými hříšným Bhímou naříká v mukách? Na bojišti nad Pánduovci chránĕnými Krišnou nezvítĕzíme. Zabijme je ve spánku. To je jediný způsob, jak dosáhneme vytouženého cíle.“

Kripa jen vydĕšenĕ přihlížel, jak Ašvatthámá zapřahá konĕ do kočáru. Tančící paprsky mĕsíčního svĕtla prosvítající vĕtvemi banyánu dávaly vyniknout ztvrdlým rysům jeho tváře. Kripa se znovu pokusil Drónova syna od jeho zámĕru odradit.

„Milý synovče, dobře se rozmysli, než to udĕláš. Jen hříšná osoba by mohla vůbec pomyslet na to, co navrhuješ. Ztratil jsi ze zřetele spravedlnost? Pro toho, kdo nedokáže ovládat svoje smysly, je mravnost nepochopitelná, i když slouží učeným starším, tak jako dřevĕná lžíce nemůže ochutnat polévku. Pokorný človĕk však ovládá svoje smysly a dokáže prostřednictvím služby starším ihned porozumĕt svým povinnostem, tak jako jazyk, který polévku ochutnává. Jako tvůj dobrodinec se ti snažím zabránit v nĕčem, co povede jen ke tvému zavržení a čeho budeš posléze litovat. V tomto svĕtĕ jsi oslavován jako vznešený bojovník. Nekaž si svoji dobrou povĕst. Neklesej do neomezeného pekla za zabití spících mužů, kteří už jsou v podstatĕ mrtví. Bojuj čestnĕ a získej nehynoucí slávu. Buď si jist, že ti pomůžeme. To je můj názor, ó bojovníku mocných paží.“

Ašvatthámá nastoupil do svého kočáru a pohlédl na Kripu. „Co říkáš, je pravda, ó strýče, ale podle mĕ je vhodné, aby Pánduovce potkal takovýto konec. Sami se zachovali odpornĕ a teď si nezaslouží slitování. Nesnesu pomyšlení na to, že se Durjódhana svíjí v mukách a ničemní Paňčálové, kteří hříšnĕ sprovodili ze svĕta mého otce, klidnĕ spí. Já ty mrzké muže zabiji a je mi jedno, jestli se v příštím životĕ narodím jako červ nebo hmyz. Moje rozhodnutí nemůžeš zvrátit. Jedu, s tebou či bez tebe.“

Kripa a Kritavarmá na sebe pohlédli a kroutili hlavami. Nepodařilo se jim ho zastavit. Zdálo se, že osud určil, aby k poslednímu válečnému aktu došlo této noci. Oni jsou poslední živí Kuruovci a Ašvatthámá je jejich velitel. Oba muži to zvážili a nakonec se rozhodli jet s ním. Má-li dojít k boji, pak je jejich povinností mu pomoci. Již se zavázali Durjódhanovĕ vĕci a zabili nespočet nepřátelských vojáků. Teď nemá smysl zanechat boje, když na nich závisí poslední nadĕje Kuruovců. Odevzdanĕ zapřáhli svoje kočáry a vydali se za Ašvatthámou, který mezitím již odjel pryč.

Když se Ašvatthámá přiblížil k severní bránĕ tábora, spatřil před sebou podivnou bytost s tygří kůží nasáklou krví obtočenou kolem beder. Její svrchní odĕv tvořila černá jelení kůže, kolem ramen mĕla jako posvátnou šňůru ovinutého velkého hada, kolem bicepsů jako ozdoby dva hady a v rukách hrozivĕ vyhlížející zbranĕ. Ústa jako by jí plála a z jejího dĕsivého obličeje na nĕj hledĕlo sto očí.

Jakmile Ašvatthámá, který neznal strach, tuto hrozivou bytost spatřil, pozdvihl luk a vystřelil na ni nespočet nebeských zbraní. Ta bytost je však všechny pohltila a stála před ním neotřesenĕ dál. Ašvatthámá na ni vystřelil dlouhou ocelovou šipku, která k ní letĕla jako planoucí kometa. Když ji však zasáhla, roztříštila se na kusy. Drónův syn po ní mrštil svojí šavlí a potom i kyjem, ale i tyto zbranĕ splynuly s tĕlem oné bytosti.

Ašvatthámá vyčerpal všechny zbranĕ a vidĕl, že bytost před ním stále stojí. Uvĕdomil si, že je to Šiva, jehož celý život uctíval. Jen tento neomezený bůh mohl odolat jeho nejmocnĕjšímu útoku. Ašvatthámá odhodil zbranĕ a seskočil z kočáru. Poklekl před bohem a třásl se. Je jisté, že mĕl poslechnout Kripovo varování. Mocný Mahádéva, který nepochybnĕ na Krišnův příkaz střeží Pánduovce, ho nyní za jeho hříšné zámĕry zabije.

Ašvatthámá sklonil hlavu k zemi a vĕnoval mocnému bohu mnoho modliteb. Chvíli se k nĕmu modlil a předkládal prosby a pak Šiva promluvil hromovým hlasem: „Ó dítĕ, po celou válku jsem chránil Pánduovy syny. Z lásky ke Krišnovi jsem vždy naklonĕn tĕm, kdo Ho uctívají. Nyní jsou pánduovští bojovníci vystaveni útoku Času. Tím, že zbavili svĕt jeho velkého břemene, vykonali přání a plán svrchované Prozřetelnosti. Teď se přiblížil také jejich vlastní předurčený konec. Ó synu Dróny, je určeno, že budeš nástrojem jejich zkázy. Já tĕ k tomu zmocním. Vezmi si tento meč a použij ho k zabití zbývajících pánduovských vojáků.“

Šiva před sebou držel obrovský meč, který jasnĕ zářil a jehož rukojeť byla poseta lesklými drahokamy. Podal jej Ašvatthámovi a zmizel.

Ašvatthámá v sobĕ náhle pocítil dĕsivou energii. Jeho tĕlo jako by plálo silou a oči mu jen zářily. Právĕ když znovu nastoupil do svého kočáru a rozjel se k bránĕ pánduovského tábora, dohonili ho Kripa a Kritavarmá. Ašvatthámá mĕl velkou radost, že se k nĕmu přidali. Událost se Šivou, která mu připadala témĕř jako sen, jim zamlčel. Řekl jen: „Ó hrdinové, je dobře, že jste se upamatovali na svoji povinnost. Nyní tento spor ukončíme tím, že ničemné Pánduovce zabijeme. Vstoupím do tábora a budu se v nĕm prohánĕt jako sám Jamarádža. Vy dva byste mĕli zůstat venku. Jestli se nĕkdo pokusí uprchnout, zabijte ho.“

Dohodli se na plánu a Ašvatthámá se tiše vydal k táboru. Svíral Šivův zářící meč, sestoupil z kočáru a přeskočil zeď. Podle značení si to kradmo namířil ke stanu Dhrištadjumny. Celý tábor byl ztichlý a klidný a unavení bojovníci tvrdĕ spali.

Ašvatthámá opatrnĕ vstoupil do Dhrištadjumnova stanu a uvidĕl ho ležet na bohatĕ zdobeném hedvábném lůžku. Rychle k nĕmu přistoupil a kopl ho. Dhrištadjumna se probudil a posadil se. Ašvatthámá ho chytil za vlasy, vytáhl ho z postele a stále ho kopal do hlavy a do hrudi.

Překvapený a stále napůl spící Dhrištadjumna nedokázal útočníka přemoci. Ašvatthámá jím mrštil na zem a šlápl mu na krk. Dhrištadjumna ho drásal svými nehty a křičel: „Ó Ašvatthámo, zabij mĕ zbraní. Nech mĕ tak svým prostřednictvím dosáhnout požehnaných končin vyhrazených tĕm, kteří padnou v bitvĕ.“

Ašvatthámá se odpornĕ zasmál: „Ty darebáku, vrahy učitelů žádná blaženost nečeká. Ty si smrt bojovníka ani nezasloužíš. Zabiji tĕ jako zvíře, jímž jsi.“

Ašvatthámá po Dhrištadjumnovi dupal patou a nemilosrdnĕ ho zabil. Stráže a ženy ve stanu zaslechly křik paňčálského prince a přibĕhly tam.

Ašvatthámá rychle opustil stan a hledal samotné Pánduovce. Když dospĕl k velkému stanu poblíž Dhrištadjumnova, tušil, že je našel. Stan byl ozdoben četnými prapory a girlandami a stály u nĕho ty nejlepší zlaté kočáry. Ašvatthámá vstoupil a vešel do vnitřní části stanu, kde uvidĕl vedle sebe spát pĕt bojovníků.

Ašvatthámá se zaradoval. Zde jsou ti bratři! Zvedl meč a ťal jím do prvního z pĕti mužů. Zabil ho jediným úderem. Podobnĕ zabil ostatní čtyři, dříve než se kdokoliv stačil probudit.

Před stanem slyšel volání bojovníků, kteří ho hledali. Vyřítil se ven, svůj hrozivý meč držel vysoko zdvižený a řval jako rozzuřený lev. Jakmile bojovníci vidĕli, že se blíží jako zosobnĕná Smrt a z meče mu kape krev, strachy ustoupili. Ašvatthámá se na nĕ vrhl a pobil je, jako když lev zabíjí jeleny v lese.

Ostatní kšatrijové si oblékli brnĕní, vyrazili ze stanů a Ašvatthámu obklíčili. Ten byl však obdařen Šivovou silou a překypoval hnĕvem, a tak je rychle pobil. Vbĕhl do dalšího stanu a nalezl Uttamaudžu, jak právĕ vstává překvapen hlukem zvenku. Ašvatthámá k nĕmu přibĕhl, kopl ho a zabil stejnĕ jako Dhrištadjumnu.

Poté se střetl s Judhámanjuem, který na nĕho zaútočil s vířícím kyjem. Udeřil jím Ašvatthámu plnou silou do hrudi, ale Drónovým synem to ani neotřáslo. Útočníka chytil, mrštil jím na zem a mocnými kopanci a údery ho zabil.

Ašvatthámu napadli mnozí další bojovníci, všichni však byli surovĕ zabiti. Vytrvale sekal do pánduovských vojáků svým nebeským mečem a mnoho jich zabil, když leželi na lůžkách, a stovky dalších, kteří se mu snažili postavit se zbraní v ruce. Pohyboval se po táboře posedlý záchvatem hnĕvu a krvežíznivosti a zabíjel každého bojovníka, na kterého narazil.

Ašvatthámá rychle pobíhal táborem a nechával za sebou stopu smrti. Vzduch naplnily žalostné výkřiky žen. Pánduovští vojáci byli zaskočeni a ohromeni jeho divokostí a silou. Nikdo mu nedokázal odolat. Zbrocený krví a s bojovým pokřikem se podobal mocnému Jamarádžovi odhodlanému zabít všechny tvory.

Ašvatthámá pobil všechny dosud živé bojovníky. Prohánĕl se kolem se svým blýskajícím mečem jako slon drtící lotosy v jezeře a odolával všem pokusům ho zastavit. Táborem poletovalo mnoho neviditelných rákšasů, kteří se radovali z čerstvé krve prýštící z tolika mrtvol. Jejich dĕsivý řev se mísil se strašlivým vytím tisíců šakalů.

Vylekaní konĕ a sloni divoce pobíhali kolem. Zmatení bojovníci vybíhali ze svých stanů a rozhlíželi se ve tmĕ, aby zjistili, co se dĕje. Když vidĕli Ašvatthámu mávat kolem sebe krví zbroceným mečem, mnozí nasedli na konĕ a uhánĕli k branám tábora. Další se snažili utéci po svých. Mužům opouštĕjícím tábor však zastoupili cestu Kripa a Kritavarmá. Neozbrojené, rozcuchané, neupravené a křičící strachy je krutĕ vraždili bez ohledu na to, že prchali a prosili o milost.

Muži pobíhali zmatenĕ a vydĕšenĕ kolem a tři kuruovští bojovníci je bez slitování kosili. Volali Pánduovce a padali k zemi rozsekaní na kusy zbranĕmi Kuruovců. Kripa a Kritavarmá odvrhli stud a zabili do posledního všechny muže, které našli. Nato zapálili stany.

Když se začalo rozednívat, Ašvatthámá vidĕl, že jeho bĕsnĕní nikdo z bojovníků nepřežil, a rozhodl se odejít. Byl zbrocen krví a jeho meč vypadal jako podivuhodné prodloužení jeho paže. Vypadal dĕsivĕ. Byl přesvĕdčen, že zabitím všech paňčálských a pánduovských vojáků pomstil smrt svého otce.

Tábor znovu utichl. Ženy a nĕkolik služebníků, kteří přežili, onĕmĕli zármutkem a hrůzou a ukryli se, zatímco Drónův syn opĕt odjel severní bránou. Jeho dva společníci na nĕho čekali. Oznámili mu, že nikdo neunikl, za což je pochválil.

Ašvatthámá nastoupil do kočáru a přemýšlel, jak vše nejlépe oznámit Durjódhanovi. Chtĕl poraženého prince před smrtí potĕšit, ale Durjódhana stĕží uvĕří, že Pánduovci a všichni jejich vojáci byli pobiti. Ašvatthámu napadlo, že by mu mĕl ukázat hlavy Pánduovců. To by ho přesvĕdčilo. Rychle odjel zpátky do tábora, vešel do stanu, kde leželo pĕt mrtvých bratrů, a vytáhl meč, aby jim usekl hlavy. Stan zalévalo první svĕtlo úsvitu, a když se přiblížil k tĕlům, s hrůzou si uvĕdomil, že to nejsou Pánduovci. Bylo to pĕt Draupadiných synů. Pánduovci v táboře vůbec být nemohli, protože z nĕj žádný bojovník neunikl.

Ašvatthámovi vypadl meč z ruky. Hluboce zklamán přemýšlel, co má teď dĕlat. Pak se přesto rozhodl vzít tĕch pĕt hlav s sebou a přesvĕdčit Durjódhanu, že to ve skutečnosti jsou Pánduovci. Alespoň může padlého kuruovského vůdce před smrtí nĕjak potĕšit. Vzal hlavy, položil je na kočár a odjel z tábora za Durjódhanou. Když k nĕmu jeho družina dojela, právĕ vyšlo slunce.

Tři muži spatřili Durjódhanu obklopeného dravou zvĕří. Byl bledý a očividnĕ na pokraji smrti. S obtížemi plašil vlky a hyeny, kteří k nĕmu přicházeli blíž a blíž. Ašvatthámá seskočil z kočáru, zahnal zvířata a poklekl před Durjódhanou. Kripa také sestoupil a stál umírajícímu princi po boku. Zarmouceným hlasem oslovil Ašvatthámu.

„Pro osud jistĕ není nic obtížné. Pohleď, jak tu nyní leží tento kdysi vznešený král. On, který šlapal po hlavách všech ostatních králů, teď leží v prachu, sražen nepřítelem a zalit krví. Jemu tak drahý zlatý kyj leží po jeho boku jako vĕrná manželka vedle svého manžela. Toho, jehož dříve obsluhovali bráhmanové usilující o bohatství, teď obklopují divoká zvířata a ptáci, kteří se chtĕjí nasytit jeho masem. Pohleď na porážky, které přináší čas.“

Ašvatthámá promluvil radostnĕji. Sdĕlil Durjódhanovi, jak pobil Pánduovce a jejich bojovníky: „Zabil jsem je všechny. Zde se podívej na hlavy pĕti bratrů, ó králi.“

Když Ašvatthámá vystoupil na kočár, aby přinesl hlavy, Durjódhana otevřel oči a vzepřel se loktech. „Ó synu Dróny, dosáhl jsi toho, čeho nebyli schopni Bhíšma, Karna, a dokonce ani tvůj otec.“ Jeho hlas byl stĕží silnĕjší než šepot. „To mĕ činí šťastným. Nyní odejdu na nebesa, kde se opĕt všichni shledáme.“

Ašvatthámá sestoupil z kočáru a za vlasy držel pĕt hlav. Položil je vedle Durjódhany a řekl: „Zde jsou tvoji zapřisáhlí nepřátelé, ó králi.“

Durjódhana natáhl ruku a sáhl na hlavy. Nechtĕlo se mu vĕřit, že by to mohli být Pánduovci. Vypadají jako oni, ale asi to budou jejich synové. Durjódhana vĕdĕl, jak je rozlišit. Z posledních sil lebky zmáčkl svýma silnýma rukama, a ty praskly. Pochopil, že jde o hlavy jejich mladistvých synů.

Durjódhana se s povzdechem zhroutil na zem. „To jsou Draupadini synové, ó bráhmano, a nikoliv Pánduovci. Hlavy tĕch pĕti hrdinů jsou tvrdé jako železo, ale tyto hlavy jsem rozmáčkl příliš snadno, i když jsem tak zesláblý. Bĕda, jak strašný čin jsi spáchal! Tito chlapci představovali budoucí nadĕji kuruovského rodu. Teď je vše ztraceno.“

Durjódhana ležel, naříkal a oči mĕl bolestí zavřené. Přestože Pánduovce k smri nenávidĕl, vražda jejich synů ho nepotĕšila. Kdo teď bude pokračovat v koneckonců jeho vlastní rodové linii? Všichni jeho bratři jsou mrtví. Zabitím Draupadiných synů teď Ašvatthámá prakticky zničil kuruovskou dynastii.

Vzdychaje „Bĕda, bĕda“ Durjódhana zemřel a při posledním výdechu mu klesla hlava stranou. Tři Kuruovci úzkostí vykřikli. Ašvatthámy se okamžitĕ zmocnily výčitky svĕdomí, že zemřel hluboce zklamán místo toho, aby se radoval, v což doufal.

Tři muži na krále dlouho hledĕli očima plnýma slz. Pak postavili velkou pohřební hranici, položili na ni Durjódhanovo tĕlo, pronesli modlitby a provedli poslední obřady, přičemž jeho tĕlo pokropili posvátnou vodou přinesenou z Gangy. Hranici zapálili, a když ho oheň stravoval, zarmoucenĕ lkali. Poté, co plameny vyhasly, sesbíral Kripa poslední zbytky tĕla a odnesl je do řeky, kde je za pronášení védských manter vhodil do vody.

Po skončení obřadů všichni tři bojovníci nastoupili na své kočáry a mlčky vyrazili do Hastinápuru.